124. Cestovníček: Na skok do skanzenu Přerov nad Labem

Říjnový státní svátek vyšel na pondělí a postaral se tak o prodloužený vejkend, který nám tvrdě pracujícím udělal náramnou radost – jak já zbožňuju státní svátky, co vychází na všední dny! 😍 Sobotu jsme totiž s přítelem měli pracovní a fotili jsme i natáčeli parádní glamour svatbu nedaleko Kutné Hory. V neděli jsme se ze všeho vzpamatovávali a v pondělí? V pondělí jsme hodili kecky na nohy, batůžky na záda a vyrazili do Polabí. 😊

Nasedli jsme ráno na pražské Masaryčce do vláčku směr Lysá nad Labem a užívali si poklidnou jízdu s Prahou mizející za zády – ehm tedy spíš za zadkem vlaku. 😁 Vyšlo nám opravdu luxusní počasí a musím říct, že jsem fakt litovala, že mám na sobě pletené pončo. Po chvilce jsem ho nasoukala do batohu a zbytek výletu jsem odchodila v tričku s krátkým a litovala, že nemám šortky. Ano, konec října, ale počasí bylo jak v srpnu. 🌞

V Lysé jsme prošli podchodem a poté jsme putovali chvíli městem až k Labi. Cestou jsme potkali mazlivé kočičky i paní s poníky na vodítkách. Ano, venčit se dají nejen pejsci, ale i poníci! 😁 U Labe u mostu jsme chvilku dováděli na tamních dřevěných houpačkách a prolejzačkách a podivnostech, co tam místní nadšenci stloukli pro děti z prkýnek. Je to tam hrozně hezký, ale zub času už se na dřevěných výtvorech trošku podepisuje. 🥹

Přešli jsme přes most a pokračovali po zelené chvíli kolem řeky a pak dál mezi poli. Cesty byly poseté žlutým podzimním spadaným listím, které díky slunci ještě víc zářilo. 🍂 Fakt pohádkový den! Polabí je vyhlášené pěstováním zeleniny a i teď v říjnu na polích kolem nás rostly kedlubny a obrovské zelné hlávky. 🥬 Tahle zeleninová pole mě vždycky naprosto fascinují! Pocházím z Pardubického kraje a tam jsem taková pole nikdy neviděla – na rozdíl od Polabí je to na kraji Pardubicka směrem k Vysočině samej jíl a kamení a jediné, co tam roste je kromě plevele obilí a brambory. Zelné hlávky jsem viděla jako dítě maximálně v obchodě. Takže asi chápete, proč jsem vždycky v Polabí z těch jejich polí tak vyjevená. 😁 Přítele to zaujalo spíš z jiné stránky: „A to se jako nebojej, že jim to zelí někdo ukradne?“ No bůh ví, kolik hlávek se tam přes noc ztratí a kolik báglů je o pár kedluben těžších 😅

Polabí je také specifické tím, že tam jen tak nenajdete pořádnej kopec. Touto informací jsem asi potěšila všechny výletomilce, co jsou zároveň kopcohejtři. Po dvou hodinkách procházky už jsme byli v Přerově nad Labem, což je taková milá vesnička, která je známá tím, že tam mají národopisné muzeum – tedy skanzen.

Ve skanzenu Přerov nad Labem jsem byla párkrát už v dětství, protože jsme do Polabí jezdili na prázdniny skoro každé léto. Byla jsem zvědavá, jaký dojem na mě udělá po 17 letech, co jsem ho neviděla. No popravdě… vůbec jsem to tam nepoznávala! 😆 V mé paměti byl úplně jiný – nyní vypadal menší, rovinatější, chyběla tam paní v kroji, co rozdávala makové kynuté koláčky a… byl skoro bez lidí. 🥺

Právě tohle naše výletní pondělí na státní svátek pouštěli návštěvníky do areálu skanzenu za pouhou symbolickou 1 Kč v rámci oslav dní Středočeského kraje a přesto… přesto jsme byli v celém areálu plném roztomilých starodávných chaloupek jen my dva a jedna rodina. No, vypadá to, že skanzeny moc netáhnou anebo táhnou jen v době Velikonoc a Vánoc, kdy nabízí zábavnější program.

Prošli jsme si chaloupky a pokoukali, jak dřív lidé žili. Přítel furt řešil, jaká je v těch staveních zima a jak tam proboha v té kose mohli žít. 😅 No musela jsem se pousmát, figuríny v domcích byly doslova navlečené v teplém oblečení, takže odpověď byla jasná – bez teplých hader a aspoň 4 vrstev na sobě se tehdy bydlelo dost těžce. 😁 Vlastně se nedivím, že se nejednomu Honzovi nechtělo z pece dolů. Však v těch domcích byla v říjnu větší kosa než venku a ven před dům jsme se chodili vyloženě ohřát. 😂

„Dám ti otázku, co to je?“ Před námi stál dřevěný holubník a já čekala, že přítel bude hned vědět. Tu otázku jsem mu dala naschvál, protože je velký nepřítel holubů kvůli tomu, že mu v Praze lítají na balkón a suplují roli venkovského kohouta – každé ráno ho pravidelně budí pořádným vrkáním. 😄 Přítel chvíli koukal na válec se stříškou a se spoustou vchodů umístěný na tyči nad námi a pak mi říká: „To je včelí úl, ne?“ Bouchla jsem smíchy… Vypadá to, že mi přítel totálně zpražákovatěl! 😂

Jeden domeček měl dveře a okenice v krásném odstínu modré a když jsem do něj vstoupila, musela jsem se smát, páč byl dokonale zařízen ve stylu, kterému se dnes říká rustikální. 😍 Zrovna s přítelem totiž vybíráme novou kuchyň a bílá rustikální je jedna z našich favoritů. Tady jsme viděli praprapraprababičku naší rustikální kuchyně v celé její kráse. Zajímalo by mě, na kolik tehdy taková kuchyň vyšla, páč dnes se člověku kvůli těm cenám skoro protáčí panenky. 😂 Pec teda do nové kuchyně neplánujeme a asi by mi ji do nové bytovky ani nedovolili, ale to je teda věc, kterou předkům fakt závidím. Lehnout si takhle po práci na vyhřátou pec, to muselo být něco! 😍

Co předkům nezávidím byl velmi chudý jídelníček. Prakticky papkali jen samé brambory a obiloviny. 🌾 Ve skanzenu se nám snažili stravování tehdejšího prostého lidu přiblížit a jelikož mě tématika stravy a receptů moc baví, s chutí jsem si informační tabule přečetla. Zaujalo mě, že se dost bránili luštěninám a ty se prý jedli jen a pouze v těch nejhorších dobách. Dokud to šlo, vybírali si jiná jídla – asi proto, že nemohli ve světnicích jen tak větrat a po luštěninách by tam měli solidně zavoníno. 🙈😂 Často se dělala jednoduchá polévka z hladké mouky zvaná „hladká ančka“ a také bílá zelná polévka zvaná couračka. Na Vánoce se rozšířil zvyk černého kuby – tedy ječných krup zapečených s houbami. Frčely i jáhelníky nebo česneková polévka zvaná oukrop či chudé polévky ze starého chleba. Jo jo, zapomeňte na vejce se slaninkou… žít v 19. století byla slušná dietka. 😁 Teda… pokud jste neměli modrou krev v žilách, páč ta byla vstupenkou do luxusního života, ve kterém hladká ančka neměla své místo.

Hned vedle skanzenu je farní stodola a v ní sídlí obchůdek s medovinou a s dárkovými předměty. Mají tu spoustu krásné keramiky – od roztomilých hrnků až po keramické malované cedulky s textíky jak za starých dob. Nechybí ani spousta druhů medoviny a do kelímku vám tu udělají i svařák nebo luxusní horkou čokoládu.

Z Přerova jsme vykročili zpět k Lysé nad Labem, odkud nám měl jet vláček zase zpět na Prahu. Město jsme si ještě stačili projít a nakonec jsme skončili na vynikajícím vietnamském jídle. Jo, phočko za odměnu, to můžu! Byť zakončit skanzenový den by bylo asi stylovější talířem plným oukropu!