První dny dovolené si zpravidla beru v prvním červencovém týdnu tak, aby mi spolu se státními svátky 5. – 6. 7. daly dohromady hezkých 9 dní volna. Letos to vyšlo krásně, protože svátky byly hned v pondělí a v úterý a já si tak z dní dovolené vyplácala jen tři za středu, čtvrtek a pátek. A zbylé 4 dny volna tvořily oba víkendy. Tradičně (ach joooo!) jsem se s nikým nedomluvila na žádné „pořádné“ dovče, a tak jsem skočila na vláček a frčela k rodičům na dědinu. Bydlí na kraji Pardubického kraje ve vesničce obklopené ze všech stran lesy a v těch lesích zrovna dozrávají modroučké borůvky. Jelikož jsem v pravěkých dobách určitě byla nejlepším sběračem z člověčí tlupy, mám tyhle sběračské geny v sobě. Není se tak čemu divit, že jsem strávila ze svého volna celkem 16 h v lese sbíráním borůvek, ale o tom více až níže. 😇
Z Prahy jsem měla odjet navečer RegioJetem a frčet až do České Třebové, kde mě plánovala naložit do auta mamka a i s velkým nákupem odvézt domů do naši vísky. Je to vždycky šílený ta organizace – objednat RegioJet, zjistit si MHD, sbalit si všechny věci a na nic nezapomenout, dojíst vše, co by stihlo projít nebo shnít, nakrmit pořádně pana kváska Pepču, pobalit morče, domluvit se s někým z rodiny, aby pro mě někam k vlaku přifrčel… Kolikrát jsem z toho v mírném stresu už den před odjezdem. Z domu jsem vycházela už na pátou, dovalila jsem se s funěním na zastávku, naložila do MHD busu tašku na kolech, morče v tašce v přepravce a sebe s pořádným batohem a uháněla busem na metro. Tam následovalo to samé – zas ten ranec věcí a morčecí parťačku vyložit, snýst ze schodů, naložit do metra a uhánět na nádro. A na nádru vše zase vyložit, naskočit na eskalátory tak, aby se vše vešlo na schody, nahoře se pokusit o ladný výlez a zorientovat se na informační tabuli, kdy mi to teda jede, kolik vlastně nakonec je hodin a na které nástupiště mám s tou bagáží jít.
RegioJet na tabuli svítil zatím bez nástupiště. Tak jsem čekala ve vestibulu na další informace. Co se však nestalo… vlak, co měl vyjíždět z Prahy měl 35 minut zpoždění! Málem mě kleplo! SMSkou mi dorazila informace, že bude mít dokonce zpoždění 40minutové a na tabuli pro jistotu svítilo minut 15. Brnkla jsem honem mamce, že v obchodech rozhodně nemusí spěchat, protože do Třebové dorazím pozdějc a bručela jsem nad tím, jak mi asi bolestí upadnou ramena. Odložit si batoh na zem do té špíny? Tak to si radši nechám ta ramena upadnout i s rukama. 😂 Po 35 minutách RegioJet ohlásili a tak jsem uháněla na nástupiště a pak se drápala do vlaku po titěrných schůdkách. Napřed morče, pak já s báglem, pak taška na kolečkách. Ufff, konečně ve vlaku! Dosedla jsem na své sedadlo a byla jsem ráda, že se vlak rozjel. Vždycky, když vyjíždím z Prahy, kochám se výhledy na ni a fascinovaně si prohlížím barevné fasády městských domů. Uvnitř sebe vždycky cítím zvláštní pocit. Úlevu, že prchám? Ne, spíš takovou pýchu na to naše hlavní město, byť mám jinak raději vesničky.
Neuplynulo ani 10 minut jízdy a vlak zase stál a tak to bylo furt až do Třebové – každou chvilku jsme stáli a čekali, zda můžeme jet. Zrovna se totiž předělávají nádraží v Poříčí, v Pardubicích i za Chocní, takže nás čekalo nekonečné popojíždění. Naštěstí jsem ale do té prokleté Třebové nakonec dojela a s taškou mi tentokrát pomohl jeden chlapík. S mamkou jsme pak frčely domů mamky malou Fábijkou a mamka mi vyprávěla o tom, jak na parkovišti před Penny ujelo jedné mladé řidičce zaparkované auto a zastavilo se o auto druhé a když pak majitelé k autům přišli, nevěřili vlastním očím. Jooo, to se musí pořádně zabrzdit, holka! 😂
Do auta jsem se sotva vešla, protože mamča to tradičně v Penny i v Kaufu rozjela a kufr okupovaly 4 pořádné melouny. Jo jo, to jsme my lidi z vesnice, kde není obchod. Když už se do obchodu jede, tak se nakoupí pořádně a do zásoby. Problém je, že jsem si tenhle zvyk osvojila a tyhle železné zásoby jídla mám i v Praze, kde je obchod na každém kroku. 😂 Doma jsme s mamkou všechno vyložily a pak jsem všem rozdala minidárečky, které vždy vozím, když přijedu domů. Kočičí mlíčka a polívky pro Šulínka a Rozárku, retro porcovanou Meltu a malinami vonící odpadkopytle pro mamku, celozrnné piškoty pro piškotofila brášku a kapary ve vinném octě pro taťku. Jo jo, vždycky, když potkám nějakou malou blbinku a vzpomenu si na konkrétního člověka, tak mu ji koupím. Jen tak, pro radost prostě. 😊 Psice Tiffanka má bohužel alergie, a tak jsem jí nemohla žádné pamlsky koupit. Dostává totiž teď výhradně vše zhotovené z hmyzí moučky, a to se špatně shání. Ten večer jsem ještě balila kupu dárečků pro mamču, protože slavila svátek a chtěla jsem jí druhý den popřát. U balení jsem se hodně natlemila, protože neumím balit dárky a dárky vypadaly opravdu, jako by je někdo vytáhl z konťáku. 😂
Druhý den jsem byla vyslána mamčou sesbírat jahodovou úrodu, aby mohla udělat jahodový koláč. To neměla dělat, víc jahod jsem požrala než sesbírala. Tohle na venkově fakt miluju – ty zahrádky plné ovoce a zeleniny, jen přijdete, utrhnete, sežerete a jste spokojení. 😂 No dobře, je za tím hodně práce, kterou nesou na bedrech moje mamka a táta, nezdárná dcera z Prahy se vrací úrodu jen požírat. 😂 Mamka letos nasázela nové sazenice jahod a ty teda plodily, radost pohledět! Obří sladké jahody… i starší jahodníky se činily a i když daly plody menší, chuťově byly stále výborné. Od jahodníků jsem se postupně přemístila k třešním a pak uzobala zralé lesní jahůdky, které nám rostou samy všude kolem domu a plotů. Nesmí je teda táta posekat, ale už se za ta léta naučil, že v některých místech musí při projíždění křovinořezem dát pozor a lesní jahodníky nechat být. Pro Míšenku z Prahy všecko že jo – i lesní jahody na vlastní zahradě. 😂
Už jste někdy našli jahodovou chobotnici? Já jsem takovou objevila – viz hybridojahůdka na mé ruce. 🙈😁
S tátou jsme ze dřevníku vytáhli schovanou ohradu pro morčinu a společně ji přenesli na místo, kde byl vzrostlejší jetel. No jo, i Brusinka si zasloužila pořádnou dovču a tak celých 9 dní trávila pěkně venku na slunku a papala travku a spokojeně trávník rovnou hnojila – páč morčata jsou doslova stroje na bobky. 😂
To je šarlatová nádhera, co? Je to kohoutek chalcedonský přezdívaný hořící láska… semínka nám přišla z Aliexpresu a byla spíš zprvu nepříjemným překvapením, protože nám mělo vyrůst úplně něco jiného… ale pak vyrostlo toto… a kohoutek rozkvetl a… je prostě nádherný! Název kytičky jsme s mamkou zjistily až loni v botanické zahradě v Praze, kde kohoutek kvetl.
Ten den jsme s mamkou ještě stihly projížďku na kolech a stavily se u druhé babičky na návštěvu. Vezla jsem jí s sebou na kole vypěstovanou pileu v květináčku a jela šnečím tempem, abych kytičku nepochroumala. Mamka babičce vezla jahodový dort, ale moc se s tím neprděla a šnečím tempem rozhodně nejela, protože mi furt ujížděla. U babičky jsem s napětím kytičku i dort vybalily a… huráááá, vše přežilo! 😁 Večer jsem šla ještě vyvenčit Tiffanku přes borový lesík a tam zjistila, že už jsou na keřích parádní borůvky, takže plán na další dny dovolené byl hned jasný.
Následující dva dny jsem strávila v lese na borůvkách a naškubala tím modrým zlatem celkem 6 kbelíčků, tj. po zvážení cca 3,5 kg borůvek. Obě várky jsem spravedlivě rozdělila mezi mé dvě babičky, jedné to dovezla na kole do vedlejší vesnice a druhé zanesla přes louku, protože bydlí ve stejné vesnici. Sbírání borůvek naprosto miluju, je to neuvěřitelná relax činnost, při které si naprosto odpočnu. Několik hodin popocházím mezi borůvkovými keříky a trhám a trhám a přemýšlím si jen tak nad životem a poslouchám ptáčky zpěváčky nad hlavou a uzobávám rovnou do pusy a užívám si vůni jehličí, smoly i zrajících borůvek a… a sundávám KLÍŠŤATA! Podržte se, za první den sběru jsem ze sebe stihla sundat 17 klíšťat a osmnácté se mi bohužel stihlo přisát. Stačilo sáhnout na keřík a už parchantík malej běžel po prstech k ramenům. Z klíšťat mám opravdu hrůzu, protože přenáší dost nehezké nemoci a rozhodně nestojím o to, je od nich chytit. Druhý den jsem před odchodem do lesa prohledala celý dům s cílem najít repelent proti klíšťatům, ale bohužel – nic doma nebylo a ve vesnici samozřejmě žádný obchod není, takže smůla. Vyhrabala jsem nad botníkem z krabice deodorant na nohy, na kterém psali, že obsahuje pravý eukalyptový olej… co Míšenka s deošem do bot a na nohy udělala? Ano, tipujete správně, nastříkala jsem se tím celá místo repelentu. 😂😂😂 Smrděla jsem strašně a bylo se mnou těžký celej den vydržet, ale účel byl splněn, protože druhý den na mě nevlezlo ani jedno klíště. 😂 Akorát z vůně borůvek, jehličí, smoly atd. jsem moc neměla, protože jsem furt všude cejtila mentol.
V úterý jsem si vyjela na kole. Jela jsem skoro 50km trasou přes malé vesničky na litomyšlsku a na svitavsku, byla to nádhera! Vedro bylo pořádné a slunce svítilo jako pominuté, mezi loukami a políčky ovšem foukal příjemný svěží větřík, který hezky chladil a stín občas poskytl lesík, kterým jsem projížděla. Hned na prvním kopci jsem se málem vyřídila, protože jsem hrozná a vždy všechno mermomocí dupu, aniž bych slezla z kola. Na kopci mě málem „štréchlo“, tak jsem na chvilku z kola seskočila, vydejchala se a nafotila si výhled do krajiny. Pak jsem se otočila a co nevidím!!! Hráškové pole!!! Jooo, ze mě maj JeZeDáci radost, když něco takového objevím, hned mě postihne „žravá“ a už jedu jako saranče. Požrala jsem tam spoustu zelených hrášků a zatížená o jejich váhu dupala na kole dál a dál. Hrášek jsem cestou zajídala třešněmi, protože ty nádherně lemovaly silnice a vábily k požrání. 😂 Ještě, že můj žaludek vydrží opravdu hodně a na takový nával ovoce a zeleniny je už za ty roky zvyklý. 😀 A že to roste kolem silnice? Ať mi nikdo netvrdí, že je takové ovoce nezdravé! Zraje si pěkně u nás na slunku a z větve jde rovnou do pusy. Žádný dovoz přes půl světa, žádné postřiky. Pěkně s červama do pusy, pravé BIO! 😂 V Lubné u Poličky jsem se zamilovala do jednoho venkovského domku, je to ten na kopečku, s bílou fasádou a světlince zelenými dveřmi a vraty a se třemi předními okýnky. Jééé, v takovém by se mi líbilo bydlet! Na plůtek bych zavěsila puntíkaté krajáče, na zahrádku zasadila jablůňku, kolem by pobíhaly hedvábničky a perličky… Bohužel jsem si ho nevyfotila, ale aspoň jsem si ho pomocí Google Maps našla a rovnou se podívala, jestli není k prodeji. 😂 Ach jo, na snění a vysnívání jsem fakt expert.
Cestou jsem jela několikrát kolem starých krásných jabloní vysázených kolem vesnické silničky a obdivovala jejich krásu. Nádherná byla i pole plná bílého setého máku, kterému sekundoval mák vlčí v ohnivě červené barvě. Na litomyšlsku jsou celkem běžné větrné elektrárny, ale stejně mě nikdy nepřestanou fascinovat a vždycky se dívám, jestli se točí. 😇
Když je modré nebe, je rázem modrá snad každá hladina. Ale když slunko zajde, tak je tenhle rybník úplně hnědej, věřte mi, do toho byste nevlezli. 😂
Zpátky jsem jela rovněž skoro 50km trasou, ale tentokrát přes jiné vesničky. Zajela jsem se podívat do vísky Mendryka u Litomyšle, hrozně mě vábila svým zvláštním názvem a mapa mi ukazovala, že se tam nachází i zámeček. Ve vísce skutečně zámeček byl a to hned zkraje a moc hezky opravený, žádná zřícenina. Babička mi pak doma vyprávěla, že tam snad bývaly dřív jeptišky. To jsem si pak vygůglila a babička měla opravdu pravdu – vincentky zde sídlí od 60. let minulého století. Zajímavé je i to, že se Mendryka stala předlohou pro sepsání divadelní hry Lucerna od Aloise Jiráska, to jsem vůbec nevěděla! Vždycky žasnu, co nového zjistím a úplně nečekaně – pouhým nezkrácením si cesty přes lesík a zajížďkou do vesničky, která mě nalákala jen a jen svým názvem. Sjela jsem tedy na kole až dolů z kopečka do středu Mendryky a co to nevidím… slepá ulice! Ve vesnici zrovna probíhaly výkopové práce a chlapi měli rozkopanou celou silničku a bagrovali. Co teď? Musela bych se jedině vracet a to jsem nechtěla, protože bych si zase zajela a protože jsem tu Mendryku chtěla projet celou. Uprostřed rozkopané silnice zůstal nerozkopaný pruh, zřejmě pro chodce nebo čistě jen pro ty dělníky, aby měli po čem přecházet. Dodala jsem si odvahy a řekla si, že to prostě projedu. 😂😂😂 Jedu, jedu… najednou začal jeden dělník mávat na bagristu, bagrista kvapem odcouval s bagříkem a ostatní dělníci se uhnuli, abych mohla projet. Celou situaci povýšil pan bagrista svým pokřikováním z bagru: Kdyby jel chlap, to bys mi vědět nedal a ani nemááával, cooo? ALE VONA JEDE DÁÁÁÁMA, TAK TO SE MŮŽEŠ PŘETRHNOUT, COOOO? Všichni chlapi se tlemili včetně mě a já si to se smíchem projela rozkopanou silnicí i přes značku slepé ulice a vesele si projela celou Mendryku – a že je fakt krásná! Všude samé malé venkovské domečky, chatičky, udržované zahrádky a nová silnička tak na jedno auto. Zkrátka taková mini vesnička bokem od velkého provozu.
Dalším vtipným zážitkem při mé koloprojížďce byla vesnice Višňáry. Byla jsem včas varována, že je neprůjezdná kvůli opravě mostu, ale řekla jsem si, že kolo snad zase nějak projede. Jooo houbelec! Pracovalo se tam zrovna dost intenzivně, rozkopaný úsek byl mezi dvěma domy a projet se opravdu nedalo. Navíc vesnici obklopuje říčka a bez mostu přes ni prostě nepřelezete. Byla jsem nahraná, ale rozhodně jsem se nemínila vzdát! Vytáhla jsem mobil a mrkla do map, jestli tam není nějaká polňačka, přes kterou bych to řízla a vesnici přeci jen objela. Našlo mi to nějakou cestu, co ale divně dle mapy končila uprostřed pole, pak bylo pole a pod ním višňárské rybníky, které když by se mi podařilo objet, tak bych se v pohodě dostala zase na silnici za rozkopaným neprůjezdným mostem. Rozhodla jsem se to tam seknout a byla jsem napjatá, co z té cestičky na jejím konci vyleze – protože dle mapky stěží poznáte, co za terén je tam ve skutečnosti.
Cestička začínala hned před prvním višňárským domem a vedla do kopce. Byla to stará asfaltka, už notně rozdrolená a napůl zarostlá v trávě. Jela jsem po ní tak 5 minut a vyjela jsem u jakési chaty a právě tam cesta skončila a kolem mě byly výstražné cedule Soukromý pozemek. Pole nad rybníky bylo oseté kukuřicí, která mi ovšem zatím sahala jen nad kolena. Projet to polem? Jo! Mišelíno do toho! Vzala jsem kolo a tlačila ho kukuřičným polem z kopce dolů k višňárským rybníkům. Šlo to celkem hladce – tedy prvních cca 70 metrů. Večer před mou projížďkou byla pořádná bouřka a tak bylo pole pořádně rozmočené. Po těch 70 metrech se mi najednou nabalil jíl z pole na boty a dokonce i na kola u bicyklu. Myslela jsem, že mi to ty boty snad spolkne. 😂😂😂 Bicykl už pomalu ani nejel a musela jsem fakt silou tlačit. Konečně jsem došla až k rybníkům a byla z pole pryč na trávou porostlém prostranství. No já vypadala! Jílem se mi přeplnily i blatníky, vše se v nich zapresovalo a ten přední mi to dokonce vyrazilo z kola. Zadní byl napevno přidělaný, takže odpadnout nemohl, ale díky nánosu jílu se z něj stala účinná brzda. Našla jsem pod vzrostlou lípou klacek a z blatníků vyšťourala silný nános jílu. Z kol to moc klackem sundat nešlo a tak jsem si řekla, že prostě na bicykl normálně naskočím a ten jíl cestou opadá, jak pojedu… No, nápad to byl zprvu dobrý, ale po minutě jízdy se ukázalo, že nejhorší mám teprve před sebou. Travnatý porost totiž záhy skončil a já vjela celá šťastná na hrubým štěrkem vysypanou cestu. Naivně jsem si myslela, že mi velké štěrkové kamínky pomohou jíl z kol bicyklu odrápat při jízdě. Asi už vám to došlo a smějete se – ano, ty kameny se mi na kola do jílu nalepily a celé mi ho zabrzdily! Nešlo ujet ani cenťák. Kameny se vzpříčily zabodané v jílu v blatnících a já byla totálně v řiti. Většinou jsem člověk klidný, ale ten den vulgarismy „do p*či“ a „ku*va“ vzduchem lítaly v sekundové sekvenci. 😂😂😂 Musela jsem si prostě ulevit. Našla jsem zase klacek a snad půl hodiny odrbávala jíl a přilepené šutry a snažila se klacek narvat mezi blaťák a kolo, abych to vydolovala ven. Asi 3x jsem na kolo naskočila s tím, že už pojedu a zase 3x seskočila, protože kolo vydávalo hlomoz jako, když jede velkej kamion. Jo jo, stále byly v blaťáku zaklíněné šutry, které při pokusu o jízdu dřely blaťák i kolo a vydávaly kamionový zvuk. Aby toho nebylo málo, zeštípali mě u toho rybníka do krve komáři. Kdyby nebyl rybník zkraje spíš bažina, tak jsem snad do něj bývala to kolo hodila, aby se to odmočilo. 😂 Jestli mě někdo ve skrýši pozoroval, musel se fakt bavit – ano, ta dááááma, co jela přes Mendryku teď růžově nalakovanými nehtíčky dolovala jíl a šutry z kol a u toho řvala nadávky jak dlaždič a pleskala se zabahněnýma rukama do nohou ve snaze zabít ty bzučivý krvežíznivý zmetky. 😂
Zbytek cesty na kole jsem si připadala, že jedu snad na nejtěžší převod. Kolo bylo stále zabahněné a bahno stěžovalo jízdu. Postupně ale osychalo a opadávalo, což se stalo docela nebezpečnou záležitostí – kusy bahna a šutry totiž lítaly během jízdy na mě a já se za jízdy musela vyhýbat lítacím šutrům, aby mi nakonec nerozbily ještě brejle. 😂 Domů jsem dojela zabahněná, přežraná třešněmi, spálená jak rak a těsně před pořádnou bouřkou a slejvákem-chlejstákem.
Kromě kola jsem byla jeden den také koloběžkovat, což je prima věc. Koloběžkování na velké tour koloběžce je fyzicky o krapítek náročnější než ježdění na kole. Trasa, kterou jsem jela ovšem měla cca 20 kilásků a vedla po rovině nebo do mírného kopečka, takže jsem se ani moc nezpotila. Cílem cesty byl sekáč, ve kterém jsem ukořistila super tríčo se sloníky, lehký podzimní bordový kabátek a krásnou perlovou kabelčičku. Z kabelčičky mám fakt radost, je jak pro Adinu Mandlovou! Zřejmě ji nikdy nikdo nenosil, protože na ní byla cenovka 190 Kčs a štítek Železnobrodské sklo k.p. 😂 Chybí jí dvě perličky, ale promiňme jí to, i přes tenhle defekt je prostě nádherná a stála 49 Kč. 😍 Také jsem se zastavila na trzích u stánku s kaktusy a sukulenty a koupila si u pána kaktusáře sukulentík s neonově růžovými květy. Pán byl notně ukecaný a zřejmě asi bývalý zubař, protože mi začal komentovat zuby s tím, že bych si je měla dát srovnat, že mám zkřivenou trojku. Když jsem mu pověděla, že už jsem rovnátka měla a že se to po jejich sundání takhle celé zase zkřivilo, tak se mě zeptal, kolik že mi to vlastně je let? Přiznala jsem barvu, tedy 29, a on na mě, že to jsem opravdu ORTODONTISTICKÁ DŮCHODKYNĚ a že by to rovnání zabralo dalších 10 let a že mě tipoval na 19 let. Tak jsem mu poděkovala vlastně za kompliment a ujistila ho, že už nic rovnat dávat nebudu, že jsem s tím smířená, což kvitoval poznámkou, že stejně nejvíc záleží na dobrém srdci. 😂 Sukulent kupodivu přežil jízdu zpět na koloběžce a následně i jízdu vlakem do Prahy. Teď jen čekám, kdy jeho poupátka rozkvetou a potěší mě svou neonovou barvičkou.
Vybrala jsem si nerozkvetlý, abych si květy neomlátila cestou a takhle nádherně mi rozkvetl až v Praze. Ta barva květů souhlasí s realitou, takto úžasně neonové květy opravdu jsou. Dočetla jsem se na internetu, že jde o sukulent Frithia Pulchra a nevyžaduje naštěstí moc péče. Miluje přímé slunko a měl by se zalévat jen skromně, jinak z něj bude tlouštík a ztratí svůj typický tvar. Dle sukulentářů to znamená zalévat ho tak 5x za rok. No uvidíme, jestli to vydržím a dodržím. 😁
A to je onaaa! Kabelčička Adiny Mandlové alias Zuzany z filmu Kristián. 😁 Úlovek se sekáče Genesis za 49 Kč!!! A ještě je na ní původní československá cenovka. Nádherná prostě! Snad dostanu příležitost ji někam na nějakou retro akci vytáhnout. 😊
Další dva dny jsem zase strávila v lese na borůvkách a nasbírala dalších 3,5 kg borůvek. Opět jsem se nasmradila deošem do bot a klíšťata ze sebe sundala jen tři nepřisátá, což byl oproti pondělku s 18 klíšťaty na těle pokrok. Sobotní sběr borůvek mi zpestřili sběračští kolegové v podobě dědečka a babičky se 3 vnoučaty ve věku od cca 4 do 8 let. Vnoučata sběr rozhodně nebavil i přes motivování dědečkem k tomu, že dají v sběru závod. Padla tam spousta legračních hlášek – jak to u dětí bývá. Nejlepší byl moment, kdy malý Zbyněček křičel na celý les: Dědoooo, dědečkuuuu, dědoooo, já čůrám na stroooom! A vono to po něm tečeeee! 😂😂😂
Málem bych zapomněla zmínit, že dvě noci jsem také stanovala. Po strašně dloooouhé době, snad po 17 letech. V dětství mě to šíleně bavilo a furt jsme spali na zahradě ve stanu u našich. To býval ještě klasický „retro“ tmavě modrý stan do áčka. Pak táta koupil moderní a v něm snad nikdo moc nikdy nespal. Našla jsem ho v komoře a smrděl solidně zatuchlinou. Postavit si stan je pro lajka teda pořádný ježek v kleci, to vám povím! Pamatovala jsem si z let kempování, že ohebné pruty tvořící konstrukci se prostrkují plachtou. Akorát jsem to trochu popletla. Pruty jsme s mamkou prostrčily gumičkami ve vnitřní plachtě tvořící vnitřek stanu, což byla chyba. Až pak jsme zjistily, že se musí provléct svrchní plachtou vztyčit a ta vnitřní plachta se na tu vnější jen přicvakne. Jooo, nemálo jsem se u toho stavění stanu nařehtala. Já se totiž nejdřív nechala jako borka u toho postaveného stanu vyfotit a až pak jsme zjistily ten náš fail a potupně vytahovaly pruty a zasunovaly je konečně do správné plachty. 😂
První noc ve stanu byla fakt parádní. Teplota byla i v nočních hodinách příjemná a počasí klidné, takže se mi hezky chrnělo. Ráno mě probudil zpěv ptáčků. Když povídám ráno, tak tím myslím už tak 4. hodinu, protože ptáčci vstávají opravdu brzy. 😂😂😂 Nad stan mi navíc přilétla hrdlička a dělala svoje cukrůůů pořádně nahlas, že by to snad i mrtvýho probralo. 😂 Kolem deváté hodiny (ano ptáčci, na devátou máte zahájit koncert, ne ve 4 hodiny! 😂) se za mnou přišla do sluncem dooost vyhřátého stanu pomazlit naše stařičká fenka Tiffanka a očividně se jí tam líbilo, protože mě zalehla a nemínila se hnout. Druhá noc byla krapítek dobrodružnější. Šla jsem do stanu kolem půlnoci a venku už stačila být jedna bouřka a pořádně sprchlo. Na radaru se zobrazovalo, že ještě jedna bouřka přijde. Zalehla jsem a asi za 10 minut mi začaly můj textilní iglú domeček ozařovat ze všech stran blesky. Chvílemi jsem si připadala jako na pořádně rozjeteé devadesátkové diskošce a v uších mi jel song od Megatronic Into The Fire.😁 Také hromy byly bravurní, protože venku je nic netlumí, to doma v postýlce neslyšíte z bouřky skoro nic, ale takhle v tenkém stanu, to jsou panečku mordy! S každým hromem pode mnou zadunila zem a pořádně se mnou zatřásla. Bouřku samozřejmě doprovázel i pořádný déšť-chlejsták a do stanu to bušilo ze všech stran. Měla jsem pocit, že lilo snad celou noc a každou chvíli čekala, že mě to vypláchne. Z dětství jsem si pamatovala, že se nesmím dotknout stěny stanu, protože v tom místě by to následně začalo protékat. Navíc ten stan nikdy nikdo neimpregnoval, proto mi je doteď záhadou, že do něj opravdu za tu celou prochlejstanou noc nic neprosáklo. Ten stan je hrdina vážení! On to určitě udělal kvůli mně! 😂
Se stanováním mám ještě jednu funny příhodu. Tu noc s tou hroznou bouřkou se mi začalo chtít hrozně na malou. Zároveň jsem se nechtěla toho stanu zbytečně dotýkat, protože procedura „jít na malou“ znamenala opatrně vstát, nazout si boty, rozepnout stan, rozepnout stanu předsíň… Jelikož jsem chytrá holka a před spaním jsem si dala mísu melouna, tak mi bylo jasné, že až do oficiálního rána to nevydržím. Obula jsem se teda a pomaloučku stan rozepla. Při rozepínání dveří komory samozřejmě už dovnitř zaflakovala voda. Konečně! Stan byl rozepnutý! Vyvalila jsem se ven a… a hned jsem se válela v mokré trávě na zemi. Já jak blbá rozepínám stan milimetr po milimetr a snažím se ničeho zbytečně nedotknout a pak… pak zakopnu o šňůru stanu a málem si celej textilní domeček strhnu k zemi za bujaré bouřky?! 😂😂😂 Jestli mě někdo viděl, musel se dost chechtat. Vylezla jsem totiž poloslepá bez brejlí, rozespalá a hodila tam takovou držku (to nejde napsat jinak, pardón) jako snad nikdy za život. Letěla jsem dost dlouho vzduchem a pak se snad 3x otočila á la válíme sudy z kopce, protože i místo, kam jsem vylezla a kam jsem dopadla bylo zrovna mírně z kopečku. Do stanu jsem se vrátila totálně mokrá, pobouchaná a v šoku, páč to rozespalý tělo se takovým nenadálým držkopádem pěkně vyděsilo. 😁
Den před odjezdem jsem si nasbírala borůvky pro sebe, načesala do krabičky třešně, otrhala zralé jahody, oběhala znovu lesní jahodníky a obrala další červené jahůdky a… a nakonec jsem nahoře za domem na kopečku objevila zralé maliny! Oooo, to byla nádhera! Zase jsem litovala, proč my lidi nemáme ten žaludek trochu větší, protože já bych to zbaštila všechno, ale už to nebylo prostě kam dávat. Část této sklizené úrody jsem si nakrabičkovala s sebou a pustila se do dalšího večerního balení, protože ráno v neděli mě měl táta odvézt na vlak do Chocně. Snesla jsem morčeti z půdy pytel sena a tak 15 minut jsem na něm skákala zadkem a různě na něj nasedala, aby se co nejvíce slehl a vešel se mi do tašky s sebou do Prahy. No, velikost jsem mu zmenšila řádně, umím to už za ta léta praxe sesedání sena svou zadnicí, páč každou návštěvu u rodičů tento rituál provádím, abych si mohla odvézt kvalitní seno pro morče do Prahy. Ona mi ta moje morčecí můra nechce moc kupované seno papat a nedivím se, kolikrát je to seno pochybné kvality a to zjistím až doma po koupi po rozbalení slisované kostky. Taky jsem se ještě zaběhla rozloučit s babičkou, to se prostě nesmí vynechat. 💗💗💗
Ráno tátovi přijela nečekaně návštěva a stihl mi to pokoje doběhnout říct, že vlak v Chocni nestihneme a že budu muset jet dýl. No, v klidu jsem se aspoň dobalila a pozalévala květiny. Když návštěva odjela, frčeli jsme s tátou na vlak. Po dlouhé době jsem jela vlakem ČD, protože RJ v Chocni nestaví. Dala jsem za cestu podstatně víc peněz a nastoupila do takřka plné vlaku. Musela jsem projít 2 vagony, než jsem našla konečně volné místečko vedle jedné slečny a trochu svou senem naplněnou taškou na kolech zacpala uličku. Morče hrozně prdělo a smrdělo a bejt v tom vlaku písek, tak normálně strčím hlavu do písku jak pštros. Doufala jsem, že to lidé přes respirátory necejtí, ale já jsem Brusinku teda cejtila pořádně a bylo to dost drsný. 😂 Jo, to je tak, když se jinak městský morče dostane na venkov a nabaští se pořádně čerstvý travičky.
Vlakem se mnou jely zrovna dost rozjuchané padesátnice z Moravy (věk tipuju), co tam vyžahly celou láhev vína a popíjely ho za jízdy z vysokých sklenic na stopce. V jednu chvíli se stala zajímavá věc – láhev od vína postavená na stolku u okýnka najednou vylétla při brždění vlaku do vzduchu a několik sekund letěla vzduchem přes druhou sedící dámu. Čekala jsem třeštivý zvuk rozbíjejícího se skla, ovšem paní, které láhev patřila, vyskočila a dokázala láhev na poslední chvíli ve vzduchu a už v uličce chytit. Všichni jsme si oddychli a i na paní bylo vidět velké překvapení, že něco takového dokázala a tu láhev opravdu chytila. Svým chytacím uměním zaujala ostatní cestující poprvé a následně podruhé tím, když se začala vracejících se dam vyptávat, jestli je na vlakovém WC větší koš – že by tam šla jako tu láhev narvat. V hlavě mi jelo jen: No to snad ne. Taková bréca dospělá a strkat láhev na hajzlík ve vlaku? Naštěstí to pak vzdala a s flaškou vystoupila.
V Praze ten týden nejezdilo metro a tak jsem musela jet XC busem a přestupovat na Pražským povstání. No s taškou a s morčetem a s báglem to v tom vedru nebylo nic moc, ale zvládla jsem to. A pak už jsem byla konečně doma, začala vše vybalovat a následně se seznámila s novými spolubydlícími A. a D. Kytičky mi po týdnu mé nepřítomnosti umíraly a můj návrat byl doslova za 5 minut 12, byť některé přišly bohužel o listy. Jo jo, to je daň za dny volna v létě, kdy nemohu kytičky zalít jako obvykle. Naštěstí se zdá, že všechny kytičky nakonec přežily a pomalu se jim začíná vracet lesk do listů. Nebo že by nebyly suché, ale jen tesknily po mně? No vida, možná je z jejich zbědovaného stavu dostala víc moje přítomnost než doušek dodané vody. To by bylo moc milé a ostatně já patřím mezi ty, co věří, že květiny opravdu cítí a vnímají naši přítomnost. 😊
Moje kytičky chudinky po návratu, ooo, v tak zbědovaném stavu po 9 dnech mé nepřítomnosti… zahájila jsem okamžitou resuscitaci a už se většina vzpamatovala, naštěstí!
A další dovča? První dva týdny v srpnu, tak to jsem zvědavá, co zase zažiju. Škoda, že už pravděpodobně nebudou borůvky. 😇