119. Cestovníček: Jak jsme fotili svatbu, čajíčkovali v Sonnentoru a zajeli do Lednice

Poslední červencový víkend jsme vyrazili na jižní Moravu. Jak já se těšila! Nikdy jsem nebyla na jižní Moravě! Teda když nepočítám přejezd hranic směr Vídeň… 😅 Přítel mi vyprávěl o úžasných moravských vinicích, vinných sklípcích, vínu… a já už si sebe představovala se sklenkou šardonééé, jak sedím na vyhlídce při západu slunce, kochám se vinicemi a za zády mi vyhrává Moravanka… 😂Kdo by to byl čekal, že na víno nakonec nedojde a skončím s čajem… ale kuš, už zase předbíhám! 😁 Takže klídek Mišelíno a začni vyprávění hezky od začátku…

Na Moravu jsme si udělali výlet kvůli krásné pracovní příležitosti – nafotit zde a natočit svatbu. Přítel je totiž profi fotograf a kameraman a já mu dělám „holku pro všechno“ a občas taky něco blejsknu na jeho druhý Nikoňák. 🥰

Vyjeli jsme z Prahy v pátek po 17. hodině a popojížděli v kolonách. Hodinu nám trvalo, než jsme se z Prahy vymotali a najeli na slavnou Dé jedničku. Bylo příšerný letní vedro a z rádií hlásili, že sobota má být ještě vedrovatější a nejvíc vedrovatá bude právě v Jihomoravském kraji, kam jsme naší neklimatizovanou Fabií mířili. Noo, to se na té svatbě ugrilujeme zaživa a roztečou se nám objektivy! 🙈😂

Přítel dojednal přespání ve stanu přes bezkempu.cz. To je taková šikovná stránka, kde si najdete plácek, který se jeho majitelé rozhodli nabízet pro kempování, ale nejsou ofiko kempem. Přijeli jsme až po desáté hodině večerní do obce Čejkovice a já byla paf, když jsme projížděli kolem templářských sklepů a uvědomila jsem si, že právě odsud pochází templářské víno, co je často na akci v Albertu a co jsem už nejednou koštla! 🙈😂 U templářů jsme ale nekempovali, naším cílem bylo vinařství Sýkora.

Byla totální tma a plácek na kempování slabě ozařovaly pouličky. Na plácku stála 3 obytná auta a 2 stany, prostoru bylo ještě hodně. Namáčkli jsme se se stanem blízko k přípojce elektrické energie a přítel se vydal hledat sprchu. Nenašel nic a tak se v zoufalství osprchoval vodou z nádrže na kropení zahrady. 😂😂😂 Když se vracel, otázala se ho vedle kempující Islanďanka, kde jsou tam sprchy… nevěděl… Islanďanka to ale brzy zjistila a přišla nám to říct, za což jí moc děkuju, páč jsem se díky ní nemusela sprchovat užitkovou vodou jako přítel. 😂 Pak jsem se mu hrozně smála, to prostě může vymyslet jen on sprchovat se z pofidérní nádrže na vodu u dětskýho pískoviště… 🙈😂

V šest hodin ráno mě vzbudil kostel bimbáním zvonů, ještě nikdy jsem neslyšela takovou zvonovou symfonii! 😀 Ten zmetek bimbal snad půl hodiny, takže jsem do půl sedmé nezamhouřila oko a pak už mi zas pro změnu bimbal budík na mobilu. Hodila jsem se do gala, namalovala se před vinárnou na lavičce, hodila do žaludku milovanej ajdam třicítku, dvě čerstvý nakládačky a pár polystyrenovejch chlebů a už jsme frčeli do Vrbice na svatbu.

Ve Vrbici nás přivítal moc milý ženich s nevěstou. Vytáhli jsme naše foto-video náčiní a šli do akce. 📸 Prohlédli jsme si prostory, kde se svatba bude odehrávat a zmapovali odkud co a jak fotit. No a pak už to jelo… focení příprav nevěsty a ženicha, focení kytice, focení prstýnků, focení šatů, focení dortu… Obřad začínal symbolicky za 5 dvanáct v malé zahrádce s výhledem na moravské vinice. Nikdo od oltáře neutekl a vše probíhalo tak rychle, že jsme sotva stačili mačkat spouště. 😂 Předpověď počasí se naplnila a ve stínu bylo 35 °C, takže jsme se všichni potili a příteli jsem nestíhala podávat kapesníčky na utírání si potu z čela. Jo fotograf ten těžkou práci má. 😅 Abych to zkrátila, svatba byla sice malá, ale parádní a na stolech bylo víc než jídla moravského vína. Jo, holt vinařský kraj se nezapřel! 😊 Jedno parádní víno jsme dostali i darem domů a otevřeme si ho při nějaké spešl události. ❤️

Jelikož je tohle cestovníček, tak teď něco zase k samotnému místu. Vrbice je taková malá vesnička, kde jsou úžasné vinné sklípky. Některé jsou nad vesničkou na vyhlídce a když se dostanete až nad ně, tak se octnete kde jinde než ve vinici. Spousta lidí tam seděla se skleničkou vína v ruce a kochala se výhledy do dálek. Atmosféra tam byla tak parádní, že se vůbec nedivím snoubencům, proč zrovna tohle místo zvolili pro svůj sňatek. Poblíž kostela ve Vrbici stojí i větrný mlýn, který rozhodně stojí za návštěvu. Takže pokud zrovna toužíte vyrazit na Moravu koštovat vínko, Vrbici byste neměli vynechat. 😊

K vinařství Sýkora jsme se vrátili unavení po mnohahodinovém focení a natáčení zase za černé tmy. Postavili jsme stan, dali sprchu a šli chrupčit, páč neděle měla být vejletovací a na to je potřeba se dobře vyspat!

V neděli mě kupodivu kostelní bimbání nevzbudilo, zato nám u stanu vyhrával z rádia pán kropící trávník vodou. Počkala jsem, až dokončí práci a potom jsem vstala a šla se chystat na cestu. Sbalili jsme stan a o půl jedenácté se vydali směr Sonnentor. Když jsem totiž zjistila, že v Čejkovicích sídlí můj milovaný výrobce bio bylinných čajů, poskočilo mi serdéééčko radostí a program na neděli byl jasný! Všechny vinné sklípky se mohly jít zahrabat, jak jde o bylinné čaje, tak pro mě víno přestává existovat! 😅

Od Sýkory to bylo do Sonnentoru pouhých 350 metrů a žluté vysmáté sluníčko na šedé budově nám už z dálky dávalo na vědomí, že jdeme správně. Po vchodu do areálu čejkovického výrobce čajů mě hned zaujal vystavený Zetor! Miluju traktory, takže mě přítel musel na Zetoru vyfotit. 😅 Potom jsme se vydali na recepci a když se otevřely dveře dovnitř budovy, myslela jsem, že jsem v nebi – ježišmarjááá, tam to tak booožsky vonělo bylinkami!!! 😍

Koupili jsme si 2 lístky po 150 kačkách na komentovanou prohlídku, která začala asi 3 minuty po našem příchodu, jak dokonale načasované! 😇 Slečna nás vzala do velkého skladu firmy Sonnentor, kde to vonělo ještě božštěji a pustila nám krátký film o poslání firmy, o cílech, o filosofii… Já u toho dojáku skoro ukápla slzu, za což se mi přítel smál. Když tam vyprávěli pěstitelé bylin, co to pro ně znamená a prostě popisovali, co všechno to obnáší a tak dál… a ještě tam mluvila rostlinka měsíčku lékařského… byla jsem prostě naměkko, páč kdybych mohla a nebyla rozumem zatíženej posera s jednou kapsou prázdnou a s druhou vysypanou, seberu si saky paky, zamávám Praze z dálky a budu si spokojeně žít někde na poli obklopená svými milovanými bylinkami… jooo, mít vlastní bylinkářství, to je jeden z mých snů, který si nechávám zamklý ve své mysli a moc o něm nemluvím, páč když to někde řeknu, začnou mi po mém snu šlapat názory ostatních – seš magor, dyť bys zkrachovala dřív než bys začla… ty vůbec nevíš, co to obnáší! 🙈🥹

Slečna nás po filmu protáhla celou firmou a ukázala, jak se bylinky zpracovávají, co u nich kontrolují při přejímce od pěstitelů, jak s nimi pak dál pracují a jak probíhá i samotné pytlíčkování čajů a balení. Mohli jsme očmuchávat sušené bylinky ve vystavených skleněných dózách, kochali jsme se zajímavým designovým řešením interiéru firmy (mají na stropě spoustu čajových pytlíků, faktiš, nekecám! Jsou plný chmele a šalvěje! 😁) a na závěr jsme dostali i malou krabičku s čaji jako dáreček. Slečna zahlásila finiš a pustila nás přes sklad do velkého Sonnentoráckého obchodu s čaji, s kořením, s vonítky, s dárkovými předměty.

Bylo sice 35 °C ve stínu a na horký čaj jsem neměla ani pomyšlení, ale nekoupit si v prodejně aspoň jednu krabičku s čajíky, tak to by byl hřích! Prohlédla jsem si celou nabídku a nakonec zvolila čajík s názvem Jiskra inspirace, páč na na krabičce stálo, že vnukne kreativci nové nápady (a ty já coby copywriterka, blogerka a soušlmaniačka potřebuju stále! 😅) a navíc obsahoval i koriandr, skořici a další megavonné ingredience laděné doorientálna, které fakt zbožňuju. 😍

„To jsou ale hrozně drahý čaje!“ Musela jsem se nad přítelovou poznámkou pousmát. „Hele, ty rejpale, tys neviděl ten film s vysvětlením, jak ty čaje vyrábí? Tohle prostě není Jemča no…“ 😂 Ano, krabička stojí kolem stovky, jenže… jenže za kvalitu se prostě platí… a mně se moc líbí, že Sonnentor podporuje lokální pěstitele a ještě pěstování bylinek v BIO kvalitě a navíc vše balí ekologicky. A že svým dodavatelům bylinek dobře platí… tedy věřím, že můžu věřit informacím v tom filmíku. A taky se mi líbí ta exkluzivita, páč Sonnentor si nekoupíte jen tak někde v supermárketu, kde mají přehnané marže, ale dodavatelům a výrobcům platí pár korun. Chci prostě věřit, že čestné firmy existují a o to víc je super, že jedna taková je v segmentu čajíků. Ať si klidně mají čaje za stovku, když jsou fér k ostatním a prodávají kvalitu! 😊

V obchůdku měli také ochutnávku jahodového ledového čaje Sonnentor a pošmákla jsem si i na pár špaldových krekrech s máslíčkem s bylinkovým kořením. 😋 S přítelem jsme pak chvilku poseděli v Sonnentorácké kavárně, která byla hned vedle obchůdku. Přítel si mi stěžoval, že nenašel v nabídce čaj, tak si koupil kafe… ach ti chlapi, oni jsou tak nevšímaví! 🙈😂 Než jsem stihla nakoupit v obchůdku, už si bohužel objednal a vůbec si nevšiml poznámky, že si může dát jakýkoliv čaj z nabídky za jednotnou cenu 45 kaček… po pravici měl celý regál čajů, ze kterých si mohl vybrat pytlíček a pomocí stylového nádobí si do něj nalít horkou vodu… Já věřím, že pokud Sonnentor kavárno-čajovnu navštívíte, tak si těch čajů určitě všimnete a určitě toho využijte! 😊 Kafe vám udělají všude, ale Sonnentor čajíček nee… a navíc můžete zjistit, jak některý čaj chutná a pak si ho jít hned vedle koupit do obchůdku.

Před Sonnentorem je také travnatý plácek a zábava pro děti. Dá se tam projít malinkou bylinkovou zahrádkou a prohlédnout si základní bylinky, u kterých jsou napsané názvy. My si s přítelem zahráli bylinkové pexeso a samozřejmě, že jsem vyhrála vzhledem k přítelově chatrné paměti 😅 Jsem hned říkala, že by si měl zajít koupit čaj s nějakou bylinkou na paměťové zlepšení…😂

Potom jsme popojeli autem do Lednice nebo do Lednic? No moc jsme se tam neochladili, teplo bylo stále řádné. 🥹 Zaparkovali jsme na placeném parkovišti a chtěli za to po nás 80 kaček. U prvního parkovacího automatu jsme nepochodili, nebral totiž karty a stála na něm poznámka, že jestli chceme platit kartou, tak máme najít parkovací automat číslo 6. Jenže kde šestku hledat? Nasměrování nelogicky chybělo… 🙈 Prošli jsme parkovištěm a já uviděla úplně na druhé straně dva automaty u sebe. Aaaa číslo šest žije! Přítel se jal placení a za námi se postavil tak pětapadesátiletý pán se 2 dospělými syny. „Hele tati, koukej na tu tabuli, to je hrubka! No to snad není možný! To si musím vyfotit!“ Otočila jsem hlavu směrem k reklamní tabuli, abych omrkla tu pohoršující hrubku. Na tabuli bylo napsáno „zapoměli“ místo zapomněli. 😅

Začala jsem se škodolibě potichu smát a polohlasem jsem pronesla směrem k příteli: „Heleeee, to psal někdo jako ty!“ Byla to ode mě, přiznávám, hnusná podpásovka, ale já jsem si ji nemohla odpustit, páč vím, že čeština není zrovna přítelova parketa. 😂 Týpci za námi se s tatínkem začali chechtat, přítel popadl parkovací lístek a jal se mě ztrestat lechtáním. No natlemili jsme se hodně a já už lechtání nemohla opravdu vydržet, tak jsem prosila o milost. 😂 Přítel pak vytáhl mobil a prý si to musí zapsat na černou listinu, že si takhle sepisuje všechny moje poťouchlosti a v prosinci to ukáže čertům. 🥹

Zámek Lednice jsem si představovala ještě trochu velkolepěji než jak na mě v reálu působil. Je to krásná památka, to jooo, ale když jsem před ním stála, nezanechal ve mně hlubší dojem. Asi to bude taky tím, že celou jeho jednu část překrývalo velké hlediště, páč se tam zrovna hrálo večer představení Noc na Karlštejně. Já mám takovou smůlu pořád, kam přijedu, tam je buď lešení nebo něco jiného a památku si neužiju na sto procent. 🥹

Zrovna jsem se kochala zámkem, když na mě přítel uhodil: „Zavřelas okýnko u auta?“ Zarazila jsem se a připustila, že nevím, ale s největší pravděpodobností zavřela, páč já takové věci dělám automaticky. 😁 Jenže s touhle odpovědí jsem moc nepochodila, dostala jsem klíčky od auta a musela jít kilák zas na parkoviště. Celou dobu jsem si pod nosem brblala, že tam beztak jdu zbytečně a kdo by asi vykrádal naši orezlou, obouchanou a poškrábanou Škoda Fóbii. Škoda takovou Škodu vůbec vykrádat! 🙈😂😂 Došla jsem zpocená k autu se všemi zavřenými okýnky, otočila se na podpatku a metla zase kilák zpátky. 🫣

Na komentovanou prohlídku jsme neměli moc chuť, tak jsme se vydali na dlouhou procházku krásnými zámeckými zahradami. Nádherně upravené záhony plné květin perfektně těšily mé oko. 🌼 Přítel remcal, že má těžkej batoh a že je mu vedro a že má hlad… taková ta klasika, já to furt říkám, že my ženský víc vydržíme a umíme si ty vejlety víc užít. 😂 Sedli jsme si teda do jednoho zámeckého občerstvení, páč přítel uviděl na ceduli, že mají guláš. Když se vrátil s malililičkou mističkou guláše s kouskem chleba za 150 ne-li víc Kč, vybouchla jsem smíchy. 😂 Jo jo, zámecká přirážka byla vidět na první dobrou, zato gulášek skoro vidět nebyl. 😂 To aby člověk zahnal hlad, musel by to sníst i s tou miskou a příbory. 😂 Nechtěla jsem ale do přítele dál moc rejpat, abych neměla další vroubek na černý listině a fakt mě ti čerti do toho pekla v prosinci neodnesli.

Došli jsme až k zámeckému minaretu, který je údajně druhou nejstarší rozhlednou v České republice a vůbec jediným minaretem na našem území. Stavba to byla moc pěkná, bohužel ale nepřístupná, protože na prohlídku se musí objednat. K minaretu lze jít pěšky, ale také tam jezdí koňské povozy a lodě. Lístek na loď ovšem stojí 240 Kč za dospělou osobu, což nám přišlo až moc vzhledem k tomu, že moc dlouho neplujete a navíc plujete s bandou dalších lidí, takže nic moc romantika. To samé se týká koňských povozů, které mi vadí i z toho hlediska, že ti koníci v tom parnu dost trpí, pěna jim šla od huby teda vehementně… Zlatě svatě k minaretu dojít pěšky, ušetřit chechtáčky a nepodporovat trápení koní. 👍

Od zámku jsme přešli na lednické náměstí, kde zrovna vystupovaly děti a poté i mládež v krojích a k tomu hrála moravská dechovka. Kroje se mi vždycky líbily a moc jsem ty červené nadité sukně holkám záviděla! 😍 Celou dobu jsem coby praktická žena přemýšlela, jak se vlastně takový kroj pere a žehlí a… byla jsem fascinovaná dokonalou bělostí košil a naškrobených rukávů, že by i bílá z reklamy na Ariel mohla závidět bílé na moravských krojích. 😁 Když už jsem byla díky hlasité dechovce opravdu hluchá, šťouchla jsem do přítele, že bychom mohli jít.

Byl podvečer a vraceli jsme se směr Praha. Přítel věděl, že jsem si přála ještě na nějakou vyhlídku a čučet chvíli na vinice… zastavil v Zaječí a kousek jsme šli pěšky ke kapli sv. Floriána. Kaplička je pěkně zrenovovaná a jsou u ní 2 velké stoly s lavicemi k posezení a krásný výhled na Pálavu a přilehlé vinice. Chvilku jsme tam poseděli a já se zasnila, jaké by to asi bylo mít vinici! 😍 Přítel mé sny začal hned cupovat se slovy, že by to byla hrozná práce a jak se vlastně víno vyrábí? Což mě pobavilo, páč jsem zjistila, že vlastně celý postup výroby vína neznám ani já. No však jsem si za celou návštěvu Moravy nestihla vína ani cucnout! 🙈 Já vím, je to hrozná ostuda. Šla jsem se k vinicím projít a zkoumala jsem hrozínky, které na vinných révách rostly – a že jich bylo! Vypadá to letos na pěknou úrodu!

No a pak už jsme frčeli směr Praha a nechávali za sebou krásnou Moravu s krásnou, pohodovou atmosférou. Ach jooo, proč jsme tam jen nemohli zůstat dýl! Proč musí člověk chodit do práce! Proč je vejkend tak krátkej! 🙄

Doma jsem šla hned zalít své vyprahlé pokojovky a vyprávěla jim o měsíčku a dalších bylinkách ze Sonnentoru. 😊 Pak jsem si sedla k počítači a hledala vinice na prodej… 🙈😂😂 Já vím, že si nemůžu vinici koupit a že se nemůžu vrhnout ani do pěstování bylinek ve velkém, ale i tak mě to projíždění inzerátů bavilo… a co teprve spojit bylinky s vínem a dělat bylinková vína! No to by bylo terno! 😅Představovala jsem si sebe, s lahvemi nadupanými šarlatovým vínem se šmakem mateřídoušky a šla klepnout do koše moji uschlou mátu, co nepřežila žár na parapetu pražského činžáku. 🥹 Jo Mišelíno, ty jseš pěstitelka, ty si určitě kupuj vinici! Dyť by ti to všechno chcíplo stejně jako ta nebohá nebožtice máta! 🙈😬😂