71. Deníčkozápis: Turistická sezóna 2022 odstartována aneb První kiláčky v nohách plus další zážitky :-)

Věděli jste, že máme v ČR velkou pastvinu plnou divokých koní, praturů a zubrů? Já tedy ne, dokud mne E. nevzal na procházku do Milovic nedaleko Benátek n. Jizerou. Pastvina je obehnaná vysokou ohradou, kolem které se můžete hezky projít a pátrat po oné v České republice opravdu unikátní zvířeně. Nechybí ani vyhlídkové plošiny, abyste měli lepší rozhled po zubrokoňskopratuří oboře. Dočetla jsem se, že první divocí koně sem byli dovezeni v roce 2015, takže už se u nás vesele prohání dobrých 7 let a dle toho, co jsem viděla, se mají moc dobře a dokonce se i přiblíží ke člověku. Takže zas takoví divočáci už to nejsou. 😊 Hlavně jim ale do ohrady neházejte raději žádné jídlo, českým nešvarem je házet koním tvrdé pečivo a celá jablka. Jablíčka mohou zvířeti uváznout v krku a zadusit ho, pečivo zase může způsobit vážné zažívací potíže. Z toho plyne, že nejlepší bude zůstat u sledování a focení a kochání se. 😀 Kolem Milovic je také celkem dost starých opuštěných polorozbořených vojenských objektů. Kdo milujte urbex, tak si přijdete na své – tady je vskutku co prolejzat! Všechno stojí tak nějak ze zbytků posledních sil, vše krášlí sprejerská díla, všude jsou odpadky a bordel… My v jednou objektu našli třeba parádního dětského houpacího koníka a řádně jsme se s ním nafotili – nešlo odolat! 😁 Atmosféra zdejších ruin je trochu hororově děsivá a když jsme v jednom objektu uslyšeli kašlat bezdomovce, málem jsme si kákli do gatí a rychle prchali pryč. 😂😂😂 V Milovicích je také parádní přírodní park, kam můžete zajít načerpat trochu té energie ze stromů a rozveselit mysl díky všudypřítomným nutriím. Nutrie jsou sice považovány za škodnou a je doporučeno je nekrmit a tím nepodporovat jejich množení, jenže… odolejte těm krásným lesklým toužebným očíčkům!!! Jsou tak krotké, že vylezou na břeh a směle půjdou až k vám. Mně dokonce stála nutrijka i na botách a prosila o mrkvičku. 😇 Kdybyste je ovšem chtěli jít také rozradostnit něčím k snědku, vezměte jim něco pro ně přirozeného – třeba zrovna tu karotku. Viděli jsme tam totiž dva týpky, co nutrie krmili slanými tyčinkami. I malý chlapeček, co stál vedle nás, měl víc rozumu než ti dva a povídal: Vždyť je bude bolet bříško.

Rozpadlý vojenský objekt v Milovicích – pro fandy urbexu pošušňáníčko. 😁

 

 

 

 

Tohle je spíše tip, co ještě ještě ještě vidět v Praze. 😊 V tamním obchodním centru OC Pankrác je totiž přístupný mořský svět plný úžasných medúz. Vstupné by mohlo být o něco nižší (250 Kč za osobu je dost, když tam vezmete celou rodinu), ale i tak musím všemi deseti návštěvu tohohle mořského království doporučit. Je docela dobře zašité – musíte vylézt až do horního patra a nakonec na střechu obchoďáku. Za velkými dveřmi se po levé straně nachází podmořský bar, kde si můžete dát nějakou mňamku a po pravé straně pokladna se suvenýry. Tam zaplatíte, projdete přes turnikety a už můžete obdivovat nebezpečné mořské žahavé krásky! Hodinu si na prohlídku určo vyhraďte, byť byli tam s námi i rychlíci, co dali prohlídce tak 15 minut… taková škoda! Kromě medúz různých druhů od puntíčkovaných až po oranžové dlouhánky můžete vidět i véééliké mořské hvězdy. Nezapomeňte se zastavit u mini akvárií, která ukazují stádia zrození medúzek. Je tam totiž dost srandovní věc – vzduchování je vyvedeno na rozdíl od velkých akvárií přímo do mini akvárka a vytváří v horní části nádrže silnější proud. Jakmile medúzka dopluje ke vzduchování, tak ji proud čapne a „foukne“ dál do nádrže, přičemž se občas medúzka i vesele zatočí. Nebojte, proud není zas tak silný, aby medúzce ublížil a na pokoukanou je to fakt zábava. 😂

S E. jsme si dali také dlouhou keškovací procházku skrz Prahu. Stavili jsme se ve Spořilově, kde můžete vidět parádní geoparčík. Není velký rozlohou, spíše je to taková větší zahrada, ale je plný nejrůznějších velkých kamenů s popisky a informacemi, o který to nerost vlastně jde. Pokud malujete putovní kamínky, určitě je sem s sebou vezměte, však není příhodnějšího místa pro jejich umístění než geopark. 😊 Taky se připravte na to, že tu spoustu putovních kamínků pravděpodobně najdete, tak je neváhejte vzít s sebou a umístit je zase někde na jiném místě. Z geoparku jsme šli Kunratickým lesem až do Sapy. Sapa je takové město ve městě – sídlí tu a obchodují tu zdejší Vietnamci. Obchody nás nezajímaly, šli jsme se do Sapy dobře najít, páč jsem slyšela, že nejlepší vietnamské jídlo v ČR je k dostání právě v legendární Sapě. Prošli jsme ji celou a navštívili i prostor před budhistickým chrámem, kde byla zlatá socha Buddhy, sakury a spousta balónků. Nevím, zda to tam tak je běžně, nebo zda se zkrášlení balonky a lampiony týkalo toho, že se zrovna slavil asijský nový rok. Jelikož jsem potřebovala nutně na malou, začala hledačka toalet. Nakonec jsme prošli obřími prodejními halami až na jejich konec, kde jsme našli záchody. Nečekejte je grátis, zaplatíte dvacku a dostanete se na nevzhledné retro toalety. Pak jsme s E. zjistili, že jsou toalety v oblasti bister s občerstvením a tuším, že snad jen za desetikačku, tak kdyžtak vyrazte spíš tam. 😁 Na jídlo jsme zašli do takového malého bistérka s několika bílými stolky. Původně nás nalákala šnečí polévka, ale uvnitř jsme se dozvěděli, že ji bohužel nemají. No tak jsme si dali klasické hovězí pho a velkou vietnamskou polévku á la pho, akorát s vepřovým masem, kulatými nudlemi a kusy řapíkatého celeru. Bylo to vskutku mňámózně grandiózní a shodli jsme se na tom, že do Sapy musíme zase někdy zavítat a naplnit si žaludky. 😋

První letošní pochod jsem podnikla s mojí fajn túrkokámoškou M. Rozhodli jsme se jít 5. 2. 2022 pochodnickou akci nazvanou Klánovice aneb Cesta tam a zase zpátky. Vláčkem jsme dojely z Masarykova nádraží do Klánovic nedaleko Prahy. Díky lítačce jsme ani nic neplatily za vlak. Už pár dní před pochodem jsem poprosila paní pořadatelku, zda mi mi mohla poslat mapku trasy, co čert nechtěl, spletla se a zaslala nám mapu jen nejdelší verze trasy 33 km, my se s M. ovšem rozhodly jít trasu víc pro lenochy a jak já říkám „na rozjezd“ v délce 18 km. Paní už pak nereagovala, zřejmě byla zavalená povinnostmi týkajícími se pořádání akce. No tak jsem jen doufala, že na místě nějakou mapku dostaneme. Na stránkách turistického klubu stálo, že je možné si na místě stáhnout etrasu do mobilu, to je ovšem docela na prdeček, když jste zpátečničtí jako já a nemáte data v mobilu. 😂 Naštěstí se ve vlaku ukázalo, že M. na rozdíl ode mě data má a že kdyžtak nebude problém si etrasu do mobilu stáhnout. Celou cestu vlakem jsme si povídaly o všem možném, páč jsme se od podzimu neviděly a bylo proto o čem mluvit! 😊 Když jsme dorazily na místo, překvapilo nás, kolik lidí s námi vystoupilo a kolik se jich hrnulo k zápisovému místu. To bylo v nádražní hale. U stolečků seděly starší dámy, zeptaly se nás kterou trasu jdeme, vybraly poplatek 30 kaček za osobu a daly nám papír s popisem trasy a sušenku Marilky. Ano, čtete dobře, žádná mapa k dispozici nebyla, pouze podrobný rozpis kde zabočit, co potkat na trase atd. No, bez mapky bych byla ztracená, podle rozpisu trasy bych určo zabloudila ha ha. 😂 M. ale stáhla etrasu do mobilu a tak jsme byly zachráněny, protože je mapa s vyznačenou trasou přeci jenom lepší pro orientaci v terénu. 😊 Naštěstí ten den nepanoval mráz, ale zima byla a místo hooodně větrno, takže nám tváře šlehal hodně mrazivý vítr. překvapilo mě, že se pochodu účastnilo celkem dost lidí – dost lidí je u mě okolo 200. Není to přeci jenom žádný velký a extra známý pochod jako třeba slavný Praha-Prčice. Vysvětlila jsem si to tím, že už mnoho turistů lační po tom se pořádně projít, byť počasí ještě nebylo tak přívětivé. Cestou jsme prošly 3 kontrolními body, kde jsme dostaly razítka. Jedno kontrolní místo jsme málem minuly, naštěstí nám pán poradil – bylo na recepci tamějšího zámečku, kde nám slečna lupla do kartičky razítko. Aspoň jsme se na recepci na chvilku hezky zahřály. Potkaly jsme také parádní knihobudku, ze které jsem si odnesla další knihopoklad na čtení. Do cíle jsme dorazily nečekaně brzo, snad už kolem 14. hodiny. V tamní hospodě už čekaly dámy, které nám napsaly upomínkový list a daly kalendáříky s nabídkou dalších pochodů v roce 2022. Na nádražíčku jsem pak objevila další knihokoutek, kde na mě čekala sjůpr kniha Amok od Zweiga! No samozřejmě, že jsem ji tam nemohla nechat a už ji mám rozečtenou. 😌

Tohle nebyl vyloženě pěší výlet, ale ten strom ve mně zanechal mocný dojem, takže ho sem musím zařadit – třeba nadchnu k jeho návštěvě nějakého jiného fanatika do památných stromů, jako jsem já. 😊 Tatobity je taková mini vesnička s prapodivným názvem… když zastavíte nad ní, můžete si vychutnat krásnou vyhlídku na hrad Bezděz  Trosky a okolní přírodu. Až se zase vydáte na cestu, nezapomeňte cca uprostřed obce zahnout doleva a vesničkou projet… cesta bude hodně úzká a 2 auta se na ni jen stěží vejdou, tak pokud na to „nemáte nervy“, vydejte se k lípě radši pěšky. Právě díky obří památné lípě jsou Tatobity zajímavou vesničkou, kde se zastavit. Tahle božská památná lípa vyhrála v roce 2015 anketu Strom roku Česká republika a následně obsadila krásné 2. místo v celoevropské stejnojmenné anketě. Garantuju vám, že tuhle lípu se vám kolem dokola obejmout nepodaří, má totiž pořááádný obvod kmene. Pohladit si ji ale nezapomeňte, určitě vám dá krapítek své božské stromoenergie. Keškomaniaci pozor, u lípy je ukrytá keška, tak ji nezapomeňte odlovit. A pokud je mezi vámi i nějaký maniak do putovních kamínků, nezapomeňte ten svůj malovaný u lípy položit. Také já tam dva kamínky převezla z Prahy. 😊

Jelikož E. ví, že jsem zříceninolover, naplánoval skvělý pěší túrečko výlet rovnou přes dvě hradní zříceniny a ještě teď jsem z nich nadšená! Výlet jsme začali v malé vesničce pojmenované značně mírumilovně: Hrdlořezy. V Hrdlořezech jsme nechali auto a pak šli po zelené a červené k první hradní zřícenině na trase – k Michalovicím. Nejprve jsem se lekla, že bude zřícenina zavřená, páč jsme ve vísce potkali tabuli s otevírací dobou a obdobím, nakonec se ale ukázalo, že mimo turistickou sezonu je zřícenina zcela otevřena a navíc bez vstupného. Ještě pod zříceninou nás na pěkných pár minut zabavil takový spešl stroj s informacemi o zřícenině. Muselo se zatočit páčkou, aby se ve stroji vyrobila energie a díky téhle energii se následně stroj spustil a začal vyprávět historii stavby. Fungoval tak nějak napůl, ale i tak jsme se něco dozvěděli. Pak už jsme šli rovnou na věc. Vylezli jsme nahoru k torzu věže a kochali se vyhlídkou do okolí. Následně jsme se vydrápali po schůdkách až do věže a k mému překvapení se dalo vylézt až přímo na ni. Z věže jsme měli krásný výhled na celé mladoboleslavské okolí. A že to byl luxusní výhled! Zrovna nám totiž vyšlo fantasticky sluníčkové počasí, které je zárukou nejen dobré nálady nás turistů, ale také úžasných výhledů do dáli daleké. E. je rozený akrobat a tak se pustil do chození po rukách hlavou dolů, přičemž jsem se ho pokoušela nasnímkovat tak, aby byl spokojen s výslednou fotkou (dosud platilo, že nejnáročnější jsem na fotky já, tak už to neplatí, ještě větší náročňák je E. ha ha). 😁 Když se nám fotka jakžtakž podařila a když jsme uznali, že už jsme řádně vymrzlí (přeci jen bylo ještě dost chladno a na věži fučel ledový vítr), tak jsme se s věží rozloučili a přesunuli se zase do podhradí. Z geocaching mapky E. zjistil, že se nacházíme poblíž kešky, takže jsme zahájili hon na keš. Keška byla parádní! Jednalo se o dřevěné ptačí boudičkové krmítko, které se ze stromu stahovalo pomocí šňůrky. Pak už jsme ťapali kolem golfového hřiště směr vesnička Debř, což se nám ale trochu vymstilo. Vydali jsme se totiž po turisticky neznačené cestě, která záhy skončila a tak jsme museli slézt prudkou strání na cestičku v údolí a do Debře dojít trošku punkověji. Vylezli jsme kopec a dostali se na náves vsi Hrdlořezy, kde nás bouchla do očí sluníčkově žlutá kaplička a potěšila hasičská keška. Následně jsme šli po zelené a po modré až ke zřícenině hradu Zvířetice. Zvířetice jsou podstatně větší zříceninou než Michalovice a také tady je přístupná věž s krásnou vyhlídkou po okolí. Počítejte s větším počtem lidí, takže si tu v případě hezkého počasí a víkendu neužijete moc romantiky, páč kolem vás budou pobíhat turisti a návštěvníci všech věkových kategorií a pesani. E. tady jak se říká chcípnul mobil a tak jsme měli následně po keškování. Do Hrdlořezů k autu jsme se poté vrátili po červené turistické stezce. Výletík byl fajne, tuším okolo 20 kiláčků a ne příliš náročný, určo obě zříceniny také navštivte!

Ke keškování jsem přičuchla právě díky E., který je keškomaniak a tak jsme se jednoho dne vydali na kole z Lysé kolem Labe do městečka Nymburk a celou dobu si užívali nejen úžasně slunečný den, ale i super kešky a také koníky, páč cestou do Nymburka jsme potkali nejen ohrady s koňmi na pastvě, ale dokonce závodiště, kde zrovna koníci zdolávali různé překážky. Jak já těm holkám na koních záviděla! Celé dětství jsem si koně přála a hltala desítky koňských románů a snila a představovala si… a houby, žádného koně jsem nikdy neměla a povozila jsem se jen jednou jedenkát – za desetikačku na hnědákovi do kolečka v ohradě při návštěvě western městečka Šiklův Mlýn, když mi bylo asi 11 let… 😂 Tohle staré snění o koníkovi a o mé kariéře úspěšné jezdkyně se znovu otevřelo právě při pohledu na koňské závodiště. Musela jsem se ale spokojit jen s bicyklem, na kterém jsem přijela a zase odjela, byť jsem si po zbytek naší cesty představovala, že mám pod sebou pořádného Šemíka a cválám vstříc vítězství na Velké pardubické, což vysvětluje i ty momenty, kdy jsem v dostihovém zamyšlení znenadání začala E. ujíždět. 😂😂😂 Ještě, že jsem se s bicyklem v koňském zatemnění mysli nepokoušela zdolat nějaký ten taxis cestou, mohlo to taky skončit zlomeninami. 😂😂😂 Jináč abych vysvětlila ty kešky – jsou to takové schránky různých velikostí, ve kterých se ukrývá sešítek, zpravidla tužka a také mini dárečky. Na speciální geokeškové mapě vidíte, kde se keška zhruba nachází a na tomhle místě pak hledáte, kde by mohla asi být. Když kešku najdete, zapíšete se do sešítku a zalogujete si ulovenou kešku v mobilní aplikaci. Je to taková fajn zábavička, co zpestří každou vaši cestu a třeba právě z v našem případě běžné cykloprojížďky udělala fajnový adrenalinově šmrncnutý zážitek. Adrenalinový ne proto, že by byly kešky nebezpečné, ale proto, že se vám občas vžene do žil krev z toho nadšeného hledání a následně pocítíte euforii, když najdete nějakou pěknou kešku nebo obyč kešku ale zase na zajímavém místě. Kolem Labe bylo těch kešek požehnaně – některé byly obyč „podkůrovky“ tj. ukryté pod kůrou stromu nebo pod větví nebo mezi kořeny… některé byly ale moooc pěkné – třeba keš ukrytá ve vydlabané dřevokazné houbě zavěšené na stromě nebo keš, kterou jsme ze stromu museli důmyslně sundávat dlouhou větví.

A na závěr se musím pochlubit – byla jsem poprvé v životě běhat! Konečně jsem to zkusila. Cvičím ráda a pravidelně, běh jsem ale nikdy nezkusila, když tedy pominu dobíhání autobusu. 😂 Koupila jsem si tedy běžecké boty (což se ukázalo jako nesnadná věc, páč mi žádné neseděly a nakonec jsem v obchodě objevila v zoufalství jedny černorůžové, které byly ale podezřele levné, leč jediné dobře seděly, tak jsem je už celá zničená a zpocená vzala… no uvidíme, jak dlouho vydrží 😁) a v březnu učinila první životní výběh. Dorazila jsem až do Staré Lysé, kde mají nááádhernou památnou lípu (stejně jako tatobitská lípa se tahle kráska umístila v anketě Strom roku), což se mi stalo velkou odměnou za tu běžeckou námahu. Lípu jsem pohladila, nafotila a zase pokračovala v běhu. Moje představa byla, že je běh určitě snadnější než mé obvyklé zvedání činek… Nooo, musím říct, že mi to hodinové běhání dalo pěkně zabrat. Ruce a nohy jsem měla rudé, na obličeji nebylo naštěstí nic vidět (to víte, kvalitní mejkap ha ha 😂), jazyk byl skoro až na tričku… Ale doběhla jsem a drtivou většinu cesty jsem opravdu vydržela běžet, byť cca 3 chůzopauzy jsem si dát musela. Od té doby už jsem si byla zaběhat celkem 3krát a byť běh nebude upa moje srdcovka, tak musím říct, že je to fajn způsob jak si dát do těla a pobejt nějaký ten čas na čerstvém vzduchu. A navíc to teď na jaře všude kvete, to je úúúplná nádhera, že člověk chvílemi ani nevnímá to z běhu rozbolavěné tělo a z hrudi skoro vyskakující plíce! 😂