Odběry krve nesnáším. Nemám ráda krev a už vůbec ne její sosání z mých žil. (velká poklona všem, co ji chodí dokonce darovat, jste skvělí 💛 já bych to nedokázala, jsem měkkota, srágora, baba a klidně si domyslete i další přirovnání, jen do mě – zasloužím si to 😅) Můj lékař ale rozhodl, že půjdu hned na dva odběry za sebou a tahle noční můra se měla odehrát tuhle středu a čtvrtek. Zakreslila jsem si to do kalendáře oranžovou barvou a s velkým smutným smajlíkem. Dny ubíhaly rychle a ejhle, obávaná středa a čtvrtek byly tady!
Středeční ráno se neslo v pořádně mrazivém počasí a mrazivé teplotě. Mobil mi hlásil, že je venku mínus 12 stupňů a pohled z okna na třpytící se prašný přemrzlý sníh to jen potvrzoval. Hmm, to zase nic neuvidím, pomyslela jsem si. Jednou nějaký člen vlády podotknul, že nošení roušek přece nikoho nezabije, že je to ta nejmenší oběť, kterou můžeme dát… a že se budou nosit ještě dlouho, ať se na to připravíme. Pane politiku, vy asi nenosíte brýle, že? Pro mě se nošení roušek v zimním období stalo doslova hororem. Mohla bych si klidně pořídit bílou slepeckou hůl, protože to, co teď skrze skla vidím, je jen bílo, bílo a zase bílo. 😀 Kvůli roušce, teplému vydechovanému vzduchu a nízkým teplotám venku se totiž brýle ultramoc zamlžují a dokud se člověk nepohybuje aspoň 5 minut v teplé místnosti, tak nic nevidí. Ono ráno jsem se rozhodla k tomu, jet raději bez brýlí – že možná uvidím víc než s nimi, byť mám spooooustu dioptrií.
Brýle jsem zasunula do futrálku a strčila do kabelky a vyrazila ven bez nich na očích. Říkala jsem si, jestli je to na mě asi vidět, že místo domů, lidí, stromů, aut a všeho kolem vidím jen rozpité kaňky? A že vnímám vše najednou tak daleko ode mě, protože brýle přibližují? V animovaných pohádkách je každý brejloun, který náhle přijde o brýle znázorňován s miniaturními očky. Mám teď také miniaturní očka jako důchodce Hans Krtkovic ze Simpsonových, když mu srazili okuláry na zem? 😳 Chvílemi jsem se až lekala těch najednou obrovských domů, stromů i přibližujících se objektů. Asi tak – vidíte černou kaňku a do poslední chvíle nevíte, jestli je to popelnice, pes, kanec, čert nebo cokoliv jiného možného 😂
Naštěstí jsem autobusovou zastávku neminula a vesele si čekala na bus. Měl přifrčet v 7:34 h a hodinky mi ukazovaly 7:29. Nasadila jsem si tu slavnou roušku a užívala si moment, kdy se mi na nose nemělo co orosit. Jo! Viděla jsem sice velký kulový, ale furt víc než se zamlženými brýlemi. Mimochodem, už před měsícem jsem se byla optat v optice, jestli ještě náhodou nevyrábějí takový sprejík proti zamlžování skel brýlí – pamatovala jsem si ho totiž z dětství, párkrát jsem ho měla. Paní za kasou mi zvesela povídá: No, to víte, že ho prodáváááme. Ale je vyprodaný, lidi ho vykoupili. Nicméně… nebuďte smutná, on stejně vůbec nefunguje. No super, vyrábí se věc, která neplní svůj účel a i prodavačky to vědí. 😂😂😂
Stojím teda na zastávce a čekám. Najednou vidím přijíždějící modro-červeno-bílý flek se zvukem autobusu a říkám si: Tyyy jo, on přijel dřív! Z té zastávky totiž žádný jiný spoj nejezdí než tento, takže to nemohl být jiný. Nalézám do busu a hlavou mi jde: Proč nastupuje jen ta malá holčička a ostatní lidé ne? Zaostřila jsem honem oči na světelnou tabuli, vší silou je přimhouřila, abych aspoň o trošinininininičku lépe viděla a tam: ŠKOLNÍ AUTOBUS. Hej lidi, já z toho busu vystřelila rychlostí blesku. 😂😂😂 Ano, pro příště si budu pamatovat, že v 7:30 jezdí svozový školní bus, jediná jiná linka stavící na této zastávce. Řeknu vám, ještě, že jsem neviděla reakce lidí stojících na zastávce, museli si fakt říkat, co jsem to za magora. 😂
Druhý pokus s busem už byl zdárný, pak ještě pár desítek minut metrem a tramvají a byla jsem konečně u polikliniky. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak v Praze vypadají odběrová místa na krev. Z vesnice jsem zvyklá na jednu doktorku a jednu sestřičku připadající na několik přilehlých obcí a odběr krve je taková spíš pomalejší, důkladnější a soukromější záležitost. Tady v Praze je to obrovská místnost plná kukaní a v každé sedí sestřička a v každé je odebírána krev, takže najednou tam vycucávají krev třeba 20 lidem. Možná i většímu počtu, nevím. Všude je ruch, všude chodí lidi… Když tam přijdete s žádankou, dají vám za ni do ruky kbelíček a v něm ampuli na krev a do ruky vyvolávací čísílko. Pak už je to jako na poště, když čekáte frontu. Na světelné tabuli blikají čísla lístečků a čísla kukaní, kam máte jít na odběr krve.
Lidí tam bylo požehnaně. Namáčkla jsem se do růžku a pozorovala tabuli. Tady mi to nedalo a vytáhla jsem z futrálku brýle, protože jsem bez nich sotva tu tabuli viděla. Najednou se rozsvítilo moje číslo 7 a kukaň 7. Ha, dvojité šťastné číslo! Vyrazila jsem kupředu a doufala, že jsem „vyfasovala“ nějakou soucitnou sestřičku.
Vyfasovala jsem přímo sluníčko. Ta sestřička byla prostě skvělá! Tááák beruško moje, pohodlně si sedněte. Vy se bojíte beruško? Beruško, uvolněte se, uvolněte se, Vy jste jako pravítko beruško! Klídek klídek, udělejte si pohodlíčko, pěkně se opřeteeee beruško… Táák beruško, teď to trochu zabolí beruško… Nooo a je to beruško! Vy jste si se mnou ani nepopovídala beruško!
Celý ten odběr krve jsem se v podstatě prosmála. 😁 Beruško mi snad tolikrát nikdo nikdy v životě neřekl a bylo to fakt roztomilý a zároveň legrační, páč to ta paní říkala v podstatě skoro 30letý kobyle, co se tam klepe z blbýho odběru krve. Srdečně jsme se rozloučily a já si v duchu říkala, koho asi vyfasuju další den, protože to jsem musela na další odběr.
Druhý den už jsem si dala náležitý pozor, abych nenalezla zase do školního autobusu. Opět jsem razila bez brýlí a mrzlo snad ještě víc než den před tím. Navíc se přidalo sněžení a to už je pro nositele dioptrických brýlí úplné peklo – kromě toho, že máte brýle zamlžené z vnitřní strany skel, tak je máte ještě zasněžené z vnější strany skel. Hej výrobci brýlí, co takhle vymyslet nasazovací stěrače na brýle? Já že bych si je vždycky zapnula, abych něco viděla. A ne, nechoďte na mě s tím, že přece existují kontaktní čočky. Já se bojím blbýho odběru krve, natož hrabání se prsty ve vlastním oku! Nikdy!!!
Vše se znovu opakovalo, zase jsem dostala kyblíček s ampulí na krev se zlatým uzávěrem a do ruky tentokrát číslo 128. Ten den bylo přede mnou 10 lidí, ale vzhledem k množství kukaní na odběr krve se frontička rychle zkracovala. Najednou na tabuli skočilo číslo 128 a u něj svítila kukaň číslo 7. Ha! Že bych šla zase ke sluníčkové sestřičce?
No to víte že ano! Plavovláska s výrazným náhrdelníkem a zářícíma očkama už na mě čekala. Jen jsem dosedla, hned jsem jí s radostí řekla, že ji zase ráda vidím a že už jsem u ní byla včera. A ona nadšeně: Ajooooooo, Vy jste to pravítko! To pravítko ze včera! Už vím! Já Vás hned nepoznala, když jste si hodila copan dozadu! Podle copu Vás hned poznám! A to vás takhle posílají často?
Smála jsem se a řekla, že jen 2× po sobě. Zas se opakoval uvolňovací proces ze včera, protože jsem samozřejmě trnula hrůzou z dalšího odběru. Tentokrát jsem ale nebyla za berušku, ale za pravítko. Paní mi popřála hezký den a ať zase brzo přijdu, že už se těší. 😂 Hodila jsem na ni útrpný pohled doprovázený slovy: Néééé, já už nechci! Pak jsme se rozloučily.
Tu sluníčkovou paní sestřičku už asi neuvidím, ale byla vážně skvělá. Tím chci poděkovat všem milým sestřičkám, co jsou na své pacienty milé a hodné a mají s nimi strpení, byť jim tam vyváděj i při tak banální věci, jako je odběr krve. 💗