Začátek podzimu byl ve znamení 3 pěkných výletů. Jeden jsem si střihla se svými kamarádo kolegy a jednou exkolegyní, druhý s mými novými túrkokámojdami a třetí sama samotinká. Všechny jsou v okolí Prahy a můžete je vzít i jako inspiraci, kam vyrazit a pořádně protáhnout nožičky. 😊
Výlet na Říp 18. 9. 2021
Už na konci srpna jsme se s L., T. a M. domluvili na společný výlet pracovně nazvaný „Po stopách praotce Čecha“. Jediný termín, kdy jsme měli všichni volno (jak těžké je tohle naplánovat, aby mohli všichni!), byla sobota 18. 9. 2021. Trochu jsem se popravdě bála, jestli bude ještě hezké počasí. Zatímco srpen je na pěkné počásko tutovka, tak září už je trošku nevyzpytatelnější. Naštěstí nám ale štěstí přálo 😊😊😊 Ráno sice byly na obloze mráčky, v poledne ovšem vykouklo sluníčko a šimralo nás paprsky až do konce výletu.
Sešli jsme se všichni s dobrou náladou na Masarykově nádraží, kde jsme si koupili skupinovou jízdenku a vyrazili vláčkem do vísky s legračním názvem Mlčechvosty. Nebylo to jediné zvláštně nazvané místo v té lokalitě, nedaleko se například nacházelo oppidum Vepřek, jak z mapky zjistil T. 😂 Hrozně ráda jezdím vláčkem a koukám do polí, luk a lesů… bylo mi divné, že nic nevidím, ani když jsme vyjeli z nádraží… až po době mi došlo, že jedeme zrovna v posprejovaném vagonu a že přes posprejování není nic vidět ven 😂😂😂 No jo, to byl zas výběr sezení… ale už jsme se nestěhovali a taky myslím nebylo kam, protože ostatní sedačky už byly zabrané. Cestou se probíralo covid očkování, přičemž jsem do téhle diskuze radši nevstupovala, protože jsem právě tím „rebelem“, co se očkovat zatím nedal a řádně to od očkovaných následně schytávám. 🙈
Když jsem byla naposled na Řípu, tak panovalo nádherné jarní počasí a Říp byl doslova zapíchnutý v barevných květech nejrůznějších kytiček. Tam na heřmánkové louce pod ním jsem také oznámila, že pokud se někdy budu vdávat, tak tady. 😍 Mamka mi na to tehdy opáčila, že jsem se asi zbláznila a že rozhodně v podpatkách do žádného kopce nepoleze. Kdo říká, že v podpatkách, že? Však to bude boho svatba a pošlapeme to v sandálech á la praotec Čech. 😂😂😂 Tentokrát panovalo babí léto a já náááramně zvědavá, jak to bude Řípu slušet na podzim. V Mlčechvostech jsme vystoupili z vláčku, což jsem si chtěla zdokumentovat fotkou, ale reakce byla jako skoro u všech dalších lidí – hlavně nás nefoť a nyní nově i: Nebudeme na blogu?! Neee, na blogu jsem hlavní celebritou jáááá, na blog si nikoho jiného dávat nebudu. 😂😂 Prošli jsme kolem Vltavy přes chatařskou osádku přímo do středu Mlčechvostů a vyrazili po turistickém značení vstříc Řípu. M. objevila zralá jablíčka a hned si vzala s sebou, já zas ukořistila vlašský ořech a také jsem si ho vzala s sebou se slovy, že doufám, že v něm budou po rozlousknutí šaty a střevíčky. L. podotkla, že to by musel bejt lískáč, že u vlašáku tohle neplatí… no zatím mám onoho vlašáka doma a přiznám se, že od tý doby, co jsem se vrátila z túrky a vypadl mi z batohu do postele s ním spím a jsem taková princezna na vlašáku. 😂😂😂 Proč jsem si ho z postele nevyndala? To se mě neptejte, ale jednou ho rozlousknu a jestli tam ty šaty a střevíčky nebudou, tak se budu čertit!
L. objevila na cestě chlupatou housenku, takže jsme ji obě společnými silami odpinkaly stéblem trávy a listem z cesty. Šlapali jsme polňačkou a všechna okolní políčka už byla zoraná a připravená k zimnímu spánku. Samá hnědá a hnědá a hnědá. I to pole zralých slunečnic vypadalo celkem mrtvolně, protože po jejich zlatých květech nebylo ani památky a k zemi klonily své hnědé hlavy plné drobných černých semínek. A konečně trochu zeleně v dáli! Vítala nás vinice a ve svahu zářil do dálky bílý sklípek. Došli jsme do vísky Jeviněves, kde L. zaujal takový honosný dům s podzimní výzdobou a mě zase zvon na návsi. Chtěla jsem si běžet cinknout pro štěstí a pro radost, ale L. mě postrašila, že tím spustím výjezd hasičů. 😂 Radši jsem se myšlenky zazvonit si vzdala a šlapala spolu s ostatními konečně pěkně do kopce. Na kopci byly pozůstatky hradu Jevín, ale jsou to už pozůstatky těžko rozeznatelné. Zkrátka tam po hradu skoro nic nezbylo. Dál jsme se ubírali lesními cestami a postupně odhazovali svršky, protože teplota rostla a zejména mně začínalo být dost horko. Ještě, že jsem vyrazila v tílku a kraťáskách! Ráno bylo chladněji, ale pak se příjemně oteplilo. Po čůrací pauze se nám před očima konečně zjevil sám Říp! Nečekejte kopec do špičky, on je ten Říp takovej zploštělej a tlustej – tedy rozbíhající se do šířky. To už jsme byli ve vesničce Ctiněves, kde mají moc hezky upravenou náves a hlavně… hlavně tam mají takový ten velký kovový kolotoč. Hned jsme na něj všichni hupsli a T. coby nejvyšší z nás (tedy i s nejdelšíma nooohama) zastal funkci pohonu a odpichy od země nás roztočil. Juchůůů! Já bych ten kolotoč chtěla snad domů! 😍
No a pak už přišlo samotné stoupání na Říp. Vylezli jsme k takovému altánu pod Řípem a tam jsme svačino-obědvali. Já jsem si tradičně vzala dýňové placky (jiné na podzim snad ani nedělám 😂), mňam! M. s sebou měla krabičku zeleniny a tak nějak jsme se dostali k povídání si o rozvozu farmářské zeleniny a ovoce. Je to moc zajímavé, přímo z farmy vám totiž pravidelně zavezou na odběrná místa krabici se sezónními výpěstky přímo od těch, kdo je vypěstovali a přímo těm jdou i peníze. Je to určitě skvělá podpora poctivých zemědělců. Takhle M. chodí i zajímavá zelenina, kterou by v běžném obchodě nesehnala – třeba fialové a bílé mrkve. 😊
Cesta na Říp od vesničky Ctiněves je přírodní, tedy žádná asfaltka. Jdete pěkně po vyšlapané stezce a sem tam musíte překročit kořen stromu. Výstup na Říp je v jedné části prudší, ale jdete to fakt jen chvilinku, rozhodně nebudete umírat vyčerpáním. A pak… pak přijde krásná odměna v podobě půvabného výhledu na okolní krajinu. Ta je celkem dost placatá a hory jsou k zahlédnutí jen v dáli – třeba Milešovka, po Řípu moje druhá láska. Nicméně i přes svou placatost má ten výhled co do sebe a je krásné vidět tu barevnou šachovnici, co vytváří jednotlivá políčka. Na Řípu jsem zanechala dva malované kamínky a jeden jsem zase našla a odnesla si ho s sebou. Poprosili jsme jednoho pána, aby nám udělal společné foto s vyhlídkou z Řípu a pak se vydali na průzkum slavné řípské rotundy. Prohlídka mne dost zklamala, rotunda je fakt mini a já si naivně myslela, že nás pustí i do věže. Ani omylem, za 60 kaček na osobu se dostanete přímo do rotundy, kde je oltář, pár lavic, televize a promítání krátkého filmu o Řípu a rotundě. Do věže lze jen nahlédnout. Také samotný Říp jsme si prošli, protože z druhé strany je další vyhlídka do krajiny a také místo vyzdvihnutí základního kamene na stavbu Národního divadla. Na Řípu je také chata s občerstvením ale za ceny s turistickou přirážkou. L. si dala koláček. T. pívo z řípského pivovaru a já a M. jsme na nic z nabídky neměly chuť, takže jsme jen zabraly místa k sezení na terásce. 😂😂😂
No a pak už následovala cesta z Řípu do městečka Roudnice n. Labem. Tahle druhá cesta vedoucí z Řípu (a na Říp) není tak pěkná jako od vísky Ctiněves. Jdete prakticky po velkých žulových kostkách prudce dolů a není to zrovna příjemné pro chůzi. Měla jsem velký obdiv k pánovi, co tlačil zřejmě svou družku do kopce na Říp po těchto kamenech na invalidním vozíčku. Rozhodně to nebyl lehký úkol a pán je u mě opravdu borec. Pod Řípem ze strany od vesničky Rovné je impozantní stará lipová alej. Zde taky parkuje drtivá většina lenochů, co k Řípu doslova dojedou autem a vyšlápnou si jen ten samotný kopeček. Z Rovné jsme došli do Krabčice-Vesce, kde si T. všiml auta s nápisem PornHub Casting Car a nemálo jsme se tomu nasmáli a všichni si to ze srandy vyfotili. Hned naproti tomu autu byl vesnický dům, před kterým se nacházelo kvantum obřích dýní na prodej po stokoruně. Mít s sebou dvoukolák, tak už si jednu dýňokrasavici vezu do Prahy! 😍😍😍
Do Roudnice jsme dorazili celkem brzy a L. navrhla, že bychom mohli jít také na prohlídku zdejšího augustiniánského kláštera, o které se dozvěděla z filmu na hoře Říp. Souhlasili jsme. Prohlídka měla začínat až v pět a jelikož jsme měli dost času, šli jsme omrknout i zámek a mí přátelé vzali útokem místní cukrárnu a koupili si za odměnu každý pořádnou zmrzlinu. Málem bych zapomněla zmínit, že jsme ještě vylezli na Kratochvílovu rozhlednu, která je volně přístupná a pokochali oči krásným výhledem na Roudnici a na hory v dáli. Pak jsme došli ke klášteru, chvilku ještě čekali, zaplatili vstupné a během povídání sympatické paní jsme prošli celý tamní klášter, který je specifický tím, že stojí na prameni Rudná a má tedy v podzemí všude vodu. Proslavil se také krásným obrazem zvaným Roudnická madona.
Jelikož nám frnkl vlak a další jel až za hoďku, šli jsme se ještě projít kolem Labe, kde bylo moc krásně. Dokonce i labutě připluly a já je mohla obdivovat stejně tak, jako obdivuju ty pražské sídlící v Košíkovských nádržích, kam jsem si v létě chodívala do trávy číst. L. našla další malovaný kamínek, který jsem hned sbalila a vytáhla svoje mini párečky, o které se s námi rozdělila. Zatímco párečkům coby milovník zdravé stravy umím odolat, tak kešu a para ořechům, které vytáhla na oplátku M. se odolat fakt nedalo a nekontrolovat se, tak M. zbaštím celej pytlík. 😂 V Labi nás zaujala obří mrtvá ryba, chuděra nafouklá plula po hladině a my tipovali, zda stihne dojet až k nádraží dřív, než nám pojede vlak. Bylo celkem těžké najít lavičku k sezení, ale nakonec jsme tam objevili taková stará kinosedadla, kam jsme se usadili a ještě si chvíli povídali – o šedinách ve vlasech, o Maxim Turbulenc, o ezofestivalu, protože jsem kolegům dala ty krásné placky s mandalami od paní Beranové.
Domů jsme frčeli rychlíkem, který byl dost narvaný, ale našli jsme volná místa v jednom kupéčku, kde seděli dva hoši. Jeden muž asijského původu se okamžitě, co jsme otevřeli dveře kupé, zvedl a doslova utekl pryč. Snad si myslel, že máme místenky? Neměli jsme ovšem ani místenky a ani jízdenky, protože v Roudnici nefungovalo prodejní okénko. Čekala jsem tedy s vytaženou peněženkou, až dorazí průvodčí a já si u něj zase koupím skupinovou jízdenku. Když ovšem průvodčí došel ke kupéčku a začal ho otvírat, tak dveře najednou zase zavřel a šel pryč. Nechápali jsme tu jeho reakci… Ten průvodčí už za celou cestu nepřišel a my tak jeli do Prahy z Roudnice úplně zadarmo. To nevymyslíš! 😂 Krásný den a parádní výlet tak skončil příjemně ušetřenou stovečkou na jízdném za každého z nás. 😇
Samorostkový procházkovýlet přes Milíčovský les, vyhlídku Křeslice, Petrovice a kolem nádrže Hostivař 28. 9. 2021
V úterý 28. 9. 2021 byl státní svátek, tedy i volno volníčko. Jelikož venku svítilo nádherně sluníčko, tak jsem se rozhodla, že doma na zadku rozhodně sedět nebudu a mrkla jsem do mapy, kam bych zašla na procházku. Ještě nikdy jsem nebyla v Milíčovském lese, takže směr mé cesty byl jasný. Ještě mě na mapě zaujala vyhlídka Křeslice (vyhlídky milujuuuu!) a domů jsem to viděla tak, že dojdu kolem celé vodní nádrže Hostivař. Vycházelo mi to na cca 16 kiláčků, což pak i dle mého chytrého náramku sedělo.
Vyšla jsem z Chodova a pokračovala na Praha Háje, které jsem prošla až na samý konec. Musím říct, že v tomhle úseku jsem se teda trochu bála, protože to tam byl samý náletový keř a čekala jsem, kdy na mě z toho roští vyběhne nějaký úchyl. Naštěstí se ale žádný černý scénář neodehrál a já pokračovala dle mapy k Milíčovskému lesu. Na jeho okraji mne překvapily koňské, ovčí a kozí ohrady. Bylo moc milé vidět tolik zvířátek, leč pohladit se moc nedala. Zejména koníci byli obehnaní ohradou s napětím, takže se neodvažovali přiblížit, aby nedostali chudáci ránu. Dle mapy byl v daném místě zookoutek a kdybych šla po cestě doprava, tak bych do něj asi oficiálně vstoupila a musela zaplatit lístek. Já jsem se spokojila s koníky, ohrady jsem obešla a dostala se k velkému rybníku, který se ve slunečních paprskách krásně leskl a měl úžasně modrou barvu odrážejícího se nebe. Po rybníku si plulo nejrůznější vodní ptactvo. Chvilku jsem se zastavila a celou tu krásnou scenérii pozorovala. Poblíž Milíčovského lesa jsou ještě další vodní nádrže, jedna nese strašidelný název Vrah. Radši jsem se nepídila po tom, proč takové jméno dostala a ani tam coby sketa a posera obecná nešla. Za rybníkem se nacházel ovocný sad, ale většina stromů byly třešně, jen z jedné jablůňky jsem si utrhla jablíčko, které bylo vlastně jediným kouskem jídla, co jsem následně s sebou měla. Dala jsem si ho do batůžku s tím, že si ho pak vychutnám na té křeslické vyhlídce. Pak jsem šla kus Milíčovským lesem a vůbec mě svým vzhledem nepřekvapil – listnatý les plný podrostů a vysoké lesní trávy/ostružiníků, což ve mně opět vyvolalo trochu strach. Jooo, tady by se to zabíjelo! Brrr. Přidala jsem do kroku a divila se nad tím, že tam kromě mě nebyla žádná noha. Z lesa jsem vyšla na takovou polní cestičku, přešla silnici a pokračovala vedle silnice po v trávě vyšlapané cestě. Dorazila jsem do Křeslic a sešla na červenou turistickou stezku, která vedla kolem říčky Botič. Došla jsem až do centra Křeslic a pak lezla do kopečka po úzké cestičce lemované kvetoucími bílými chryzantémkami.
Křeslická vyhlídka nabízela krásný pohled na vzdálenou Prahu. Pro turisty tam bylo připravené sezeníčko – stolek a dvě lavice, kam jsem se na chvilku uvelebila a pustila se do jablíčka. V té době už mě zlobila noha, nějakým záhadným důvodem mě po řípské túře chytla pravá kyčel. Zlobila mě pár dní, pak se vše spravilo a na téhle mé procházce se zase ozvala. Je jej! Chvílemi se mi až zatmívalo před očima, jak to strašně při každém kroku bolelo. Myslela jsem, že se snad budu muset domů nakonec plazit… Ale když jsem si na chvilku odpočla na vyhlídce a noha trochu přestala bolet, sbalila jsem si saky paky a šup šup zase mašírovala směr Praha stojmo nikoli ležmo. Každopádně plazit se 6 kiláků… no asi bych dobře pobavila lidi kolem – hádě Mišelína. 😂
Ťapala jsem nyní po zelenočervené NS Povodí Botiče a při té příležitosti v Botiči smočila i své srdce z pravého křišťálu, aby se mi očistilo a mohlo opět dobře působit jako štít na všechny špatné síly, které by se mi pokusily ztrpčit život. Při tomhle magickém rituálu jsem zjistila, že mě pozoruje rybář zašitý za keřem, kterého jsem si díky jeho zašití původně nevšimla. No čučel na mě zvláštně, ale hodila jsem výraz v tváři „jakože normáááálka neee si tu čarovat s křišťálem“ a pak se nenápadně polehoučku vrátila zpět na stezku a pokračovala. Botič je pěkná říčka, ale jen místy. V některých částech na ní lidské ruce vytvořily různé betonové můstky a zřejmě jakési zamezovače při rozvodnění, které ji hyzdí. Pěkně šeredný byl i podchod pod tuším Novopetrovickou silnicí, který byl pořádně ponurý a posprejovaný čmáranicemi a různými grafickými, ne moc zdařilými, výjevy. Vylezla jsem u zámku Petrovice, který býval možná kdysi impozantním sídlem, teď je z něj ale rozpadající se ruina. No a pak jsem se napojila na stezku kolem Hostivařské přehrady, kde už to dobře znám. Zrovna tam dělají nějaké opravy a potrvají snad pár let dle cedule, co tam visela. Část cesty byla chodcům zamezená a tak jsem musela pokračovat do kopečka a následně projít lesoparkem Hostivař. Žádná škoda, že jsem musela jinudy – lesopark už byl oděný do podzimních barev a těšil tak mé oči. Prošla jsem kolem tamního keltského hradiště a došla kolem meandrů Botiče až na Kozinovo náměstí, nad kterým se tyčí hezký kostelík s trošku drsným názvem: Kostel Stětí sv. Jana Křtitele. Zrovna tam probíhala přestavba, tak jsem ho měla okrášleného lešením, ale i tak moc hezká stavbička. No a pak už jsem pěšky došla v podvečer na Chodov a hurá domů. Krásná výletoprochajda, zas jsem z té Prahy poznala o krapítek víc! 😊
Túrka z Kalup n. Vltavou přes Okoř zpět do Prahy 9. 10. 2021
K. na pičínském pochodu zmínila, že neviděla ještě nikdy hrad Okoř a že bychom tam i s M. mohly podniknout další túrku. Přání jsem jí splnila a ve středu holkám na Messengeru psala, zda-li v sobotu nevyrazíme zase na pořádnou štreku přírodou. Holky obě souhlasily, takže jsme se domluvily, že devátého října vyrazíme z Masarykáče na naši další společnou túrku. Rozeslala jsem jim ještě mapu s trasou, kterou jsem naplánovala, a dodala, že to bude jen 29 km, což oproti Pičínu (celkem nakonec 35 km) bude vlastně hračka.
Ráno jsem se na nádru potkala hned s M. a obě jsme zmrzlé stály nalepené u radiátoru ve vestibulu a povídaly si. M. spala tu noc v Praze u kámošky, takže jí odpadlo složité dojíždění z vesničky, kde bydlí. Nestihla si ale koupit pořádně nic k jídlu s sebou. Jelikož se blížil čas odjezdu vlaku a K. nebyla stále nikde, radši jsem ji brnkla. K. už ovšem na nádru dávno byla a ještě si skočila pro kafíčko. Koupily jsme si jízdenky a skočily na vláček. Tentokrát jsem mohla krásně pozorovat okolní krajinu, protože jsem si sedly do vlaku, co neměl posprajerovaná okýnka – jupííí! 😂
Ten den zrovna poprvé mrzlo a ráno bylo vše ojíněné, dokonce jsem viděla i první škrábače skel u auta! 😅 Projížděly jsme vláčkem kolem řeky a zaujalo nás, jak z vodní plochy stoupaly výpary a v některých místech byla mlha tak hustá, že zmizelo nebe. Povídaly jsme si o tom, jak chodíme lovit do sekáčů levné a krásné oblečení a dávaly si tipy. M. navrhla, že bychom mohly společně vyrazit na tour de sekáče, protože zná tuším v Modřanech prima second hand halu, kde se dají vyhrabat totální poklady za minimální peníze. Jooo, tam bych chtěla! Tam si příště túrku klidně střihnu! 😂
Už za půl hodinky jsme vystoupily v Kralupech n. Vltavou, kde zrovna probíhala rekonstrukce prostoru před nádražím, ale intuitivně jsme šly doleva a i přes rozkopání silnice jsme se správně napojily na turistickou stezku směr zřícenina hradu Okoř. Tahle stezka nás protáhla velkou částí Kralup, tak jsme z městečka mohly vidět poměrně dost. Holky objevily ořešák, ze kterého padaly na zem zralé ořechy. Ježiš, to bylo radosti! Holky sbíraly jak šílený. K. se nechala slyšet, že si to nasbírá na vánoční pečení, páč ořechy jsou drahé. M. zase sbírala oříšky proto, aby cestou neumřela hlady, když s sebou měla jen hrušku. 😂 Takhle jsme následně ořechovaly ještě několikrát po trase, páč ořešáků je směr na Okoř fakt hodně.
Cesta ubíhala neuvěřitelně rychle. Krajina je to tam celkem rovná, žádný přehršel kopců se nedá čekat. Stezky byly pěkné, zpevněné a navíc nás celou dobu hezky šimralo sluníčko. To modré nebe! Na tom mohl člověk oči nechat. Šly jsme krásnou podzimní přírodou a pouze listnatými lesy. Nad hlavami nám šajnily zlatem zářící lístky javorů, dubů, buků a dalších stromů a dost nám jich šustilo i pod nohami. Dorazily jsme až na slovanské hradiště Budeč, kde byl na zemi vyznačen půdorys původního kostelíku a vedle u hřbitova se tyčila rotunda sv. Petra a Pavla. Bylo tu i sympaticky vyhlížející občerstvení, kde si turista mohl u okýnka zakoupit třeba grog, čaj nebo kávu a palačinku. Zde jsem také zanechala první malovaný kamínek. O kousek dál jsme s holkama objevily tzv. Včelí boží muka sv. Václava, což je taková maličká betonová sakrální stavba, jejíž součástí je hotel pro včely, čmeláky a jiný hmyz. Impozantní stavbou po trase byl také viadukt u Nového mlýna z roku 1873.
Přes chatovou osadu Colorado jsme dorazily ke zřícenině Okoř, pod kterou protékal potok. Právě u tohohle potůčku se snažili 2 jezdci a jezdkyně přesvědčit jednoho koníka k tomu, aby prošel potokem na druhou stranu, ale koník se šíleně bál. Drama trvalo několik minut, kdy ujely nervy i jezdkyni a ta koníka plácla v rozčílení uzdou. Nakonec koně převedli přes most, protože potokem jít rozhodně nechtěl. No a pak už jsme se vrhly na prozkoumávání Okoře. Mohl to být opravdu úžasný hrad, jaká škoda, že se celý nedochoval! Pod zříceninou je brána a nepustí vás dál, dokud si nekoupíte vstupné. Pouštěli dovnitř tuším každou čtvrt hodinu nově příchozí se zakoupenými vstupenkami, avšak bez živého průvodce. K. se moc nechtělo platit vstupné a chvíli to vypadalo, že Okoř celý neuvidíme, ale M. rozhodla, že když už tam jsme, tak dovnitř půjdeme a tak jsme každá zacálovala 90 Kč vstupné, vyfásla papírového průvodce a šly jsme dovnitř. Ještě, že jsme tam šly! Bylo by mi líto, kdybych hrad neprozkoumala. Prolezly jsme, co se dalo a poprosily pána, jestli by nás společně vyfotil, což se také stalo. Na Okoři jsem zanechala další malovaný kamínek, tentokrát s andělíčkem.
Po cca hodince jsme hrad opustily. Už bylo po jedné odpoledne a M. házela smutné oči, že má hlad, ale zároveň si nic z nabídky rychlého občerstvení pod hradem nevybrala. K. našla na mapě, že za chvilku dorazíme do obce s názvem Tuchoměřice a že by tam třeba mohla být nějaká restaurace, kde by se M. mohla najíst. Nejedla jsem také a ťapala s holkama hladová s tím, že si počkám, jak to dopadne. V Tuchoměřicích to vypadalo, že žádná hospoda nebude. Jednalo se o takovou protáhlou vesnici s kostelíkem. K. a M. opět objevily ořešák a hlady šilhající louskaly vlašáky. M. na jednou uviděla procházející paní a zaběhla se jí optat, jestli tam není nějaká restaurace. Paní nebyla místní a já na mapě zahlédla ikonku piva, proto jsem holkám navrhla, že bychom se do té postranní ulice mohly jít mrknout – zda tam není nějaká pivovarská restauračka. Vyrazily jsme a M. se cestou zeptala další paní, která jí pověděla, že u hlavní silnice je Mumu restaurace.
Mumu? Co to je za název?! Divily jsme se a já si hned představila nějakou vietnamskou restauraci a už jsem se viděla s talířem Pho polévky. Nakonec jsme Mumu restauraci fakt našly a byla to… italská restaurace! Šly jsme si sednout dovnitř, protože venku bylo chladno a dobře jsme udělaly. Uvnitř to bylo moooc hezké a mohly jsme vidět i kuchaře při práci. Překvapilo nás, že snad kromě servírky byli všichni praví Italové. Italsky mezi sebou mluvili, italská hrála i hudba a pozor, mezi hosty seděli dokonce praví Italové v obleku – jak skuteční mafiáni! Rázem jsem si připadala jako ve hře Mafia: The City of Lost Heaven, co si dává nášup v Salieriho restauraci. 😂😂😂 Holky si objednaly každá svou pizzu a já jsem si poručila špagety allo scoglio s krevetami, chobotnicemi, slávkami, kousky ryby… To, co mi přistálo na stůl bylo prostě fantastické! Vynikající jídlo! A při pojídání krevety jsem se fakt nasmála. Pro mě jsou mořské plody spíš vzácnost, takže to neumím jíst, ale bylo mi jasné, že ta krevetí hlava a nohy a ocas se asi nejí. No preparovala jsem tam to nohaté zvíře příborem a doufala jsem, že mě ti praví Italové nepozorují, protože by to pro ně asi byla dost vtipná podívaná. 😂😂😂 Hrozně fajnové bylo, že když jsme dojedly, tak přišel jeden z kuchařů a italsky se nás ptal, zda si nedáme ristretoooo nebo tiramisuuuuu? Musely jsme s díky odmítnout, bohužel, na pravou italskou lážoplážo hodovačku nebyl čas. Zacálovaly jsme útratu v „mafiánském“ kanclkoutku v restauraci a vyrazily hezky napapané znovu na cestu.
Holky celou zbylou cestu nadšeně sledovaly stav voleb, které ten den probíhaly a jásaly při každém poklesu ANO. Druhou část túry jsme šly spíše mezi hnědými zoranými políčky a dokonce jsme zahlédly i tatínka s dítětem, jak pouští draha. Hmmmmmm, já bych tak ráda šla pouštět drakaaa! 😍 Do Prahy nám stále zbývalo 6 kilometrů a přitom už bylo po šesté hodině. V 18:21 měl být ten den západ slunce, takže jsme měly co dělat. Prošly jsme skrze Divokou Šárku a už takřka za tmy jsme vylezly na zastávku DŠ. Tam mi K. předala malou pokojovou rostlinku, co pro mě v rámci SWAPování měla a já jí dala ve skleničce kousek svého kvasu pro pečení chlebů a malinký odnůžek panašované tlustice. Pro obě holčiny jsem měla i mini dáreček v podobě zdravých čipsů ze sušených mořských řas. Den před túrou jsem totiž byla v nové vietnamské večerce, co nám tu otevřeli a pan prodavač byl takovej sympoš, že jsem u něj udělala větší nákup a do něj zahrnula i tyhle mořskořasové čipsy. 😁 Pak jsme všechny naskočily na tramvaj, K. vystoupila dřív na jedné zastávce a já a M. jsme dojely na Smícháč, odkud jsem busem pokračovala na Chodov.
Byl to fakt parádní den, akorát mi doma na hodinkách místo 29 km svítilo přes 38 kiláků a druhej den jsem sotva lezla. Jak stará bába… berle by bodly! 😂😂😂
