108. Cestovníček: Jarní Jizerky aneb Výlet na vodopády Černé Desné, Frýdlantské cimbuří, Černou horu i rozhledny Slovanka a Štěpánka

Využili jsme prodloužené velikonoční volno a vyrazili do nádherných Jizerských hor, které nejsou sice nijak rozsáhlé, avšak nabízí možnost krásných pěších výletů v horských kopcích, skalách a lesích. 😍 Ubytování jsme si zajistili již měsíc dopředu – přítel vybral apartmán s veselým názvem Brabantík v obci Desná nedaleko Tanvaldu. Sbalili jsme si svých 5 švestek a na Velký pátek frčeli už dopoledne do Desné. 😊

Paní domácí nás ubytovala daleko dřív, než byl samotný check-in. Hned u vchodu hezkého staršího domku nás uvítala i se svými 2 pejsky – buldočkem a (nečekaně!) brabantíkem. Ukázala nám skromný pokoj s kuchyňkou a koupelničkou a nabídla možnost sauny a vířivky. Jelikož jsme neměli na ten den žádný plán, moc nám paní pomohla, když navrhla, ať se určitě vydáme na vodopády Černé Desné – že prý je to krásná procházka na cca 4,5 h po okolí s možností oběda v restauraci Na Souši, kterou měli hned po Velikonocích bourat. No a tak jsme se honem připravili na cestu a vyrazili na náš první pěší výlet v Jizerských horách letošního jara.

Výlet na vodopády Černé Desné a vodní nádrž Souš

Trasa tohoto hezkého a nenáročného pěšího výletu v Jizerských horách začínala po červené v obci Desná. Míjeli jsme velikonočně nazdobené domky a rychle se dostali do přírody – do pěkného hustého lesa s úžasně šumící říčkou Černá Desná. Řeka v čase naší návštěvy rozhodně netrpěla na nedostatek vody, proto nás vodopády doslova uchvátily svou živostí a mohutností. Naši pozornost upoutal kovový křížek na balvanu u řeky, kterému se říká Fuchsův kříž. Tento křížek je zde jako upomínka smutné události, která se odehrála v roce 1912. Do rozvodněné zimní říčky tehdy spadl jistý 9letý hoch Alfred Fuchs, který následně zemřel na následky prochladnutí.

Na říčce Černá Desná jsou hned 4 výraznější vodopády – první směrem od obce Desná je Plotnový vodopád, následuje Dlouhý vodopád, po něm je Bukový vodopád a na závěr Hrncový vodopád. Sestoupili jsme plni nadšení až k říčce a chvilku skákali po kamenech a kochali se. Přítel na mě volal, že kameny kloužou a ať hlavně nespadnu do vody. Ani jsem nestačila doříct „Neboooj, nejsem přece pitomá…“ a přítel už měl nohu v řece. 🙈😂 Ach jo, chudák! Musel pak celý zbytek trasy odchodit s totálně mokrou botou. Já takové „štěstí“ neměla a Černou Desnou jsem poznala hezky zasucha. 😊

Každý z vodopádů, které jsme míjeli, byl úplně jiný. Moc doporučuji jít trasu proti proudu, vodopády lépe vyniknou. Kolem říčky vede pěkná turistická cesta značená červeně, avšak můžete sestoupit i na cestičky blíže k vodopádům a kochat se… Vodopády jsou celkem atraktivní, proto jsme chvílemi potkávali i několik skupinek turistů za sebou.

Od vodopádů Černé Desné to není daleko k vodní nádrži Souš. Ta je opravdu obrovská, ale nedá se k ní přijít blíž – všude visí zákazy. Z informační tabule jsme se dozvěděli, že je skvělé od vodní nádrže večer pozorovat hvězdy – údajně je zde velmi nízká hladina světelného smogu a nebe je tak nad vámi celé poseté hvězdičkami. Bohužel, my jsme se tak dlouho nezdrželi, takže realitu hvězdné oblohy nad v. n. Souš nemohu posoudit. Poblíž vodní nádrže jsou chatičky a 2 restaurace, kde se můžete případně posilnit.

Zpět jsme se vydali po stejné trase a znovu si užívali vodopády. Můžete však ke zpátečnímu návratu do Desné využít i modrou turistickou cestu.

Podrobnosti o trase:

Délka: cca 12 km

Časová náročnost: cca 4,5 h pomalejším procházkovým tempem

Období: kvůli vodopádům nejlépe v zimě a na jaře (v létě může být méně vody)

Turistická náročnost: snadná, pro začátečníky

Odkaz na mapu trasy: https://mapy.cz/s/gemanelahe

Pěší výlet na rozhlednu Slovanka, vodní nádrž Josefův Důl a rozhlednu Královka

V sobotu jsme se s přítelem zúčastnili úžasného dogtrekkingu s pejsky plemene husky (na blogu bude samostatný článek). Opět nám zbylo volné odpoledne, proto jsme se po procházce s pejsky vydali na kratší 13km túrku v okolí Janova nad Nisou. Nejprve jsme se dobře naobědvali v Jablonci nad Nisou – mohu velmi doporučit restauraci Na Radnici, kde jsme se pořádně velikonočně nadlábli. No a po jídle jsme se vrátili do auta, popojeli do nedalekého Janova a vyrazili na výlet.

Trasu jsme začali z janovského náměstíčka a vyrazili po červené nahoru do kopce kolem kostela. Pokračovali jsme příjemným lesejkem a dorazili až k chatě Severák. Následovala cesta opět lesejkem a! A zjevila se nám první atrakce tohoto výletu – rozhledna Slovanka. Tato rozhledna není moc vysoká, ale pyšní se jedním prvenstvím – jde o nejstarší železnou rozhlednu v České republice. Musím říct, že i přes menší výšku nabízí rozhledna Slovanka pěkný výhled do okolní krajiny. My měli trochu smůlu v tom, že zrovna lítal v ovzduší písek ze Sahary a celý prodloužený víkend způsoboval to, že nebylo moc vidět do dálky. Nevadí, i přes saharský písek jsme si to užili. 😊

Pod rozhlednou Slovanka je křížová cesta s výjevy z poslední části života Ježíše Krista. Slezla jsem tedy dobrovolně pod kopec a znovu si ho k rozhledně vyšlápla, abych si křížovou cestu mohla lépe prohlédnout. Jedná se o kamenné sloupy s tuším kovovými malovanými barevnými obrázky.

Od Slovanky jsme došli na rozcestí u Hrabětic, kde mě pobavilo občerstvení v kapličce. Trasa poté vedla několik km bohužel po asfaltu, avšak moc aut nejezdilo a neotravovalo nám tak nosy výfukovými plyny. Brzy se před námi objevila vodní nádrž Josefův Důl, kolem které vede po zelené tzv. Stará hutní cesta.

Další rozhlednou, která se před námi objevila, byla kamenná rozhledna Královka nalepená na moderní chatě s restaurací. Tato rozhledna je zpoplatněná 50 Kč na osobu. Kvůli špatné viditelnosti způsobené saharským pískem jsme na rozhlednu nevylezli a dopřáli si výhled do krajiny od jejího úpatí.

Výlet jsme zakončili opět v Janově nad Nisou a večer se po velmi aktivním dni zrelaxovali ve vířivce a sauně.

Podrobnosti o trase:

Délka: cca 13 km

Časová náročnost: cca 5 h pomalejším procházkovým tempem

Období: celoročně fajn

Turistická náročnost: snadná, pro začátečníky

Odkaz na mapu trasy: https://mapy.cz/s/bujahefeva

Pěší výlet na Černou horu, Čertův odpočinek a Frýdlantské cimbuří

Přítel byl večer extra unavený a šel spát dřív se slovy: Naplánuj na zítra trasu ty. No a tak jsem se do toho pustila, byť jsem ho předem litovala – tahle trasa totiž byla krapet delší a pro nás s bolavými nohami po absolvovaném dogtrekkingu docela drsňoučká. 😅

Na mapě mě zaujalo Frýdštejnské cimbuří, což dle fotky měla být parádní obří skála se super výhledem. Rovnou jsem zaklikla i další zajímavosti na trase v podobě Černé hory a Čertova odpočinku a tadáááá, trasa našeho vejletu byla připravená. Krásných 23 kilásků, ze kterých se nakonec vyklubalo celkových 26 km, páč jsme ještě něco navíc našlapali v okolí Frýdštejnského cimbuří.

Začínali jsme z Josefova Dolu, kde jsme zaparkovali Fábijku u restaurace s bowlingem a hned na ceduli nás nadchlo, že mají ten den kachní roládu s brkaší. 😍 Slíbili jsme si, že se tam pak po vejletě stavíme na kachní odměnu – motivace pro zdolání pěšího výletu směr Černá hora a Frýdštejnské pohoří tak byla jasná. Nejprve jsme začali po asfaltce směr vodní nádrž Josefův Důl, kterou jsme poznali při výletu o den dříve. Cestička nás následně zavedla lesem ke sklářské osadě Kristiánov, kde bylo několik stavení včetně hezké chaloupky. Jedná se o muzeum sklářské výroby, avšak v den naší návštěvy bylo zavřené. U první chaloupky je studánka s pitnou vodou, kde se můžete občerstvit. Co mě pobavilo byla cestička vedoucí sklářskou osadou, kterou mezi kamínky zdobila spousta barevných korálků – Jablonecko je totiž korálky přímo typické.

Pokud mě na Jizerkách něco štve, tak je to četné množství asfaltových cest. Ach jooo! Jdete si nádhernou přírodou, ale je to po asfaltce… pro kola super, ale pro lidské nohy? Au au aaaaaaaaaaaau! 😬 Jak jsem byla šťastná, když jsme začali stoupat na Černou horu! Cesta na vrchol totiž vedla po dřevěných schůdcích, které byly vedené nad rašeliništěm. Černá hora je třetím nejvyšším vrcholem české části Jizerských hor. V podstatě označuje vrchol cedule uprostřed rašeliniště, odměnou vám v tomto místě nebude žádná vyhlídka. Pokud však půjdete dál směr Čertův odpočinek, pak se před vámi objeví velké pískovcové balvany s menší vyhlídkou do dáli. Schválně píšu menší, protože tamní lesní porost je poměrně vysoký a není přes něj tolik vidět. Každopádně Čertův odpočinek stojí za návštěvu a můžete tu i příjemně posvačit na vyvýšeném místě a dýchat tamní svěží horský vzduch. Nedaleko vrcholu Černá hora je také vyhlídkové místo Sněžné věžičky. Co mě moc pobavilo, tak to byl název rašeliniště – dostalo totiž hezké pojmenování „Vánoční louka“, avšak nepovedlo se mi dohledat proč.

Z Černé hory jsme se vrátili zpět na červenou turistickou trasu a pokračovali směrem Holubník – sedlo. Cesta vedla opět přes mokřady po dřevěných chodníčcích zvaných „Kristiánský chodník“, u kterých vás jistě zaujme pomníček zvaný Bílá smrt. Legenda vypráví o 3 pánech, kteří se účastnili v roce 1909 sáňkařského závodu a po vydatném posilnění se večer vraceli zpět ve sněhové bouři, při které jednomu z nich došly síly. Nepřízeň počasí nakonec všichni přežili, pomníček upozorňuje nad krutostí zimy a dává tak jakési varování všem turistům.

Cesta nás vedla po zelené po stezce zvané Kozí stezka. Šli jsme kolem Černého potoka a potkali i turistický přístřešek u takového černého jezírka. Z mírné cesty se stala cesta dosti kamenitá a já si opravdu chvílemi připadala jako koza poskakující po kamenech. 😅 Poblíž Poledního vodopádu naproti skalní věži Nos jsme začali po žluté strmě stoupat nahoru do kopce směr skaliska Frýdlantské cimbuří. Měli jsme jazyky na vestě a dali si trochu do těla, avšak ta vyhlídka nahoře za to opravdu stála!!! 😍 Jen co jsme vyšli kopec, ukázaly se nám mohutné skály Frýdlantského cimbuří, které jistě zaujmou takovou zvláštní balvanovitou oblostí. První skalisko jsme obešli a vydali se k hlavnímu, na kterém byl nejvyšší bod vyhlídky. Je to opravdu dost vysoko a jako člověku se závratěmi se mi to zdolávalo poněkud hůře. Na úplně nejvyšší část vyhlídky musíte vylézt po kovovém žebříku, avšak na to už jsem si netroufla. Už tak se k místu váže nešťastná událost, kdy turista Josef Morávek z vyhlídky spadl v roce 2002 dolů a jeho ostatky našli až na jaře roku 2003. Foukal tam šíleně silný vítr, až jsem se bála, abych neztratila rovnováhu a z vyhlídky neslítla dolů, což by nemuselo dopadnout vůbec dobře. I tak jsem byla okouzlena božskou vyhlídkou – na městečko Hejnice, na přilehlé lesy, na vyčuhující skaliska kolem… Poseděli jsme tam chvíli, kochali se, posilňovali se ovocem a pak se opatrně vydali zase dolů.

Vrátili jsme se zpět po Kozí stezce a pokračovali po Štolpišské silnici. Ta byla zčásti složená z jakýchsi panelů s travnatým středem (pro nohy lepší varianta), posléze ji ale opět tvořil jen asfalt. Při trase je možné navštívit malou rozhlednu Na Čihadle a občerstvení Na Knejpě. Nás ale tížil čas a proto jsme rychle pokračovali Mořskou cestou a brzy se dostali k hájence Peklo i k vyhlídce Čertovy kameny. No a to už jsme byli vlastně zpátky v obci Josefův Důl a došli z kopce dolů až k zaparkovanému autu.

No a jak to dopadlo s kachní roládou? No jasně, že jsme do bowling restaurace zašli a byli jsme překvapení, jak moderní a útulná byla! Seděli jsme u krbu, ve kterém plápolaly velké plameny, poručili si silný vývar s knedlíčky, čajík, kachní roládu s brkaší a… a pak už si jen užívali to špičkové nebe v hubě! 😍 Ten den jsme zdolali celkem 26 km a tak tahle odměna faaakt bodla. I tento večer jsme si po túře dopřáli zasloužený relax ve vířivce a v infrasauně.

Podrobnosti o trase:

Délka: cca 23 km (počítejte však s něčím navíc v závislosti na tom, jak moc prochodíte vyhlídkové místo Frýdlantské cimbuří)

Časová náročnost: cca 8,5 h pomalejším procházkovým tempem

Období: celoročně fajn, za mě nejhezčí na jaře a na podzim

Turistická náročnost: spíše střední (již více stoupání, chůze po kamenech, náročnější výlez na vyhlídku)

Odkaz na mapu trasy: https://mapy.cz/s/pocetecuzu

Velikonoční procházka na rozhlednu Štěpánka a opékání tofu u ohně

Na velikonoční pondělí jsme se sbalili, rozloučili s paní poskytující nám ubytování, nasedli do auta a popojeli do obce Příchovice. Tam jsme zaparkovali na volném plácku u jednoho z ubytovacích zařízení, přítel mi naplácal pomlázkou, já mu dala velikonoční nadílku a potom jsme pěšky vyrazili nahoru na kopec ke slavné rozhledně Štěpánka. Cestu lemovala alej stromů, potkali jsme pěkný turistický přístřešek a už záhy se radovali z pěkného výhledu na okolní krajinu Jizerských hor.

Zakrátko jsme došli ke Štěpánce, což je stará kamenná rozhledna s věžičkou, která stojí na vrcholu Hvězda už od roku 1892. Přítel si tam přál opéct jídlo na ohýnku, ale když jsme přišli na vrchol, nemohli jsme ohniště (které tam údajně mělo být) najít. Kolem chodilo jen mnoho turistů, kteří šli na rozhlednu a kteří si kupovali suvenýry v tamním stánečku. Přítel pak v lese zahlédl chlápka svážejícího dřevo a šel se ho optat, kde je ohniště a jestli bychom si tam mohli rozdělat ohýnek. Musím se přiznat, že se mi do ohníčkování moc nechtělo, protože u Štěpánky šíleně fučel vichr a já měla strach, aby se nám ohýnek nevymkl kontrole. Chlapík z lesa se ukázal být kastelánem rozhledny Štěpánky a takovým hrozně fajn, veselým chlapíkem, co nám ohýnek dovolil s tím, že ten den tam mělo přijít dalších 30 lidí opékat buřty. 😁

Pustili jsme se tedy s přítelem do rozdělávání ohýnku, na který jsme od kastelána dostali takový kovový ohnišťový koš. Jen se nám podařilo rozdělat oheň, hned se u rozhledny Štěpánka objevili právě ti lidé, co si ten den měli přijít opéct buřta. Jednalo se o členy uderground komunity, odpůrce komunistického režimu a jak sami o sobě řekli – máničky. 😅 Chlapíci ve věku kolem šedesátky s dlouhými vlasy napíchali špekáčky na klacky a pustili se do opékání. Bylo legrační poslouchat jejich rozhovory o poměřování velikosti klacků, vzpomínání na staré mladé časy, pošťuchování se atd. S přítelem jsme čekali, až si doopékají své jídlo, abychom se mohli pustit do opékání toho našeho. Přiznám se, že jsem se zpátky s opékáním držela naschvál – všichni ti chlapíci opékali pořádné špekáčky a liberáky a já se tam se svým tofu vyloženě bála jít. 😅 Byť vlastně asi zbytečně, páč jsem byla díky tofu taky trochu takový underground. 😂 Rozesmály mě 2 holky z grupy těch undergrounďáků, co si opékaly kromě špekáčků také pita chleby a to podrsňácku do úplné černoty. Když je chlapíci upozorňovali, že mají pity na úplný uhel, tak se tomu holky ještě smály, že takhle načerno to mají nejradši. Rakovina hadr! 😂 Když jsem k ohýnku přišla se svým tofu, tak nakonec vzbudilo spíš pozitivní pozornost a dokonce se mě undergrounďáci se zájmem ptali, co to na tom klacku mám za kostičku, že se vůbec neroztavuje jako běžný sýr…

Zatímco undergrounďáci popíjeli tvrdý alkohol a píva, přítel z batohu vytáhl nedopitou krabici mléka a já se opravdu zasmála od srdce! Proboha my jsme byli teda dvojka! Kolem nás takoví životem ošlehaní drsňáci opékající si buřty vražený v ohni dočerna a zapíjející je pekelným alkoholem… a my se tam vytasili s tofu, s hermelínem a s krabicí mlíka. 😂😂😂

Pan kastelán zatím přivezl parádní obří buben, didgeridoo, kytárku, píšťalu a bůh ví co ještě všechno ze svého obsáhlého muzikantského vybavení a… od ohýnku se začal linout zpěv. Písničky jsem moc neznala, ale jedna mi utkvěla v hlavě – Nebeská brána od Petra Kalandry. V podstatě to byl přezpívaný hit Boba Dylana a později známější verze kapely Guns n Roses, avšak v českém podání se mi líbil daleko víc a… pán ho tam u ohýnku zazpíval opravdu krásně. 😍 Doma jsem si pak tenhle song našla a už jsem ho slyšela asi milionkrát, tak moc se mi zalíbil! 😍

Už za dvě hodiny undergrounďáci museli odejít na vlak a pokračovat tuším do Turnova. U ohýnku jsme zbyli jen já a přítel a na chvilku se k nám přidal pan kastelán a jeho syn, kteří mají velmi blízko k americkým Indiánům a k indiánskému způsobu života. Bylo pro nás zajímavé s nimi trošku hodit řeč. Jelikož se mračilo, rozloučili jsme se a vydali se směr auto. Jen jsme nasedli, začalo hustě pršet. Déšť nám ale dobrou náladu nespláchl.😊 Byli jsme nadšení z toho, jak to osud zase pěkně zařídil… Nejprve jsme mysleli, že odjedeme do Prahy hladoví a žádný ohníček spojený s opékáním jídla nebude… nakonec jsme si jídlo opekli ve vynikající a ultrazajímavé společnosti za doprovodu několika fajn písniček i legračního povídání… a to vše v krásném prostředí rozhledny Štěpánka. Pan kastelán nás vyzval, ať se tam zase někdy stavíme… že tam můžeme přespat i ve stanu… a já věřím, že se tak v budoucnu stane… protože na rozhlednu Štěpánka už teď vzpomínáme v tom nejhezčím světle a zase bychom se tam chtěli někdy podívat. 😊

Podrobnosti o trase:

Délka: cca 4 km tam i zpět

Časová náročnost: cca 50 min tam i zpět

Období: celoročně fajn

Turistická náročnost: snadná, pro začátečníky

Odkaz na mapu trasy: https://mapy.cz/s/babekamera

2 názory na “108. Cestovníček: Jarní Jizerky aneb Výlet na vodopády Černé Desné, Frýdlantské cimbuří, Černou horu i rozhledny Slovanka a Štěpánka”

  1. Parádní fotky! a taky je škoda, že zbourali tu restauraci na souši, to jsem ani nevěděla… no taky sem tam už dlouho nebyla. Jizerky sou krásný, i když je moc neznám, tak jsem zavzpomínala na místa známá a nakoukla na místa neznámá 🙂 a teda dost sem nse nasmala u tofu a mlika, diky 🤣

    1. Jeee tak to moc děkuji, takový milý komentář vždy potěší <3 Jizerky jsou krásné, určitě se tam zas s mlíkem a tofu někdy vydáme za dalším dobrodružstvím! 😀 😀 😀

Napsat komentář: Samorostka Šarlatová Zruš odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru