Poslední červnovou neděli jsem strávila trochu netradičně. Už v předchozím článku jsem psala o tom, jak jsem poprvé navštívila sad Třešňovka. Tehdy jsem se do něj vydala s kamarádkou B. po Dyzajnmarketu a spolu jsme tam požíraly třešinky. Pražská Třesňovka mě nadchla natolik, že jsem tam jela další víkend znovu – tentokrát už od rána na akci s názvem Třešňobraní. Tuto akci pořádala iniciativa Na ovoce a patří jim mé velké díky – celý den byl prostě super. 😍
Třešňobraní je taková malá akcička, kdy stojí v centru sadu karavan, kde se dá koupit občerstvení a zapůjčit si za tuším 60 Kč žebřík na hodinu a načesat si třešní, co hrdlo ráčí. Celý den tam běží doprovodný program – koncertíky, zábava pro děti a komentované procházky. Ten den, kdy jsem tam jela já, měla být komentovaná procházka nazvaná Degustační procházka sadem za starými odrůdami od 11 h a druhá Procházka s povídáním o pražských ovocných sadech, jejich historii a jejich významu od 17 h. Na obě procházky jsem se závazně zaregistrovala přes webové stránky naovoce.cz a zpětně mi přišel email s potvrzením. On byl totiž omezený počet účastníků, takže proto musela být předem registrace. První procházka mě opravdu zajímala, na druhou jsem se přihlásila s tím, že chci na akci stejně strávit celou neděli, tak proč se nedozvědět něco zajímavého navrch.
Ráno jsem běžela na bus č. 136 a přes půl hodiny se jím kodrcala až na zastávku Novovysočanská, ze které jsem šla pěšky do Třešňovky kolem takové na mě až moc frekventované silnice cca 13 minut. Třešňovku jsem už díky předchozí návštěvě znala, takže jsem přesně věděla, kam jít. Došla jsem cca v 10:45 a zeptala se paní u karavanu, jestli se mám nějak někomu nahlásit na tu procházku. Paní mi s úsměvem řekla, že mám počkat na pana lektora. Postupně nás tam začal postávat hlouček cca 10 lidí. Pan lektor měl cca 20 minut sekeru, s velkým omlouváním se nás ujal a vyzbrojen česáčkem, košíkem a starou knížkou o odrůdách třešní zavelel a už jsme celá skupinka mířila k první třešni. Nakonec nás mohlo být tak kolem patnácti, vesměs ženy slečny, 2 mladí kluci, jeden pán z páru, starší pán s košíčkem a pár malých dětí. Procházku vedl lektor Zdeněk Buzek, který nám pověděl, že má i vlastní školku, kde prodává ovocné stromky. Určitě je to člověk, co své práci opravdu rozumí, a pokud byste si brali stromek jednou od něj, tak si ho budete brát od člověka, který o stromcích opravdu něco ví a zasvětil jim život a ne od pouhého přeprodejce.
V sadu Třešňovka je na 1500 ovocných stromů, z toho samozřejmě drtivou většinu tvoří staré třešně postupně doplňované o mladé stromky. Pan Zdeněk Buzek nás zavedl ke dle něho nejvzácnějšímu stromu Třešňovky a to byla Troprichterova třešeň, o které je první písemný záznam už z roku 1825. Bohužel jsme ji moc neodegustovali, protože šlo o třešeň srdcovku a srdcovky dozrávají nejdříve. Na této už visely opravdu černé třešně těsně před shnitím. Dále jsme pokračovali k třešni zvané Kaštánka, která je prý jednou z vůbec největších třešní – nemyslím plodem, ale velikostí stromu. Opět jde o srdcovku, takže i ta byla poněkud za zenitem, ale pár třešní jsme ochutnali a byly úžasně slaďoučké a měkoučké. Pan Buzek nám pověděl, že Kaštánka se jí říká proto, že má takovou lehce kaštanovou chuť a dříve byla velmi vysazovanou odrůdou.
Následovala třešeň nazvaná Klecanská a o té pan Zdeněk prohlásil, že jde o ryze pražskou odrůdu. Zajímavá byla rovněž Jánova mšenská třešeň s podlouhlým tvarem plodů, které se tak říká dle toho, že vyrostla jako semenáček poprvé vedle kostela sv. Jána v Mšenu. Ochutnat se nám ji podařilo, ale Jánovka už byla taky skoro „kaput“. 😂 Následovaly vzrostlejší třešňové stromy pod kopcem, které určil pan Zdeněk jako třešeň Leopoldovu a třešeň Vrbovu. Obě zrovna dozrávaly a obě měly velmi měkké plody. Pan Buzek nám pověděl, že jsou to třešně pro přímou konzumaci ze stromu, nikoliv na přenášení a zavařování. Mají tak měkkou dužinu a jsou tak plné šťávy, že byste z nich měli v podstatě džem, než byste je donesli domů. Ale chuťově výborné! Jen mi bylo líto toho pána, co si je tam škubal na zapůjčeném žebříčku vesele do košíčku a když zaslechl, že k přenášení v košíčku tyhle třešně nejsou, tak krapet zesmutněl. 😂 Hojné zastoupení má v sadu třešeň Napoleonova, což je chrupka, která nikdy nemá plně červenou barvu, ale je červeno-žlutá. Té jsme se napapkali hodně, protože poslední červnový víkend byl ve znamení dozrávání třešní chrupek – tedy třešní pozdních. Bylo legrační, jak okolní trhači komentovali Napoleonovu chrupku stylem: Tu trhat nebudeme, ta je nezralá, vždyť není červená. Jooo, kdyby bývali šli s námi na komentovanou procházku, tak by hned věděli, že Napoleonka už jiná nebude a že je to aktuálně nejlepší třešeň na česání. Zdeněk nám pověděl, že kdo chce třešně veganské (bez červů), ten musí trhat už ty první srdcovky, ve kterých červi nebývají, protože ještě moc hmyzáci nelétají. Ten kdo srdcovky promešká, ten bude mít zkrátka třešně červavé, jelikož chrupky dozrávají mnohem později a vrtule třešňová je stihne krásně napadnout. Také nám pověděl, že v současnosti jsou v třešních červi dva, protože se nám sem zavlekl ze zahraničí další druh vrtule. Když tedy rozloupnete třešeň chrupku, tak v ní bude jeden červík menší a druhý větší. Účinná ochrana proti vrtuli není, leda byste třešně stříkali chemií a to pochybuju, že byste chtěli. Lepší je sníst červa, než si tělo zanést nějakými postřiky. Ještě nám pan Zdeněk ukázal žluté třešně Dönissenovy a obrovské Thurn Taxis Schneiderovy chrupky, které chutnaly naprosto báječně a které měly opravdu obří plody. Žlutých třešní jsem se nemohla nabažit a natrhala jsem si je také s sebou domů do krabičky. Šlo o chrupky příjemně nakyslé chuti. Zděněk povídal, že byly žluté třešně jeden čas velmi oblíbené a dost se vysazovaly, protože na ně nešli ptáci. Jenže na druhou stranu je miluje vrtule třešňová, pro kterou je žlutá jako magnet, takže se zas s vysazováním žlutých třešní přestalo. Kromě třešní nám Zdeněk Buzek ukázal i veeeelký strom meruňku, která však i přes bujarý vzrůst a dobré podmínky skoro nikdy neplodila. Celá degustační procházka trvala skoro hodinu a půl a trvala by asi i déle, kdyby někteří účastníci nezačali remcat (velká škoda!) a nechtěli už procházku ukončit. Bohužel jsme vůbec neviděli například višeň a možná i další zajímavé odrůdy, na které se už prostě nedostalo.
Při degustační procházce jsem se nejen pořádně přežrala třešněmi, ale také nasmála. Šel s námi malý hošík s maminkou a po hodině procházkování už toho měl očividně dost a mamince povídal, že by už chtěl jít raději česat ty třešně a pak domů. Maminka souhlasila s tím, že se má jít s panem lektorem rozloučit a říct mu, že už dál pokračovat nebudou. Tak 6letý chlapeček tedy hrdě nakráčel před pana Zdeňka, který však nic z předchozího domlouvání se chlapečka s maminkou neslyšel, a povídal mu: Děkujeme za procházku, ale stačilo! Děkujeme, stačilo! Fakt moc děkujeme, ale už stačilo, odcházíme! 😂😂😂 Pan Zdeněk zůstal stát trochu zaskočen a následně mu maminka dovysvětlila, že už se dál účastnit procházky nebudou a že moc děkují za pěkné povídání. No zasmáli jsme se od srdce všichni, vystoupení chlapečka bylo geniální.
Srandovní byl také psík pojmenovaný Bobinka, který s námi celou procházku absolvoval a degustoval z nás nejvíc. V životě jsem neviděla tak ujetého psa na třešně! Bobinka si dokonce nosila v hubě i větev s listím a s třešněmi, co někdo ulomil žebříkem při česání a nechal ležet na zemi. Jak Bobinka narazila na třešeň na zemi, hned ji slupla. Nooo, to musely být potom bobky! Plné pecek! 😁 Pan Zdeněk začal během procházky říkat Bobince „Třešňopes“, a tak na ni budu vzpomínat i já. Jooo, žádná Bobinka, prostě Třešňopes a basta! 😂
Po degustační procházce jsem měla čas, protože další program byl až od 14 h. Rozhodla jsem se jít podívat po okolí, protože jsem tuto část Prahy neznala a nikdy tam nebyla. Na mapě mě zaujal přírodní park Smetánka, Jiránkova vila a meandry řeky Rokytky, takže jsem si naplánovala okružní trasu a vyšlápla si. Slunko pálilo, byl opravdu velmi horký den, ale to mě neodradilo. Vyšla jsem druhým koncem Třešňovky ven a šla z kopečka podél nádherně upravených minizahrádek pražských hobby zahrádkářů a zahrádkářek. Obdivovala jsem ty hustě osázené záhony plné květů, kolik to jen muselo dát práce! Kolik to jen muselo stát peněz! Kolik jen to spotřebovalo každý den vody při zalévání! Ale všechna možná negativa převyšovalo jedno velké pozitivum – ty zahrádky byly zdrojem potěšení a radosti nejen jejich majitelům, ale také nám čumilům, procházejícím okolo. Pod kopečkem jsem zahnula doleva a šla po silničce kolem Jiránkovy vily. Na ukazateli jsem se dočetla, že vila byla dříve ve velmi špatném stavu. Původně se v ní vyráběly cukrovinky, to ovšem vzalo za své v dobách komunismu a následný majitel (společnost Nestlé) se o vilu nestaral, takže zchátrala. Oprav se jí dočkalo až poměrně nedávno, ale byla „rozbytována“, tj. rozdělena na byty. Z vily jsem moc neviděla, protože jí noví majitelé schovali za velkým bytelným plotem. Je ale milé, že se objekt podařilo zachránit, určitě je to stavba se zajímavou historií a byla by škoda ji nechat spadnout. Pak jsem šla cestičkou dolů a vyšla jsem až u řeky Rokytky. Meandry byly nádherné! Říčka je opravdu luxusně zvlněná a dá se jít nejen po zpevněné cestě, ale i blíže k řece po cestičce v trávě. I tato řeka prošla záchranou, protože ji v minulosti narovnali, ale to způsobovalo vylévání z koryta. Nyní už je říčka zase jeden meandr za meandrem a vidět v ní můžete nejen plovoucí kačenky, ale i číhající volavky. Nakonec jsem si prošla ještě přírodní park Smetánka, což je takový zarostlý les, kde toho není moc k vidění, ale kde se určitě pejskařům minimálně v horkých letních dnech dobře venčí psí kamarádi díky stínu stromů.
Zmeandrovaná Rokytka, není to krása? I volavka tam šmejdila! 😇
Ze Smetánky jsem se vrátila zase zpět do Třešňovky opět kolem krásných minizahrádek a šla spodní cestou v sadu. Natrhala jsem si krabičku třešní a usadila se do trávy pod jeden ze vzrostlých třešňových stromů. Už jsem měla fakt hlad, to víte, třešně nedokážou úplně zasytit, proto jsem vytáhla krabičku se svou žitnou mungo plackou a pustila se do hodování. Placka dostala celkem zabrat po tom dni, tak jsem ji měla solidně rozdrobenou, ale neva – chuť neutrpěla a díky horkému počasí jsem ji měla i celkem ohřátou. 😂 Když jsem se nabaštila, vylovila jsem z batůžku knížku a chvíli si četla. V dálce ovšem začala znít hezká hudba, takže jsem knížku schovala a vyrazila po směru hudby. U karavanu v tu chvíli začalo vystoupení hudební skupiny Der šenster gob, která hraje cikánské, židovské, srbské a jiné pro nás méně tradiční písně. Muzikanti si do Třešňovky přivezli i pořádný cimbál a dovolili dětem si na něj paličkou poťukat. Zábavu přišli udělat i dva mužíci zvaní Hombres na chůdách a zahráli nám příjemné divadélko, do kterého se ochotně zapojily i děti. I za mnou oba mužíci přišli, sklonili se, podali mi ruku a pozdravili mě: Dobrýýýý déééén! Smála jsem se moc, bylo to hezké a samozřejmě jsem je pozdravila také, načež mi jeden pochválil třešňové náušničky. Po vystoupení jsem si šla zase na hodinku číst pod třešeň a vrátila se až na pátou hodinu odpolední – na druhou komentovanou procházku.
Procházku s povídáním o pražských ovocných sadech vedla sympatická slečna Markéta Vrbová, která ji zpestřila i řadou pěkných aktivit, při kterých jsme se nasmáli. Tentokrát jsme toho moc nenachodili, ale zase jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací. Účast nebyla velká – jen já a jedna paní a do počtu se pak přidaly i kamarádky Markéty plus se k nám dobrovolně přidala ještě jedna maminka s kočárkem a zřejmě s babičkou. Markéta se nás na úvod zeptala, který ovocný strom je v pražských sadech nejčastější? Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to jabloň, ne ne – je to zrovna třešeň. Třešně se v dřívějších dobách hojně vysazovaly, protože je nebylo možné dovážet. Rychle se prostě kazí a tehdy neměli a neznali takovou techniku a postupy, jako máme a známe my dnes. Dnes není problém dovézt třešně z Itálie, to ovšem dříve nešlo. Ovocné stromy se vysazovaly i s ohledem na chudinu – aby měli chudí lidé co jíst. Zrovna třešně plodí po celý červen, proto poskytovaly nějaké ty vitamíny a jídlo v raném létě, kdy ještě nebývá nic jiného zralého. Zajímavé bylo i to, že se na jeden strom dříve roubovaly dvě odrůdy, protože jsou třešně cizosprašné a jednotlivé druhy potřebují pro vytvoření plodů pyl z konkrétních jiných odrůd. Když jste nemohli mít na zahradě dva třešňové stromy, tak jste to zkrátka vyřešili tak, že jste na jeden strom naroubovali odrůdy hned dvě. Ti, co to tak geniálně neprovedli, museli následně chodit s nakvetlou větvičkou z jiné třešně a snažit si si vlastní třešeň na zahradě sprášit sami. Víte, proč jsou třešně červené? Je to proto, aby se mohly lépe množit. Ptáky totiž přitahuje červená, a když takovou třešeň zblajznou a odletí, vykakají pecku o kus dál a třešeň může začít klíčit a růst. Vypěstovat si stromek ze semínka nebo z pecky není nic složitého, Markéta jako důkaz přinesla i malinký stromeček v květináčku, který jí vyrostl po zasazení semínka z jablka ze supermarketu. A víte, proč je v Třešňovce tolik suchých stromů? Torza stromů jsou tam nechána naschvál, protože slouží jako hmyzí hotely, ale musely jim být trochu ořezány koruny z důvodu bezpečnosti. Markéta s sebou měla plyšový kmen stromu, ze kterého jsme vytahovali jednotlivá zvířátka – byla to původně aktivita určená dětem účastnícím se procházky, ale se smíchem jsme se do ní pustili i my dospěláci. 😊 Třešňovka měla svůj velký význam v první polovině 20. století a z této doby pochází většina tamějších vzrostlých stromů. Pak sad velmi zarostl a obnovili ho poměrně nedávno za nemalý peníz. Markéta nám vyprávěla, jak byl sad znečištěný spoustou tun odpadu, který tam natahali bezdomovci a samozřejmě byl také zarostlý náletovými dřevinami. Procházku završila soutěž o co nejdelší flus třešňové pecky. 😂😂😂 Dosavadní rekord byl prý skoro 6 metrů, já flusla pecku 2,4 m, ale byla jsem překonána a skončila na druhém místě.
Markéta také nezapomněla zmínit, že je v Praze také kromě Třešňobraní i Jablkobraní, a to na podzim nedaleko v jabloňovém sadu u Vysočanské tuším. Prý budou podávat dobré jablečné mošty a i další doprovodný program bude pestrý. Na Jablkobraní rozhodně nechci chybět, protože bude možná ještě úžasnější než Třešňobraní. Jabloň je totiž můj nejoblíbenější strom a jablka… na těch jsem závislá a dlabu je od podzimu do jara.
Po 18. hodině, když skončila komentovaná procházka, jsem se pomalým krokem vydala směrem ven ze sadu Třešňovka a cestou stále uzobávala výborné třešně. Domů jsem dofrčela pěkně busem 136 a večer jsem strávila pohroužena do krásných pocitů, které jsem z toho nádherně stráveného dne měla. Doufám, že se akce Třešňobraní udrží a bude i za rok a za další rok a za další rok… rozhodně je to moc pěkný ovocný festiválek a… stále mám před očima jednu starou paní s berličkou, kterou asi do Třešňovky vzala její dcera na procházku a která procházejíc kolem stromů volala: To je tak pěkné taková akce, já jsem tak moc ráda, že jsem tady! 😊 Doufám, že to pořadatelé slyšeli, protože věřím, že právě tyhle bezprostřední milé reakce zúčastněných lidí dokáží pohladit u srdce a motivovat k dalším aktivitám. Nutno podotknout, že bylo celý den vše, kromě půjčení žebříku, naprosto zdarma a také nevěřím, že se na půjčovném pořadatelé nějak obohatili… byla to prostě akce dělaná srdcem a ne za účelem si namastit kapsu. Ještě jednou díky, milé naovoce.cz.
