80. Cestovníček: Jak jsme poznávali Polsko

Na myšlenku jet poznávat Polsko nás přivedl známý český cestovatel Ladislav Zibura. S E. jsme totiž zašli na jeho přednášku o cestování autostopem po Evropě a Polsko pan Zibura tak vychvaloval, až nás pro tuhle zemi nadchl. E. se toho pak chytil a už bylo jasné, kde strávíme naši srpnovou zahraniční dovolenou. 😇

Maličko jsem se Polska bála, přece jen takové Chorvatsko je jistota teplíčka, ale Polsko? Balt? Nebude tam pořádná kosa? Všude na internetu psali, že polské moře je chladnější a nejlepší je jet tam první dva týdny v srpnu. Polské moře může mít kolem dvaceti stupňů a někdy i méně, proto jsem se bála, že budu u moře na pláži ležet v zatepleném vaťáku a oteplovačkách. Velká varování byla v cestovatelských diskuzních fórech také před agresivními polskými komáry a hodně lidí zmiňovalo, že je na polských plážích dost větrno. Co nás naopak natěšilo, tak to byly zprávy o tom, jak je v Polsku lacinoooo, levné ryby, mořské plody atd… Říkala jsem si, že to vypadá na pravý opak drahého Curychu a na místo, kde se náramně pomějeme a napapkáme. 😋😁😁

Dlouho jsme váhali, které místo v Polsku vybrat za náš hlavní cíl. Mezizdroje? Nebo něco jiného? No nakonec padla volba na lázeňské městečko zvané Sopoty, které leží v těsné blízkosti s obrovskými městy Gdaňsky a Gdyně. E. zde našel fajn ubytování, to levnější nám ale vyfoukli rychlejší zájemci, a tak jsme nakonec koupili ubytko v Roza apartmánech za cenu tuším 16 tisíc korun na týden. Ubytko mělo tu výhodu, že byla v ceně i snídaně a že se apartmány nacházely v blízkosti pláže.

Oproti dovolené v Curychu jsme s sebou tentokrát žádné jídlo netáhli s tím, že si vše potřebné koupíme tam. Vymohla jsem si, že si necháme vyměnit 4000 Kč za zloté (polská měna), protože nerada jezdím do zahraničí jen s kartou, pojistka v hotovosti se prostě může kdykoliv hodit. E. spíš vůči hotovosti brojí, ale nakonec souhlasil.

 

 

Hurá je tu srpen a my s Fábijkou vyjíždíme na náš malý roadtrip po Polsku

Cestu jsme vedli přes Liberec a naše první zastávka byla na obří benzince v Polsku, kde bylo wécko zadara. Nechali jsme tam na chvíli vydechnout E. Škoda Fábii, o kterou jsem měla trochu obavy, zda tak dlouhou cestu skrz celé Polsko až k moři holka stará zvládne. Zbodli jsme tam banány a ve zbytku času zkusili najít kešky. Jelikož se nám kešky nepodařilo ulovit a celkově se nám takové to typické přidálniční prostředí plné ruchu a odpadků nelíbilo, brzy jsme odjeli.

Skoro celou cestu Polskem jsme absolvovali po polských dálnicích. Ty jsou v opravdu luxusním stavu a v podstatě zcela bez kolon. Na dálnici se to hemží moderními elektronickými značkami, které upozorňují řidiče na připoutání pásem, jízdu v pravém pruhu, teplotu vzduchu, teplotu vozovky… Také jsou širší než ty české a jízda na nich opravdu rychle utíká. Pozoruhodné je množství ekoduktů, které přes dálnici vedou, aby mohla zvířata bez zranění přejít na druhou stranu dálnice. Skvělé je to, že značná část dálnic není zpoplatněná a vy si tak krásně frčíte bez potřeby mít dálniční známku, jako je tomu v ČR. Pár úseků dálnice je placených, což poznáte podle mýtných bran. Zajedete automobilem do brány, necháte si z automatu vyjet kartičku, zvedne se závora a zase frčíte. U každého výjezdu z placené části dálnice jsou opět mýtné brány, kde předložíte svou kartičku a zaplatíte poplatek za užívání dálnice. Ceny jsou lidové, za 100 km jízdy na dálnici jsme platili tuším kolem v přepočtu 80 Kč. Hlavně si dejte pozor, do které mýtné brány vjíždíte, jsou tam totiž dvě pro uživatele mobilní aplikace, skrze kterou se i pohodlně platí. Nemáte-li však takovou aplikaci v mobilu, tak vás tahle mýtná brána nepustí dál a vy budete muset vycouvat a přejet k jiné, což je docela hloupé, protože v drtivé většině případů už za vámi bude stát další auto. 🙈

Když se blížil čas oběda, sjeli jsme z dálnice do městečka Polkowice. Na mapě v mobilu jsem oklikala všechny zdejší restaurace a objevila mezi nimi i pirožkárnu ve Lwovské ulici. E. se nejprve netvářil, ale pak s návštěvou pirožkárny souhlasil. Já si tak moc přála ochutnat pravé polské pirohy!!! Já byla tak happy, když jsme se rozhodli, že naše první polské jídlo bude zrovna v pirožkárně! Nechali jsme auto na velkém parkovišti a vyrazili k onomu pirohovému království. Pirožkárna byla fakt maličká, takové bistříčko roztomiloučké s asi 4 stolky. Způsobili jsme tam velké halooo, páč jsme na paní za kasou a pirožkárnice v pozadí mluvili anglicky a holky se nechytaly… nakonec jsme si ale zvládli objednat a za krátko nám na stole přistály naše první polské pirohy vůbec. Servírování moc stylové nebylo – jídlo nám dali na plastovém talíři, avšak pirohů tam byla spousta a překvapila nás i jejich bohatá masová nádivka. V nabídce neměli pivo, tak byl E. zklamaný a skončil se sodovkou, cháá chááá. 😂😂😂 Já si dala pravý polský selský kefír a dost jsem si na něm pochutnala – to byla hustota, konečně kefír jak má bejt!!! Byl tak hustej, že pomalu z tý lahvičky ani netekl. 😂 Dost vtipné byly v pirožkárně toalety – v jedné větší místnosti se totiž nacházel záchod, mušle i přebalovací pult pro děti. 😂 Podnik nebyl vizuálně žádným luxusem, ale zase tam panovala příjemná atmosféra, moc jsme si pochutnali na výborných pirožkách a navíc jsme tam nezaplatili žádnou velkou sumu. Právě tady jsme uvěřili všem těm zprávám o tom, jak je v Polsku levno a dost jsme se těšili na tu týdenní lacinou přežíračku pirohama a dalšíma polskýma mňamkama. 😇

E. se bál, že celou cestu až do Sopot na jeden zátah nedořídí a tak nám domluvil přespání v Poznani přes Couchsurfing u jisté paní I. a potom zpátky u manželského páru V. a M. v městečku vedle Poznaně. I. o sobě napsala, že je učitelkou cizích jazyků, má moc ráda Českou republiku a chtěla by se zlepšit v češtině, takže ji potěší, když s ní budeme mluvit česky. Dokonce se nabídla, že nás Poznaní provede a ukáže nám zajímavá místa. S Couchsurfingem jsem já osobně neměla žádné zkušenosti, ale E. takto sbíral jazykové dovednosti, protože přes CS nabízel průvodcovské služby cizincům po Praze. Díky tomu nashromáždil pozitivní hodnocení, což každému uživateli CS otevírá brány k tom, dostat příležitost u někoho při cestování přespat. Chodí to tak, že se s někým domluvíte, ten vás u sebe nechá například přes noc, vy mu dovezete nějaký dáreček z vaší země a třeba i zaplatíte večeři. A když bude oboustranná spokojenost, tak zase může přijet ten ubytovatel k vám a vy naopak ubytujete na oplátku jeho. Výhoda CS je, že se máte možnost lehce seznámit s novými lidmi, procvičíte jazykové znalosti, získáte nové kontakty, strávíte čas s pravými „domorodci“ (při poznávání cizí země je to skvělé, protože když zůstanete někde v hotelu, tak se s tamními obyvateli moc neseznámíte), možná zažijete i dobrodrůžo, ušetříte za hotel…

Pro I. jsme jako dárek vezli velkou sklenici krkonošského medu a také Krakonošův borůvkový čaj. V plánu bylo samozřejmě jí i zaplatit večeři. Když nám sdělila adresu, kde bydlí a kam máme přijet, musela jsem se smát – hned vedle bytu měla hřbitov a na druhé straně prodejnu střelných zbraní. No, trochu mě pak přepadly obavy, abychom tenhle Couchsurfingový zážitek ve zdraví přežili a nepoznávali polskou zemi doslovně pod drnem. 😂😂😂

Přespání v Poznani u paní I. domluvené přes službu Couchsurfing

Ještě než jsme k I. stačili dojet, poslala nám zprávu, že nám zapomněla říct, že má pár koček a pro výraz „pár“ použila v angličtině slovo „couple“, což znamená pár jakože kočičku a kocourka. Těšila jsem se na ty kočky šíleně moc! 😻😻😻 Však zvířata miluju už od dětství! E. z toho radost vůbec neměl a vyjádřil obavy, nad kterými jsem mávla rukou se slovy, že je to fajnovka, co se bojí pár chlupů. 😂 Když jsme konečně dorazili k I. domu a našli jedno jediné parkovací místo na úzké silničce vedle paneláku, E. paní brnkl a ta přišla za námi dolů. Už od pohledu to byla spíše nesmělá žena a byla na ní vidět patřičná nervozita. Seznámili jsme se, vzali si věci s sebou a šli k I. do bytu s tím, že si tam více popovídáme a domluvíme se na prohlídce města Poznaň. Hned u vchodu bytu nás zarazily zvláštní dveře, které sestávaly z jedněch velkých bezpečnostních kovových a z druhých normálních. Působilo to trošku, jako bychom přišli do cely. 🙈 Za dveřmi po vstupu do bytu jsme měli větší šok… I. neměla páreček koček v podobě kocourka a kočičky, ale rovnou devět koček a dva psy narvané v jednom jediném mini bytě! Všude byly chlupy, vše bylo špinavé, vše bylo od koček rozdrápané a celým bytem se nesl silný zápach kočičích záchodků a hlavně kočičích granulí. V koupelně mě zaujala kosmetika naházená v kočičích záchodech, prasklé prkýnko, umouněný nábytek i vana. Prostor ve vstupní chodbičce zabíraly dva obří barely granulek pro kočky, po policích byla spousta konzerv… A kočky? Ty byly řádně vyplašené a nemohla jsem si nevšimnout, jak byly vyhublé… O kočkách se pak I. maličko rozpovídala – prý je zachránily s dcerou z ulice a daly jim domov. To je moc hezký čin, který si zaslouží poklonu, ale není to dobře, když se ze zvířecího mazlíčka stane v podstatě král bytu a nejsou nastolena žádná pravidla. Kočky chodily po stole, po kuchyňské lince, po sporáku, po nádobí i po notebooku… Také jsem stále přemýšlela nad tím, proč byly všechny ty kočky tak pohublé (nevím, jak dlouho byly zachráněné a jak dlouhá byla tedy doba na jejich zotavení) a plaché. Myslím, že v tak velkém množství mazlíčků se nedá stihnout všechny kočky pomazlit a opravdu si je užít. Pejska jsme viděli jen jednoho, byl krásný, ale už starý a měl rakovinu, takže nosil obvaz kolem pasu a I. říkala, že je to s ním špatné. Naši místnost určenou pro přespání se snažila držet bez koček, ale i tak byly kočičí chlupy všude a u hlavy jsme měli hned kočičí záchod, který jsme aspoň zašoupli pod pohovku zarovnanou přepravkami pro kočky a velkým množstvím oblečení. Nejsem žádná hogo fogo pipina a dosud jsem o sobě i často říkala, že patřím mezi pořádné bordeláře, ale po tomhle, co jsem viděla u I., jsem doslova královna pořádku a čistoty. 😂😂😂 Nutno dodat, že mě po celý pobyt u I. svědilo celé tělo – asi nějaká alergie, přeci jen tam byla zvýšená koncentrace kočičí srsti na tak malém místě. Kočky se nám draly do místnosti, kdykoliv jsme otevřeli, museli jsme být na pozoru. Ráno nám tři proběhly… ale už jsme to neřešili a prchali z bytu bez snídaně. Zkrátka už jsme nechtěli u I. dál být a rozhodli jsme se vydat na cestu co nejdříve. I. je milá paní, ale domov, který obývá, rozhodně není vhodný pro přespávání dalších lidí – už tak doslova praská ve švech díky zvířecímu osazenstvu. 😄 E. si pak u výtahu vzpomněl na powerbanku, kterou u I. zapomněl a vrátil se pro ni… bohužel… kočky stihly rozhryzat kabel. V životě by mě nic takového nenapadlo. U křečka by to člověk čekal, že si do kabelu rád hlodne, ale že kabel spapkají kočky, to byl další z šoků, který jsme u I. zažili. 😂😂😂

Ještě jsem zapomněla zmínit, jak to nakonec bylo s prohlídkou města Poznaň, která byla s paní I. domluvená už dříve přes messenger Couchsurfingu. Byli jsme za to původně rádi, ale I. to bohužel neměla moc dobře zorganizované a vymyšlené. E. vzal auto a I. nás navigovala přes město. Myslela jsem, že to bude v daném místě dobře znát, že nás tam zkrátka bere cíleně. E. si fakt při řízení městem Poznaň „užil“ – samé semafory, věčně červená, velký provoz, prazvláštně řešené křižovatky-kruhové objezdy… Když jsme přijeli na místo, které I. vybrala, ukázalo se, že je nutné zaplatit parkovné. Samozřejmě jsme neměli drobné zloté a kartou platit nešlo. Obcházeli jsme pak kavárny a restaurace, aby nám v nich rozměnili. Pak jsme za tuším 12 zl. koupili parkovné na tři hodiny a vyrazili konečně poznávat Poznaň. I. nás nepochopitelně nechala zaparkovat celkem dálku od historického centra, takže jsme šli zase kus zpět. Navíc nás dost zarazila hned na začátku našeho poznávání Poznaně, protože první co bylo, tak nám ukázala tři restaurace a skoro to vypadalo, že si chce jít rovnou sednout na večeři a žádné poznávání města nebude… 🙈😂😂 Řekli jsme jí, že bychom radši nejraději viděli nejdříve něco z toho města, přeci jen kvůli večeři jsme se autem nemuseli táhnout přes celou semafory napěchovanou Poznaň. No tak nás provedla kolem řeky Warty k velkému cihlovému kostelu, ten jsme si prošli a prohlédli zevnitř a následně se dostali až na hlavní náměstí s radnicí, dalším obřím kostelem s bohatou vnitřní výzdobou, moderní fontáně, národnímu muzeu a na náměstí s charakteristickým „orlojem“, kde ovšem nevykukují ve dvanáct hodin apoštolové, ale dvě kozy, co do sebe buší rohy přesně dvanáctkrát. Po asi dvou hodinách jsme se vraceli zpět k autu s tím, že ještě chceme stihnout tu večeři. Bylo v plánu, že ji I. za prohlídku města a za naše ubytování zaplatíme. Chtěli jsme ochutnat opět něco typicky polského a myslela jsem, že ony restaurace, které I. hned na začátku prohlídky města navrhla, budou polské a mít polskou nabídku jídel. Přeci jenom jsme cizinci poznávající Polsko a opravdu nestojíme o to se v Polsku narvat italskou pizzou. 😂 Ach jo, i tady bohužel I. tak nějak selhala a jí vybrané restaurace zrovna moc polská jídla nenabízely. Navíc byla jídla už za pěkné (na Polsko, které původně slibovalo oproti ČR větší lacinost) ceny kolem 55 zl. za porci (v přepočtu cca 3 stovky za jedno jídlo bez pití). První restaurace byla italská, druhá asijská a třetí měla v nabídce v podstatě jen samé burgery… No byli jsme zklamaní, co vám budu povídat! Dopadlo to tak, že jsme si sedli do té asijské a objednali si jediné jídlo v nabídce, které se týkalo Polska a to byly opět pirožky. Tentokrát jsme ale za jednou takový peníz oproti pirožkárně dostali daleko menší pirožky v takové lehce asijské úpravě s dosti pálivou omáčkou v kalíšku. I. si dala nějakou asijskou směs s rýží a latéčko. E. hudroval, že se málo najedl a pak to také číšničce vpálil do očí, že to bylo sice výborné, ale dosti malá porce. Trošku jsem se chytla za hlavu, když to řekl… 😬😬😬 Číšnička se nedala a E. vpálila do obličeje, že jsme si objednali předkrm a ten je vždy menší. Upřímně, že jsme si objednali předkrm, to jsem netušila a pak jsem se tomu musela smát. 😄😄😄😄 Bylo to komické i v porovnání s pirožkárnou, kde jsme se stavili na oběd, tam jsme za 17 zl. (90 Kč) dostali 10 velkých pirohů s pořádnou masovou nádivkou, tady jsme za 35 zl. (cca 190 Kč) dostali tuším 8 malých pirožků sice chutných, ale na náplň ani zdaleka ne tak velkorysých.

Pokračujeme dál do města Sopoty

Místo snídaně u I. jsme si dopřáli snídani v našem autě. Hned pod I. panelákem sídlila prodejna potravin Žabka, kde jsem si k snídani koupila celozrnný chléb, banány i luxusní slaný tvaroh a E. zase balení tvrdého sýra. Posilnění a šťastní, že už nás nečeká žádná noc u paní I., jsme se opět vydali na dlouhou cestu směr Sopoty. A najednou tu byl zase čas oběda a vyvstala otázka kde se nadlábneme? Sjeli jsme z dálnice a zastavili v městečku Swiecie v podniku s názvem Stylowa Restauracja. Ten název „Stylowa“ ve mně vzbuzoval obavy, že to bude vyšší cenová. Menu ovšem měli za super peníze (vyšlo na 130 Kč jídlo) a tak jsme si ho hned objednali. Na talíři před nás přistála krásně vypadající kotleta s peřinkou z petržele a mrkve a s brambory. Celou dobu se o nás starala moc milá obsluha, která ovšem vůbec nerozuměla anglicky. Jídlo jsem měla platit já (E. platil ubytko a já to měla dorovnat placením všeho ostatního), takže jsem byla dost nervózní, páč nevím, jak se to v Polsku dělá s dýškem, když chci platit kartou (v pirožkárně se jednalo o bistro bez obsluhy, tam nikdo dýška řešit nemusel). Paní číšnice přišla k našemu stolečku se strojkem pro placení kartou a přede mě položila záhadnou dřevěnou krabičku. Po zaplacení odešla… otevřela jsem krabičku a bylo mi hned jasné, že to je box pro vložení bankovky jakožto dýška, jak stylové! Bohužel hotovosti jsme se zatím nechtěli zbavovat a hlavně jsme měli jen vysoké bankovky 100 zl, proto to dopadlo nikoliv stylově, ale pěkně buransky a prchli jsme bez zanechání dýška jako padouchové. Měla jsem z toho špatný pocit, přeci jen si ta číšnice dýško zasloužila. 😔

Kolem druhé hodiny jsme dojeli do Sopot, hurááá! Potýkali jsme se s menší dopravní zácpou, ale naštěstí jsme brzy odbočili do uličky, kde měl být náš apartmán. Před ním E. brnkl paní, na kterou jsme měli kontakt, a ta nám přišla otevřít bránu, abychom mohli v areálu u domu s apartmánem zaparkovat. Paní s blond vlasy a jemnými zlatými brýlemi s velkými obroučkami nám šla hned záhy ukázat naše ubytování. Anglicky naštěstí uměla, byť občas trochu nerozuměla. Nevěděli jsme, jak se jmenuje, a tak jsme jí pak až po zbytek pobytu říkali „Růžena“, k čemuž nás inspiroval název domu, kde ubytovávala hosty: Roza Apartments. Apartmán jsme měli tuším ve 3. patře a byl opravdu luxusní! Oproti ubytování u I. byl dokonce přímo mega moc luxusní! Vše vonělo novotou a bylo vidět, že se tu nedávno rekonstruovalo. Měli jsme k dispozici hlavní velký pokoj s pohodlným dvoulůžkem, sedačkou, jídelním stolem s židlemi, klimatizací, televizí a zařízenou kuchyní včetně mikrovlnné trouby, rychlovarné konvice a kávovaru. Dokonce tu byly připravené dózy s cukrem, čajem a kávou. Další místnost tvořila menší koupelna se sprchovým koutem a umyvadlem, které doplňovalo velké podsvícené zrcadlo. Oproti běžným apartmánům, které jsem znala z dřívějších pobytů např. v Chorvatsku, byl tohle veeelký rozdíl. I okna se tu dala otevírat elektronicky! Ale abych nelíčila jen samá pozitiva… Růžena nás trošku vykolejila – jen, co nám ukázala apartmán, tak chtěla prašule za parkovné a pobytovou taxu městu, celkem v přepočtu na naše 1500 korun a požadovala to zaplatit v hotovosti ve zlotých. Neměli jsme o ničem takovém ponětí a mysleli jsme si, že mělo být parkovné už v ceně. E. to zatím u Růženy okecal tak, že peníze v hotovosti teprve musíme vybrat, s čímž se spokojila. Ve skutečnosti si chtěl raději přečíst ještě jednou ubytovací smlouvu, protože jsme si nebyli jistí, zda jsme to opravdu už předem nezaplatili. Ukázalo se ovšem, že parkovné v již uhrazené ceně nebylo a s pobytovou taxou městu se holt musí počítat automaticky. No, byla jsem ráda, že jsme si v Čechách proměnili peníze na zloté a měli hotovost na doplácení něčeho tak nečekaného k dispozici.

Když jsme vynosili těch našich pár zavazadel do apartmánu a dostatečně jsme se jím pokochali, vydali jsme se nadšení na pláž – huráááááááááá, konečně uvidíme polské moře! Konečně se vykoupeme v Baltu! Vůně moře a jeho šumění nás navigovala, takže uplynulo sotva 5 minut a už jsme stáli u toho zázraku. Nadšení ovšem záhy opadlo, pláž byla sice od apartmánu vzdálená pouhých 200 metrů, ale voda v moři byla neskutečně černá a špinavá. Zarazilo nás to a všimli jsme si, že se v moři ani moc lidí nekoupe, většina se opalovala na pláži. Snažili jsme se pro tu černotu najít důvod – řekli jsme si, že je to asi způsobené tmavším pískem, byť i zápach byl velice odpuzující. Dodali jsme si odvahu a do vody vlezli. E. zjistil, že když se vzdálí dál od břehu, tak už je voda ucházející kvality a dá se v tom plavat bez toho, aniž by se vám hlavou honily myšlenky, zda někde nevytekl ropný tanker. 😂😂😂 Do křišťálově čisté vody, co jsem ovšem znala z jedné FB skupiny, kam lidé přispívají fotkami od polského moře, to mělo hoooodně daleko. I když jsme z moře vylézali, tak na nás ta černota ulpívala, až jsme se bála, jestli z toho nemůžu něco chytit a jestli mi to nezničí plavky. Skvělé ovšem bylo aspoň to, že na polských plážích jsou zdarma sladkovodní sprchy, takže tu šerednou mořskou vodu ze sebe mohl člověk aspoň hned smýt. Co se týče teploty vody, byla příjemná a člověk tam neměl problém hupsnout a vykoupat se. V Polsku ovšem ani v srpnu nečekejte žádná brutální vedra, teplota vzduchu se tam v nejparnějších dnech pohybuje kolem 25 – 27 stupňů, takže vás to ale na druhou stranu zas tak moc neláká ke koupání. Přeci jen, když jste v Chorvatsku s jeho typickými letními teplotami, tak o koupačku v moři doslova prosíte. Díky nižší teplotě můžete v Polsku prozkoumávat okolí i v poledne a odpoledne, aniž byste umírali horkem a byli celí zpocení. Také to byla moje první dovča u moře, kde jsem si mohla udělat i make up, aniž by ze mě stekl – to v Chorvatsku ani v Itálii při mých dřívějších dovolených prostě nešlo.😂😂😂

Večer jsme se vydali poznávat městečko Sopoty. Nejprve jsme šli kolem moře po takové upravené cestě, až jsme doťapali na hlavní sopotskou třídu. Té dominuje vyhlídka na jejich nejdelší mořské molo v Evropě, velká věž majáku a také obrovská a honosná budova Sofitel Grand hotelu.  Když se vydáte směrem od mola dál do městečka nejznámější a největší sopotskou ulicí Bohaterów Monte Cassino, budete míjet spoustu obchůdků, restaurací, prodejních stánků, pouličních prodavačů i umělců. Tento večer jsme zkusili naše první zapiekanki, tradiční polský fastfood, který dle Jankova videa (Janek Rubeš, který točí zajímavá videa o Praze i jiných místech, která stojí za to vidět) měl stát pakatel a sliboval, že se pořádně nadlábneme. Bohužel není zapiekanka jako zapiekanka, stavili jsme se na ně v jednom malém prodejním zapienkankovém stánku v ulici J. J. Haffnera a dostali jsme kratší než jsou běžné, s chabou oblohou oproti těm, co byly ve videu… (doporučuju si tady zapiekanki nekupovat, poblíž je ještě zapiekankové občerstvení hned na začátku ulice B. Monte Cassino a tam dostanete daleko větší a s pořádnější oblohou) v podstatě šlo o ohřátý spodek bagety s troškou šunky, žampíků a sýru za 23 zlotých (cca 115 Kč)… zklamalo nás to a rozhodně to neukojilo náš hlad. Naše hladové žaludky jsme tedy dobouchali v restauraci Chata Smakosza, kde jsme si dali pirohy a klusky (nebo taky po polsku kluski) s houbovou omáčkou, vše výborné, ale už za vyšší ceny a menší porce. Také nám na stole přistála znovu knížka na vložení spropitného. Po jídle jsme dokončili procházku po nejrušnější sopotské třídě a opravdu bylo na co koukat a nestačili jsme se divit, kolik je v Sopotech lidu. Kdo preferuje spíše přírodu a klidnou dovču bez davu lidí, pro toho Sopoty nebudou dobrým výběrem.

Druhý den E. vymyslel, že půjdeme běhat kolem moře bosky. Vyrazili jsme brzy ráno, což se ukázalo jako skvělý nápad – ještě nikde skoro nikdo nebyl, tak jsme si vyfotili město bez mumraje lidí. K pláži jsme dorazili v pantoflích, ty jsme tam nechali ležet u stromu a já se modlila, aby tam byly i po našem návratu. 🙏🙏🙏 Rozeběhli jsme se od sopotského velkého mola doleva a užívali si nezvyklý běh v mokrém písku, kdy nás mořské vlny hladily po chodidlech a chladily. Doběhli jsme až k molu v Gdyni a pak zase zpět. Běhání kolem moře jsem si okamžitě zamilovala a chodila pak ráno běhat každý den 8 až 10 km, a to někdy sama, někdy se lenoch E. přidal. Párkrát se mi stalo, že na mě vystartoval něčí venčený pejsek a já pak úlekem běžela tryskovou rychlostí. Také jeden den vyvrhlo moře na břeh mrtvého tuleně, což mě velmi překvapilo – přeci jen bych spíše čekala rybu. Byla jsem i svědkem nezvyklého pobřežního focení, kdy fotograf fotil bizarně (a velmi spoře) oděnou slečnu na pobřeží v roztodivných polohách a pózách. 🙈🙈🙈

Díky běhu kolem moře jsme poznali, že stačí popojít třeba jen 300 m dál a moře už v tom místě mělo čistou vodu a nezapáchalo. Usoudili jsme proto, že ačkoliv jsme si vybrali apartmán blizoučko u pláže, budeme muset chodit trošku dál, abychom si mohli užívat čistou vodu a nekoupali se v černotě. O pár dní později jsme však o moře přišli úplně. Nikdy by mě nenapadlo, že se mohou v moři rozmnožit sinice! A to se právě v Sopotech stalo a tak na pláži plavčíci vztyčili červené vlajky a vehementně tlampačem ohlašovali, že je zakázán vstup do vody kvůli bakteriím. Uzavření moře v Sopotech následně trvalo tuším celé 3 dny. Je to trochu bizarní situace – jedete tak daleko k moři, které vám v termín vaší dovolené uzavřou. Samozřejmě se to dalo vyřešit tak, že se vzalo auto a popojelo se někam jinam, ale kdo tohle chce dělat, když si zaplatí apartmán blízko pláže? 😂 Až později jsme na internetu zjistili, že sinice jsou v oblasti Sopot-Gdyně-Gdaňsku celkem běžné, jelikož je tam záliv a vítr/proudy tam nahání nečistoty. Sinice se tam pak dobře množí. Také je tam mnohem teplejší voda v moři než jinde, což opět podporuje množení sinic. Dalším faktorem, který přispívá k expanzi sinic je fakt, že je Balt méně slaný než jiná moře a tedy tím i méně sterilní.

Odpoledne jsme si vygůglili, že jsou v Sopotech dvě pirožkárny, tedy restaurace, které nabízejí v podstatě jen a pouze pirohy. Zvolili jsme pirožkárnu s názvem Jedynka a vyrazili k ní, což byla celkem dálka. Jedynka byla malým pirožkovým bistérkem s velkou nabídkou nejrůznějších náplní pirohů. Ceny nebyly strašné, ale oproti naší první pirohové zkušenosti v Lobkowicích byly porce o několik zlotých dražší. Jedynka zabodovala nabídkou polských lahvových piv, takže jsme si nechali obsluhujícím doporučit dvě nejlepší piva a objednali si špenátové a pohankové pirohy. Ty pohankové jsem chtěla já, ale trochu jsem to nepochopila a pak litovala. Já si totiž myslela, že to budou pirohy z pohankové mouky plněné tvarohem a ve finále to byly klasické pšeničné pirohy plněné pohankou s malinkou příměsí tvarohu. No zkrátka výživově celkem nehodnotné jídlo, protože pořádné bílkoviny v tom scházely. Je to prostě skoro stejné, jako kdybych si na špagety nasypala vařenou pohanku. 😂😂😂 Tím ale nechci Jedynku potopit, zkrátka jsem jen neměla šťastnou ruku při výběru pirohů. Ty špenátové byly o poznání lepší, ale také jsme v nich sýr feta hledali skoro lupou. Už tehdy jsme se s E. shodli, že nejlepší asi budou vždycky pirohy masové.

Výlet do přístavního města Gdaňsk

Další den jsme vyrazili po vydatné snídani do vedlejšího města Gdaňsk. Je to pořádné město se spoustou turistů, tak se na to psychicky připravte – alespoň tedy, pokud tam pojedete v létě. Věděla jsem, že z města Gdaňsk pofrčíme zpět do Sopot lodí a tak mi přišlo super konečně vytáhnout námořnická trička, která jsem nám s E. koupila. Myslela jsem, jak bezvadnej nápad to bude, a pak spíš jen litovala, že jsem tak romantická, nechám se často unýst svými růžovými představami… 🙈🙉🙊 Pro E. bylo tričko dárkem, avšak se ukázalo, že je o 5 cm delší, než trička, která běžně nosí a to mu natolik vadilo, že tričko sotva vyzkoušel. No bylo mi to líto a připadala jsem si o to víc blbě, když jsem držela ve své ruce dámskou verzi trička s pruhy pro mě. Celý den tahle událost poznamenala, protože jsem nad tím nedokázala jen tak mávnout rukou a prostě mě to neskutečně mrzelo. Přemýšlela jsem nad tím, co bych asi dělala já, kdybych od partnera dostala takový dárek? No jasně, že bych si ho vzala hned na sebe a mohlo by mi to triko být klidně délkou pod kolena! Je to prostě dárek od někoho, koho mám ráda a těšilo by mě, že si na mě sám od sebe vzpomněl a že mně chtěl udělat radost a vlastně se ke mně i společným trikem přihlásit. Odmítnutí vždy bolí, i když se jedná vlastně jen o tričko. Na Gdaňsk proto vzpomínám trošku slzavě, neužila jsem si ho tak, jak bych si ho užila, kdybych tam jela lehce a vesele jako na jiné výlety. 😔

Cestu ze Sopot do Gdaňsku jsme absolvovali vláčkem. Ze Sopot jezdí každou chvíli a lístky na vláček si můžete za 5 zl. koupit v automatu nebo zajít k okýnku, kde vám ho prodá paní. Před nástupem do vlaku si nezapomeňte lístek předem označit v automatu pod schody než vstoupíte na perón a než nastoupíte do vlaku! Je to něco jako městská doprava formou vlaku. Vláček jede až do centra Gdaňsku kolem čtvrt hodiny. Vystoupili jsme na zastávce Gdaňsk Glowny, odkud je to jen kratičkou cestou přímo do historického středu města Gdaňsk. Zrovna jsme měli štěstí a konaly se tu trhy sv. Dominika. Jestliže milujete nakupování a trhy, tak zrovna trhy sv. Dominika vás doslova pohltí! 😍 Gdaňsk je totiž v toto období doslova napěchovaný různými stánky – koupíte zde zajímavá polská jídla a pochutiny, oblečení, polské tradiční výrobky, šperky z jantaru, handmade šperky, designové zajímavosti… Upřímně, nikdy v životě jsem tolik prodejních stánků na jednom místě neviděla! Stánky jsou umístěny v ulicích po celém starobylém středu města, takže se jim nedá vyhnout a doprovázely nás ke všem zajímavým budovám a místům v Gdaňsku. Když jsme pak navíc přešli přes most do ulice Dlugie Ogrody, otevřely se nám pomyslné brány do světa mega bleších trhů. Bylo to neuvěřitelné! Chvílemi jsem nevěděla, kam se dívat dřív! V této ulici byla spousta vetešníků a prodejců, kteří nabízeli starožitnosti i obnošené a použité věci, které už nepotřebovali a hledali pro ně nové majitele. Obrazy a jiné umění, šperky, staré knihy, staré nádobí, oblečení… vše se tu dalo koupit! Naštěstí jsem odolala, respektive stud vyptávat se na ceny a smlouvat mě odradil od nákupu retro pokladů, ale i tak jsem odcházela nadšená. V Gdaňsku jsme navštívili krásnou gotickou Mariánskou baziliku, která má mega vysokou věž. Do téhle věže se můžete jít za poplatek tuším 10 zl. podívat. Schodů vede nahoru hooodně, tak se připravte na trošku fyzicky náročnější výkon. Hlavně zezačátku je schodiště dosti úzké a točité, až se z toho zamotává hlava. Když vystoupáte výše, budete mít před očima pohled na celou mohutnou klenbu katedrály seshora. A když vystoupáte ještě výš, dostanete se na vyhlídku a své oči potěšíte úžasným výhledem na celý Gdaňsk. Uvnitř katedrály se nachází orloj a my měli zrovna to štěstí, že jsme přišli přesně ve 12 h a orloj se spustil. Celá orlojová paráda trvá kolem 8 minut a k dispozici jsou také sedátka, aby návštěvníky při pozorování nebolely nohy. 😂 Poblíž katedrály stojí další zajímavá stavba a sice Radnice Hlavního města. I tady se dá jít do věže, ale to už jsme neabsolvovali. Tahle budova vynikala nad jinými tím, že neustále zvonivě cinkala a tento zvonivě cinkavý zvuk nás doprovázel po celou dobu návštěvy centra Gdaňsku. No a když popojdete ještě o kousek dál, uvidíte slavnou Neptunovu fontánu. Určitě nevynechte ani ostrůvek Olowianka, kde je ohromný nápis GDAŇSK, se kterým se můžete vyfotit a také obří gdaňské kolo AmberSky, kde se můžete svézt a podívat se na Gdaňsk zase pěkně z výšky. Na kolo jsme čekali ve frontě asi 15 minut a čtvrt hodiny trval i celý zážitek. Cenu už si moc nepamatuji, ale vycházelo to něco kolem 290 Kč za osobu. Kolo se s námi celé pomalu třikrát otočilo, takže jsem si stihla udělat i přes svůj strach z výšek pár fotek. V přístavu pod Zelenou bránou jsme si koupili jízdenky na loď do Sopot za 70 zl. na osobu a hodinku na ni čekali. Přijela pro nás menší bílá loďka s možností sednout si na její střeše, ale zklamalo mě, že tam bylo jen pár míst a samozřejmě o ně byl největší zájem. Nakonec jsem zůstala stát na střeše hned u kabiny kormidelníka a vychutnávala si celou plavbu lodí z nejvyššího možného bodu. Plavba trvala hodinu a bylo to úchvatné! Loďka projela celým obřím gdaňským přístavem a my se tak mohli kochat pohledem na megaobrovské nákladní lodě. Nikdy jsem takové lodní kolosy na vlastní oči neviděla a je až neuvěřitelné, co dokáže člověk sestavit. Když naše loď vyjela na širé moře, dost s námi houpaly vlny, dokonce občas voda vystříkla až na mě! Nakonec nás loď vysadila na nejdelším molu v Sopotech a my se smáli tomu, že jsme si na něj minule kupovali vstupenku zbytečně, protože když vás na něj vysadí loď, můžete si ho krásně celé projít bez kupování lístku. Hladoví jsme se pak usadili v jednom místním bistérku, kde jsem kromě další verze pirohů poprvé v životě ochutnala vyhlášenou polskou polévku chlodnik a totálně se do ní zamilovala. Jde o studenou polévku z vařené červené řepy, s jogurtem/kysaným mlékem, čerstvým koprem a vařenými vajíčky. Má úžasnou růžovou barvu a je opravdu neskutečně hamózní mňamózní! Až budete v Polsku, tak chlodnik určitě ochutnejte! 😋

Trip na písečné duny u městečka Leba

Následující den jsme podnikli další výlet – tentokrát do městečka Leba, kde jsme chtěli zajít na obří písečné duny, které připomínají pravou poušť. Do Leby jsme jeli 2 h vlakem s jedním přestupem v Leborku. Bohužel mě ten den chytly zuby (ach ty moudráky!), takže jsem celkem trpěla. Obchody byly zavřené z důvodu státního svátku a tak nebylo možné si zajít koupit nějaký lék proti bolesti. Cestou vlakem se nám stala zajímavá příhoda – měli jsme místenky a tak jsme se o svá místa v kupé přihlásili. Týpek, co na jednom z našich místenkových sedadel hačal, vystřelil pryč. Po chvilce se ovšem týpek vrátil a se zoufalým výrazem v tváři nám sdělil, že ztratil mobil a že si myslí, že to bylo právě v kupé. No hledali jsme, ale nenašli jsme a tak týpek zase smutně odešel. Asi mu to nedalo a po pár minutách byl zase zpět, že ten jeho mobil zkrátka musí být v kupé… Tak jsme zase hledali a najednou týpek šáhl a mobil měl v ruce! Neuvěřitelné štěstí! Mobil totiž zůstal viset ve škvírce mezi sedačkou a stěnou kupé do uličky a vůbec nebyl vidět. Jen co mobil našel, už vystupoval, vše dokonale časově klaplo a my všichni kolem měli radost, že se mu podařilo mobil najít. 😊 V Lebě jsme byli chvíli bezradní, páč jsme netušili, jak se k dunám dostat. Nakonec E. rozhodl, že půjdeme po pláži. No tak jsme šli… a povím vám, úžasný zážitek! Jsem nesmírně ráda za tenhle výlet, protože jsme měli možnost vidět polské moře také v jiném místě než v Sopotech, Gdaňsku a Gdyni. Povím vám, moře v Lebě je křišťálově čisté! Tak nádherná voda tam byla! Kam se na to hrabou Sopoty s věčně naplavenými řasami a se sinicemi! Ale abych moře v Lebě jen nechválila, tak je nutné dodat, že tam je voda o něco chladnější (cca tak 3 stupně rozdíl) a hoooooooooodně tam fučí na pláži vítr. Jelikož jsou tam pláže s úžasně jemným pískem, musíte být připraveni na to, že písek tam dost létá také ve vzduchu a zrovna do Leby se vám vyplatí pořídit si plážovou ochranu proti větru v podobě zástěny nebo stanu. K dunám jsem nakonec dolezli, ale byla to pořádná štreka. Každopádně stálo to za tu námahu! Opravdu jsem si připadala jako někde na poušti a s E. jsme si tam nafotili super snímky. Od duny jsme se vrátili zpět k moři, vykoupali se a pak šli pěšky na zastávku takového zdejšího bus-taxi. Jedná se o takové mini autobusky s lavicemi, které v letních dnech jezdí bez zástěny, takže se můžete kochat okolím i při jízdě a vdechovat čerstvý vzduch (pokud zrovna nesedíte nad výfukem 😂). Dost nás zklamala cena za tyhle autobusky, protože vás jeden za tuším 20 zl. na osobu hodí jen do zastávky Rabka a druhý bus vás za poplatek 10 zl. na osobu hodí až do Leby. Jet celá rodina, bude to stát už ne zrovna malou částku. V Rabce jsme navíc zjistili, že se do Slowinski Park Narodowi (park, ve kterém jsou písečné duny) platí vstupné, což se nás netýkalo, protože jsme do něj vstoupili ze směru od pláže, kde samozřejmě žádné kasy nebyly. 😂 Při cestě z Rabky busíkem do Leby jsme zažili něco fakt bizáááááárního. Leba byla totiž už od svého začátku totálně zacpaná auty a motorkami (zrovna se tam konal obří motorkářský festival), tak se stály kolony. Náš řidič byl ale pořádnej svéráz a situaci vyřešil po svém – objel celou kolonu v protisměru a když dojel k ucpanému kruhovému objezdu tak… pozor teď přijde ten bizáááár… tak to střihl busíkem přímo přes kruháč!!!! 😂😂😂😂😂 Strašně jsme se všichni tlemili a řidiči ve stojících autech jen nevěřícně koukali. Nooo, díky tomuto svéráznému řidiči jsme dojeli do Leby bez čekání a ještě si s E. zašli na večeři do polského bistra U piráta. Já si dala pirátské pirohy (bohužel byly nadívané brambory s tvarohem, takže nic moc 😂) a E. si dal smaženého candáta s brambory. No a pak jsme se vydali na vlakové nádraží, kde jsme zjistili, že jsou pokladny zavřené a nemůžeme si tedy koupit lístek. Přijel pro nás velký dálkový vlak a co mě pobavilo – na vagonech byly normálně naše České dráhy a vlak frčel opravdu z Leby až na Moravu. Nastoupili jsme tedy bez lístku, že si ho koupíme u průvodčího, ale přiznám se, že jsem se dost bála, aby z toho nebyly problémy. Víte, jak to dopadlo? Držte se, průvodčí za celou dobu nepřišel a my dojeli do Sopot zcela zdarma! 🙈😂😂😂 Ve vlaku se s námi dala do řeči jedna Polka a povídala nám, že příště máme jet do vesničky Bialogora, že prý tam nejsou žádní turisté, pláže jsou takřka volné a moře překrásně čisté.

Hledání kešek a také návštěva pořádného polského trhu

Samozřejmě jsme neopomněli naši oblíbenou aktivitu ani v Sopotech. Jeden den jsme vyrazili na takovou keškovací procházku, kterou jsme propojili se cvičením ve venkovní posilovně a následně pokusem o vykoupání se v moři (bohužel stále platil zákaz koupání kvůli sinicím, a to i na plážích v Gdaňsku, kam jsme došli). Kešky mě mile překvapily, v porovnání s našimi keškařskými pokusy ve Švýcarsku byly nápadité a na daných místech jsme je opravdu našli. Nejvíce mně utkvěla v paměti keška, která byla pečlivě schovaná v dutině šroubu a tento šroub byl zastrčený v dolní části pouliční lampy. Vypadalo to dost uvěřitelně a vůbec by mne nenapadlo, že je to fejkový keškošroub! E. už má ale na takové superfikané kešky čuch a tak brzy fejkový šroub odhalil a kešku jsme úspěšně odlovili. 😌 Co se týče trhu, tak určitě doporučuji vyrazit na Sopotski Rynek. Tohle velké trhoviště najdete až u vlakové zastávky Sopot Wyscigi v ulici Polna. Vstup je samozřejmě volný, takže jen co projdete vstupní branou, můžete utrácet. První část tvořily bleší trhy a lidé tu prodávali oblečení, obuv, doplňky i věci do domácnosti, které už nepotřebovali. V další části trhoviště byly prodejní stánky s lákavě vypadajícím ovocem, zeleninou, medy, zavařeninami, pečivem, rybami a spoustou dalšího. Samozřejmě nechyběly ani jantarové šperky. S přítelem jsme si koupili pytlík veeeelkých tmavě červených třešní a spokojeně je pak pojídali v parčíku poblíž obřího kříže a upomínkového místa na papeže Jana Pavla II.

Loučení se Sopotami

Posledním dnem v Sopotech byl pro nás 16. srpen 2022. Tenhle den byl ve znamení dokupování dárečků pro ostatní a také určitým loučením se s tímto milým polským městečkem. Bohužel se už tento den začalo kazit počasí, a tak nás z pláže již kolem třetí hodiny vyhnal déšť. Stáli jsme dobu ukrytí pod stromy, když ustal nejmohutnější slejvák, vydali jsme se směrem k našemu apartmánu. Moc jsem toužila po náušnicích s polskými jantary, proto jsme večer vyrazili k sopotskému molu, u kterého bylo nejvíce stánků se šperky. 😍 Paradoxně jsem si náušnice nakonec nekoupila u stánku, ale v kamenné prodejničce šperků hned u začátku mola. Vybírala jsem dlouho předlouho a venku se mezitím spustil mohutný liják. Když jsem náušničky zaplatila a spolu s E. jsme vyšli před obchod, byl déšť už zase mírný a my se v něm vydali zpět k našemu tamnímu domovu. Co se ale nestalo! Přihnala se znenadání prudká bouře a ulice se změnily doslova v řeku. Vítr ohýbal stromy, slunečníky a ničil všechno, co se v ulici nacházelo. Hosté utíkali vyděšeně ze zahrádek restaurací a mačkali se uvnitř podniků s děsem v očích. My s E. zůstali skryti pod jedním ze slunečníků restaurace a doufali, že to brzy skončí a že nám naše chatrná slunečníková stříška nad hlavami také neuletí. Před očima se nám odehrávaly výjevy pomalu připomínající apokalypsu. Stáli jsme tam opravdu dooost dlouho, až mi začínala být zima. Jediné, co mě hřálo, byly ty nové jantarové náušnice, které jsem tiskla v ruce k tělu a ukrývala jejich perleťově bílou krabičku před rozmočením. 🙈😁 E. pak rozhodl, že se už v mírnějším dešti vydáme na cestu, ale dost jsme si při tom nabrali do bot – ulicemi stále proudilo velké množství vody a kde voda neproudila, tam stála v obřích kalužích. Na samý závěr dne jsme se opět zašli napapkat. Pro naši poslední večeři ve městečku Sopoty jsme si vybrali pirožkárnu Jurta a moc jsme se těšili na dobré pirohy. Byli jsme velmi zvědaví, zda bude pirožkárna Jurta lepší než dříve navštívená Jedynka. V čase našeho příchodu byla pirožkárna plná, zbyl na nás jeden stolek, naštěstí ne v blízkosti klimatizace odkud velmi sálal chlad (lituju lidi pod klimatizací sedící). Nabídka pirohů je v Jurtě poměrně široká, avšak ceny oproti stejným podnikům vyšší. V nabídce jsou i tři polévky, byť cena se nám zdála u polévek na Polsko dosti vysoká (v Jurta 22 zl, v Jedynka jen za 11 zl). Objednali jsme si dva druhy pirohů a také na zkoušku polévku Soljanka. Pán, u kterého jsme jídla objednávali, působil velmi nevlídně, naštvaně, připadalo nám, že ho svou objednávkou snad otravujeme. Musím říct, že svým chováním tento pán velmi zkazil celý náš zážitek a požitek z večeře. 😢 Zaplatit nechtěl hned, což jsme moc nepochopili, vzhledem k tomu, že se jídlo objednává u něj u kasy a nefunguje tam klasické objednávání u obsluhy, která by přišla ke stolečku. Co se týče jídla, chuťově dobré, leč menší porce a málo náplně v pirozích. Zklamaně jsme se po jídle zvedli, zaplatili, vyšli ven před restauraci a aby toho nebylo málo, opět začalo lejt jako z konve. Ukryli jsme se u protějšího domu pod převisem střechy a popíjeli tam polské pivo z plechovky, které měl E. s sebou. Déšť ale neustával a tak jsme v něm nakonec utíkali a utíkali a parádně jsme se při tom nedobrovolně osprchovali. 😂

Jedeme zpět do Česka a přespáváme opět u cizích lidí díky Couchsurfing

Měla jsem trošku obavy z posledního dne našeho pobytu kvůli předávání apartmánu Růženě. Nakonec ovšem vše proběhlo v pořádku a Růžena si ani nevzpomněla na to, že jí ještě visíme pár zlotých, co jsme původně neměli v drobných, jako doplatek za parkování. E. povídal, že jsme jim už zaplatili dost a tak se nepřipomněl, já jsem však strašpytel a měla jsem raději potřebnou částku přesně připravenou – kdyby přeci jen Růžena přišla peníze vymáhat. Ta ženská se mi moc nelíbila, jednak mi přišlo, že nás při snídaních sledovala a také nám předala apartmán s jedním nefunkčním oknem, přičemž když jí jednou E. řekl, že se mu podařilo okno zavřít, tak byla nepříjemná a skoro to vypadalo, že z rozbitého okna (nefungovalo zavírání) obviní nás. Brzy ráno jsme si ještě stačili zaběhat u moře (aaaaaaaaaaach jooooooooo, poslední krásný běh, kdy mi nohy omývaly mořské vlny 😔), pak jsme se pořáááááááááádně naposled nasnídali a pak už jen nanosili našich pět švestek do auta a vydali se na dlouhou cestu zpět do České republiky.

Cestu jsme měli opět rozdělenou na dvě části, aby E. nemusel řídit tak dlouhou dobu v kuse. Přespali jsme nedaleko Poznaně ve městě Sroda Wielkopolska a to opět zdarma díky Couchsurfingu. Musím se přiznat, že jsem se po zkušenosti s přespáním u I. dalšího couchsurfingového dobrodružství trochu bála. Nebude nás v malém bytě tentokrát čekat devět hadů, devět sklípkanů nebo snad devět ptakopysků? 😂 Naštěstí se mé obavy ukázaly už brzy jako liché.

Našimi dalšími poskytovateli noclehu byl manželský pár M. + V., který žil v menším bytě na kraji tohohle malého polského městečka. M. nás přivítala s úsměvem na rtech už před domem a pozvala nás do bytu. Tam jsme se seznámili ještě s jejím velice sympatickým a vtipným manželem V. Ten se ukázal jako nadšený pivař a tak ho náš dárek v podobě několika plechovek českého piva náramně potěšil a hned je začal koštovat. Když jsme si popovídali, nabídl nám manželský pár, že můžeme jet na exkurzi do jejich pivovaru. Byli jsme velmi překvapení z takové nabídky a nadšeně jsme ji přijali. Pak jsme naskočili do malého zeleného autíčka a uháněli kamsi za město.

Pivovar Browar Gzub byl parádní! Vše nové, moderní, venku v zahradě letní bar se zastřešeným sezením… M. a V. nám udělali pivní ochutnávku – naservírovali nám všechna piva, která vyrábějí na taková dlouhá degustační prkna a my je pak koštovali. Museli jsme jim říct, která dvě piva nám chutnala nejvíce a ta jsme pak ještě dostali ve velkých pivních sklenicích na stopce k dalšímu popíjení. Vše grátis samozřejmě a navíc ve velice sympatické atmosféře. Bohužel (i když spíš bohudík 😂) já ani E. nejsme typičtí Češi a piva moc během roku nevypijeme. Celkově se od alkoholu držíme zpátky, proto s námi takhle megadegustační pivní ochutnávka celkem zamávala. Musím se přiznat, že se se mnou točil celej svět a že jsem měla co dělat, abych šla aspoň trochu rovně a trefila se do dveří od záchodu a pak i do patřičných míst. 😂😂😂😂 Prohlídka pivovaru probíhala už v řádně podnapilém stavu, já měla snad 100 promile v krvi… 😂😂😂😂 Chvílemi jsem si říkala, že se snad zpátky do toho auta budu muset doplazit, naštěstí jsem to ale ustála. Prohlídku pivovaru si pamatuju detailně, jen ty pohybové problémy mi bránily si ji víc užít. 😂 Moc mě zpětně mrzí, že jsme si nějaké pivo nekoupili i s sebou do Čech, ale v tom ožraleckém stavu to mému mozku vůbec nedošlo. 

Po téhle boží ale až příliš intenzivní pivovarové večerní exkurzi nás M. zase odvezla do bytu, kde jsme si ještě povídali. M. a V. se ukázali jako milovníci muziky a pouštěli nám různé polské pecky a chtěli zase po nás, abychom jim pustili něco typicky českého. E. jim tam ze srandy navolil Dole v dole od Kabátů a M. s V. na to trochu zaraženě a nevěřícně koukali – no moc se jim to nelíbilo. Z čeho si ovšem málem ucvrnkli do gatí byl Karel Got a jeho Lady karneval a také Mládek a jeho Jožin z Bažin, tak aspoň něčím jsme jejich uši potěšili. 😂😂😂 Spali jsme na celkem pohodlném rozkládacím gauči v malém obýváčku a celý jejich byt na nás působil útulně a mile. Ráno nás pohostili obří snídaní – dostali jsme výborná míchaná vajíčka se slaninou a k tomu pečivo. Na stole stál malinový med a E. dostal chuť si ho namazat na chléb, což u M. a V. vyvolalo údiv. Následně jsme se dozvěděli, že med se v Polsku na chléb nemaže… oni ho totiž používají jen jako sladidlo do čaje! A když uviděli, že je E. totální medový fanoušek, tak nám na stůl snosili všemožné medy, co doma měli. E. s vervou koštoval – med s kurkumou a chilli, med s kakaem a další. Já jsem neodolala a zkusila ten s nadrcenými sušenými malinami, který prý vyrábí jejich polská kamarádka, a byla jsem v sedmém nebi. Následně odjel V. do práce a my se ještě s M. chvilku pobavili a obdivovali její sbírku magnetů na lednici – a že jich tam panečku měla! Pak jsme za vše poděkovali a pozvali je na oplátku k nám do Česka, byť prý nemají moc volného času a na dovolenou v Česku to moc nevypadá. Ještě ten den po nás jim měli přijet další couchsurfing hosté z Itálie, M. a V. Couchsurfing očividně náramně baví. 😊 Ráno jsme se opět vydali na cestu, už odpoledne jsme měli minout hranice Česka a moooc jsme se už na tu naši domovinu těšili.

Ještě než jsme se dostali do České republiky, stavili jsme se na poslední polský oběd a to opět v našich oblíbených Polkowicích. Ano, hádáte správně – zašli jsme do té stejné polkowické pirožkárny jako v první den naší polské dovolené. Dostali jsme velkorysé porce s obřími, delikátními, náplní napěchovanými pirohy a čvachtali si. 😂 Po vydatném pirožkovém obědě jsme opět hupsli do auta a E. navrhl, že bychom se ještě před hranicemi mohli stavit na malý výlet. Cílem výletečku se stala Hora Witosza, přičemž název „hora“ je až moc odvážný – jedná se spíše o kopec se spoustou skalisek, na jehož vrcholu se vám stane odměnou úžasný výhled na Krkonoše. Nahoře na hoře jsou také zbytky věže, kterou kdysi postavili na počest kancléře Otto von Bismarcka. Zůstal jen sokl, protože věž kdysi zasáhl blesk a následně po válce ji odstřelili tamní obyvatelé, kteří se distancovali od agresivní německé politiky. Na Witosze jsme ulovili také kešku, pořídili nějaké ty fotky a vydali se zase dolů k autu. Ve vesničce, kde jsme parkovali, byl malý polský obchůdek. Zůstaly nám ještě nějaké polské zloté, tak jsme v shopíku udělali malý nákup, jehož výsledkem byl obří poctivý polský tvaroh – coby megaohromný tvarohožrout jsem byla z tohohle úlovku nadšená a těšila se, až ho zblajzneme k večeři. 😍😍😍

Příjezd do Česka nám zkomplikovaly objížďky. Snad hodinu jsme bloudili kvůli uzavřené silnici a hledali způsob, jak se z dané oblasti elegantně dostat, abychom se zbytečně nemuseli spoustu kilometrů vracet. GPS navigace nás chtěla vzít šílenou minicestičkou, po chvilce jízdy to E. vzdal a káru radši otočil. Nakonec se nám podařilo najít kloudnější silnici a napojit se na správný směr, ale byly to nervy! Pak už jsme jen projeli českými hranicemi a uháněli si to krkonošskou krajinou až na E. chatičku. Na chatičce jsme přespali a očesali zbytek obřích kanadských borůvek, které tam od naší poslední návštěvy stihly dozrát. Hmmmmmmm, s tím polským tvarohem a kakaem a skořicí chutnaly borůvky extrasenzačně! 😍😍😍 Druhý den jsme si zabalili fidlátka a vydali se na cestu. Na obík jsme se stavili v nedaleké ZD jídelně a musela jsem se smát… v nabídce měli jen knedlík ve vajíčku nebo smažený řízek s bramborem… obě jídla typicky česká a ne zrovna megazdravá… a jelikož knedlík ve vajíčku vlastně nakonec ani neměli, přistál mi na talíři obří smažený kuřecí řízek. Musím se vám přiznat, že klasický řízek jsem coby přísná zdravovýživářka neměla tak 12 let. Pěkné přivítání v Česku, jen co je pravda! 😂😂😂

A na závěr pořádná dávka fotek 😇