69. Deníčkozápis: Pes, nejlepší přítel člověka

Že je pes nejvěrnější a nejlepší přítel člověka jsme slyšeli všichni nesčetněkrát a nutno dodat, že tohle pradivé označení čtyřnohých hafajících parťáků nevzniklo jen tak pro nic za nic. Takové psisko dokáže být člověku opravdu nejvěrnějším a nejlepším přítelem – bez intrik, bez křivd, bez zrad… prostě jen proto, že vás má to zvíře opravdu rádo a jste jeho oporou a dovolíte-li mu to, přestanete se na něj dívat jen jako na zvíře a uzříte jeho duši, tak bude velkou oporou i pro vás. Jsem ráda, že jsem tuhle lásku mohla zažít, že v mém životě pejsek byl a sehrál v něm velkou roli. Před pár dny odešla naše fenečka za duhový most a právě v tomto pro mne neskutečně bolestném období píšu toto povídání doprovázené potokem slz v klávesnici.

Začíná to skoro vždy stejně – domů si přivezete malý vyjukaný uzlíček a stejným vyjukaným uzlíčkem jste i vy. Ještě nevíte, co jeden od druhého můžete čekat. Malý čmuchal dlouho v pelechu nevydrží a pustí se do průzkumu. Jak je to najednou zvláštní, když se tichá domácnost změní v domácnost plnou šumů a nejrůznějších ruchů. A jsou to hluky milé – tu čenichání, tu ťapkání drápků po plovoučce, tu veselé hrabání potahu na gauči… Pryč jsou ty dny, kdy jste mohli šlápnout kamkoliv, teď vám pod nohami probíhá neřízené psí éro a pokud mu zrovna omylem nestojíte na pacce, možná stojíte v loužičce nebo v bobanu. 😊

Někteří pejsci jsou ukáznění a hrají si jen se svými hračkami, jiní vám dokáží rozkousat dveře skrz na skrz. Proč? Protože se prostě chtěli dostat za vámi a být vám nablízku. Od chvíle, co s vámi začne pejsek sdílet domácnost, už bude ve vašem denním harmonogramu zapsané i venčení. Tedy pokud jste aspoň trochu uvědomělý páníček. S pejskem se musí pořád chodit ven na parádní dlouhé procházky i jen tak na očůrávání nejrůznějších koutů zahrady a na dělání bobíků. Když tohle zanedbáte, budete mít očůrané kouty doma a bobany na koberci. 🙈

Na Vánoce už nebudete balit dárky jen lidským členům domácnosti, ale nadšeně obdarujete i psího kámoše. Odměnou vám bude radostné cupování dárkového papíru a nadšený psík. Jak se umějí pejsci úžasně radovat z takového fajnového vánočního dárku! Od lidí se takového nadšení často ani nedočkáte. Dobře, dáte-li mu nové kšírky, do stropu skákat pejsek nebude, ale jak v balicím papíru objeví jednou pamlsky, tak už se bude vrhat nadšeně na všechny dárky pod stromem. Co na tom, že na nich není ta správná jmenovka?! 😁

Když dovolíte pejskovi, aby s vámi sdílel i příbytek a nebudete moc „fajnovky“ a pustíte ho do postele, krásně vám ji zahřeje! Jooo nikdo nedokáže tak kvalitně vyhřát postel jako psí parťák. A tohle topidlo jede na max celou noc a klidně až do odpoledne – ideální pro líné lidské dlouhospáče. 😁 No dobrááá, nějaká ta nevýhoda tam taky je… když máte pod peřinou pejska, nemůžete se divoce otáčet, abyste ho nezalehli a taky vám „uřízne“ kus volného prostoru v posteli.

Pejskovi je jedno, jestli máte velkej frňák, jestli se koupete jednou za měsíc, jestli máte drobky ve vousech nebo na svetru, pejsek vás bude zbožňovat celým svým oddaným psím srdcem až do konce života, dáte-li mu také aspoň kousek svého srdce.

Ještě než si ale pojedete pro štěňátko nebo opuštěňáčka do útulku, tak vše pořádně zvažte. Tohle není hračka, tohle je živá bytost a tahle živá bytost je i velkým závazkem na spoustu let. Možná proto koukněte třeba na dojemný film Psí poslání a popřemýšlejte nad tím, zda pejskovi dokážete dát hezký život, aniž by musel snášet nějaká utrpení. A že těch nešťastných pejsků je na světě bohužel hodně. 😥

O Tiffance, o naší psí princezně z Duchcova

*sepsáno na základě mých vzpomínek, které už jsou ale po 15 letech trochu děravé 😊

Pejska jsem si přála celé své dětství. V mých dětských představách to byla zlatá retrívřice, která mě poslouchala na slovo a která se mnou podnikala nejrůznější dobrodružné výpravy v okolní přírodě. Ostatní děti žasly, jak skvělého psa mám! Dokázala přiběhnout na zavolání, lehnout, sednout, dát pac a dokonce i přinést to, co jsem jí řekla. Retrívřice se však nikdy nezhmotnila a zůstala jen mým zlatě chlupatým snem. Rodiče nechtěli o pejskovi ani slyšet, a tak jsem nejednou hořce polykala slzy, když mi ho i přes velké žadonění nedovolili. Tu měla štěňata babiččina sousedka a žádné z nich jsem si odnést nemohla… tu si přátelé naší rodiny pořídili psa z útulku a i tady zůstalo jen a jen u mého závidění.

Až když jsem odešla na střední, rodiče trochu povolili. Byla jsem na škole, kde jsem zprvu skoro nikoho neznala a dopadala na mne tíha absence přátel. Žadonila jsem tedy o psa a argumentovala, že nemám přátele, tak aspoň toho pejska… Už je to mnoho let dozadu a pamatuju si jen, že mamka začala hledat štěňátka čínských a peruánských naháčků. Tehdy ještě nefrčely sociální sítě a nebyla tak velká nabídka jako dnes. Narazila na chovatelskou stanici Luramion, která zrovna nabízela štěňata peruánského naháče. Naháč přicházel jako jediné plemeno v úvahu – kvůli bratrovi alergikovi. Luramion nám na náš poptávkový email brzy odpověděli, ale cena fenky se tuším pohybovala v astronomické částce 30 tisíc (vezměme v potaz, že to bylo už před 15 lety, kdy byly platy daleko nižší než dnes) a i když nám velkoryse nabídli možnost splácení po menších částkách, rodiče s pořízením Beauty Age nesouhlasili.

Na Bazoši (jak neromantické místo pro pořízení si nejvěrnějšího přítele!) jsme objevili inzerát s nabídkou štěňátka – fenečky Čínského chocholatého psa. Tentokrát se jednalo o fenku ne z chovatelské stanice, ale bez PP od jedné paní, z dnešního pohledu asi bráno jako „z množírny“ – tj. od chovatele, co chová na psech bez průkazu původu a zpravidla s vidinou lehce nabytého zisku z prodeje štěňat.

Už si přesně nepamatuji podrobnosti, ale s paní nabízející jsme se domluvili a pro fenku honem vybírali jméno. Já jsem si přála Beauty nebo Cherry – Beauty v překladu „Kráska“ byla inspirovaná Beauty Age, kterou jsme mít nemohli, a Cherry v překladu „Třešnička“ se mi neskutečně líbila. Mamka ale argumentovala, že Beauty není moc znělé pro psa (špatně na to bude slyšet) a taky ať si představím, jak to na psa křičí třeba náš táta, který neumí anglicky… Bjůůůůtyyyyy!!! A pak najednou mamka přišla se jménem Tiffany a my všichni měli jasno – to je to nejlepší jméno pro naši fenku! Nehledejte za tím žádnou spojitost se známou šperkařskou firmou, prostě se nám jen Tiffany líbilo a výhoda tohohle jména je, že se čte, jak se píše. Nutno ale dodat, že i ke zkomolení později došlo – párkrát se stalo, že z Tiffany byla náhle Steffani. 😅 Táta jí také s oblibou říkal Kačabo, což vůbec nevím, kde vzal, ale rozhodně tohle slovo začal používat dřív, než se objevilo v roce 2013 v reklamě na Era půjčky. 🙈😁 (Pozn.: Když jsem teď slovo „kačaba“ gůglila, vyjelo na mě, že jde o cirkusovou opici z pohádkové knížky o kocourovi Mikešovi, tak že by tady vzal táta inspiraci? 😂)

Tiffanka se narodila 7. 8. 2007 v Duchcově u Teplic, kam jsme si pro ni také 7. 10. 2007 jeli k paní Olze Maškové. Ta se nám představila jako majitelka zverimexu. Cesta tam byla dlouhá, protože od nás je to do Duchcova kolem 250 kilometrů. Když jsme dojeli, paní nás pozvala dál. V kuchyni už lítala jako čamrda malilinkatá Tiffanka a spolu s ní nás vítala i její roční sestra z předchozího vrhu. Sestra byla překrásná, dlouhé blond „vlasy“, krásně stavěná, štíhlounká. Tiffanka zatím moc vlásky neměla a ouška jí nestála. Byli jsme v šoku, jak je maličkatá a jak je živá. Hned se k nám měla. Uzavřeli jsme kupní smlouvu, zaplatili několik tisíc a Tiffanka už s námi frčela z Duchcova přes půl republiky do svého nového domova. Cesta zpátky nás ovšem stála skoro všechny nervy – z našeho Fordu Escortu nám totiž upadl výfuk. 😂😂😂 Jeli jsme za hrozného rámusu, skoro jako bychom měli auto vytuněné. Táta v jedné vesnici zastavil a obíhal tamní domy a prosil o kus drátu. V jednom stavení mu pomohli a táta pak výfuk improvizovaně přidrátoval, abychom s tím mohli aspoň dojet. Mamka při vzpomínání říkala, že jsem se tehdy Tiffanky bála vůbec dotknout a já si vybavuju, že mi přišla tak křehká, že jsem měla strach, abych jí neublížila. Matně si vzpomínám, že jsme s sebou snad neměli ani vodítko a že mamka Tiffanku venčila na tkaničce z mikiny? No je to dávno, ale na ten upadlý výfuk nikdy nezapomenu. 😂😂

No a pak začalo chlubení se novým psím kámošem. Kdekdo byl paf – ať už pozitivně, páč se mu Tiffanka líbila, nebo negativně, páč pes bez srsti je prostě šereda. Pořád nás někdo zastavoval a ptal se, co je to za plemeno? Vzpomínám si, že první procházky nám malá Tiffanka vůbec nechtěla chodit. Furt se zastavovala a klepala se. Pak jí mamka koupila svetýrek a vestičku a ejhle, pes náhle ožil. Ona jí prostě byla zima a chtěla obléct! A je to i logické, kdo by chtěl v říjnu chodit nahej v českém podnebí, že? 😁

Šatník Tiffanky se brzy rozrostl o spoustu modelů. Měla kupu svetrů, mikinky, šatičky a mamka jí ušila echtovní zimní kombinézy, na kterých bylo dokonce vyšité i Tiffančino jméno. Vzpomínám si, že růžové šatičky s džínovou sukýnkou jsme jí koupili v jednom pardubickém zverimexu snad za pětistovku a doma až zadali do překladače, co znamená stříbrný nápis na šatech vytištěný: „Bitch“ No… neznalost anglických výrazů se moc nevyplatila… Bitch totiž v překladu sice znamená „fena“, ale mnohem víc známé je to jako „děvka“, což se mi teda úplně nelíbilo, aby naše Tiffanka nosila s pýchou na zádech. 😁 No ale šaty byly drahé, takže Tiffanka chodila s Bitch na zádech v podstatě až do smrti, protože ty šaty vydržely nezničené dlouhé roky.

Švanda bylo i rovnání uší. Pokud by se totiž do uší nedaly podpěry, zůstala by Tiffanka s ušima svěšenýma dolů. Do uší se jí musely dávat takové špulky a omotávat leukoplastí, aby uši stály vyztužené směrem nahoru. Po čase už ouška hezky stála, a tak se podpěry nemusely dál používat. Ale bylo to hrozně legrační a nikdy by mě nenapadlo, že se toto musí udělat.

Co se týče papání, dala nám tehdy paní do pytlíku granulky Chicopee, na které byla Tiffanka zvyklá. Z nich jsme přešli na tehdy moderní ProPlan a za nákup ProPlanu jsme sbírali bodíky, ale už si nepamatuju, jestli jsme na něco bodíky opravdu nasbírali a věc dostali. Velkým nešvarem se stalo dávání nadmíry pamlsků. Ono je tak těžké odolat tesknivým očím! A že je měla Tiffanka krásné, nestandardně světlé a tím vypadaly skoro jako lidské. A tak se stalo, že babičky sypaly do Tiffanky hrsti pamlsků, až se to nelíbilo ani mně. Já měla svůj pamlskový rituál – jeden denně vždy za odměnu po procházce a vždy po splnění povelu sedni nebo lehni. Ač se to zdálo jako dobrý nápad – odměnit psa za vykonaný povel, tak se nám stalo, že si bezmyšlenkovitě na střídačku lehala a sedala, kdykoliv člověk vzal pamlsek do ruky, páč si myslela, že to musí udělat nutně k tomu, aby ho dostala. Když jsme si Tiffanku dovezli, tak vůbec „nesomrovala“ u stolu a hezky si hleděla svého papání. To se ale jednou změnilo kvůli mně a bratříkovi a pak už Tiffanka somrovala prakticky celý zbytek života. Vařila jsem totiž jednou o prázdninách špagety a hotové jídlo postavila na stůl. Než ale bratřík přišel ke stolu, zaúřadovala Tiffanka. Křičeli jsme šokem já i brácha, Tiffanka seděla na lavici u jídelního stolu a velkými hlty polykala bráchovy špagety! Něco jsme zachránili a brácha to dojel, páč mamka nesměla nic poznat že jooo! Kdybychom hodili zbytek špaget do koše, hned by je objevila! 😂 Tiffanka byla celá od červené omáčky, takže jsme ji rychle dali do kupy, aby mamka nic nepoznala. Mamka sice nic nepoznala, ale od toho dne se Tiffanka naučila, že je lidské jídlo super a že ho dáváme na tu velkou dřevěnou věc na 4 nohách… Došlo to tak daleko, že jsme museli dávat pryč radši i cukřenku, Tiffanka byla schopná vyluxovat všechno všecičko. Jednou mi mamka dělala krásný narozeninový dort potažený marcipánem. Byla to velká zelená koule s pavučinou, na které seděl marcipánový pavouk. Proč jsem si přála dort s pavoukem, když se těchhle potvor bojím, to už nevím, ale to není ani podstatné. Podstatné je to, že ho mamka odložila už takřka dokončený na jídelní stůl a… a pak se otočila a… málem měla infarkt. Tiffanka byla zakousnutá v marcipánovém veledíle a stihla požrat dobrou čtvrtku dortu! Ježišmarjá, to byl tehdy řev! Chvílemi to vypadalo, že bude pes mrtev. 😂 Nakonec to ale Tiffanka přežila a mamka v slzách zachraňovala dort. Měli jsme tehdy nakázáno o incidentu mlčet a druhý den se zčásti zachráněný narozeninový dort servíroval všem, co dorazili na mou oslavu. Nikdo si nestěžoval, všem chutnal! 😂😂😂 Ke stáří měla Tiffanka zdravotní problémy, a tak musela začít papat speciální granule. Víte, že kuřecí maso je pro psy alergen? Nikdy by mě to nenapadlo. Bohužel ho přidávají skoro do všech suchých krmiv – ať už v podobě masa, moučky nebo kuřecího tuku. Tiffanka tak začala baštit hypoalergenní granule vyrobené z cvrčků a červů. Věřte, že tohle hodně lezlo do peněz a nestačila jsem koukat, kolik stojí hmyzí pamlsky.

Vynechat nemůžu ani hárání – to je u fenek typické a nejeden páníček je z toho ve stresu. Jednak musíte dát feně kalhotky s ďourou na ocas a měnit jí v nich vložky a jednak bojujete se psy ze sousedství o čest své feny. 😂😂😂 Fena při hárání dost nelibě smrdí, kdežto psům voní a cítí ji na kilometry daleko. Jelikož žijeme na vesnici, kde nebývá zvykem mít psa doma nebo nějak zabezpečeného na zahradě, měli jsme v období hárání Tiffany na naší zahradě doslova psinec. Psi skákali do oken, hrabali, vyli, kňučeli, okousávali vybavení zahrady a dokonce nám „jezdili“ i na čirokovém koštěti, co máme přede dveřmi na ometání bot… Nikdy nezapomenu na pohled z okna na jezevčíka Filipa, co nám na zahradě s prominutím š*kal koště! 🙈🙈🙈 Ušetřeni jsme nebyli ani my lidé, páč z nás roztoužení psi cejtili háravou fenu. To jste si tak vyšli před dům a měli jste co dělat, aby vám některý z těch psích nadrženců nenaskočil na nohu! Pamatuju si, že jednou jsme dokonce vzali auto a smečce psích nápadníků jsme ujeli daleko do lesa, abychom Tiffanku mohli aspoň v klidu vyvenčit. 😂 A jednou se mnou šel jako bodyguard venčit Tiffanku táta a zaháněl sněhovými koulemi psí nápadníky. Bylo to neskutečné, páč se o naši malinkou Tiffanku neucházeli jen pejsci stejné tělesné konstituce, ale dokonce i vlčáci a Azor kříženec retrívra. 😂😂😂 Azor byl tak ofrklý, že dokonce zkusil naskočit i na tátu, takže se s ním táta popral a se slovy „Co děláš ty magore?!“ ho odehnal a pořádně zkouloval. 😂 Ve zralém věku podstoupila Tiffanka přerušení vejcovodů a od té doby už jsme měli od hárání pokoj a přišlo nám, že i Tiffanka pookřála. Jen měla párkrát falešnou březost, kdy si myslela, že je její hračka v podobě latexového tygříka štěňátko a nosila ho všude s sebou a řádně ho opečovávala. Tiffanka nikdy štěňátka neměla, nechtěli jsme na ní chovat.

Tiffanka sice vypadala jako klasický pes gaučák, nebylo tomu ovšem tak. Čínský chocholatý pes je hodně aktivní psí parťák a jak jsem si ozkoušela, ujde opravdu hodně. Když byla Tiffanka mladá, neměla problém se mnou podnikat dloooouhé procházky, ke stáru jsme je museli dost zkrátit až nakonec na úplné minimum. Mamka vymyslela řadu zlepšováků, aby s námi mohla Tiffanka trávit čas venku na túrách i v pokročilém věku a neležela nečinně doma (nedá mi to tu nevzpomenout na pána, co svého těžce nemocného psa neváhal vzít na túru v kolečku, tak silné pouto mezi sebou měli, tak moc si přáli spolu trávit čas až do samého konce). V prvé řadě ušila Tiffance super tašku, ve které jsem Tiffanku nosila už, když byla mladá, páč vás se psem v tašce zpravidla pustí i do obchodu. Tiffanku nebylo možné nikde uvázat před obchodem, protože by hrozilo, že by ji někdo ukradl. Pak mamka koupila super batoh na psa. Pes si sedl nebo lehl dovnitř a mohl vykukovat horním otvorem nebo skrze ventilační síťku. Super byl i koš na psa na kolo, díky kterému s námi mohla Tiffanka jezdit i na kole. Mamka ho vylepšila do naprosté dokonalosti – dokonce na něj ušila i pláštěnku, aby pes nezmokl v případě projížďky v deštivém počasí. Batoh jsem na túrách většinou nosila já a bylo to občas dost namáhavé, nesete si totiž na zádech živou váhu, která furt mění těžiště. No naposilovala jsem se díky tomu docela dost. 😅 Další cool vychytávkou byl kočárek na psa. Jelikož originální psí kočárek stojí ranec peněz, vyrobila ho mamka svépomocí ze starého golfáče po nás dětech. Na golfáč ušila měkký pelíšek a připevnila ho na sedátko. Nevýhodou starého golfáče byla malá kolečka, ale tak co už… na to naše pochůzkování to stačilo a Tiffanka tak mohla výletit i hodně stará. Pro ostatní lidi to bylo samozřejmě něco nevídaného a furt na nás někdo civěl „jako na blázny“. S mamkou jsme si dělaly srandu, že o mně budou kolovat drby, že už mám dítě, páč vozím a že je neskutečně ošklivé. 😂😂😂

Když jste majitelé malého pejska, pravděpodobně vás v životě neminou i nemilé příhody s ostatními páníčky. Stalo se nám tolikrát, že po naší Tiffance vyjel cizí pes a někdy až tuhla krev v žilách ze strachu, jak to dopadne. Bezohlednost některých pejskařů je až nevídaná… pustit nevychovaného psa bez vodítka? Nou problém… běžná záležitost. Naše Tiffanka se po jedné nepříjemné zkušenosti v mládí, kdy ji přišlápl tuším pitbul, větších psů bála a často jsme ji museli raději zvednout ze země a schovat, než ji vystavit stresu a tomu, že se začne točit na vodítku a dělat ze sebe kořist. Nejeden velký pes okamžitě reagoval tak, že chtěl Tiffanku ulovit. Nejhorší zážitek se mi stal při jednom běžném venčení, kdy na nás nečekaně vystartoval velký vlčák. Tiffanku už jsem neměla na vodítku, protože jsme se nacházely poblíž naší zahrady a v podstatě se už vracely z prochajdy. Tiffanka vystřelila jako divoký zajíc, za ní běžel tryskem velký německý ovčák, za ovčákem vlálo jeho vodítko, páč ho páníček prostě pustil, aby si z něj statný pes neudělal sáňky…. za psy jsem pak běžela já tak rychle, že bych snad předběhla i Usaina Bolta. 😂😂😂 Strašně jsem křičela a v žilách jsem měla snad koňskou dávku adrenalinu. Byla jsem rozhodnutá se s ovčákem klidně i porvat na život a na smrt, hlavně zachránit Tiffanku. Vlčák byl jak smyslů zbavený, mě úplně ignoroval, v očích měl jen nadšení z objevené kořisti-Tiffanky a touhu zabíjet. Tiffanka chytrounká zaběhla do hustého křoví z lísek, kam se obří vlčák neměl šanci dostat. V ten moment jsem je doběhla a honem přišlápla tý vlčí bestii vodítko. S řevem jsem ho dotáhla k našemu domu a volala rodinu o pomoc, aby podrželi vlčáka a mohla bych se vrátit pro vyděšenou Tiffany do keřů. Nikdo mě ale jako na potvoru neslyšel a do několika minut přiběhl na zahradu i chlap, kterému patřil ten vlčák. Normálně vše řeším v klidu, ale po tom strašném zážitku jsem se celá třásla a vjel do mě pořádný vztek, protože to také nemuselo vůbec dobře skončit a Tiffanka už mohla být mrtvá. Seřvala jsem toho chlapa tehdy šíleně, to byl řev na celou vesnici… no víc jak rozhlas mě muselo bejt slyšet, tři dny jsem pak skoro nemohla mluvit. 😂😂😂 Nezmohl se na nic jiného než na tichou omluvu, vzal si ode mě svého vlčáka a vytratil se. Tiffanku jsem pak našla v lískových keřích a pořádně jsme se z toho zážitků třásly šokem ještě snad další hodinu. Už nikdy potom jsem tak na nikoho nekřičela a už nikdy potom jsem tak rychle neběžela jako tehdy 😂😂😂

Nervy pomalu v kýblu jsme měli celá rodina ještě z jednoho zážitku. Byla jsem venčit v tu dobu hárající Tiffany s mamkou, kterou jsem neposlechla a neuvázala si vodítko kolem ruky. Tragédie přišla záhy. Těžké plastové navíjecí vodítko se mi vysmeklo z ruky a dopadlo na zem. V ten moment se Tiffany šíleně lekla a začala i s navíjejícím se vodítkem pelášit pryč. Marně jsme na ni volaly, neotočila se, utíkala dál a dál do lesa. S mamkou jsme začaly pročesávat les, mamka obvolávala rodinu, že se nám zaběhla Tiffany, ať nám pomohou! Málem jsme tam padly vysílením, Tiffanka ale nikde… Najednou po době začal zvonit telefon, volala babička s tím, že JE TIFFANY U POČÍTAČE. 🙈🙈🙈😂😂😂 Mamka nechápala, ale babička to hned upřesnila – že šla k nám do baráku a že našla Tiffany normálně doma sedět na křesle u počítače. Honem jsme běžely domů a Tiffanka byla opravdu u počítače! Záhadu, jak se tam dostala, nám potom objasnil brácha. Tiffanka totiž chytrá cítila stopy a našla správný směr, jak se dostat domů. Na návsi se jí ovšem namotalo navíjející se vodítko kolem dopravní značky. Takhle ji objevili místní kluci, ale nenechala se odvázat a cenila zuby, tak kluci běželi k nám zazvonit, páč věděli, že naháče máme my. Otevřel brácha, Tiffany vysvobodil, odnesl domů a hned frčel na fotbal, aby ho nezmeškal. Nedal nám vůbec vědět, ale myslím, že on o ztracené Tiffance ještě nevěděl. Brácha je ale svéráz a zbytečně netelefonuje, takže si asi poklepal na čelo, proč jsme Tiffany uvázaly s mamkou ke značce a jel si na fotbal. 😂😂😂

Ke stáří začaly Tiffanku trápit zdravotní problémy. V jednom očíčku se jí vytvořil zákal, který byl pozdě léčen. Jeden čas jsme se pokoušeli odvrátit nejhorší – slepotu – a tak mamka objednala psí sluneční brýle, které venku Tiffanka nosila, aby slunko nezhoršovalo její stav. Do toho mamka Tiffance pravidelně kapala do očí speciální kapky, které uvolňovaly tlak v oku. I přes to Tiffanka nakonec oslepla na obě oči. Dále se jí začaly tvořit jakési ekzémy po těle, které si Tiffanka rozkousala do krve. Nic na léčbu nezabíralo, až chytrá houba Ecosin toto zmírnila. V tříslech se ovšem Tiffance vytvořila otevřená mokvavá rána, která se vůbec nehojila i přes všechnu snahu a spoustu preparátů, které měly ránu vyléčit. Špatné měla Tiffanka i ouško. To začalo odshora mokvat a někdy strupatět. Část ušního boltce Tiffance po kouskách postupně opadala a ouško tak zůstalo malé. Stav Tiffanky se rapidně zhoršil na podzim 2021 a báli jsme se, že nedožije ani Vánoc. Ty s námi nakonec oslavila a dokonce sebrala poslední síly na to, si rozbalit svůj dáreček. V únoru 2022 začala Tiffanka čůrat krev, což veterinářka vyhodnotila jako zánět močového měchýře. Zřejmě ale už docházelo k selhávání orgánů v jejím tělíčku. Těžce dýchala, navíc se objevila silná arytmie srdce, kdy srdíčko chvílemi ani nebilo. V důsledku toho byla krev Tiffanky tmavá neokysličená. Veterinář se vyjádřil v tom smyslu, že žíly už neudrží krev a že proto se dostává krev až do močového měchýře. 18. 2. 2022 mamka Tiffanku odvezla k veterináři a rozhodla o eutanázii ve spánku. Kdyby s eutanázií nesouhlasila, pravděpodobně by se Tiffanka kvůli zavodnění plic udusila. Takto naše malá psí kráska zemřela bezbolestně a bez trápení ve věku krásných nedožitých 15 let. Mé mamce patří neskutečně velké díky za neuvěřitelnou obětavost a péči. Léčba takto nemocného pejska stojí nejen spoustu peněz, ale také spoustu času a přináší i spoustu zármutku a bolesti, když se stav milovaného psího stvoření vůbec nelepší. Vynechat třeba jen jediné kapání speciálních kapiček do očí by znamenalo následné zhoršení. Kdo nezažil, neumí si ani představit, jak je fyzicky i psychicky náročné starat se o nemocného pejska, který hlasitě pláče bolestí při každém dotyku. Pejskovi nevysvětlíte, že má otevřít tlamku a sníst ten prášek, s pejskem svádíte boj, abyste do něho lék dostali. Naháčci se navíc musí oblékat, což bylo v případě otevřených ran na tělíčku Tiffany neskutečně náročné. Vydalo by to ještě na spoustu vět, o tom, co všechno musela moje mamka řešit a jaké další pokusy podnikla v boji o záchranu Tiffančina zdraví… nemá asi smysl zabíhat dál do detailů, ale ještě jednou musím poděkovat…

Děkuji mamce za to, jak Tiffance neskutečně pomáhala a neváhala věnovat svůj čas péči o Tiffanku v jejím stáří…

Děkuji Tiffance za to, jak dokázala spojit celou naši rodinu, dala našim životům nový směr a dokázala nám všem vykouzlit úsměv na rtech i v momentech, kdy nám nebylo do zpěvu.

Tiffanko, milovali jsme Tě, milujeme Tě a navždy Tě milovat budeme. 💜

Fotostřípky ze života naší Tiffanky