121: Cestovníček: Jak jsme už podruhé objevovali krásy italských Dolomit

*obří fotogalerie pod článkem na konci 📸

Loni jsme si s přítelem slíbili, že do Dolomit budeme jezdit každý rok – ofiko jsme se tam dali dohromady a prožili pořádné dobrodružství. 😍 No a jelikož se mají sliby plnit, vyrazili jsme do italských hor i letos. O tom, jak jsme se tam měli, jaké dobrodrůžo jsme zažili, co jsme viděli, co jsme ochutnali, co nás naštvalo, co nás nadchlo… no zkrátka o všem se dočtete v tomto dloooouhém vykecávacím cestovatelském článku. 😁👇

Proč zajet z České republiky do Dolomit?

No to je snad jasný! Stačí sednout do auta a už za 8 hodin jízdy můžete čučet na krásy Dolomit. 😍 My jsme jeli z Prahy se zastávkou ve Františkových Lázních (kvůli video/foto zakázce v jednom hotelu) a můžu říct, že cesta do Dolomit není nikterak náročná. V podstatě frčíte celou cestu po dálnici. Díky vlastní dopravě autem jste také nezávislí a krásně si každý den dojedete, kam potřebujete. Kdo prostě miluje hory, ten by si Dolomity neměl nechat ujít. Navíc jsou to opravdu nádherné hory – nejedná se o pouhé zelené kopce. Každá dolomití hora má dechberoucí skalnatý vrch a jak už název napovídá, je tvořena převážně z dolomitu. Dolomit je sloučeninou uhličitanu vápenatého a uhličitého a má typickou světle krémovou barvu. Světlá skaliska tak v kombinaci s úžasně zelenými horskými loukami, modrou oblohou s bílými oblaky, zbytky bělostného sněhu a ve zlatém zahalení slunečnými paprsky vypadají opravdu fantasticky. 😍 Ehm, pokud vám teda vyjde počasí. 🙈😅

Kdy se do Dolomit vydat?

Tady neporadím konkrétní období, Dolomity jsou prý nádherné kdykoliv – kdo miluje sníh, nechť si vybere zimu, kdo má rád teplíčko, ten ať volí léto, kdo zbožňuje pohledy na barevné stromy, ten ať volí podzim. Co se týče jara, bývá tam dlouho hodně sněhu, takže tipuju, že takové to jarní teplejší počasí a rozkvetlé louky tam začínají až kolem května. My Dolomity navštívili už 2x po sobě v termínu konec června – začátek července. Zatímco loni jsme měli Dolomity v prvním červencovém týdnu extra letně horké a plné prudkých bouřek, tak letos jsme spíš klepali kosu a bojovali s deštěm. 🥶 Říkali jsme si, že příště zkusíme spíš druhý červencový týden nebo konec srpna/začátek září. Pokud tam chcete dělat turistiku, tak střed červenec-srpen asi nebude úplně příjemný, co se vyšších teplot týče. Do kopců se tam totiž zapotíte, i když je teplota třeba kolem 12 stupňů. 😁

Co v Dolomitech ochutnat?

V italských Dolomitech se mísí rakouská kuchyně s italskou. Hodně dostupná je tam pizza, tu opravdu najdete skoro na každém kroku. 🍕 Často mívají v nabídce pizzu v severštější dolomití verzi – tedy se špekem, s tyrolskou klobásou… 😅 Pochutnat si tam můžete i na různých těstovinách, špagety s boloňským ragú seženete skoro všude a nic jimi nezkazíte. Běžný je taky šnitcl – řízek s hranolkami, ale to mi přijde až moc fádní na ochutnávání – však ho v Česku dostanete v každé hospodě. 😅 V horských chatách „reffugios“ mají často v nabídce polentu s masem/zeleninou. 😋 Bývá to levnější jídlo v meníčku a přinesou vám hustou kukuřičnou kaši třeba s masovým ragú z jelena. Jinak doporučuju zajít pro nějaké ty dobroty i do supermarketu. My jsme se stravovali velmi skromně, jídlo jsme kupovali hlavně v marketech. 🛒 Já se nebojím experimentovat a tak rozhodně nekupuju obyčejné kaiserky, ale zkouším i zajímavosti. Jednou z milých zajímavostí byl i takový speciální chleba – v originále se jmenuje Schuttelbröt.

Přítel se divil, co si to kupuju za divnou placku. Už když jsem ji vkládala do sáčku, říkala jsem si, že je teda pěkně tvrdá a že jsem zvědavá, jak to bude chutnat. Schuttelbröt je prý naprostá specialita jižních Tyrol a jinde ji nekoupíte. 😊 Jedná se o tenký žitný chléb, který je tvrdý jako… no jako šutr! 😂 A tak jsem milý Schuttelbröt přejmenovala na „šutrbrot“, tedy šutrojdní chleba. Je tak tvrdý, že s ním musíte snad majznout o něco tvrdého, aby se rozbil a vy mohli jeho kousky ochutnat. 😅 Přítel vrtěl hlavou, když to viděl, ale… ale mně to moc chutnalo! Tenhle chleba cumláte v puse notnou chvíli, než změkne a můžete ho rozkousat. Každopádně je opravdu velmi chutný – obsahuje totiž semínka fenyklu, který opravdu zbožňuju… miluju fenyklovou chuť i vůni a… pokud se vám nekynklou zuby, tak šutrbrot určitě taky ochutnejte! 😂 Jinak asi vám vrtá hlavou, proč tak tvrdej chleba vůbec pečou… Dočetla jsem se, že je to proto, že vůbec neplesniví a vydrží opravdu dlooooouho, což se v drsných horských podmínkách, kde často panoval krutý hlad kvůli nelítostné zimě a množství sněhu, velmi hodilo. Určitě mám v plánu si šutráka upíct i doma, takže se můžete těšit na recept! 😊

Kde se v Dolomitech ubytovat?

Pokud jste pohodlňáci, tak v hotelu nebo přes booking, ale ceny tam sahají skoro až do nesmyslných výšin. 😵 Za sebe mohu rozhodně doporučit tamní italské kempy. 🏕️ Tyhle kempy, to je jiný kafíčko oproti těm českejm! Zatímco v českejch kempech jsou sotva udělaný splachovací záchody a sprchujete se za žetony asi minutu teplou vodou v ošklivých společných sprchách, kde vám všichni čučí na zadnici i na přednici, tak v italských kempech zažijete pravý tábornický luxus. 😁 Už jsem jich pár navštívila, tak vím, o čem píšu! 😁

Když jsem do italského kempu vlezla poprvé, byla jsem skoro až v šoku… Vše krásně upravené, nejčastěji s dřevěnými lavicemi, dřevěnými soškami, dřevěnou novou recepcí, velkým pláckem pro stanování s pláckem označeným pro každý jednotlivý stan (takže se na vás nikdo nenalepí) a hlavně s novým, perfektně čistým sociálním zařízením. 😀 Mají tam nové sprchy, každá je oddělená a zavíratelná dveřmi, vybavená odkládací plochou i zástěnkou a sprchovat se tam můžete klidně dvě hodiny, je to na vás… (a na vašem svědomí, kolik vody vycamráte 🙈😂 ). Samozřejmě jsou toalety v perfektním stavu, mnoho umyvadel, zrcadla, velké sušárny, umývárny nádobí, často WiFi grátis, společenská místnost nebo stan, kam se můžete zašít v nepřízni počasí… No prostě jako Češka zvyklá na socialistické kempy tu vždy žasnu, že i kemp může být luxusním zážitkem. 😂

Asi zatím nejpěknějším kempem, který jsem v Itálii navštívila, byl kemp přímo pod největší horou Dolomit Marmoladou. Neustále tam všechno precizně pinglovala uklízečka – snad každou hodinu obešla sprchy, záchody, umývárny a furt luxovala, vytírala, dezinfikovala, leštila… Až mě to fascinovalo, jak dokonale se starala o čistotu. V Česku? Jednou za tejden otřou smradlavým zatuchlým hadrem hajzlíky… 😂 a to buďte rádi, že jsou splachovací a ne suché a že vůbec fungují a není na celý kemp jedna použitelná funkční toaleta. 😂 Jednu věc tu ale musím určitě zmínit – kemp v Itálii je samozřejmě dražší než český kemp. Za český kemp dáte cca 500 Kč za noc za stan, 2 osoby, poplatky městu a auto a k tomu musíte připočítat žeton do sprchy za cca 35 Kč/1,5 minuty. Za italský kemp se za to samé pohybuje cena za noc cca 900 Kč, avšak i s nonstop luxusní sprchou. 🥹

Co spaní nadivoko, je to v Dolomitech možné?

Když jsme jeli s přítelem do Dolomit poprvé, šli jsme trek Alta Via 1 a tam to prakticky bez spaní nadivoko nešlo. Můžete si s předstihem zajistit ubytování na horských chatách, ale to se údajně musí i několik měsíců dopředu a za nemalé peníze. 😔 Stanování není v Dolomitech ve volné přírodě dovoleno, ale když se vzdálíte turistické cestě a zakempíte někde mimo dohled lidí, tak prý nad tím Italové přivřou oči, ačkoliv za to ofiko hrozí nemalé pokuty (tuším kolem 100 éček). Žádný problém byste naopak neměli mít s bivakováním, tedy s nouzovým přespáváním pod celtou. Letos jsme tedy kombinovali spaní v kempech s přespáváním grátis v dolomitské přírodě. Přítel oproti loňsku (ač jsme se stanem opravdu neměli problém a pokutu nám nikdo nedal) pořídil kvalitní celtu s možností upevnění na stromy nebo na trekové hole. Oproti stanu celta neváží skoro nic, takže se v batohu při treku nepronese. 😊 Ano, mohli jsme spát celou dobu v kempu, protože jsme letos nešli souvislý několikadenní trek, ale mně se spaní nadivoko loni tak líbilo, že jsem si ho chtěla zopakovat! O tom, jak jsme přespávali pod celtou nadivoko v Dolomitech se dočtete dál v článku. 😁👇

Je to v severní Itálii taky pořádná Itálie?

Neee, je to úplně jiná Itálie než tam dole! Už jsem navštívila střední Itálii i její jižní část a projezdila Sicílii a… zatímco dole je neskutečnej bordel, o odpadky skoro zakopáváte, každé auto je tam otřískané, všude choděj hladové toulavé kočky, v ulicích to smrdí, jsou tam strašidelné domy tak… severní horská část Itálie, to je jak kdybyste přijeli do úplně jiné země. 😍 Krásné, upravené horské domky, takřka žádné odpadky po zemi, široká škála obchodů a služeb, žádná opuštěná hladová zvířata, ale naopak šťastné kravky a ovce v nádherných zelených loukách… 🐮 vysoce kvalitní silnice bez děr… vzdělaní lidé mluvící anglicky… auta v top stavu bez jediného škrábance… všechno tam skvěle funguje, je na úrovni, je precizní. Jak kdyby se tam jinak lehkomyslní Italové dokonale smísili s pořádkumilovnými Rakušany. Nechci ale vůbec pomlouvat jižní Itálii, miluju ji i s tou její neuspořádaností. Itálie je pro mě celkově milovanou zemí, kam se vždy ráda vracím. ❤️

Jak je to s placením dálničních poplatků při cestě do Dolomit?

Vyjížděli jsme z Prahy s klasickou českou dálniční známkou. Německo má nádherné dálnice, kde osobní automobily za průjezd nic neplatí. Skvělé, že? Budete také projíždět Rakouskem, kde už jsou dálnice zpoplatněny. Už na německé benzínce jsme koupili dálniční známku, pro rok 2024 vyšla na 11 euro s platností na 10 dní. Stačí ji pak nalepit na čelní sklo auta a můžete frčet. Co se týče Itálie, tak tam dálniční známku kupovat nemusíte. Funguje to tam tak, že jsou tam určité zpoplatněné úseky a ty poznáte dle mýtných bran, do kterých vjedete a kde si z mašiny necháte vyjet lísteček. Až budete vyjíždět z placeného úseku, zase projedete přes mýtné brány, kde lísteček ukážete a uhradíte sumu. Zpravidla se to pohybuje okolo 10 eur. Platit se dá pohodlně kartou. Zpáteční cesta přes Rakousko nás trochu vypekla. 🙄 Zajeli jsme se podívat i na Krimmelské vodopády a při cestě tam jsme vjeli do placeného tunelu. Za 5minutový průjezd tímto tunelem jsme vysolili 13 éček, jooo trošku drahá tunelová sranda, za ty prachy jsme mohli mít pytel rakouských preclíků! 😂😂😂 Při cestě z vodopádů jsme zas vjeli na nějakou extra placenou silnici a vysolili za to dalších 10 éček. To, že jsme měli dálniční známku, nic neznamenalo, museli jsme holt cálovat navíc. Hledali jsme, zda by se to bývalo dalo objet, abychom platit nemuseli, ale cesta by se protáhla o asi 1,5 h ne-li o víc.

No a teď už k samotnému vyprávění o naší dovolené den po dni.

Aktivní dovolená v italských Dolomitech

Dny nulté – trápení před odjezdem

V úterý, 11 dní před odjezdem do Dolomit, jsem se vrátila z práce s divným pocitem v krku. Ten divnej pocit se čímdál víc zdivňoval, až to došlo tak daleko, že jsem úplně přišla o hlas. OMG, to bylo utrpení! 🤕 Měla jsem zánět hlasivek a hrtanu a bolelo to teda pekelně. Sakra, proč zrovna před dovolenou?! Nedařilo se mi z nemoci dostat a už to vypadalo hodně bídně. Polykala jsem Paraleny, vypalovala bacily zázvorákem silným tak, až mi stříkaly z očí slzy, stříkala do hrdla jódový dezinfekční šílenosti… Dobelhala jsem se po týdnu domácího nefunkčního kurýrování do lékárny: „Chrchchchcch chrrrrrch chrrrchchrrr…“ vyhrkla jsem na lékárnici. Naštěstí můj zvláštní jazyk rychle rozluštila a došlo jí, že mám hlasivky v pérdeli. 😂 Teda hlasivky jsem měla stále v krku samozřejmě, ale jejich funkčnost byla opravdu v řiťce. Klokatala jsem Vincentku, pila tekutý vápník, cucala tablety Panadolu a… hlas se jako zázrakem vrátil! To už byly do odjezdu do Dolomit jen 4 dny.

Každý zbylý den jsem šla na dlouhou procházku a každý zbylý den jsem si říkala, že mám fyzičku po nemoci dost v háji zeleným. Chodila jsem po placaté Praze a měla jazyk až na vestě. Nooo, tak to jsem zvědavá, jak se poperu s alpskými vrcholy, když chcípajsuju i při procházce, kde je nejvyšším převýšením zdolání schodů do nákupáku?! 😂

Balení jsem nechala až na čtvrtek. Sepsala jsem si seznam, abych na nic nezapomněla, páč já už asi začínám mít stařeckou demenci. 😂 Teplý fusky na spaní, ručník, pláštěnka… mám tahat plavky? No hlavně vzít hajzlpapír, kdyby naše dolomití dovolená skončila stejně jako loni sracím fiaskem a úprkem se stovkou zastávek po benzínkových záchodech z Itálie až do Česka. 🙈😂😂😂

Den první – odjezd z ČR a nocování v autě

Odjížděli jsme už v pátek s tím, že přítel měl ve Františkových Lázních domluvený job v podobě focení a natáčení jedné lázeňské akce v podobě otevření zrekonstruovaného pavilonu pro klienty z řad seniorů. Bylo neskutečné horko, konečně pravý letní den a my se vydali na úmornou jízdu neklimatizovaným autem. 🥹 No roztejkala jsem se na sedačce už po 5 minutách jízdy a měla jsem obavy, jestli na místo nedorazím už jen ve formě roztavené kaluže pod sedačkou. 😂

V FL jsme 3 hodiny kamerovali a fotili, pak si sbalili fidlátka a upocení pokračovali v cestě. Plán přítele byl jasný – pojedeme co nejdál to půjde a pak někde nadivoko zakempíme. 🙈😅 Na mapě zaklikl nějaká jezera, respektive rybníky s tím, že se musí nutně někde vykoupat. Když jsme míjeli ty zelené kačáky, podotkla jsem, zda-li by nebylo lepší se osprchnout na benzínce? K mému překvapení neměl přítel ani tucha o tom, že na benzínce nějaké sprchy jsou.

Zastavili jsme teda na rakouské benzíně, kde jsme za 4 éčka podstoupili příjemné sprchování po dlouhém čekání, až se jeden z kamioňáků doholí a konečně nás do místnůstky se sprchou pustí. Pak jsme sockařili uvnitř benzínky, kde měli WiFinu zadarmo a taky Burger Kinga, díky kterému přítel utišil hladový žaludek. Já se rozhodla pro dobrovolnou hladovku, páč Burger Kingy, Mekáče a KáEfCéčka roky nemilosrdně ignoruju. 😠

Když jsme vyšli z benzíny, kolem naší staré otlučené Fábky chodili divní hoši. 🫣 Říkala jsem přítelovi, zda nezůstaneme na tamním parkovišti a neschrupneme si do rána v autě, ale nechtěl o tom slyšet. Od benzínky uháněl jak širón, až jsem byla ráda, že už nejsme v Německu, páč tam už by nám byl dozajista v patách Simír Gerchán z Kobry 11. 😂 „Prosím tě, proč jedeš tak rychle a kde teda přenocujeme?“ zeptala jsem se. „Mám podezření, že nás ti týpci sledují a musíme jim ujet! Chce to jet ještě tak hodinu!“ odpověděl přítel a já si řekla, že už asi magoří ze sledování akčních filmů a doufala jsem, že se Fábce nezačne černě hulit z motoru. 🙈😂😂

„A jak chceš jako spát nadivoko v přírodě, když je černočerná tma?“ Bylo půl druhé ráno a my furt uháněli po dálnici. Přítel nakonec uznal, že bude lepší spát v autě a tak jsme to zapíchli na jednom přídálničním parkovišti pro osobáky. 🥹

Noc na předním sedadle auta nebyla nic extra, probudila jsem se s otlačenou řadicí pákou na noze a byla jsem ráda, že jsem ze spaní moc nevykopávala a neaktivovala Airbag… 😂😂😂 Vylezla jsem z auta a šla na rakouskou benzínku za účelem vlastní údržby a hygieny. Přítel si zatím žrajdil rakouský štrúdl a popíjel kafíčko v jedné kavárně. Když dožrajdil a dochválil štrúdl slovy, že lepší nikdy nejedl (což mě lehce nakrklo, páč nejlepší štrúdl jsem mu upekla jááá přeceeee! Tsss! 🤐), vydali jsme se opět na cestu.

Do kempu jsme dorazili k poledni, jednalo se o kemp Colfosco-Calfosch – rovinatý kemp s výhledem na velké dolomití hory. Kemp to byl fakt luxusní, nové sprchy, toalety, dřezy, altán s lavicemi k sezení… nedá se to s českými kempy vůbec srovnat. Tady se neštítíte vlézt do sprchy! 😂

No a teď už k samotným výletům v Dolomitech, které jsme podnikli opět den po dni, jak jste u mě zvyklí! 👇

Den první v Dolomitech – výlet kolem horského průsmyku Gardena Pass a údolím Val Gardena/Val Badia k vodopádu Cascate del Pisciadù

Po ubytování v kempu jsme neměli čas na celodenní túru a proto jsme se z kempu vydali pěšky po okolí. Přítel si s sebou vzal veškeré foto/video vybavení a díky tomu hned v prvním kopci řádně umíral. 😅 Do hor je prostě nejlepší chodit nalehko, nebo tam vypotíte duši. Kopec to byl vleklý a dobu jsme se táhli nahoru ve strašném vedru a hustým lesem, občas nás potěšil nějaký ten výhled. Museli jsme dávat pauzy, páč jinak bych asi o přítele brzy přišla – chvílemi jsem si říkala, aby z toho neměl infarkt. 🙈 No naštěstí jsme nejhorší úsek asi po hodině zdolali a ocitli se na úžasné alpské louce s polorozbořenou boudičkou. Kolem nás kvetly horské bylinky a já od toho zeleného koberce s barevnými kvítky všeho druhu nemohla odlepit oči. 😍

Šli jsme si jak králové po rovině, po těžce vydřené rovině, a užívali jsme si krásné výhledy na Gardena Pass. 🥰 Poseděla jsem chvilku na vyhlídce na takové dřevěné lavičce a přítel zatím dronoval. Pak jsme sestoupili k chatě Rifugio Frara a vydali se tentokrát z kopce dolů. Bohužel turistická trasa číslo 650 nás docela vypekla – zjistili jsme až na místě, že je uzavřená kvůli přestavbě. 😬 Jenže bychom se museli strašný kus vracet na otevřenou cestu a minuli bychom vodopád, který jsme toužili navštívit. Jelikož byl vejkend, riskli jsme to a i přes zákazy se vydali dál po turistické cestě. Nikdo tam nepracoval, dělníci tam měli jen nářadí a bagry. Čekaly nás asi 3 úseky s rozbagrovanou cestou a se stromy pokácenými přes ně, ale poradili jsme si s tím a zmákli to přejít. Ufff, byla jsem tak ráda, že jsme se nemuseli vracet! Dle cedule je trasa uzavřená do září 2024 kvůli renovaci.

No a pak už nás čekal krásný dolomitský vodopád Cascate del Pisciadù s dokonale čistou vodou a silným proudem. V Dolomitech bylo letos i na konci června stále ještě dost sněhu na vrcholcích, proto byly toky a vodopády tak mohutné a pořádně nahlas šuměly a burácely. Od vodopádu šel pořádný chlad a když jsem vodu zkusila rukou, byla pořádně ledová. 🥶 Zbytek trasy byl naprosto pohodový a navečer jsme dorazili do našeho kempíku.

Mapa s trasou: https://mapy.cz/s/juvolekufa

Den druhý – Alpe di Suisi (Seiser Alm) výlet na nejvýše položenou horskou louku a výhled na Sassolungo

Ráno druhého dne v italských Dolomitech nám nezačalo zrovna šťastně. 😔 Couváme si z parkoviště u kempu a najednou křáp! Přítel nacouval do stromu za námi, až to s námi škublo tak, že mi to málem urvalo kebuli. Fabie měla na zadním nárazníku drobnou oděrku a nějakou tu smůlu ze stromu. Když jsem se na kmen stromu podívala, došlo mi, že nebudeme první, kdo do něj nacouval… těch zářezů už měl v sobě poměrně dost, chudáček! 🥹 A Fabie je naštěstí něco jako Nokie 3310, takže měl strom štěstí, že jsme ho naším autem rovnou nepokáceli a neudělali z něj třísky ha ha 😂😂😂

Popojeli jsme autem do nedalekého městečka Santa Cristina a zastavili se pro jídlo v tamním marketu. Koupila jsem si tam takový zvláštní plochý chléb a sýr, že si to dám za odměnu až na alpské louce, která měla následovat po počátečním stoupání. 😋

Trasa začínala mírně, šli jsme po asfaltce kolem horských chatiček a říkali si, jak tam musí mít lidi docela složitý život, protože jen aby se dostali domů, musí každý den zdolat pěkně strmé kopečky. Žádná zahrada nebyla v rovině, pro nás mlaďochy v pohodě, ale staří Italové musí mít sakra dobrou fyzičku!

Pak jsme zahájili mírné stoupání, které započalo u kapličky s Ježíšem a stejně útrpný výraz v tváři jako Džízis jsme měli zakrátko i my trpící do kopce. 🙈😂 Vylezli jsme na super vyhlídkovém místě u takové chatičky, která byla v otevírací době prodejnou občerstvení, ale předně to byla truhlářská dílna. Koukali jsme do retro dřevovýrobny přes okna a očumovali, co tam všechno mají… Přítel najednou, ať se podívám na ceduli vpravo… a na té byl pořádný medvěd a ta cedule před medvědy i varovala. 😮 Nejdřív mě to dost vyděsilo, páč z medvědů mám neskutečný respekt. Pak jsem ale přimhouřila oči a zjistila jsem, že je ta cedule z Kanady. Ufff! Netýkala se dolomitských medvědů, měli ji tam pověšenou jen tak na ozdobu. 🥹 Pohoupala jsem se na tamní houpajdě a vyrazili jsme dál do kopce.

Obloha se nám zatáhla a začalo kapkat. Navíc bylo díky zataženému nebi hrozně tmavo a přítel mi začal vyprávět o medvědech a co by dělal, kdyby tam teď na něj medvěd vyběhl. 🐻 Z jeho vyprávění a představ jsem pochopila, že zachrání hlavně sebe a já zůstanu jako medvědova večeře. 😵 To způsobilo, že jsem přidala do kroku a přítel za mnou sotva stačil. Poslouchala jsem jeho peskování, jak ho to nebaví a kdeže jsou ty slibované vyhlídky… 🙈 Když jsme se vydrápali za bod nejhoršího stoupání, opět na nás ztrápeně civěl z kříže další Džízis. Italové Ježíše zbožňují a různé sakrální stavbičky a Ježíše na kříži potkáte takřka všude. Musím se přiznat, že při lezení do nejednoho dolomitího kopce jsem se už k nebesům opravdu obracela a prosila, aby to utrpení už skončilo a byli jsme na vrcholu. 😂

No a pak jsme konečně vyšli z lesa a před námi se otevřel výhled na nejvýše položenou horskou louku – Alpe di Suisi doplněnou o výhled na obří masivy dolomitských hor. 😍 Všude kolem nás kvetla kvanta horských bylin, až oči přecházely… dlouhá tráva se elegantně pohupovala ve větru a v dáli byly slyšet zvonce volně se pasoucích krav. 🐮

Sedli jsme si na lavičku a pustili se s chutí do sváči. Já už měla tak obří hlad, že bych se bývala klidně i pustila do spásání trávy jako ty krávy! 😂 Vytáhla jsem plátkový sýr a k němu ten prazvláštní plochý křupavý chleba s názvem Schuttelbröt. Byl tak tvrdý, že jsem si při pokusu o jeho ulomení málem ulomila prsty! 🙈😂 Majzla jsem s ním o lavičku a pak už se jeho střepy daly jíst… no jíst, spíš jsem je chvíli cumlala a až když se rozmočily v ústech, tak se daly žvýkat. I přesto, že jsem si chvíli připadala, jako bych měla v puse střepy z talíře, tak mi tenhle vostře tvrdej chleba zachutnal pro svou skvělou fenyklovou chuť a vůni.

Z našeho vyhlídkového místečka nás vyhnal vítr a ženoucí se déšť, který naštěstí trval jen chvíli. Obešli jsme rovinaté louky, užili si krásné výhledy a pak začali zase scházet dolů lesejkem dolů do Santa Cristiny.

Mapa s trasou: https://mapy.cz/s/fonetedalu

Den třetí – výlet na Tre Cime di Lavaredo (Lavaredské štíty, 2999 m n. m.) s přespáním nadivoko

„Ty Míšo, zítra má celý den pršet, to nevidím dobře!“ informoval mě večer přítel a druhý den jsme se opravdu probudili do propršeného rána. Radary ukazovaly, že pršet bude kompletně celý den a možná až večer se dočkáme jen zatažené oblohy bez kapek. 😔 Zaplatili jsme za předchozí 2 noci v kempu a odjeli jsme pryč s tím, že dojedeme do městečka Misurina, tam necháme auto a pojedeme autobusem na Tre Cime, kde přespíme nadivoko.

Déšť neustával a tak jsme jak pecky seděli v autě v Misurině do 18 h… Byly to úplné chlejstance vody a vyjít v tom ven, tak jsme do 5 minut kompletně mokří. 🫣 Navíc se veškeré hory ztratily v husté mlze a nic nebylo vidět. Člověk by se i hecl a šel by i v dešti, kdyby za to následovala odměna v podobě vyhlídek, jenže ta mlha spolkla kompletně všechnu dolomití krásu.

Když jsem zjistila, kolik stojí odvoz busem z Misuriny k Tre Cime, řekla jsem příteli, že bude lepší jet autem… že to vyjde skoro nastejno a aspoň se budeme mít kam případně vrátit. V 18 h jsme tedy vyrazili na Tre Cime. Vjezd do této oblasti vyšel na 30 eur za každých 12 hodin, nemalá částka… Pro nás to znamenalo, že nás to vyjde na 60 éček, páč jsme měli v plánu provést něco, co není úplně legální… měli jsme v plánu nocovat na Tre Cime nadivoko! 🤠

Vyjeli jsme autem až na vrchol k horské chatě a tam zaparkovali. Parkoviště zelo prázdnotou a nahoře byla neskutečná zima, vítr, déšť a mlha. 🥶 Oblékla jsem na sebe všechno oblečení, co jsem měla, nahodila jsem na sebe pláštěnku, na to batoh se spacákem zabaleným do velkého igelitového pytle jak na mrtvoly, přítel se taky napakoval a vyrazili jsme. V plánu bylo obejít 3 skalnaté vrcholky Tre Cime a zakempit někde pod nimi – místo jsme si vytipovali na mapě. Mapa nám ukazovala, že tam bude zelená plocha, ale reálně jsme netušili, co nás čeká. 😂

Byly to tak 3 h hrůzy, kdy jsem šla v totálním dešti po smekavých šutrech v nadcházejícím šeru někam do neznáma. Omrzlé ruce, bílá pára od pusy, voda v trekových botách, nohy zmrzlé na led… Pochodovala jsem jako robot a modlila se, abychom už byli v cíli a utábořili se. 🙏 Nejhorší část byla u samotného Tre Cime, kde foukal opravdu ledový vichr a kolem byly ještě zbytky sněhu. ❄️ Seshora jsme uviděli zelenou louku a v pozadí kleče a řekli si, že k nim sestoupáme a pokusíme se utábořit v klečích.

Sestup trval s těžkými batohy a se zmrzlými neposlušnými údy asi hodinu. Louka byla kompletně celá podmáčená a na ní stálo několik cenťáků vody. Obešli jsme ji a došli jsme až ke klečím, ve kterých jsme se ukryli. Byla jsem fakt vyčerpaná, ale ráda, že jsme na místě a že už mě čeká jen a jen spánek. Přítel uvázal na mé trekové hole celtu a upevnil ji z jedné strany kameny a z druhé přivázal ke klečím. Byli jsme dokonale zašití v keřích a zároveň jsme měli senzační výhled na Tre Cime – jedno z nejznámějších a nejoblíbenějších míst Dolomit. Co je pro Prahu Karlův most, tak to je pro Dolomity Tre Cime. 😍

Spát na divoko není v Itálii dovolené. Za stan by vám mohli hned napařit pokutu, celta se prý bere jako nouzové přespání a za to nepokutují, byť nevím nevím jak by tomu bylo zrovna v lokalitě Tre Cime. Chovali jsme se velmi tiše a samozřejmě s co největší ohleduplností k přírodě. 🌿 Jen co jsme se utábořili, začalo se dělat pěkně a Tre Cime osvítily poslední paprsky zapadajícího slunce. Úchvatná podívaná to byla i večer, kdy se obloha vyjasnila a všude svítily tisíce hvězd. 🌠

Ulehli jsme ke spánku. Celta je jen stříška nad vámi bez podlážky a navíc se ve větru kymácí a chvěje se, takže to člověku až nahání strach – obzvlášť, když my lidé potmě vůbec nevidíme. 😬 Musím se přiznat, že jsem pěkný posera a z celé noci jsem zamhouřila oko asi na hodinu a půl a modlila jsem se, aby už bylo ráno – uklidňovalo mě, že slunce vyjde už cca v 5 h a ukončí tak noc plnou hrůzy. Zatímco přítel se vůbec nebál a dobrodružství pod celtou si naplno užíval a ještě ve 3 h ráno šel nadšeně fotit Tre Cime s noční oblohou, já jsem se strachy a zimou klepala pod šustící celtou a poslouchala, jak je kolem nás příroda živá. Slyšela jsem, jak nám pořád něco šlapká kolem nocoviště. 😧 Už večer jsem zahlídla pobíhat horské sviště, proto mi bylo jasné, že to kolem pobíhají oni a hledají dobroty. Můj batoh pár dobrot skrýval. Přimáčkla jsem se k němu a doufala, že mi ho svišti přes noc nerozkoušou a neodnesou mi tortilu a konzervu s tuňákem někam do své nory. 😂😂 Taky jsem furt přemýšlela nad medvědy a racionální vysvětlení, že tam fakt medvědi nejsou, páč jsme opravdu hodně vysoko, mi teda rozhodně nestačilo. 😅

Ráno jsme se rychle nasnídali, vše pobalili a vydali se na cestu. Svítilo překrásně slunce a Tre Cime, které nás o pár hodin dříve děsilo v šeru a v dešti, nyní vypadalo tak nádherně a tak nevinně. 😍 Na louce jsme zahlídli horské sviště, ty pidižvíky, co mě celou noc děsili. Byli tak roztomilí. 😍 Hlídali si své nory a… dokonce i zapózovali na focení. Jsou na lidi už docela zvyklí a pokud jim k noře hodíte kolečko mrkve, ochotně se nechají vyfotit. Jen jim prosím nedávejte nic nezdravého, pouze něco běžného, jako je mrkev či jablíčko.

Obešli jsme si Tre Cime a vyfotili se i v protějších vyhloubených jeskyních. Přímo naproti Tre Cime je i horská chata, kde můžete posedět a za ní je horské jezero a další pěkné výhledy.

No a pak jsme se vydali pomalu směr naše auto. Šla jsem zrovna sama, protože přítel ještě dronoval, a za mnou ťapal český pár, který zjevně netušil, že jsem taky Češka a rozumím ji. Muž pobízel svou partnerku do kroku slovy: „Hele, pojď rychle, ať jsme co nejdřív na parkovišti a neskončíme tady jak slečna s tím spacákem.“ Slečna hned přizvukovala, že to teda jo a smála se. Teeeda, kdyby jen věděli, o co přišli! Jak dokonale dobrodružné to pod Tre Cime při přespávání nadivoko bylo! Sice jsem se moc nevyspala, ale byla jsem moooc ráda, že jsme tuhle naši misi podnikli. 😊

Den čtvrtý – přesun z Tre Cime přes Cortinu k Cinque Torri (2361 m n. m.)

Opustili jsme Tre Cime a odfrčeli autem přes městečko Cortina k začátku trasy na Cinque Torri, což mělo být jen pár kilometrů. Blížil se totiž večer a my chtěli ještě jednou přespat nadivoko v přírodě. Ano, protestovala jsem trochu, páč jsem předchozí noc kvůli svému strachu pod celtou moc nenaspala, ale tak nakonec jsem si řekla, že příteli udělám radost a ještě jednou tu celtu podstoupím. 😅

K Cinque Torii vede taková příjemná lesní cesta jak jinak než do kopce. Cca za hodinu jsme stáli lehce zpocení u Cinque Torri, což je taková zajímavá skalní věž – velmi oblíbená i u milovníků lezení po skalách. 😊 Prohlédli jsme si ji a já začala být nervózní z toho, že se už smráká a ještě nemáme najité místo pro další nocleh nadivoko. Vytipovali jsme si na dálku místo u lesejka cca kilák za horskou chatou a vydali se k tomu místu tak, aby nás od chaty nebylo moc vidět. I tady byla louka celá podmáčená, naštěstí plácek na kraji louky u lesejka byl vyvýšený a nedržela se v něm voda.

Přítel postavil celtu, tentokrát ji lépe připoutal ke kmenu stromu a strany zajistil dřevěnými klacky zapíchnutými do země. Viděli jsme na Cinque Torri, které pomalu mizelo v noční černi a my se uložili ke spánku. Pokud vás zajímá, jak to bylo se sprchováním atd., tak to prostě při spaní nadivoko úplně nejde k sobě. Chodí se spát „na prasáka“ a já coby nóbl dámička z Prahy s sebou tahám malé balení dětských vlhčených ubrousků, kterými se aspoň otřu pro takový ten lepší pocit čistoty. 😁

Vyspala jsem se tentokrát pod celtou? No nic moc… Přítel chrápal tak, že jsem nevěděla jestli ještě chrápe nebo jestli už to kolem celty neobchází medvěd a nechce nás sežrat. 🙈😂😂 Kolem zas něco pobíhalo a šustilo a navíc začalo o půlnoci pršet a kapky nám burácely na celtu. Ta se pod tíhou kapek stále svěšovala níž a níž, až jsme se ráno probudili spíš v celtovém tunelu. 😂 Jestli jsem spala 4 hodiny tak dobrý, byla jsem za to ale ráda. Aspoň něco. Celou noc se mi zdálo, jak nám pod celtu leze medvěd a já v hlavě přemejšlala, co vlastně dělat, kdyby nám tam fakt vlezl. Budu hrát kdyžtak mrtvou, to by mohlo pomoct… k tomu jsem nakonec došla a na ty 4 hoďky mírně uklidněná usnula. 🐻😂

Den pátý – přesun od Cinque Torri do krásného kempu Malga Ciapela Marmolada

Den pátý nám začal pořádným deštěm, který započal už o půlnoci. Pobalili jsme celtu, navlékli se do pláštěnek a vyrazili kolem Cinque Torri dolů k našemu zaparkovanému autu. Jestliže byla den předtím cesta k Cinque Torri docela fajn, tak teď v dešti to byl naprostý otřes, páč se změnila v bahnité kluziště. 😬 Já jsem si chytře vybírala místa, která od pohledu vypadala stabilně – hlavně jsem nechtěla uklouznout a majznout s sebou do červeného bláta. Přítel ten to bral dolů hlava nehlava a taky se tak 3x v tom bahně vyválel. 😅

K autu jsme došli úplně promočení. Na tomhle všem jsou snad nejhorší ty mokré trekové boty, kdy úplně cejtíte, jak se vám mezi prsty přelévá voda… Vlastně to byl už 3. den, kdy jsem šla v mokrých botách a jen jsem doufala, že mi v nich ty nohy nezačnou hnít. A taky jsem se bála, že až je vyzuju, tak všichni v dosahu 1 kilometru umřou smrady. 😂

Domluvili jsme se s přítelem, že se ubytujeme v kempu Malga Ciapela přímo pod nejvyšší horou Dolomit – pod Marmoladou, které s přítelem říkáme familiárně Marmeláda. 🥰

Když jsme přijeli do kempu, tak lilo tak strašně moc, že jsme zas hodinu seděli v autě a čekali, až přejde to nejhorší. Příteli jsem aspoň předala dárečky k našemu společnému výročí – loni jsme se 3. července dali dokupy právě na dovolené v Dolomitech a letos jsme oslavili rok spolu opět v dolomitích horách. ❤️

Konečně přestalo lít jak z konve a lilo jen jako z konvičky. Na vyvoněné recepci jsme se domluvili, že 2 noci přespíme a já se těšila na náš stan jako malé dítě. Huráááá, budeme ve stanu, nic mi do něj nemůže vlízt, krásně se do něj zapnu a budu si užívat ničím nerušený spánek! 😍

Postavili jsme stan v dešti a utíkali jsme do sprchy. 🚿 Ježišikristešmarjá nic nebylo lepšího než horká sprcha po 2 dnech nemytí a zmrzání v horách! Stála jsem tam pod horkým proudem vody asi čtvrt hodiny a říkala si, že mi to plýtvání snad ti nahoře odpustí, páč já jinak bývám ve sprše minimum času, aby zbytečně neprotékala voda do odpadu jen kvůli mé zhýčkanosti. Když jsem se dala dokupy, sedla jsem si do společenské místnosti kempu a užívala si po asi 5 dnech přístup k internetu. Odpovídala jsem na všechny zprávy, přečetla si co nového v Česku, mrkla na blog… 😊

Déšť neustával, opět lilo zase jako z konve. Přeběhla jsem v dešti potmě do stanu a šli jsme spát.

Den šestý – výlet kolem hory Marmolada

Šestý den našeho dolomitího putování jsme vyrazili na opravdu krásný trek. 😍 Sluníčko konečně parádně šajnilo. 🌞 Naskočili jsme do auta a popojeli k horské chatě Rifugio Passo Fedaia, kde jsme zaparkovali a odkud jsme náš pěší výlet započali.

Začali jsme opět do kopce nahoru po takové široké cestě pod lanovkou a vystoupali k horské chatě Rifugio Padon, kde jsme se na chvíli posadili na terásce a dopřáli si luxus v podobě italského capuccina s horskou přirážkou, takže v přepočtu za 150 Kč jedno kafe. Čert vem ty prachy, byl to krásný požitek… koukali jsme na protější Marmoladu, která je i v létě bílá, páč je na ní stálý ledovec. Také kolem nás byly i v červenci zbytky zledovatělého sněhu.

Když jsme dopili kafíčko, vydali jsme se na příjemnou cestu kolem Marmolady po takových loukách s velkými balvany. Užili jsme si na nich zábavné focení, kochali jsme se vyhlídkou na Marmoladu i nádhernými horskými bylinkami. Kolem běhali horští svišti a také se tam páslo navolno velké stádo ovcí. Tak tady asi medvěd nehrozí, když tu pasou i ovce, hurá! 😂

Vylezli jsme na kopec a chvilku seděli v trávě a užívali si krásnou Marmoladu, pod kterou je velké modré horské jezero Lago Di Fedaia. No a když už nám byla zima, začali jsme sestupovat dolů, což bylo lehce adrenalinové. No dobře, normální horský turista bez závratí si to bude totálně užívat, ale je tam pár úzkých úseků, kde se přidržujete řetězů, abyste náhodou nespadli dolů. Přítel se mi smál a já přemohla svůj strach z výšek a vše naštěstí překonala. 😊

Všimla jsem si, že zmizely ovce a přemýšlela jsem, kde jsou? Narazili jsme na ně až pod kopcem, kde byly zahnané do malé ohrady. Ha, tak přeci se o ně Italové bojej a na noc je zaháněj! U ohrady byla velká maringotka a kolem 3 statní chlapi s pořádně zarostlými, začerněnými tvářemi. I přes to, že vypadali jak obří hipíci zkřížení s Hagridem, měli v sobě něco poutavého… sálala z nich taková osobitost, zajímavost… 😊 Byli to pastýři ovcí a rozhodně se velmi vymykali soudobému způsobu života. Kolem sebe měli asi 7 velkých psů – border kolie, vlčáky a pak neurčitá plemena. Jeden pastýř psům za odměnu házel bochníky chleba. 🐶 Každý pes si svůj bochník chleba chvatně ukořistil, držel packami a rychle ho trhal a polykal. Byli to pěkní psi, určitě i šikovní, když uměli zahnat tak velké stádo ovcí. Vzpomněla jsem si hned na internetové diskuze o tom, jak lidé svým psům dopřávají syrové maso, horlivě se radí o správném výběru granulí bez příměsi obilí atd… tak to se v Itálii asi neřeší, tady se jim hodí bochník chleba a je vystaráno. 🙈😅 A to pejsci mohou být rádi, že jim pastýř nehodil Schuttelbröt, páč to by chudáci byli asi bezzubí! 🙈😅

Sešli jsme k jezeru Lago Di Fedaia, kde se můžete posilnit u chaty Rifugio Marmolada Castiglioni. My pokračovali dál kolem jezera až k našemu autu a potom uháněli do kempíku. Ještě před kempíkem jsme se ale stihli pomazlit se spoustou oslíků, které tam chovají a určitě se s nimi zajděte pomuchlat i vy. Jsou hrozně moc legrační a srandovně ííííáááájííí! 🐎

V kempu jsme si přisedli k takovému páru, ukázalo se, že jsou Češi a také zrovna večeřeli. Dali jsme se do řeči. Vydali se na Alta Via 2 a už byli v půlce. Vyprávěli nám, jak nocují nadivoko ve stanu, zdolávají ferraty… jak už v minulosti přešli v rámci dálkového treku Tenerife… napjatě jsem poslouchala, protože taková vyprávění z cest a osobních zážitků miluju. 😍 Prý se slečna také hrozně bojí medvědů, měla jsem radost, že v tom nejsem sama. 😁 Zatím na žádné zvíře v Dolomitech neměli štěstí a záviděli nám, že jsme už viděli kamzíka, lišku i horské sviště.

Mapa trasy: https://mapy.cz/s/karasaneba

Den sedmý – pohodová procházka městem Cortina di Ampezo a výlet kolem Passo di Giau (2236 m n. m.)

Rozloučili jsme se s krásným kempíkem přímo pod horou Marmolada a jeli se podívat do turisticky oblíbeného města Cortina di Ampezo. Prošli jsme se starým středem města, omrkli obchody a zašli se najíst do pravé italské pizzerie. 🍕 Dala jsem si výbornou pizzu s artyčoky a volským vokem a užívala jsem si konečně pravé italské jídlo s dokonalou obsluhou v podobě usměvavých italských gentlemanů v pěkných číšnických ohozech. 😍 Pizza to teda zrovna nebyla za pár kaček, no jedna vyšla asi na pětikilo, ale zas po dnech strávených na šutrbrotu a konzervě tuňáka a rejžochlebech jsem si fakt pošmákla. 😅 Nechybělo ani italské kapučínko, mňam!

Chtěli jsme si koupit náramky na památku, ale zjistili jsme, že zatímco na jihu Itálie máte prodejnu a stánky se suvenýry na každém kroku, tak v severní Itálii se asi tohle moc nenosí. V celé Cortině jsme našli jeden jediný obchod se suvenýry… jinak to byly samé drahé obchody á la Louis Vuitton, pizzerie, kavárny a antik prodejny se starožitnostmi. 🙈 S nákupem náramků jsme nepochodili, zajeli jsme aspoň do místního supermarketu Conad, kde nabízeli spoustu jedlých suvenýrů. Tak jsem aspoň rodině nakoupila slané šutrbrotí suchárky a také bylinné bonbony vyráběné s příměsí cortinského včelího medu.

No a potom jsme se vydali k horskému sedlu Passo di Giau. K tomuhle místu vede pěkně silnice – připravte se ale na to, že pojedete hooodně do kopce a spoustou serpertýn. 😵‍💫 Nahoře je plácek pro parkování a sjíždí se sem poměrně dost lidí. Tohle místo je vyhlášené pro krásné západy slunce a kolikrát tu na úžasné záběry čekají i profi fotografové. 🌄

Vyrazili jsme na krátký cca 3h výlet kolem Passo di Giau, kde je opět typická dolomití příroda – travnaté louky plné balvanů i kamenité úseky, kde vám pod nohami šutříky doslova ujíždí a vy se bojíte, že to sjedete po zadnici. 😁 Dalo by se to celé obejít kolem dokola, ale vede tam ferrata. Je sice nízkého stupně i pro začátečníky, ale netroufla jsem si na ni. Sešli jsme tedy postupně až k silnici a pak museli část cesty po silnici vylézt zpět k autu. Bohužel padala opět mlha a obloha se zatahovala, západ slunce nám absolutně nevyšel, byť jsme s přítelem trpělivě čekali. Původní plán bylo nocování nadivoko pod celtou, ale já jsem si trošku vydupala spaní nadivoko ve stanu. Sjeli jsme pod Passo di Giau autem na takový plácek, kde bylo pár kempovacích auťáků. Zaparkovali jsme Fabii a vyšli jsme na malý kopeček, kde jsme si postavili stan za velký kámen – krásně nás schoval. 😊 Popíjeli jsme horký čaj a koukali se směrem k Passo di Giau doufajíc, že by přece jen mohly být aspoň červánky. Vše kolem nás ale nejprve zmizelo v bílé temnotě mlhy.

Blízko nás kempovali v auťáku Chorvaté. Byla to rodinka a asi nejzajímavější z nich byl takový dědoušek s dlouhými vousy a dlouhými vlasy. Vypadal jako 70leté květinové dítě. ☮️ Zřejmě jeho syn mu půjčil drona a stařík se s ním zkoušel vznášet. Byla to docela legrační podívaná. Pak najednou s dronem začal létat o něco výš a dál a… bylo po dronovi… Přítel bědoval, že chudáček droník a že měl teda zlé majitele. Ti se drona neobtěžovali jít hledat a se smíchem odložili pípající vysílačku. A tak tam někde leží opuštěný droník ještě doteď a asi ho už nikdy nikdo neobjeví, protože zůstal kdesi v dolomitské přírodě mimo všechny stezky. 🥹

Den osmý – zastávka u Krimmelských vodopádů, návrat do ČR

„Tak obří vodopády jsi ještě nikdy neviděla! Celou tě nahodí vodou, stačí, že se k nim jen přiblížíš!“ Přítel mi líčil své zážitky z dávné návštěvy slavných Krimmelských vodopádů a já nadšeně souhlasila s jejich návštěvou při naší návratové cestě domů z Dolomit. Nebyly moc daleko, takže jsme si zas tak moc nezajeli.

Ráno jsme si u Passo di Giau pobalili svých pět švestek a vyrazili na cestu zpět do ČR. Za hodinku už jsme za zády viděli poslední dolomití vrcholy a řítili se vstříc novému dobrodružství v rakouských Vysokých Taurech. Trošku nás zaskočilo mýtné vybírané kvůli průjezdu tunelu, nechali jsme tam kvůli tomu asi 10 éček i přes to, že jsme měli zaplacenou 10denní rakouskou dálniční známku. 🫣 Dozvěděli jsme se, že je v Rakousku několik úseků, které jsou zpoplatněny ještě takto extra navíc. Ten průjezd placeným tunelem zabral asi 5 minut a ta částka za to mi přišla až moc velká.

V Krimmlu jsme zaparkovali na jednom z četných parkovišť, která se od sebe liší cenami. Zpravidla tam necháte něco kolem 5 – 6 eur s tím, že je tam základní taxa a pak dle času vám naúčtují příplatky. Vstup do areálu s Krimmelskými vodopády mi pak zas tak drahý nepřišel – byl jen za 8 eur za dospělou osobu, což jsou nějaké 2 stovky v CZK.

Koupili jsme si tedy vstupenky u paní v domečku a vyrazili rovnou k nejmohutnější části Krimmelských vodopádů. 😍 Byli jsme od nich asi 30 metrů a už jsem cítila pořádnou vlhkost ve vzduchu a dopadaly na mě malinké mikrokapičky vody. Kolem vodopádu se pak vznášely miliardy mikrokapiček a tvořily takovou bílou mlhu, která všude kolem poletovala. Nejdřív se mi až úplně k samotnému vodopádu nechtělo, ale pak jsem si dodala odvahy a vykročila tam. Hned jsem byla mokrá jako myš. 🐭 Tekly po mně čůrky vody a nahodilo mi to brýle tak, že jsem stěží něco viděla. 🥸 Zkoušela jsem něco vyfotit i natočit, ale chudák mobil dostal taky pořádnou spršku a objektivy byly pod salvou vody, takže mám z fotek i videí spíš slušné mazanice. No i pokus se cení! 😁

Od spodní části vodopádu se potom můžete vydat k jeho nejvyšší části. Krimmelské vodopády totiž tvoří vodní kaskáda o celkové výšce 385 m. Trasa vede ve stínu lesíka a nabízí opravdu hooodně vyhlídkových míst v různých výškových úrovních, takže si vodopád vychutnáte opravdu ze všech úhlů. Když budete mít štěstí, uvidíte dokonce nádhernou duhu! 🌈 Obzvlášť na fotkách vypadá taková duha vytvořená díky mikrokapičkám poletujícím kolem vodopádu a díky slunečním paprskům nádherně. Přítel je lenoch, takže se spokojil jen s několika vyhlídkami. Já jsem se došla podívat až k hornímu stupni Krimmelských vodopádů, které jsou považovány za jedny z nejkrásnějších vodopádů v Evropě. Přítel mi kladl na srdce, ať hlavně dávám pozor, protože se tu před pár lety pádem do vodopádu bohužel zabila Češka. Pozor jsem si samozřejmě dávala velký, vodopád byl tak mohutný, že ve mně budil opravdu respekt. 😇

Dočetla jsem se, že tamní klima má blahodárné účinky při nemocech dýchacích cest a astmatu, takže pokud vás něco takového trápí, snažte se tam zhluboka dýchat, ať ten čistý taurský léčivý vzduch natáhnete do plic. U vstupu ke Krimmelským vodopádů je i několik restaurací, občerstvení, zmrzlinárna a asi 3 prodejny moc pěkných věcí na památku. Já jsem si koupila kovový kravský zvoneček coby magnetek na ledničku a neodolala jsem… oni tam měli přívěsek v podobě ručně vyřezávaného horského sviště ze dřeva!!! No tak toho jsem musela nutně mít! 😍 Vždyť tihle horští lumpíci nás doprovázeli celou dovolenou v Dolomitech a při spaní nadivoko jsem si jich užila ažaž!

No a pak už jsme jen frčeli domů do Prahy a to skoro celou dobu v brutálním dešti. 🌧️ Na Rakouské dálnici nás obrali ještě o další poplatek na mýtném za průjezd po speciálním úseku (Ach jooo! Zas 10 éček za takovou pitomost, i když máte koupenou dálniční známku! 😵) a domů jsme dorazili až kolem 23. hodiny večer a to úplně vyčerpaní a hladoví. Vytáhla jsem z ledničky poctivej českej tvaroh a dala si ho pěkně s nastrouhaným zcvrklým jablíčkem, co mi tam zbylo v míse… tyhle návratové večeře miluju… tvaroh je prostě moje láska a v žádné zemi nekoupíte tak dobrý, jako máme my ten český! 😍

Tak čáo Dolomity, snad se zase za rok uvidíme! 😍