120. Cestovníček: Na kole směr daňčí obora Veltrusy

Kam vyrazíme tuhle sobotu na vejlet? Tři tečky se míhaly u chatu s přítelem… ha, něco píše… Měla jsem chuť na pořádnou pěší túru… „Co třeba na kolo?“ Ach jo, tak pěší túra nebude. No jo, holt vyjede ven můj retro bicykl Kristiánek. 😊 „No a kam pofrčíme?“ Přítel poslal mapku s trasou kolem Vltavy až do Veltrus, kde měla být přístupná obora daňků. Vypadalo to na pohodovej vejlet na kole a já si řekla, proč ne, však na kole jsme byli naposled někdy v květnu. „Tak teda v 11 hodin na Palmovce, jo?“

Vstala jsem dřív, abych stihla napumpovat bicyklu kola, promazat řetěz, kolo omýt, sebe upravit a taky nasytit nějakou tou zdravou snídaní. V 10:45 jsem šla snášet kolo ze 3. patra před byt, když tu náhle mi zvonil telefon. Jéžišmandeee, kdo to zas votravuje?! 🙄 Opřela jsem Kristiána o zeď a pracně vylovila telefon ze zaplněného batůžku. „Michalko, já jsem zaspal, teď jsem se probudil, tak to posuneme na 12. hodinu, jo?“

Myslela jsem, že ho přetrhnu jak hada. 🐍 Ach jo, proč si jednoduše nenatáhl budík… jindy mu zvoní omylem i o víkendu a teď ho jako na potvoru ani nepřiletěl vzbudit jeden z pražských holubů, co mu skoro každej den vrká za oknem. 🤬 😂 Nabroušeně jsem se vrátila do bytu a byla jen ráda za to, že jsem nesnesla kolo až dolů na ulici a nezjistila to prevítské zaspání až tam. Ono snést Kristiána a vynést ho do 3. patra činžáku bez schodů je docela posilka! 😁

Ve 12 h jsem dojela na smluvené místo a přítel se zajímal, co všechno mám s sebou na kolo. Řekla jsem, že pumpičku a sadu nářadí, páč bez toho už nejezdím. „A sadu na lepení duše náhodou nemáš?“ No nemám, tohle s sebou nevozím, páč bych duši stejně neuměla vyměnit a snažím se jezdit opatrně, takže případné střepy včas zmerčím. Řekla jsem příteli, že jsem za celý život nepíchla a nepíchnu ani dnes, proto se vyrazit na výlet bez sady na lepení duše fakt nebojím. 😁

Přítel skočil na Palmovce na kolo a já to své tlačila, páč jsem nechtěla jet mezi tramvajema. Mám tramky ráda, ale jako cyklistka z nich mám faaakt respekt. 😬 To se přítelovi náramně nelíbilo, a tak jsem poslouchala, jakej jsem srab, jak se chovám jako malý dítě a blá blá blá. Když jsem po 5 minutách chůze došla pěšky k cyklostezce, jen jsem kroutila hlavou nad tím, zda stojí za to, aby do mne takhle šil kvůli pěti minutám tlačení bicyklu. Já se ale jen tak nerozohňuju a s chladnou hlavou jsem si pomyslela: Však ona ti to karma spočítá! 🫣 Říkám si to vždycky, když se ke mně někdo chová neoprávněně nepěkně. Za svůj život jsem postřehla totiž takovou zajímavou věc – přijde mi, jak kdyby mě někdo tam nahoře chránil a bránil. A tak každý, kdo se ke mně zachová jakkoliv nemile, tomu se i něco nemilého později stane, aniž bych mu to nějak přála. To je ezoterika, co? 😂

Frčeli jsme si po krásné cyklostezce přes pražskou Tróju až do Klecan. V Klecanech cyklostezka končila a museli jsme přejet na normální silnici a tím nám začala i jízda do kopečku. Pane jo, já si teda mákla! 🥹 Funěla jsem jak v posledním tažení. Kristián má totiž jen 3 převody na jednom kole, takže zatímco si přítel šlapal „na jedničky“, já jsem myslela, že spíš začnu couvat z kopce dolů. 😂 Retro bicykl je holt krásný na pohled, ale náročný na jízdu. Nejsem ovšem žádná panenka a ráda si dám do těla, takže jsem z kola neslezla a dupala a dupala, co to jen šlo.

Dorazili jsme do Máslovic, kde bylo u Vltavy takové sympatické občerstvení Na Dole. Přítel si tam dal kebab a já zatím pozorovala raky ve Vltavě – faktiš, nekecám, ve Vltavě žijí raci a já je viděla poprvé v životě naživo! 😍 Měla jsem teda dcl problém je vidět kvůli zakalené vltavské zelené vodě, ale jako… opravdu tam byli raci!

Nasedli jsme na kola a vyrazili z Máslovic do Kralup nad Vltavou. Cestou jsme viděli zahradu, kde se pásla legrační prasátka a minuli zámek s hezkým názvem Chvatěruby.

V Kralupech nad Vltavou jsme trochu zabloudili, ale díky tomuhle zabloudění jsme viděli velmi zajímavou sochu v podobě velké mužské hlavy s torzem ženy posazené týpkovi na palici. 😁 Jako tohle musí opravdu každého na první dobrou zaujmout! Zpětně jsem si dohledala, že jde o památník Georga Karse v podobě jeho obří hlavy a to ženské tělo představuje obklopení umělce múzami.

Z Kralup jsme se zanedlouho dostali do Veltrus, kde je zámek a také již zmiňovaná daňčí obora. Obora je specifická tím, že do ní můžete vstoupit skrze taková speciální vrátka. Můžete tam s kočárkem, pěšky i na kole. Oborou jsme si projeli a vyhlíželi daňky, ale ti se jako na potvoru zašili na druhou stranu obory, kam nevedla žádná cesta. 😔 Až když jsme oboru opustili, uviděli jsme stojíc na cestě pár daňků ležet ve vysoké trávě. Čouhaly jim jen parohy a víc jsme z nich neviděli. No nevadí, poblíž zámku je totiž ještě velká ohrada s kozami a tak jsme si užili aspoň tahle rohatá zvířátka. 🐐

Zpátky jsme se vraceli po stejné cestě a krásně jsme svištěli až do Máslovic. Měla jsem už šílený hlad, ale přítel mě furt pobízel, ať ujedeme co největší kus trasy a že se najím až u Vltavy v Klecanech. No tak jsem si řekla, že to zkusím vydržet a šlapala s kručícím žaludkem. Kdo mě potkal, myslel si asi, že na něj troubím… ale fakt přísahám, že to tak nahlas kručel můj žaludek! 😅 Od Máslovic už jsme zase funěli do kopečků a já cítila, jak mi dochází energie, páč snídani z rána už jsem v žaludku naprosto spálila a nebylo z čeho brát. Vidina Klecan a možnosti se najíst mě ovšem popoháněla dál a dál. 🤩

Už jsme si to svištěli dolů z kopce směr Klecany, když tu náhle za sebou slyším: „Míšo, Míšooo, Míšooooo!“ Zastavila jsem, otočila jsem kolo a jela ke stojícímu příteli. „Já jsem asi píchl kolo!“ 🙈😂😂

No, to nevymyslíte! On fakt píchl! Trest karmy za to, jak do mě rejpal. 🙈 Přední kolo měl úplně měkké a mně v hlavě šrotovalo, co budeme dělat. Nakonec jsem navrhla, že sejdeme pěšky do Klecan a že se tam zeptá v občerstveních, zda nemají něco na opravu duše – však tam kolem po cyklostezce denně projedou stovky cyklistů. Ze všech občerstvení přítele vykázali s tím, že nic takového nemají. Najednou jsem si všimla, že tam je přívoz a na druhé straně Vltavy že jezdí vlak… Už to mám! Přeplujeme na přívozu na druhou stranu a pojedeme do Prahy vlakem a pak metrem na byt! 🤩

Z jízdního řádu přívozu jsme vyčetli, že ten den už pojede jen jednou jedinkrát a to za 20 minut – to bylo velkééé štěstí, jinak bychom šli pěšky asi až do Prahy! 😂 Na druhou stranu Vltavy se tam totiž nedá bez přívozu dostat a snad až do Prahy není přes Vltavu ani jeden most.

Konečně jsem se mohla najíst, což dost zkrátilo čas čekání na přívoz. Když přišel pan přívozák, seběhla se k přívozu kupa cyklistů, co chtěli převézt na druhý břeh řeky. Začali házet do lodičky svá kola hlava nehlava a když jsem to zmerčila, vůbec se mi to nelíbilo – přece si nenechám odřít svého milovaného Kristiánka! 🙈😂 Řekla jsem příteli, že jestli mu to nevadí, pojedu do Prahy sama na bicyklu a on ať si jede přívozem a vlakem, páč nechci, aby mi odřeli kolo. Bylo mi to trošku líto ho tam takhle nechat, ale naštěstí to bral sportovně. 😁 Dali jsme si pusu na rozloučenou, zamávali si a naše cesty se rozpojily.

Do Prahy jsem si svištěla asi 15 zbývajících kiláčků sama a užívala si dozvuk celkem pěkného cyklovýletu, který doporučuju podniknout i vám… jen si ale s sebou vezměte sadu na lepení duše, nářadí a pumpičku! 😂😂😂