Cink! Ozvalo se z mobilu, který mi zavibroval na stole. Honem jsem ho čapla do ruky a co nevidím, nová zpráva na Facebooku s gratulací k výhře? To snad není možné! Já zase vyhrála?! Koukala jsem na to jako puk a zároveň jsem psala své kontaktní údaje a připojila jedno velké děkuji. V tom šoku jsem popletla svou emailovou adresu, takže mě pak pořadatel FB soutěže upozornil SMSkou, že jsem asi poslala špatnou adresu, protože se mu vracel email. Chybu jsem vzápětí napravila. Co jsem to vyhrála? Volňáska na veletrh Svět knihy v Holešovicích!
Volňáska mi hned následující den dovezl pražský kurýr až do domu. Paráda! Překvapilo mne, že mi pořadatel soutěže chtěl předat fyzickou papírovou vstupenku, to už se dnes jen tak nevidí. Většina vstupenek bývá online, ale Svět knihy je věrný papíru, což vzhledem k tomu, čeho se veletrh týká, tak nějak chápu. 😊 Co mě pobavilo bylo to, že vstupenka měla hodnotu 140 Kč a kurýrní rozvoz 590 Kč – jak jsem zjistila z vizitky, kterou mi kurýr vtiskl do ruky při odchodu. To tedy není zrovna laciné doručení! Že bych začala dělat kurýrku? 😂
Na akci Svět knihy jsem nikdy nebyla, takže jsem nevěděla, co čekat. Přečetla jsem si seznam vystavovatelů a musela jsem konstatovat, že jich tam bude opravdu neuvěřitelné množství. Mapka veletrhu jasně ukazovala, že veletrh zabere hlavní halu i pravé a levé křídlo Výstaviště Holešovice. Navíc byly na mapce vyznačeny i venkovní sály, kde se měly konat různé besedy a přednášky se spisovateli a spisovatelkami. Také program byl pořádně naditý…
Veletrh probíhal už od čtvrtka a trval až do neděle. Vstupenku jsem vyhrála jednodenní, proto jsem si musela vybrat jen jeden den. Čtvrtek a pátek byly tabu, protože jsem byla v práci a jet po práci ještě na veletrh? Tak to by byla hloupost, to bych jim tam usnula. 😂😂😂 V sobotu jsem ovšem už byla domluvená na túrku s přáteli, takže nezbývalo nic jiného, než jít v neděli. Neděle nabízela nejkratší program – veletrh končil už v 16 h a i dle programu mi přišlo, že neděle je víceméně už rozlučková. Potěšila mne informace o tom, že si budu moct nechat udělat covid test až na místě, takže jsem nemusela počítat ještě se zajížďkou na nějaké odběrové místo. Na jednotlivé besedy se mělo předem zaregistrovat kvůli epidemii – aby v sále nebylo moc lidí. Přihlásila jsem se tedy na 3 besedy – od 11 h Byl jsem lovec vrahů s Viktorínem Šulcem, od 12 h Spisovatel a historická fikce s Alenou Mornštajnovou a Laurentem Binetem, od 13 h Psaním k identitě s Viktrorií Hanišovou a Chimamandou Ngozi Adichie. Ještě jsem přemýšlela nad čtením z díla Kundery po 15. h, ale nakonec jsem to zapíchla v antikvariátu a čtení obětovala. 😂
Kvůli veletrhu jsem si musela v neděli opět přivstat, což je pro mě dost traumatizující záležitost, jelikož běžně spím do půl jedenácté. 😂 Jelikož jsem byla v sobotu na túrce a samozřejmě jsem šla následně spát až po půlnoci, tak jsem byla v neděli značně nedospalá. Ne bez dobré nálady (to se mi moc nestává), ale prostě taková „gumová“. 😂 Na Výstaviště to mám o víkendu skoro hodinu cesty busem a metrem a tramvají. Kdybych ho měla hned za barákem, tak bych vůbec neremcala, ale když tam jedete hodinu a pak hodinu zpátky, to je fakt „votřes“. 😂
Překvapilo mě, že na místo spolu se mnou jelo opravdu dost lidí, takže Svět knihy očividně vábil. Ten den tam navíc byl i Svět minerálů Praha a v duchu jsem trochu litovala, že jsem nevyhrála lístek spíš na něj. Já mám sice knihy moooc ráda a ráda čtu, ale absolutně se neorientuju v současně knižní tvorbě a čtu hlavně staré autory a zapomenuté autory. Knížky lovím zadarmo v knihobudkách nebo za pár šupů v antikvariátech a do knihkupectví pro novou chodím max. na Vánoce, když chci dát knihu jako dárek. Tím pádem jsem se trochu obávala, jestli pro mne bude Svět knihy dostatečně zajímavou akcí a ne zbytečně obětovaným spánkem.
Na místo jsem dorazila v 10 h a u fontány jsem nechala dva malované kamínky, které jsem den předtím našla na hoře Říp a v Roudnici. Jedná se o putovní kamínky, takže se mnou putovaly do Prahy a následně je další nálezce přepraví zase jinam. Poté jsem šla na covid test, kde se před bílým stánkem stála fronta. Na řadu jsem přišla až po 20 minutách čekání a v duchu děkovala, že jsem přijela na tu desátou, protože jinak bych první besedu od 11 h nestihla. Čekání mi zkracovala malá Alžbětka, která čekala s babičkou přede mnou a pořádně babičku zlobila, takže jsem se celou dobu dívala na takové malé legrační vystoupení babičky, které se každé 3 minuty ztratí vnučka někde v davu i přes prosby babičky, aby nikam nechodila. Alžbětka si ale rozhodně nenechala líbit žádné omezování a taky to babičce přišla s výhružným pohledem v očích říct: Jsi zláááááá! Jsi zlá, když mi říkáš takové věci! A babička to bezradně vzdala a už na Alžbětku radši ani nevolala.
Po covid testu jsem čekala dalších 10 min, než mi dorazila SMS s potvrzením o negativním výsledku. Pak jsem se celá šťastná hrnula ke vstupu, kde mě slečna zarazila a řekla: Počkat! Vy máte ČESTNOU VSTUPENKU, prosím běžte do druhého vstupu. A tak jsem se dostala pryč z řady a šla VIP vchodem a dostala VIP červenou pásku na ruku, byť teda vůbec netuším, jaké další výhody mně měla čestná vstupenka přinést. Hmmm, třeba jsem byla zvaná i na nějakou afterknížkovou párty a já o tom neměla tucha! 😂 Kdybych se já hloupá nezapomněla pořadatelů zeptat… vracet se mi ovšem už nechtělo. No a pak už jsem byla konečně uvnitř Výstaviště, ale zbývalo mi cca 20 min do začátku první přednášky. Honem jsem proběhla halu i obě křídla a potvrdila si své obavy. Jo, tohle není moc akce pro mě… Ok, je asi fajn, že si tam můžete koupit knížku se slevou 20 % oproti prodejní ceně… ale i tak je to furt velká pálka a navíc nemáte ani klid na výběr a ani si už na místě nemůžete dohledat třeba recenze od jiných čtenářů. Na stánku se prezentovala všechna možná vydavatelství i knihkupectví, ale stejně byl nejvíc v obležení stánek Luxor a Albatros. Papírem to na Výstavišti vonělo hezky, ale já už věděla, že mne nějaké další obcházení stánků ani neláká. Běžela jsem tedy na první besedu a cestou jsem zahlédla stánek antikvariátu Fryč a do toho jediného jsem se o pár hodin později také vrátila. 😊
První přednáška probíhala ve venkovním Literárním sálu, což byl bílý altán s okýnky. Židle tam měli dosti nepohodlné koženkové, ke kterým jsem se hned přilepila, protože jsem měla díky kraťáskům holé nohy. S registrací předem to nakonec nebylo tak horké. Registrovaným jen označili místa k sezení v prvních řadách, kam stejně nakonec nikdo (kromě mě 😂) nešel. Ono to tak bývá, že do těch prvních řad na přednáškách nikdo moc nechce no. Já si sedla do první řady úplně na kraj, takže jsem hezky viděla, ale zase nebyla až tam moc na očích. Ačkoliv detektivky nejsou mým nejoblíbenějším žánrem, tak musím říct, že se mi první přednáška moc líbila. Pan Viktorín Šulc je takový starší, ale velmi sympatický a mluvný pán. Řekl nám, že dělá scénáristiku a podílel se na vzniku několika českých krimi seriálů. Musím se přiznat, že jsem barbar, co nezná ani Policii Modravu, kterou tam tak chválil a ostatní v sále mu horlivě přikyvovali. No jo, nemám prostě na sledování seriálů a filmů čas. Viktorín sepsal řadu knih z oblasti kriminalistiky, kdy úzce spolupracoval s Jiřím Markovičem, který je (jak jsem z vyprávění pochopila) takovým českým inspektorem Barnabym. 😊 Díky spolupráci s ním měl Šulc dostatek materiálu pro sepsání svých kriminalistických knih. Nám pověděl o 2 případech z minulosti, které Markovič objasnil. Prvním příběhem byl ten o dvou dívkách z pražských Jinonic, které se vydaly vykoupat v roce 1968 do místního koupaliště, kam ale nikdy nedorazily. Rodiče nahlásili, že dívky domů nepřišly ještě ten večer, ale tehdy je policisté uklidnili, že se dívky zase objeví, protože je léto a určitě jsou někde s chlapama zalezlé v seně. Holky se ale nevrátily ani následující dny, proto se rozjelo pátrání. Našli je obě zastřelené a oválené, oblečení měly trochu stažené, ale nic nenasvědčovalo k tomu, že by byl motiv vraždy sexuální. Každá měla střelnou ránu na těle a následně do hlavy ránu z milosti. Všichni podezřelí měli alibi a tak se dobrých 13 let nevědělo, kdo holky zabil. Viníka ovšem tížilo svědomí. Byl to jistý Zenker, který právě před 13 lety omylem jednu dívku střelil. Když zahlédl i druhou vykukující hlavu za keřem, zastřelil ihned i druhou dívku, aby neměl svědky. Obě samozřejmě na dálku nezasáhl do hlavy, rány z milosti jim dal až po přiblížení se k nim. Dívky odtáhl daleko od místa činu, proto byly oválené. Následně hned běžel za kamarádem, což mu poskytlo alibi, protože kamarád dosvědčil, že u něho Zenker ten den skutečně byl. Zenker se o 13 let později, když se nevyřešený případ dvou dívek objevil v TV, svěřil tehdejšímu příteli své sestry. Ukázal mu i čím dívky zabil. Přítel to ale na policii nahlásit nešel ze strachu, že by poškodil rodinu a vztahy. Když se ale se sestrou vraha rozešel, vše naprášil. Zenker se následně přiznal a odseděl si 20 let. Tuším, že Viktorín povídal, že se Zenker obrátil na víru. Druhý případ byl pořádné MASO. 😂 Vyprávěl o jakémsi Hujerovi z Prahy, který se živil jako sklenář a byl to chlapík, který neměl příliš vysoké IQ. Rodiče nikdy nepoznal, což se možná podepsalo i na jeho zvláštním chování. Nikdy za život nepoznal uznání ani lásku a tak se v tom utápěl. Ženský měl ale rád a rozhodl si je získat tak nějak po svém. Vždycky z Prahy skočil na vlak a odjel do místa, kde to sám neznal. Tam přepadl náhodnou ženu, co šla kolem, zabil ji a při zabíjení znásilnil. Policii tohle velmi mátlo, protože se oběti objevovaly napříč celou republikou. Tu poslední ovšem zabil poblíž Prahy – znásilnil ji, uškrtil ji jejími vlastními punčochami a následně jí odřízl obě prsa a vagínu a tuhle trofej si odnesl v igelitce domů. Pan Viktorín nám pověděl, že to je přesně znak, jak poznáme opravdového sadistu – vždy má u sebe nabroušený nůž. Doma se s prsama a vagínou mazlil, nakonec to dal do hrnce a vařil a následně pojídal s hořčicí. Tímto se následně zapsal do historie české kriminalistiky jako český kanibal. A jak Hujera odhalili? Jednou v hospodě, kde si dával pivo, se na obrazovce TV objevila reportáž informující o poslední zavražděné ženě. Hujer zatoužil slyšet obdiv a tak vykřikl, že to udělal on, že tu mrchu uškrtil punčochama. Ostatní chlapi se mu vytlemili, protože věděli, že je to chudáček bez rozumu a nebrali jeho slova vážně. Slyšel je ale jeden týpek, který se léčil s psychickou chorobou a měl ten týden nastupovat na psychiatrii. Už dříve tam byl a věděl, že to pro něj bude utrpení, takže si v hlavě spočítal, že by pro něj bylo únosnější vězení. Zavolal tedy na policii, že ty ženy zabil on. Policie si ho předvolala a vyslechla. Nic z jeho výpovědi ovšem nenasvědčovalo k tomu, že by ženy zabil až na jednu jedinou věc. Jak to, že sakra věděl, že byla poslední žena uškrcená jejími vlastními punčochami? Tuhle informaci totiž mohl vědět jen vrah, protože ji policie nezveřejnila. Ptali se ho tedy, jak na to zabití punčochama přišel a týpek vše vykecal. No a pak už se jelo rovnou pro Hujera, který se ke všem případům přiznal. Markovič s ním potom objel všechna místa vražd a Hujer dopodrobna vylíčil, jak kterou ženu zabil. Konečně si v životě připadal nepřehlížený. Dokonce prý i vtipkoval – když ho vezla policie z jednoho místa činu, tak zahlédl stopařky a vykřikoval: Zastavteee, já je vošukám, zabiju a vy to rovnou vyšetříte a nebudete s tím mít takovou práci! Kolik Hujer dostal, to už nevím, ale doufám, že hodně. Tohle, co provedl, je prostě strašné… Kolikrát, když opouštím dům a někam jdu, tak se mi hlavou honí myšlenky, že už se třeba možná nikdy nevrátím. Mám za to, že tohle muži neznají, ti nemusí mít většinou strach, že by na ně někdo z houští vyskočil a zamordoval je pro sex.
Na druhou přednášku jsem se vrátila do hlavního sálu, kde jsem se dozvěděla, že bude celá ve francouzštině. Francouzsky umím maximálně „žtém“, takže jsem na chvíli vyměnila svůj občanský průkaz za sluchátka, kam mi paní překládala přednášku do češtiny. Přednáška byla povídáním Aleny Mornštajnové a francouzského spisovatele Laurenta Bineta na téma spisovatel a historická fikce. Při povídání se porovnávaly poslední díla těchto autorů. Hned po představení knížek následovala otázka, proč vlastně píší historické příběhy. Alena konstatovala, že u ní jsou gró především mezilidské vztahy a píše o boji o pocit vnitřní svobody, což se promítlo i v její knize Listopád. Binet prohlásil, že je sice jedna daná historie, ale jeho baví uvažovat nad tím, co by bylo, kdyby se něco odehrálo jinak. Binet je zkrátka fascinován historií možných světů. Co mu ovšem velmi vadí, tak to je přepisování dané historie. Poukázal tím zejména na dílo A. Christie Deset malých černoušků, které bylo nedávno propíráno médii kvůli rasistickému názvu. Padla také otázka, zda by si Alena troufla psát knihu na současné téma coronaviru. Zavrtěla hlavou na nesouhlas, přičemž zdůraznila, že má ráda časový odstup. A jak autoři hledají témata pro psaní svých knih, které sklízí u čtenářů pozitivní ohlasy? Alenu si prý témata nacházejí sama, uvedla příklad paní, která jí cestou vlakem povyprávěla svůj příběh a vylíčila vztah s dcerou, což následně Alena promítla do děje své knihy. Alena si také zakládá na tom, aby každá její kniha byla tematicky jiná. Ani Binet sám nehledá témata knih, vše je jedna velká náhoda. Výběr vychází z jeho nálady i temperamentu. Občas prý hodně lituje překladatele, protože na ně při psaní svých románů rozhodně nemyslí a stává se mu, že ho žádají o vysvětlení, jak některé pasáže vlastně myslel. Obou autorů se paní zpovídající zeptala i na to, jakou mají nejradši literaturu. Binet hned jmenoval Švejka, Alena ale napřímo řekla, že Švejka naopak ráda nemá a vadí jí, že se jeho blbcovství chápe v zahraničí tak, že i my ostatní Češi jsme takoví jednoduší blbounci. 😄 Zmínila, že má moc ráda klasiku a díla od Maupassanta, čímž si u mě hodně šplhla, protože já Maupassanta zbožňuju taky.
Poslední přednáška, na kterou jsem šla, mě nalákala svým názvem: Psaním k vlastní identitě. Myslela jsem si ovšem, že bude úplně o něčem jiném než o feminismu, kam se povídání hned stočilo. Přednáška se konala v místě pojmenovaném Gauč Stromovka, což je takový venkovní altán s pódiem, na kterém je gauč a zřejmě se tam odehrávají často podobné debaty. Překvapila mě extra hojná účast, takže jsem měla rázem velká očekávání. Povídání mělo být v angličtině, ale bála jsem se, že bych ne všemu dobře rozuměla a radši jsem si vzala sluchátka, nicméně signál celkem dost vypadával, takže jsem se přeci jen musela víc spoléhat na svou slábnoucí anglickou slovní zásobu. Přednáška byla koncipována jako rozhovor žurnalistky se 2 známými spisovatelkami. První spisovatelkou byla Češka Viktorie Hanišová a druhou Nigerijka Chimamanda Ngozi Adichie. Chimamanda přijela s pořádným zpožděním, krásně načesaná i oblečená, ale jen co promluvila, hned mi bylo jasné, že rozhodně o žádnou fiflenku s mozkem o velikosti cenťáku nepůjde. Je to sebevědomá a vzdělaná žena, což z ní prýštilo do dálky. Možná jsem od ní čekala větší vlídnost a otevřenost, zábavu… ale to nepřišlo, Chimamanda na mne působila v lecčems až velmi rezervovaně. Naopak Viktorie je taková víc srandistka, nebojí se zavtipkovat a pobavit publikum, byť jde bezesporu rovněž o velmi vzdělanou a pevnou ženu. Chimamanda hned v úvodu řekla, že se jí v ČR moc líbí, protože když sem přijela, tak vůbec necítila a necítí nepřátelskou atmosféru vůči ní – ženě černé barvy pleti. Moderátorka rozhovoru toto ovšem začala hned nabořovat tím, že je tu Chimamanda moc krátce a až moc ve své bublině. A jak je to s psaním a identitou? Pro Chimamandu prý není psaní utvářením její identity. Prostě se stalo, že je spisovatelkou a bere to čistě jako své povolání. Následně sklouzla diskuze k tématu mateřství a manželství. Obě spisovatelky již mají děti a prošly si řadou vztahů, takže jsou v této oblasti zkušené. Mateřství se velmi prolíná v jejich knihách. Chimamanda dlouho nevěděla, zda dítě vůbec chce, pak to ovšem přišlo tak nějak samo a je to prý to nejlepší, co kdy mohla zažít. 😊 Co se týče partnerství, tak je důležité, aby si oba partneři byli naprosto rovnocenní a rovnocenný byl i jejich vztah. Také dámy zdůraznily, že ne všechny pocity v mateřství jsou automaticky pozitivní, i ony mají chvíle, kdy do stropu radostí neskáčou. Pustily se také do kritiky dosavadních knih, protože prý převládají mužští autoři. Také jejich dětství doprovázely knihy předně od mužských autorů a to je něco, co bychom měly my ženy změnit. Měly by psát víc ženy a knihy by měly mít víc ženských hrdinek. Takové knihy o ženách psaných ženami by ovšem měli číst samozřejmě také muži. Dosud prý platí to, že většina mužů a dokonce i žen dá automaticky přednost knize psané mužem. Mohou knihy změnit identitu čtenářů? Chimamanda doufá, že se jí toto daří a hlavně v otázkách feminismu. Zdůraznila také, že každý napsaný text je do jisté míry politický, protože se snaží něco změnit. Je velice smutné, že naše očekávání utváří druhé lidi. Hanišová nám převyprávěla příběh svého romského spolužáka, který byl v dětství fajn, ale tím, jak se k němu dál společnost chovala, z něj udělala typického Roma bez šance na lepší život. Když ho po spoustě letech viděla na setkání s bývalými spolužáky, nevěřila vlastním očím. Chimamanda zmínila, že identitu „černoška“ dostala až po přestěhování do USA. V Nigerii si to, že je černá, vůbec neuvědomovala. V USA jí to ale dělalo problémy, protože lidi vůči ní měli automaticky hloupé předsudky. Zmínila například, že na škole napsala esej a druhý den učitelka velice chválila tuto práci a vyzvala autorku, ať se přihlásí. Byla v šoku, že tak krásnou práci napsala černoška. Zajímavá byla i myšlenka, že by vlastně bylo pro muže daleko příjemnější žít ve feministickém světě. V takovém světě by se mohli klidně rozplakat před ostatními a nikdo by se nad tím, že pláče muž, nepozastavoval. My ženy jsme prý už udělaly dost, máme hodit nohy na stůl a relaxovat. Jediné, na co je potřeba klást apel, je výchova chlapců. Dnešní muži jsou nevymazlení a neumí mluvit o svých emocích. Jenže… učil to ty dnešní chlapy někdo? Mazlily je maminky? Mazlili je tatínci? Nebo to bylo spíš o tom, že kluci nebrečí, kluci se nebojí, kluci se nemazlí…
Po poslední přednášce jsem se vrátila zpět do haly a prochodila znovu prodejní stánky. Zašla jsem znovu do stánku antikvariátu Fryč, kde jsem ukořistila Maupassantovu sbírku povídek s názvem V rodině a jiné povídky za neuvěřitelných 40 kaček a vyrazila na metro Holešovice.
Můj knihoúlovek, miluju Maupassantovy povídky! 💖💖💖
Cestou metrem jsem si svou starou-novou knížku četla a přitom se usmívala. Nakonec to byl moc hezký den, zajímavý zážitek a přibyla mi do sbírky milá knížka. Já jak zabořím oči do Maupassantových řádků, hned je ze mě nadšený čtenář nevnímající pomalu okolí… co já budu dělat, až od něj jednou všechno přečtu? Ještě, že jsem taky čtenář slimák. 😂😂😂
