*v textu hodně používám slovo moře, avšak vím, že Madeiru obklopuje Atlantský oceán 🙈

**fotografie najdete úplně dole pod článkem 😊

O Madeiře jsem poslední 3 roky začínala slýchat čím dál víc. Vídávala jsem příběhy na FB i Insta, fotografie parádních madeirských hor, občas jsem se nachomejtla k nadšenému vyprávění přátel i kolegů… ale tak nějak mě nenapadlo, že bych se na Madeiru mohla taky vydat. Madeira si mě zavolala sama a možná tomu napomohl osud, takže jsem 14. května 2024 nasedla na letadlo a vyrazila směr slavný portugalský ostrov v Atlantickém oceánu. Celý madeirský příběh se dozvíte v tomto článku. 👇

Madeira? Dárek ke kulatým narozeninám

Jak už jsem výše psala, cestovat na Madeiru jsem neměla v úmyslu, poslední dobou víc myslím na Makedonii a Řecko. 😁 Přítelův tatínek však slavil 60. narozeniny a maminka měla skvělý nápad na dobrodružný dárek k takto kulatým narozeninám – vyrazíme společně právě na Madeiru! Všichni (tedy já a přítel a přítelův bratr s přítelkyní) jsme nadšeně souhlasili, založili soukromou WA skupinu a tajně vše vymýšleli. Oslava proběhla zkraje roku a dárek se tatínkovi samozřejmě líbil. 🤩 Zbejvalo jen počkat pár měsíců, abychom mohli vyrazit za naším madeirským dobrodružstvím. Těšili jsme se šííííleně moooc!

Letenky na Madeiru – vyplatí se čekat?

Už od září jsme sledovali cenu letenek. Někdo radil koupit letenky co nejdříve, další zase, že je lepší počkat. Cena se však příliš neměnila a narozeninový termín se kvapem blížil. Letenky s mezipřistáním vycházely v lednu na květnový termín o něco výhodněji – tuším kolem 6 tisíc tam i zpět za jednoho. Znamenalo by to ale i 12 h trvající tahanici po letištích a přílet i v ranních hodinách, což s ohledem na věk některých z naší skupinky nebylo moc komfortní. Přímé letenky na Madeiru z Prahy do Funchalu tam i zpět na jednu osobu vyšly na nějakých 8879 Kč. Schválně jsem se dívala, na kolik by vyšly letenky kupované v květnu a samozřejmě se ceny o něco málo zvedly. Aktuálně by vyšla Madeira přímým letem z Prahy na celkových min. 9,5 tisíc. (rychle jsem se koukla na nabídku Skyscanner) Jestli budete s nákupem letenek čekat tedy nutně nemusí znamenat velkou úsporu. Spíš by bylo možná lepší kupovat letenky ještě s větším předstihem než půl roku anebo hlídat portály, kde informují o výrazně zlevněných letenkách. S velkým otálením se také pojí riziko nevyhovujících termínů pro dovolenou, jelikož ostatní více vyhovující lety budou vyprodané.

Co s sebou na Madeiru?

Dočetla jsem se, že Madeira je ostrov s rychlou změnou počasí. Články udávaly, že na Madeiře občas sprchne, ale deště jsou krátké a hned je vystřídá sluníčko. Teploty jsou tam příjemné okolo 23 stupňů a na ostrově panuje vlastně celoročně jaro… Nooo tak jsem se dle toho zabalila – několik tílek na ramínka, šatičky, sandálky, plavky… na treky šortky… díky bohu, že jsem do batohu na poslední chvíli přihodila i termo mikinu, turistické kalhoty a turistický nákrčník/čelenku na uši. Proč píšu díky bohu, tak to se dozvíte o odstavec níž 😁 

Jinak určitě doporučuju pohodlné trekové boty, teplou mikinu, turistické kalhoty, něco přes uši do větru, kvalitní pláštěnku, menší batoh na výlety, léky. A netahejte deštník nebo boty do vody, zbytečně to zabírá místo a stejně to nepoužijete. 😅

Počásko na Madeiře – mokro, mokro, mokro 😂

Čekala jsem spíš sluníčko a teplíčko, opak byl pravdou. Už když jsme dorazili na Madeiru, obloha byla zatažená a jemně mrholilo. 🙈 Na Madeiře jsme strávili celkem 10 dní a z těch bylo krásné slunečné počasí asi 2 dny. Krátké deště se nekonaly, většinou pršelo valnou část dne a já byla šťastná, že jsem si s sebou vzala pláštěnkové decathloňácké pončo, které mi krásně zakrylo i batoh. 23 stupňů a slunečno má většinou jen Funchal, případně městečka na pobřeží. Jakmile se vydáte do hor, je tam v květnu třeba ráno jen 7 stupňů, nepříjemný studený vítr, déšť, mlhy. Na deštník rovnou zapomeňte, v tom větru byste z něj měli za chvilku satelit 😂 Byli jsme sice tak blízko Africe, ale klepali jsme na Madeiře solidně kosu. 😁 Uprostřed dovolené jsem si musela dokonce vzít Paralen, protože na mě „něco lezlo“, zřejmě prevít v podobě madeirského nachlazení. 🙈😅

Madeirská kuchyně – co jsme zkusili?

Mohu říci, že na Madeiře vaří opravdu skvěle. Nechodili jsme sice do restaurace často, ale z těch několika jídel, co jsem ochutnala, soudím, že madeirská kuchyně je opravdu výtečná. 😍 Já jsem vyzkoušela madeirské národní jídlo espada com banana i s marakujovým dipem, což je filet z ryby zvané espada neboli tkaničnice, ke které dostanete osmahlý banán. Espada má bílé, jemné maso, chutí je podobná tresce a s banánem chutná fakt bombasticky! Espadu v různých úpravách jsem měla celkem 3krát. Určitě využijte šance ji ochutnat, údajně tkaničnice žije jen kolem Madeiry a v jiných zemích vám ji nenabídnou. 😭 No v Česku si ji také jen tak nekoupíte! 😁 Já už mám po espadě solidní absťák… taková dobrota… no, budu se muset spokojit s českým kaprem. Možná by s banánem nechutnal špatně… 🤣

Další velkou specialitou jsou obří masové špízy zvané espetada. Přinesou vám na stůl velký stojan a následně na něj zavěsí dlouhý špíz s napíchaným hovězím masem. Zpravidla se tohle jídlo jí s tatarkou a hranolky. Já ho neokusila, ale přítel povídal, že dobré, leč mu tam chyběla omáčka a bylo to až moc suché. 😅 Zajímavé je, že na Madeiře nejsou moc zmrzlinárny a potkat tak krámek se zmrzlinou je skoro umění. A když už ho potkáte, pyšní se tím, že jde o zmrzlinu z italských Benátek.

Nakupování v madeirských obchodech

Byli jsme překvapení, že na Madeiře není moc velkých obchodů. Nečekejte Lidly a podobně. Spíš narazíte na menší obchody podobné českým večerkám. Ceny produktů jsou o něco dražší než v Česku. Bílý velký jogurt vyšel na 2,2 eura, 150g balení tvrdého sýra na 2 eura, 400g chléb na 1,5 eura, madeirské banány kilo na 1,69 eura, Philadelphia mazací sýr na 3 eura, madeirský sýr v syrovátce 100 g na 1 euro, pet lahev s vodou na 0,65 euro, kilo tuňákových stejků na 18 euro, 400g ovesné vločky 1,20 eur… Na větší obchody s potravinami jsme narazili až ve Funchalu a jmenovaly se Pingo Doce. Nabídka zde byla opravdu velká a za super ceny. Pokud chcete kupovat jedlé suvenýry, jako je poncha nebo sardinky/tuňáky či Rebucados bonbony, pak je právě v Pingo Doce seženete za velmi rozumné ceny. Všude se dalo hezky platit kartou. (ale je lepší mít vždy hotovost v záloze – třeba na úhradu parkovného)

Co na Madeiře určitě ochutnat, koupit, vyzkoušet

Povinností je určitě ochutnat ponchu /ponču/, což je madeirský alkoholický nápoj vyrobený z ovocné šťávy, medu a rumu. Nabízí ho jak bary a restaurace, tak samozřejmě obchody. Prodává se většinou v plastových lahvích a 200 ml ponchy vyjde na necelá 4 eura, pokud ji koupíte v supermarketu (na trzích stojí ta samá i 10 euro).

Na každém rohu nabízí také madeirský medový dort, který je kulatého tvaru a v různých velikostech od maličkého kolečka až po 30 cm kolo. Oblíbené jsou rovněž madeirské medové sušenky.

Z ovoce jsme ochutnali anonu – zajímavé ovoce s bílou slaďounkou dužinou. Ze zeleniny typické pro Madeiru určitě vyzkoušejte zelený čajot – stačí ho oloupat a můžete ho klidně konzumovat syrový, leč se hodí i pro zapékání. Vynikající mají na Madeiře banány, byla jsem až překvapená, jak úžasně ovocnou chuť měly! Banánovníky vidíte na Madeiře v každé druhé zahradě a očividně se jim tam moc daří. Pokud koupíte madeirský banán ještě nedozrálý, tak vás určitě překvapí, jak špatně jde oloupat a jak jeho slupka praská na menší části.

Co se mi nepovedlo zkusit, ale vám to doporučím – pokud někde uvidíte květ monstery, tak ho berte! To se jinde koupit snad nedá! Já tak lituju, že jsem si ho nekoupila! Bohužel jsem ho uviděla až cca 2 dny před odjezdem v nabídce venkovního prodejce za cca 3 eura kus a bylo mi jasné, že už by mi nestihl dozrát. Monstery na Madeiře rostou skoro v každé škarpě a pobavilo mě, že jimi lidé přikrývají rostlinky zřejmě před chladem tak, jako my přikrýváme rostliny před mrazem chvojím. Monstera utváří šiškovitý zelený květ a ten je údajně delikatesou.

Určitě vás napadlo, zda je možné si koupit semínka madeirských rostlin a převézt je v letadle? Já to nezkusila, ale údajně se to všem zatím podařilo (sondovala jsem ve FB diskuzích) a nikomu semínka ani oddenky na letišti v koši nezůstaly – takže pokud se vám kalokvět africký líbí, můžete ho pozvat na otestování české půdy. 😁 Jen pozor, mrazuvzdorný určitě nebude.

Ubytování na Madeiře a půjčení auta

Ubytko jsme včas bookli přes booking.com, a to v podobě domu a bytu vždy se 3 ložnicemi – jedno ubytování jsme měli v Ponta Delgada a druhé ubytování v samotném Funchalu. Obě ubytování byla krásná, čistá, útulná a s velkou kuchyní pro případné domácí kuchtění. Toho jsme využili a každý den jeden z párů připravil večeři, smáli jsme se, že to máme jako takové Prostřeno a můžeme jídla i hodnotit a porovnávat. 😁 Vařením doma nemusíte být o nic ochuzeni, nabídka ryb a mořských potvor v obchodech je skvělá a tak si můžete za pár korun ukuchtit výborná jídla z lokálních ingrediencí. Anebo si dát občas špagety s kečupem a ušetřit euráče třeba na madeirské sjíždění kopce v proutěných sáních. Auto jsme si půjčili velké 6místné v podobě Dacie Jogger. Kvůli prudkým kopcům a zatáčkám v horách je lepší mít silnější auto. Vypůjčení proběhlo přes českého zprostředkovatele, na kterého jsme narazili na FB Česká Madeira. Vše proběhlo bez problému, auto bylo výkonné a pěkné a nemusela se skládat žádná záloha. 

Cestovní deník den po dni – aneb Co jsme všechno na Madeiře podnikli

Den první – přílet do Funchalu, odjezd do Ponta Delgady, hodování v Calamaru

Odlétali jsme před polednem se společností Eurowings. Měli jsme každý malé zavazadlo do letadla bez příplatku a s sebou jeden velký kufr za příplatek cca 700 Kč. Překvapilo nás, že nám převážili i batohy, které měly mít hmotnostní limit 8 kg, což jsem nevěděla. Můj vážil 8,12 kg a nechali mě s ním naštěstí do letadla nastoupit, ale paní si tam šuškala s kolegou, že se jí ten batoh zdá už moc velký. 😬 Letu jsem se bála, protože Madeira je pověstná silným větrem, který znesnadňuje přistávání. My ovšem měli pohodový let s hladkým přistáním. Škoda jen, že nás Madeira přivítala zamračenou oblohou a kapkami deště. Na letišti ve Funchalu jsme vyzvedli kufr a přijel si pro nás týpek s pronajatým autem. Odvezl si přítele a jeho bratra kvůli sepsání smlouvy. Kluci se pro nás následně vrátili a vyrazili jsme pryč z Funchalu do městečka Ponta Delgada.

Tam jsme dojeli za necelou hodinku. Ubytování bylo pěkné, leč jsme zjistili, že v Ponta Delgada nic není. 🙈 Restaurace odpoledne už nevařily, nejbližší obchod byl od nás 6 km… Sedli jsme tedy do auta a vyjeli na večeři do restaurace Calamar v Sao Vicente , kterou jsme vygůglili a která měla velmi dobré hodnocení. Calamar se ukázal jako výborná volba a všem tuhle restauraci mohu s klidným srdcem doporučit. Obsluha byla velmi příjemná a přátelská, prostředí pěkné, jídlo báječné. Právě tady jsem ochutnala madeirské národní jídlo espada com banana i s marakujovým dipem a byla to doslova pohádka na jazyku! 😍 Tohle bych mohla baštit každý den! Cenově vyšla jídla na cca 24 eur i s přílohou a pitím. 

Stavili jsme se také na nákup v nedalekém obchůdku Supermercado Amanhecer, který byl sice menší, ale nabízel vše potřebné – ovoce, zeleninu, pečivo, mléčné výrobky a… ponču i madeirské víno, čajot i anonu.

Den druhý – leváda Do Alecrim, vodopád Lagoa Do Vento, les vavřínů Fanal, pobřeží Seixal

Předpověď věštila deštivé počasí. 😭 Co podniknout? Vydali jsme se k naší první levádě na Madeiře vůbec. Levády jsou takové zavlažovací kanály, kterými protéká voda. Kolem levád bývají cestičky a chodníčky, které v současnosti slouží jako turistické trasy. 

K místu začátku levády jsme jeli pěkně autíčkem a nestačili se divit, jak déšť přidával na síle a mlha kolem nás neskutečně houstla. Chvílemi nebylo z auta vidět ani na 2 metry a já litovala přítele, který řídil. Navíc jsme projížděli místem, které bylo označené jako lokalita s volným pohybem krav a co nevidět nám jedna krávokrasavice v mlžném oparu přes silnici opravdu přešla. 🐮 Možný pohyb krav na silnici není označen klasickou dopravní značkou, nýbrž jakmile do kraví lokality vjíždíte, tak auto přejede přes takové prahy na silnici a vydá silný drnčivý zvuk. 

Vycházeli jsme z parkoviště Rabacal a šli část trasy levády s názvem Do Alecrim. Cesta byla zprvu v podstatě po rovince a jednoduchá, akorát nám pršelo a slibované krásné výhledy kolem levády, byly ponořené do mlhy husté tak, že by se dala krájet. Klasika. 🙈

Zajímavé bylo, že v levádě pluli tmaví, ultrarychlí pstruzi. Voda byla úžasně čistá a chladivá a v jednom místě levády tekla tryskem, protože koryto levády bylo situované prudčeji z kopce dolů. 

Na tuším první odbočce jsme sešli dolů pod kopec, na zemi bylo pěkné bahýnko, až jsem se bála, jestli se nesmeknu a kopec spíš nesjedu po zadeli. 🙈😂 Potkali jsme první menší vodopádík a pokračovali k většímu s názvem Lagoa Do Vento, který jsme zahlédli z dálky. Cesta k němu byla z kopce a po řádně rozblácené cestě. Tady už jsem myslela, že to po dvou nedojdu a potýkala se s řádným bahnosurfingem. 😂 Přítel, nadšený videokameraman, zmizel v dáli a zřejmě si už točil vodopád, zatímco já se v jednom místě trasy šprajcla a nevěděla „jak dát nohy“, abych neuklouzla a přemýšlela, čeho se chytnout, abych se kdyžtak udržela stát. 😅 Naštěstí mi tam pomohl jeden turista – podal mi ruku a z prudkého bahnitého místa mě vytáhl. Došla jsem až k vodopádu a když jsem viděla své červeným blátem pokryté botičky, radši jsem rychle zdvihla zrak k vodopádu, aby pohled na něj zahnal smutek, který ve mně vzbudila myšlenka na to, jak ty boty proboha vypucuju. 🙈😂

Madeirský vodopád Lagoa Do Vento je opravdu impozantní. Voda padá z notné výšky a krásně prší do malého jezírka utvořeného pod vodopádem. Pár nadšenců a otužilců se vysvlíklo a po delším váhání nakonec do vody skočilo. No, fotky budou mít z tohoto zážitku jedinečné, leč mě by do té studené vody nikdo nedostal! 😅 Už tak mi byla strašná kosa a cvakaly mi zimou zuby. 🥶

Když jsme se pokochali vodopádem, vyrazili jsme tou samou cestou zpět. Opět to strašné bláto… přítel mi tentokrát na kritických místech podával ruku, a tak jsem nakonec kopec vylezla, aniž bych ho po blátě zcouvala. 😅

Boty jsem u parkoviště potahala tak 10 minut v mokré trávě, abych je očistila a nezašpinila vypůjčené auto. Potom jsme nasedli a frčeli věhlasnému madeirskému místu – k lesu Fanal.

Fanal je les veeelmi starých vavřínů a velmi často je zahalen do mlhy, která skvěle dotváří tamní specifickou atmosféru. Jelikož jsme měli mlhu celý den výletu, tak jsme se nemuseli bát, že by nás Fanal zklamal. 😂 Mlhy tam bylo tolik, až jsem se bála, abych se neztratila a přemýšlela jsem, zda za sebou něco netrousit po vzoru Mařenky a Jeníčka. 😁 Bůh ví, kolik zlých madeirských Ježibab v perníkových chaloupkách v tom vavřínovém háji mají. 😅

Fanalem vede mnoho tras a ty jsme si bohužel kvůli nepřízni počasí moc neužili. Mlha byla opravdu extrémní, foukal ledový vítr a jemně poprchávalo. Zima mi byla pořádná a tak jsem Fanal poznávala s drkotáním zubů. 🥶

Vavříny jsou opravdu krásné, bizarní, neokoukané a celkem strašidelné. Navíc musíte dávat pozor, abyste si na botě kromě klasického červeného madeirského bahna neodnesli i kravinec. Kravích lívanců je totiž ve Fanalu po zemi požehnaně. Kraví víly tam obchází vavříny a spásají zelenou travičku. Nám se jedna také zjevila – vystoupila z mlžného oparu a my si ji chtěli pomazlit, ale… fanalská kráva sklopila rohy a skoro to vypadalo, že nás spíš nabere. 🐮🙈😅 Na mazlení rozhodně nebyla. 

Když jsme se vrátili k autu, měli jsme radost, že se trochu ohřejeme. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že se za chvíli pěkně zpotíme – avšak ne díky topení v autě, ale kvůli nervům, zda neskončíme s károu v údolí. 🙈😂 Auto jsme sice dostali krásné a výkonné, ale řiďte si ho, když s ním nemáte zkušenosti a nejste na něj zvyklí. Nemělo klasickou ručku, ale jen takové tlačítko… no a při snaze vycouvat z parkovacího místa na silnici do mírného kopce se nám stalo, že auto necouvalo, ale jelo dopředu! Nechybělo málo a auto by nám skončilo pod kopcem v hustém madeirském porostu! Vystoupili jsme z káry, pár nás chytlo rám auta při otevřených dveřích, někdo tlačil auto zepředu a řízení se místo přítelova bratra ujal přítel a… chvilka napětí… auto začalo couvat a tragédie se naštěstí nekonala! Tenhle nepříjemný zážitek doprovázený zprvu hysterií se nakonec stal stórkou vzbuzující nejeden úsměv na rtech. My Češi jsme holt až moc zvyklí na Škodovky a Dacie se s námi nechtějí kámošit. 🙈😂

Z Fanalu jsme poté sjeli do městečka Seixal, kde jsme se prošli po pláži. Zaujalo mě, jak byla nezvykle tmavá – písek byl skoro černý. Na konci pláže prýštil ze skály malý vodopád, který onomu místu přidával na magičnosti. Mezi kameny pobíhali velcí červení krabi, byli však tak plaší, že je skoro nešlo vyfotit. Pobavilo mě, jak se během naší kratší návštěvy pláže několik lidí přemohlo, vysvlíklo do plavek, hupslo do moře, nechalo se rychle vyfotit a už se zase dralo na břeh a oblékalo. Jooo pro fotku na Instáč všechno! 😅

Den třetí – nejvyšší hora Pico Ruivo, Santana, Calhau de Sao Jorge

Pico Ruivo je místo, které nelze při dovolené na Madeiře vynechat – každý tam chce! Každý chce na vlastní oči vidět ty epické výhledy z tohohle horského velikána! 😍 Můžete se sem vydat jednodušší nebo náročnější cestou. Ta snadnější je z parkoviště Achada do Teixeira a ta složitější je trek z Pico Arireiro přes Pico Ruivo se zakončením na Achada do Teixeira Parking. My jsme třetí den našeho pobytu na Madeiře zvolili snadnější verzi, byť já osobně (nj, mám prostě turistického ducha 😅 ) bych si trasu vydupala až z Pico Arireiro. Možná jsem svou myšlenkou na náročnější trasu vyslala přání do vesmíru… a zda se splnilo se dozvíte, pokud si přečtete celý tento článek! 😁

Na parkoviště Achada do Teixeira jsme přijeli kolem 9. hodiny ranní a bylo z poloviny zaplněné. Nic se tu neplatí, jen zaparkujete a můžete rovnou vyrazit. Když jsme vystoupili z auta, byla pořádná kosa. Měla jsem s sebou díkybohu turistické kalhoty, takže jsem si je hned dala přes šortky. Přes uši se hodila čelenka, fučel tam fakt ledový vítr. 🥶

Trasa je snadná a čekalo nás jen mírné stoupání. No, pokud nemáte vůbec žádnou fyzičku, tak si asi kousek zafuníte, ale pro běžné turisty je toto nenáročné. Jdete skoro celou dobu po chodníčku z kamenů a kocháte se vzrostlými keříky a horskými bylinami, které kolem cesty rostou. Počítat musíte i se spoustou turistů, Pico Ruivo je zkrátka atrakce prvního řádu. 

Po zdolání 3/4  trasy narazíte na horskou chatu, kde si můžete koupit kafčo, pořídit suvenýr nebo zajít na placený záchod. My se tu moc nezdrželi a pokračovali na samotný vrchol Pico Ruivo. Celou cestu, co jsme šli, bylo vidět maximálně na vzdálenost 7 metrů. Vše halila hustá bílá mlha a všichni jsme začínali být zklamaní, že z nádherných výhledů neuvidíme nic. 😶‍🌫️ Mlha se krátce zvedla u jednoho údolí a tak jsme měli malý výhled na dejme tomu 5 minut. 😂

Když jsme se vyškrábali na Pico Ruivo, viděli jsme VELKÉ PRD. 💩 Vše, kompletně vše bylo v mlze. Přítel říkal, že když vydržíme hodinu čekat, tak se dle předpovědi dočkáme slunce. No tak jsme na vrcholu Pico Ruivo nakonec seděli více než hodinu a… nestalo se nic, mlha byla stále všude kolem nás. 🙈😅 Nezbývalo nic jiného, než to vzdát. Vrátili jsme se tedy stejnou trasou k autu a užívali si aspoň pohled na trsy kopretin a další horskou nádheru, co nám mlha na dohled těch 7 m dovolila vidět. 😂

Z parkoviště Achada do Teixeira jsme se vydali autem do Santany. Jakmile jsme sjeli níže, mlha zmizela a bylo nádherně. V Santaně jsme se stavili u malého vodopádu. Auto jsme zaparkovali v zahradě hrozně milého Madeiřana, který nám to dovolil a k vodopádu se vydali pěšky. Byla to příjemná miniprocházka. Vodopád padal z notné výšky do malého jezírka pod ním, všude rostly zelené obří monstery a další madeirské květiny. Posadili jsme se tam na kládu a posvačili, byla to oblažující chvíle. 😊

Poté jsme se vydali do historického centra městečka Santana. Toto místo při návštěvě Madeiry musíte určitě také navštívit. Najdete tu staré madeirské domečky ve tvaru písmene A se zářivě bílou omítkou, modrými okenicemi, červeným zdobením omítky a střechou ze slámy. Nechali jsme auto v ulici a jedné tamní paní se optali, kde bychom domečky mohli vidět, protože na mapě jsme je nenacházeli. Ta sice neuměla anglicky, ale byla moooc ochotná – tak jak Madeiřani a Madeiřanky bývají. Z toho, co povídala, jsme se dozvěděli, že v jednom takovém domečku kdysi bydleli její rodiče a ona, když byla malinká. Poslala nás o ulici dál, takže jsme původně zaparkovali skoro u domečků, jen jsme to netušili. 🙈😅

Potkali jsme jeden domeček volně otevřený pro návštěvu, kde bylo k vidění tehdejší zařízení. Ostatní Santana domečky byly všechny také otevřené, ale v podobě obchůdků a se zákazem v nich fotit. V jednom bylo květinářství, v dalším prodejna madeirského vína, v jiném zase prodej madeirských suvenýrů od magnetek ve tvaru domečku až po barevné čapky s takovými nahoru postavenými střapci. Když si přítel tuhle madeirskou čapku dal na hlavu, vybouchla jsem smíchy. Je to opravdu tak legrační! 😁

Navečer jsme sami s přítelem vyrazili k ruinám staré rybářské vesničky Calhau de Sao Jorge. Původně jsme mysleli, že to bude ruina hradu, ale bohužel. I tak je to ovšem krásné místo, které má svůj půvab. Ze staré vesničky zůstala taková brána, kde si můžete nafotit opravdu hezké fotky s výhledem na moře. Od vesničky dříve vedla trasa podél velkolepých útesů, ale momentálně jsou tam značky se zákazem vstupu a s varováním, že z útesů padají kameny. 😵 Trošku jsme litovali, že tam nemůžeme… útesy vypadaly báječně… výhledy na moře taky… ale zvítězil zdravý selský rozum – a sice, že jsme místo šutráku na palici zvolili kamínek od moře v kapse na památku.

Den čtvrtý – maják Farol da Ponta do Porgo, Porto Moniz bazénky, akvárium, Ribeira de Janello

Den čtvrtý začal jak jinak než zamračenou oblohou a hustou mlhou. 🙈😅 Sedli jsme do auta a vyrazili k majáku Farol da Ponta. Samotný maják mě „naživo“ moc nenadchl – bílá budova s plotem, nepříliš výrazná. Co bylo ovšem krásné, tak to byl rozhodně výhled na útesy. Lze se krátce projít pod maják a pokochat se madeirským divokým mořem a velkolepými tmavě červenými útesy, které budí velký respekt. Na okraj zde rozhodně nechoďte, bylo by to až moc nebezpečné. 

Z dálky jsme viděli, jak se k nám blíží déšť. Mračna byla nacucaná litry vody… na moři se dokonce zjevila duha… Přítel si zde aspoň chvíli zalítal dronem a pak jsme uháněli k autu a v dešti frčeli dál směr další zastávka. Ta měla být u vyhlídky, ale když jsme viděli tu hustou bílou mlhu, ani jsme na vyhlídce nevystoupili z auta a frčeli dál. Možná bychom tu vyhlídku v madeirské mlze ani nenašli. 🙈😂

Ach to počasí! Vyhlídku na městečko Porto Moniz jsme měli docela pěknou, ale jen jsme sjeli dolů do městečka, začalo opět pršet a hory nad městečkem zmizely v mlžném oparu. Tohle městečko nabízí komfortnější koupání v moři – jsou zde lávové bazénky, které se lépe ohřívají od slunce a je v nich teplejší voda. Můžete se smočit v neplaceném bazénku, ale v tom případě počítejte s nánosem kluzkých zelených řas po dně i po stranách vodní nádrže a také s rybičkami a všude lezoucími krabi. 🙈😅 O asi 300 m dál je potom velký placený lávový bazének, kde je voda podstatně čistější a nemusíte se bát uklouznutí po řasách. Jestli tam jsou rybky a krabi nevím, ale vypadalo to daleko víc bazénově, než přírodní nádrže. 

Jelikož pršelo, zašli jsme do jedné z madeirských restaurací Polo Norte Restaurante. Zrovna jsem se necítila úplně dobře a nevěděla, co si z plejády jídel objednat. Nakonec to dopadlo na oliheň na špízu, respektive doufala jsem, že jsem si to přeložila dobře a opravdu mi přinesou tohle. 😅 V nabídce měli velké množství nejrůznějších mušlí, které mě velmi lákaly, ale bála jsem se, že je nebudu umět vyndat z jejich schránek. Oliheň nakonec byla skvělou volbou, dostala jsem k ní salátek a brambory pečené v solné krustě. Hmmm, zajímavá kombinace a dobrá! 🥰

Pokračovali jsme do tamního mořského akvária. Vstup vyšel na 8 euro za osobu. Překvapilo mě, že tam nebyla jen akvária, ale také taková v kamenné stěně vybudovaná nasvícená jezírka. Mořské hvězdice a humry jsme tedy nemuseli pozorovat nudně přes sklo, ale krásně jsme se dívali seshora přes vodní hladinu. Jedno akvárium je tam opravdu gigantické a za příplatek 100 euro se v něm můžete s rybkami i potápět a pomazlit se s mořskými hvězdicemi. Co se  týče mého názoru, nejkrásnější z celého akvária byl modrý obří humr a jinak jsem byla spíš zklamaná z toho, jak to tam bylo maličké a v podstatě celá prohlídka zabere max. 15 minut.

Poté jsme popojeli k pláži, kde do Atlantiku ústí nejdelší madeirská řeka Ribeira da Janela. Kdyby vás zajímala délka řeky, je to pouhých 20 km. V moři jsou pak vidět zajímavé skalnaté útvary sopečného původu –  Ilheus da Janela je z nich nejvyšší a měří přes 30 metrů. 

Den pátý – Caldeirao Verde leváda a návštěva Sao Vicente

I tento den začal deštěm a většinu dne deštěm i pokračoval. Sedli jsme do auta a dojeli k parkovišti, odkud začíná leváda Caldeirao Verde. Dočetla jsem se, že je tato leváda považována za vůbec jednu z nejkrásnějších na Madeiře, a proto je také tolik oblíbená mezi turisty. Byla jsem zvědavá, čím nás leváda Caldeirao Verde překvapí a potěší. 😊

Auto jsme nechali na placeném parkovišti, parkovné se platí v jednom z tamních domečků až při odjezdu a tuším, že vyšlo na 2 eura. Hned u parkoviště jsou grátis toalety a doporučuji si na ně zajít – odskočit si kolem levády není jen tak možné, protože je místy velmi úzká, ve svahu v madeirském pralese a proudí po ní davy turistů. 😁 V domečcích u parkoviště je také kavárnička a můžete si tu pohladit spoustu koček, které tam mají svou boudičku.

Začátek levády byl dost blátivý a snažili jsme se proto chodit spíš po vykamínkované části těsně u kanálu s vodou. Později se šlo po kamenitém chodníčku, což bylo o něco příjemnější. Litovala jsem, že jsem si zapomněla před odjezdem na dovolenou naimpregnovat boty – na Madeiře by se to opravdu hodilo. 😅

Ač trpím závratěmi, tuhle levádu jsem zvládla ujít naprosto v pohodě. Nelze tak ale říct o všech z naší skupinky, někteří se se závratěmi opravdu dost potýkali a cesta pro ně byla díky tomu dost náročná. Co se týče fyzické náročnosti, tak leváda Caldeirao Verde je jak pro děti… 😂 Jdete skoro stále po rovince a vůbec se při tom nezapotíte. Celkem má trasa i s návratem okolo 12 km a je opravdu tak na ty 4 hodinky. Blbé je, že se cestou nemůžete moc zastavit nebo se někde posadit – jednak není místo, kam si sednout a jednak jdete skoro furt ve štrúdlu lidí, kteří vám zastavit nedovolí. Nebo jako dovolí, ale vytvoří se za vámi solidní kolona… 😅 Jelikož nám ten den opravdu nevyšlo počasí, bylo chladno, pršelo, všude bylo bláto a mlhy, tak můžu konstatovat, že ani zlé počasí turisty neodradilo a šlo nás opravdu hodně. Nechci ani myslet, jak to tam vypadá ve slunečné dny. 😁

Cestou jsme potkali jednoho raněného pána, kterého zdravotníci ošetřovali. Dle obvazů soudím, že si zlomil ruku. Leváda není fyzicky náročná, ale v deštivých dnech je zrádná – lze na ní snadněji uklouznout.

Vítaným zpestřením trasy bylo procházení tunely. Myslím, že jich bylo možná i pět a dva byly opravdu dlouhé a místy se jimi muselo procházet v předklonu. Svítili jsme si na cestu svítilnami na mobilech, abychom vůbec viděli, kam šlapeme. 😁

Když jsme levádu šli, výhledy opět skrývala mlha a tak nemohu posoudit skutečnou krásu této trasy. Rostliny a stromy, které nás po celou cestu obklopovaly, vytvářely úžasnou pralesní atmosféru. Třpytivé kapičky vody jim stékaly po listech dolů, obzvlášť mohutné kapradí vypadalo díky krůpějím opravdu skvostně. Na konci levády nás ale čekala odměna v podobě veeelkého vodopádu, který padal do namodralé tůňky pod ním. Podívaná to byla vskutku krásná! 😍

Pokochali jsme se vodopádem a vyrazili stejnou cestou zpět, tato leváda totiž neumožňuje udělat okruh. Opět jsem měla masakroidně zablácené boty a snažila se je o trávu dostat z nejhoršího. To jsem ještě netušila, že své boty už následující den uvidím v ještě horším stavu, ale nepředbíhejme. 😂

Návštěva vesničky Sao Vicente už byla za odměnu. Stavili jsme se u pobřeží do naší již známé restaurace Calamar, kde nás už jednou potěšili vynikajícím madeirským jídlem a špičkovou obsluhou. Číšník si nás zjevně pamatoval a choval se k nám extra mile a i prohodil nějaký ten vtípek. Já vyzkoušela opět rybu espadu a tentokrát ne s banánem ale s olihní a s krevetami. Bylo to excelentní pošušňáníčko na jazyku! 😋 Přítel si zase objednal espetadu – tedy obří madeirský špíz s napíchaným opečeným hovězím masem.

Sao Vicente je malé městečko s kavárničkami, obchůdky a kostelíkem na kopečku, který vypadá obzvlášť nádherně. Nejezděte sem ale o víkendu v podvečer – to už budou všechny krámky a kavárny zavřené. No, moc jsme to nevychytali a ještě nás vyhnal další déšť. Stihli jsme projít jen pár uliček a prohlédnout kostelík. Aspoň že náš oblíbený Supermercado Amanhecer měl otevřeno a tak jsme si mohli nakoupit jídlo a já si odvezla další čajot – zeleninu, kterou jsem si na Madeiře fakt oblíbila. 😍

Den šestý – Ponta do Rosto, Ponta de São Lourenço, ubytování ve Funchalu

Brzy ráno jsem se sbalili a opustili náš pronajatý domeček v Ponta Delgada. Směřovali jsme na Funchal, hlavní město Madeiry. Jelikož bylo ubytování možné až od 15 h, rozhodli jsme se vyrazit na vyhlídku Ponta do Rosto a poté na Ponta de São Lourenço. 

Miradouro da Ponta do Rosto je pěkné vyhlídkové místo na skalnaté madeirské útesy. Přijeli jsme sem brzy ráno a parkovišťátko u tohoto místa bylo naprosto volné. Po nás přijela malá dodávka a ukázalo se, že je to pojízdný stánek s výrobky z madeirských kamenů – zatímco jsme se kochali vyhlídkou, pán tam stánek postavil a vystavil své zboží. Kromě něj tam přijeli i prodejci madeirských květin.

Na vyhlídkovém místě je několik kamenných stolů s lavicemi, kde se dá posedět. Můžete se tam trochu projít, ale nedoporučuju chodit blízko k okrajům útesů, kde už není zábradlí. Ať tam nezahučíte! 😁

Poté jsme přejeli autem k parkovišti, odkud začínala trasa k vyhlídce Ponta de São Lourenço. Zaparkovat tam bylo docela peklo, aut bylo náramně moc a přijížděla další a další. Nakonec jsme auto nechali vedle silnice. Hrozně moc se směju, když na internetu čtu, že Ponta de São Lourenço je místo pověstné výborným počasím, kde skoro nikdy neprší… Když jsme totiž přijeli na parkoviště, strhl se šílený liják. Pršelo asi 20 minut, ale neskutečně vydatně. 🙈😂 Když přestalo, vydali jsme se konečně na cestu. Na parkovišti stojí 2 pojízdné stánky s madeirským občerstvením – to jen, kdybyste měli chuť na kávičku. Pobavil mě tam týpek, kterému se velmi líbila přítelova vytuněná Nikon kamera umístěná na profi gimbalu… Když viděl, s čím se přítel vláčí, komentoval to s užaslým výrazem v tváři slovy: „Wow, Staaar Waaars!“ No je pravda, že přítelův aparát trošku jak ze scifi filmu vypadá, takže přirovnání k Hvězdným válkám celkem sedělo. 😂

Začátek trasy k Ponta de São Lourenço byl na pohodičku po dřevěném chodníku… Úsměv na rtech nás ale brzy přešel. Vlastně jsem měla neblahé tušení už, když jsem zahlédla v jakém stavu jsou boty vracejících se turistů… 😂 Ano, tušíte správně, dřevěný chodníček po pár set metrech skončil a nastalo bahnivé peklo. 🙈😂😂

Upřímně… v životě jsem nešla takovým šíleným blátem jako na Madeiře při výletu na vyhlídku Ponta de São Lourenço! 🙈😅 Bylo to jako ze zlého snu! Bláto bylo tmavě červené a neskutečně lepivé. Při každém došlapu se ozvalo blátivé mlasknutí a pak jsem nohu skoro nemohla z bahna odlepit, abych mohla udělat další krok! Bahno lepilo jako rozžvejkaná Orbitka a já myslela, že mi ty boty snad i spolkne a půjdu nakonec bosá! 😁 Jelikož jsem znamením beran, ucítila jsem vlnu typického beranského vztekání a tak 3 minuty jsem myslela, že to vzdám, otočím se a půjdu k autu. Tak jako to vzdali přítelův bratr s partnerkou. Můj přítel byl ale tak nadšený z budoucích krásných vyhlídek a tak odhodlaný k nim dojít, že jsem na svůj beranský hněv rychle zapomněla a vrhla se do boje s bahnem. Vyhraje Mišelína nebo Mišelínu bahno porazí??? Přátelé, je to tak, vyhrála jsem já! 😆 Po překonání velmi špatného blátivého úseku jsme se dostali na zablácené kamenné chodníčky, které umožňovaly příjemnější chůzi po zpevněnějším povrchu. A co se stalo potom? Vysvitlo slunce a bláto začalo vysychat a tvrdnout! O la la la lááá, my snad zvládneme dojít do cíle trasy! 😅 

Trasa k Ponta de São Lourenço je maličko náročnější, protože je tam několik stoupání a klesání, přesto ji průměrný turista v pohodě zdolá. Nejtěžší (když pominu blátivý začátek 😅) je asi závěrečný výstup na takový kopec s názvem Furado, za kterým už je krásná vyhlídka na ostrůvek Cevada a ostrůvek Faro, kde je maják. Ponta de São Lourenço je nejvýchodnějším bodem Madeiry.

Stejnou cestou, kterou jsme přišli, jsme se i vraceli k autu. Náš výlet začal bahnivou šíleností, ale nakonec to byl jeden z nejhezčích tripů, co jsme na Madeiře podnikli a byla jsem mooooooc ráda, že mě bláto neodradilo a neotočila jsem to na začátku výletu zpět k parkovišti.

Poté jsme frčeli do Funchalu, kde nás přivítal pan pronajímatel a vzal nás do našeho nového ubytování. Co vám mám povídat, vypadalo to tam parádně a všichni jsme byli z ubytka nadšení. Obří terasa, krásný prostorný obyvák, 3 komfortní ložnice a každá se svojí koupelnou, megavelká kuchyň, o které po nocích sním… 😂 Jen jsem do toho bytu vstoupila, hned mi bylo jasné, že ho za pár dní budu opouštět s těžkým srdcem a že návrat do mé garsonky v Praze, kde mám kuchyň v podobě 1plotýnkového vařiče a 50cm pracovní desky, bude hooodně drsný. 😂😂😂😂

Den sedmý – botanická zahrada, prohlídka hlavního města Funchal

Neprozkoumat hlavní město portugalského ostrova Madeira by byl hřích! A zvlášť, když jsme ve městě na pár dní bydleli. Funchal /funšal/ není žádné převeliké město, má totiž jen 105 000 obyvatel, ale nabízí veškerý komfort, který známe z jiných evropských metropolí. Ve Funchalu je jako v každém jiném větším městě bujarejší život a máte tu spoustu možností, kde utratit peníze. 😅 O zbytku Madeiry se to říct nedá – městečka a vesničky jsou malinká, obchodů pár, sem tam restaurace, spousta koček v ulicích a skoro žádná lidská noha… lidmi se to hemží jen kolem levád a v blízkosti turistických cílů.

Vyjeli jsme autem na parkoviště k funchalské botanické zahradě Monte Palace Tropical Garden. S parkováním problém nebyl a dokonce bylo zadarmo, ale vyjet nahoru, tak to byl záhul! Litovala jsem auto, ale s brutálně prudkým kopcem si nakonec dobře poradilo. A taky mi došlo, proč většina lidí nechává auto doma a nahoru k botanické zahradě se nechává vyvézt lanovkou. 😅

Vstupné do botanické zahrady nebylo malé – za osobu chtějí 15 eur. Čekala jsem spoustu květin, které mě doslova uchvátí, ale musím se přiznat, že mě spíš botanická zahrada zklamala. Mají tam jezírko s vodopádem a s labutěmi i plameňáky, hezké stavbičky v takovém až asijském stylu, ale… těch květin jsem prostě čekala víc… čekala jsem to pestřejší. Nejvíc zde kvetly oranžové klívie, semtam ibišek, klasika v podobě fialového kalokvětu afrického, durmany, begonie a pak už jen klasická madeirská zeleň, kterou jsme ovšem už za ty dny v přírodě měli prostě hodně nakoukanou. 😁 Pražskou botanickou zahradu v Troje teda ta madeirská rozhodně netrumfla. 🙈😅

Kolem botanické zahrady vede z kopce silnice, po které se sáňkuje. Ne, nedělám si srandu, sáňkování bez sněhu je na Madeiře asi nejoblíbenější atrakcí. Koupíte si jízdenku za 35 eur pro 2 osoby a pak už jen nasednete do velkých proutěných sání, které spíše připomínají velké ratanové křeslo, a sjedete si asi 2km kopec. Nepojedete sami, sáně samozřejmě ovládá vždy dvojce opálených madeirských chlapíků, která dle potřeby zmírňuje rychlost saní nebo je naopak za pomoci nohou roztlačuje. Denně ten kopec sjedou opravdu hodněkrát a tak je asfalt na sáňkovací silnici úplně hladký a lesklý, skoro jako takový asfaltový led, po kterém by se možná dalo i uklouznout. 😅 Chtěli jsme s přítelem madeirské sáňkování vyzkoušet, ale obří minimálně 2hodinová fronta nás nakonec odradila. 😔

No a pak jsme se vydali do víru velkoměsta. Extra problém s parkováním jsme měli za celou dovolenou snad jediný a to právě ve Funchalu – nebylo kde zaparkovat a parkovací místa v ulicích byla obehnaná modrou čárou. Nakonec jsme auto zaparkovali do podzemních garáží nákupního centra Plaza Madeira. Je to klasický nákupák, parkoviště je placené, ale odečtou vám pár eur při nákupu v Pingo Doce za minimálně 15 euro. Takže se tam skočte pro ponchu a pro madeirský banány, ať máte levnější parkovné. 😅 My se v tomto nákupáku stavili s přítelem v samoobslužné madeirské jídelně (je v rámci supermarketu Pingo Doce) a doslova za pár šlupek jsme se tu dobře najedli a vyzkoušeli vícero madeirských jídel. Kdo se chce levně najíst a ochutnat toho co nejvíc, ten ať se staví do tohohle „bufáče“. 😂

Ve Funchalu zrovna probíhaly květinové slavnosti a tak byl krásně květinově nazdobený – v ulicích byly květinové koberce, nechyběly zajímavé květinové trhy i možnost prohlédnout si zdarma výstavu květinových aranžmá. Strašně mě pobavila fontána nebo spíš kašna v parku, která měla hnědou vodu a byla obehnána plůtkem… chovali u ní totiž velké bílé kachny! Musím říct, že to jsem ve městě ještě neviděla. 🙈😅

Funchal je také plný obchůdků se suvenýry. Na každém kroku potkáte korkové výrobky, které jsou pro Portugalsko typické. Ani já jsem neodolala a jednu korkovou minipeněženku jsem si koupila na památku. Projděte si obchůdků víc, ceny suvenýrů se liší i o několik eur! Funchal má také historičtější část, kde jsou velmi úzké uličky. Zaujaly mne dveře většiny tamních domků, které byly barevně pokreslené a mnohdy připomínaly spíš umělecká dílka. Ve městě najdete i staré velké tržiště Mercado dos Lavradores, kde je mnoho stánkařů s ovocem a zeleninou, kořením, semínky a cibulkami květin, sušenými plody… avšak ceny jsou tu o dost vyšší než jinde. Můžete sejít až k pobřeží, kde jistě nepřehlédnete obří barevný nápis Madeira, u kterého se všichni fotí na památku. 😊

Den osmý – trek z Pico Arieiro na Pico Ruivo, Santana a výrobna madeirského rumu

Byli jsme s přítelem zklamaní, že se nám nepodařilo vidět krásný výhled z nejvyšší madeirské hory Pico Ruivo… a tak jsme se rozhodli si výšlap na tuhle horu zopakovat. Jsme to ale blázni, co? 🙈😂 A aby toho nebylo málo, tentokrát jsme nechali zbytek naší skupinky na pláži a sami dva se vydali zdolat celý trek z Pico Arieiro na Pico Ruivo. 💪 Neměli jsme ovšem, kdo by nás tam hodil autem, jelikož zbytek skupinky měl jiný program a vypůjčené auto potřebovali, a tak jsme se narychlo domluvili přes FB skupinu Česká Madeira s jistou Katkou, která nám zajistila dopravu skrze svého manžela Eddieho. Pořádají takhle občas jako malá lokální cestovka tripy na známá madeirská místa a my měli štěstí, že zrovna ten den, který jsme se jediný mohli znovu na Pico Ruivo vydat, nabízeli výlet.

Nadšení vystřídalo zděšení. Už večer jsem začínala cítit křeče do břicha a šla spát se slovy, že noc rozhodne o osudu našeho výletu. Ve 4:30 mi zvonil budík a já ho po skoro probdělé noci unavená zamáčkla, vyběhla z postele a šla se chystat. Dobře mi rozhodně nebylo, stále mě dost bolelo břicho bez jakýchkoliv dalších projevů. Nevěděla jsem, co dělat… Jet na celodenní trek, kde nebude možnost si ani zajít na záchod a kde nebude nikdo, kdo by mě případně odvezl domů? Nebo nejet a přijít o jedinečný zážitek? Kopla jsem do sebe Endiaron, hodila do batohu celou roli hajzlpapíru, černý uhlí, Endiaron a ještě radši Paralen (den předtím jsem Paralen zobala zase kvůli nachlazení, které se o mě pokoušelo 🙈)… přihodila nakrájený chleba, banán a kousek sejra… a rozhodla se zdolat Pico Ruivo i s bolavým břichem. 💪

Eddie se ukázal jako veselý, povídavý chlapík a spolu s námi se na výlet v malé dodávce vydal ještě jeden sympatický český pár. Eddie nás vyhodil na vrcholu Pico Arieiro (3. nejvyšší hora Madeiry, vede sem silnice) krátce před 7. hodinou ranní a doporučil nám, odkud bude nejlépe vidět východ slunce. Vyměnili jsme si na sebe kontakt s druhým párem a pospíchali na vyhlídku. 

Východ slunce na Pico Arieiro… to byla doslova pohádka před očima! 😍😍😍 Dosud jsem nic tak krásného neviděla! Kotouč zlatého slunce pomaličku vycházel nad nadýchanými bílými oblaky a my na to zpříma koukali! Tahle skvostná podívaná trvala jen pár minut, ale ani vyšlé slunce nad mraky nepozbývalo úchvatnosti… Celou tu nádhernou podívanou jsem natáčela a fotila, avšak žádný záběr se nevyrovná tomu, kdy se na to díváte v přítomném okamžiku a cítíte ten čerstvý horský vzduch, slunce vás až oslepuje, toužíte se dotknout těch měkkých oblak, co máte zdánlivě na dosah ruky…

Foukal tam ledový vítr a teplota dosahovala sotva pár stupňů Celsia. Cvakala jsem zuby a říkala jsem si, že větší zimu už jsem dlouho nezažila. Začínala jsem vypadat jako Rose v závěrečné scéně při potápění Titanicu, chyběly mi snad jen doběla omrzlé vlasy. 😂 Vydali jsme se tedy na cestu, abychom se pohybem ohřáli. Zatímco přítel natáčel na svou profi kameru kdesi za mnou, sestupovala jsem sama po kamenitém chodníčku a kochala se tou přenádhernou podívanou, která kolem mne byla. Obří madeirské hory obklopovala bílá mlhovina, kterou prozařovalo zlaté slunce… žlutě kvetoucí keříky, které zhusta pokrývaly veškerý horský povrch, doslova zářily a nešlo od nich odlepit oči. Ach, kéž by ten okamžik tam nikdy neskončil! Jak náramně dobře jsem se tam cítila! Miluju hory! Miluju pořádný hory! ❤️

Trek Pico Arireiro – Pico Ruivo je v průvodcích často označován jako náročný, ale musím říct, že dle mého úsudku ho zvládne každý průměrný turista. Stoupání a klesání není zase tak strašné, jen se to místy smeká po kamenech. Po trase je také pár tunelů, ale ne moc dlouhých. Jedna část trasy je vedena po kovových schodech, kterých je tipuju tak 5 nebo 6 a jedny jsou hodně kolmé, že skoro připomínají žebřík. Pokud vyjdete na trek brzy ráno, budete potkávat turistů méně, během dopoledne jich bude přibývat. My jsme vyšli cca v 7:20 a celkem pomalým tempem, kdy jsme stále něco fotili i točili, a na Pico Ruivo jsme dorazili myslím kolem 11. hodiny. S Eddiem jsme byli domluvení, že na parkovišti se sejdeme ve 12:30, nakonec jsme přišli ve 12:45.

A jak to dopadlo s Pico Ruivo? Joooooooo, vyšlo toooo!!! Napodruhé jsme ho měli s nádherným výhledem do dálek. Mlha samozřejmě byla, ale jen v rozumné míře a naopak skvěle dotvářela naopakovatelnou atmosféru. 

A jak to dopadlo s mými křečemi do břicha? Nejvyšší horu Madeiry jsem naštěstí neznesvětila, rolička hajzlpapíru zůstala díkybohu netknutá v batohu. Nestala jsem se tak ani první Češkou, kterou z Madeiry vykázali s doživotním zákazem vstupu. 🙈😂

Po dojití na parkoviště Eddie vytáhl z kufru svou pýchu – podomácku pálenou 40% ponchu! 😅 Normálně tvrdý alkohol nepiju, ale tuhle ponchu jsem do sebe s chutí kopla aaa… poncha zřejmě „vypálila červa“ a mně se udělalo mooooc dobře. 😂 Kurňa, proč mi Eddie nenalil už před trekem!!! 🙈😂

Zavezl nás znovu do Santany ke starým madeirským domečkům a ukázal nám jeden volně otevřený, který jsme před pár dny minuli. V tomto domečku nás uvítal milý starý pán frťanem vlastního domácího chlastu v podobě rumu s kávou a skořicí. 🙈😅 Štamprdli jsem do sebe ochotně kopla, aby pro jistotu ještě jednou „vypálila červa“. 😂 Po poctivém madeirském frťanovi jsem sice měla problém trefit se v domečku do dveří, ale zas mi bylo jeeeště líp než po prvním panáku ponchy. 😂

Nakonec nás vzal Eddie na vyhlídku u moře a pak do výrobny madeirského rumu. Rum jsem neokoštovala, ale na rozloučenou nám Eddie nalil ještě dva frťany své ponchy. No jak mi ráno bylo mizerně, tak mi večer bylo veselo! 😂 Po příjezdu zpět na ubytko jsem si ještě po treku Pico Arieiro – Pico Ruivo střihla půl hodinku na rotopedu v soukromé posilce u domu. Poncha, to je holt silné palivo! 🙈😂

A jelikož jsme toho neměli ještě dost, rozhodli jsme se večer navštívit funchalské kasino. No takhle, přemluvil nás k tomu přítelův bratr, který miluje poker a ruletu a chtěl zkusit Štěstěnu. Byla to moje první návštěva kasina vůbec a když po mně chtěli občanku a fotili si mě do počítače, trochu jsem znervózněla. Teď budu celosvětově vedena v systému jako gamblerka. 😂 Návštěva kasina netrvala moc dlouho, přítelův bratr přišel o 50 éček během 10 minut na ruletě a bylo po zábavě, protože nikdo z nás ostatních přihlížejících nechtěl dopadnout stejně a peněženky jsme zatlačili co nejníž do kapes a do kabelek. 🙈😂 Domů jsme odcházeli vysmátí, zato přítelův brácha šel s očima sklopenýma k zemi a smutně pronesl: „Tak to jsem čekal větší srandu…“ 😂😂😂

Den devátý – výlet na Pico Arieiro, Balcoes a na funchalské pobřeží

I zbytek naší tlupy toužil vidět výhledy z třetí nejvyšší hory Madeiry Pico Arieiro a tak jsme se tam ráno vydali. Tentokrát jsme frčeli naším půjčeným autem a já se těšila, až Pico Arieiro opět uvidím. Přijeli jsme tam kolem 9. hodiny, takže už dávno po východu slunce. Výhled jsme měli pěkný, ale jen 10 minut! Pak přišla mlha, vše zakryla a vidět bylo opět gooouno. 💩 No, byli jsme všichni rádi, že aspoň chvilku nám madeirská mlha dovolila vidět víc než NIC. 😁

Na vrchu Pico Arieiro se nachází také prodejna se suvenýry, kavárna s dortíky a dalším občerstvením, veřejné placené toalety. Můžete se posadit venku s kafíčkem a koukat směrem k madeirským horám, do míst, kudy vede trek na Pico Ruivo. 

Poté jsme popojeli k místu zvaném Balcoes. S parkováním je to tam horší, většina aut stojí při kraji silnice. Od silnice je to 1,5 km procházkou kolem malé levády na vyhlídku Balcoes. Šlo se krásně po rovince bez převýšení. Cestou jsme potkali kavárničku se suvenýry, kde si můžete koupit v podstatě vše – ponchu v různých příchutích, madeirská vína, pamětní mince, semínka a oddenky kalokvětu afrického, ptáčky zhotovené z vlny, kulichy, pletené ponožky, magnetky, bonbony, čokolády… o pár metrů dál je zahrada s hnědým krocanem – pokud budete mít štěstí, tak vám zahudruje do kroku. 😁

No a pak už je samotné vyhlídkové místo Balcoes, což je údajně jedna z nejkrásnějších vyhlídek Madeiry. Když jsme tam přišli, bylo tam relativně málo lidí. Výhled není až moc do dáli, ale o to víc úchvatná je podívaná na zelené horské kolosy. Chvíli po našem příchodu nám ale začalo pršet a nejvyšší hory polykala mlha do svých bílých útrob. 

Balcoes není populární jen kvůli výhledu, ale také kvůli rozkošným volně žijícím ptáčkům, kteří se nebojí pro zrnka doletět až do lidské ruky. 🐦 Vzali jsme s sebou ovesné vločky, nasypali si jich trochu na ruku a dlaň nastavili… Za chvíli nám do rukou začali létat ptáčci a… byl to opravdu nádherný zážitek. Nikdy mi takhle ptáček do ruky nepřilétl a najednou jsem měla ruku plnou ptáčků. Střídali se jeden za druhým a odnášeli si ovesné vločky s sebou. U toho krásně švitořili. Co jsem si tak všimla, všichni lidé kolem je poctivě krmili obyčejnými semínky, což mě moc potěšilo. Naštěstí se nenašel nikdo, kdo by jim dával brambůrky, slané tyčinky, pečivo… Nejvíce ptáčkům chutnala obyčejná slunečnice a kdo měl slunečnicová semínka, ten byl v ptačím obležení. 😁 

Jelikož se nám hrozně moc rozpršelo, vrátili jsme se k autu. Ještě jsme chtěli navštívit tamní chovnou stanici pstruhů, ale byla zavřená. Z místní restaurace nás vypoklonkovali, že mají rezervace a žádná volná místa… a tak jsme vyrazili zpět do Funchalu s tím, že půjdeme k moři.

Ve Funchalu bylo opět luxusní slunečné počasí… tam snad nikdy neprší! 😅 Šli jsme asi 3km procházkou k pláži Praia Farmosa. Ta je pokrytá tmavým sopečným pískem a velkými oblými kameny. Voda byla příjemná a ke koupání, byť já bych potřebovala ještě pár stupňů víc, abych byla spokojená a aby mě to vábilo do vody hupsnout. Stavili jsme se na výborné jídlo v jedné z plážových restaurací. Zklamalo mě, že nenabízeli tkaničnici s banánem… no naštěstí jsem na jídelním lístku objevila aspoň espadu se zeleninou a brambory. Tahle verze espady byla také moc dobrá, byť jsem poprvé ochutnala tkaničnici s kostmi a že jich měla! Nestíhala jsem je vybírat a byly pořádně ostré! Jooo není nad filety pěkně bez kostiček. 😅 

Počkali jsme si na západ slunce, ale ten se skoro nekonal, protože ve Funchalu zapadá slunce nikoliv nad mořem, ale za horami. Nějaké ty červánky ale oblohu nakonec přeci jen zkrášlily. Po západu slunce, už potmě jsme šli podél pobřeží zpět k našemu ubytování. Prošli jsme tunelem Túnel das Poças do Gomes, který je zajímavou turistickou atrakcí. Připravte se, že je v něm pořádná tma, ale nechybí malé bodovky na zemi, takže se nemusíte bát, že se úplně ztratíte ve tmě. V jednom místě tunelu je puklina s jeskyní, kterou můžete koukat na moře. Tunel je dost mokrý a bohatý na kaluže s vodou, nabrat si do bot je tam docela snadné!

Z tunelu jsme vylezli u pořádné diskotéky a nápisy vábily ke vstupu zdarma. My však o trsání grátis nestáli a pokračovali dál podél pobřeží až k Praia do Gorgulho – Gavinas, kde se nachází i obchodní centrum s velkým hypermarketem Pingo Doce. Chtěli jsme ještě pokoupit nějaké suvenýry, ale kolem půl desáté už byly všechny obchůdky zavřené a na ulici jsme potkávali minimum lidí. Myslím, že květen je na takové to večerní procházkování a nákupy na trzích moc brzký, ale věřím, že v červenci v turistické sezóně to tam bude dost žít.

Den desátý – balení, loučení, procházka na vyhlídku na letiště ve Funchalu, odlet do ČR

Už večer jsem si vše zabalila a ráno jsme tak měli s přítelem čas vyrazit ještě do pár obchůdků. Objevili jsme jeden suvenýrový obchůdek s opravdu levnými produkty oproti jiným, ale bohužel jsem zapomněla jeho adresu. Každopádně doporučuju suvenýry nekupovat hned v prvním obchůdku a radši jich víc projít. Zatímco jinde tu stejnou korkovou peněženku prodávali za 10 eur, já ji sehnala za 2 éčka. S přítelem jsme si na památku koupili dva stejné korkové náramky, děláme tak v každé zemi. Brzy budeme mít ruce onáramkované až po ramena. 😂

Taxík nás vyzvedl před domem a dovezl na letiště, cesta zabrala cca 20 minut a pro 6 lidí s jedním velkým kufrem stála kolem 40 eur. Můžete jet i autobusem, jedna jízdenka stojí 5 eur a nějaký příplatek bude za velké zavazadlo.

Pokud by vám na letišti zbýval čas, vydejte se stejně jako my na vyhlídku na přistávací a odletovou ranvej funchalského letiště. Myslela jsem teda, že se cestou na vyhlídku upeču kvůli teplu a udusím kvůli výfukovým plynům projíždějících aut. Nakonec jsem to ale nevzdala, na vyhlídku dolezla a byla jsem moooc ráda! Funchalská ranvej je vyhlášená – dřív byla hodně krátká a letadla měla problém s přistáváním. Přistávání také neusnadňoval boční vítr. S větrem asi nic udělat nelze, ale ranvej od té doby prodloužili. Z vyhlídky krásně koukáte na začátek ranveje a na to, jak letadla dosedají. ✈️ My za cca 20 min viděli přistávat 2 letadla – jedno malé a druhé velké z Londýna. Letadlo vždy udělá oblouček, pak jde dolů na ranvej, které předchází Atlantik a vy s napětím čekáte, zda to trefí a přistane na ranveji nebo jestli to nevybere a zaplave si v oceánu. 🙈

Na letišti nám tentokrát zavazadla nevážili a nikdo naše batohy na zádech neřešil, což mě uklidnilo, protože kvůli suvenýrům můj batoh musel vážit tak 12 kilo. Chvílemi jsem se bála, zda mi neprasknou popruhy a přeplněný těžký batoh se sám neprozradí. 🙈😂 Zpět jsme letěli s ČSA Boeingem a musím říct, že s touto společností to byl asi nejlepší let, co jsem zatím absolvovala. I když letenky nestály moc, služby se mi zdály daleko lepší a personál včetně pilota hovořil česky. Moc mě pobavilo, že palubní menu obsahovalo dokonce i knedlo, vepřo, zelo! Za nějakých 150 Kč jste si tak mohli pošmáknout na českém národním jídle v miniaturním provedení v plastovém obalu. 😁

Hlásili nám průlet turbulencemi a to asi 4krát během letu. Bála jsem se, ale turbulence s letadlem jen maliličko třásly. Viděli jsme také překrásný Měsíc v úplňku a během 4hodinového přímého letu z Funchalu do Prahy jsme zažili i bouřku! Přistání bylo hladké a my se octli po 10 dnech opět na české půdě.

No a tím je konec letošnímu madeirskému dobrodružství, nicméně doufám a věřím, že se na Madeiru ještě někdy podívám a znovu uvidím překrásný východ slunce na Pico Arieiro, impozantní zelené madeirské hory, zářící žluté keříky kvetoucí takřka všude v kopcích, rozkošné ptáčky na Balcoes… a znovu potěším chuťové pohárky filetem z espady s osmahlým banánem doplněný božským marakujovým dipem. Madeiro, těš se na můj comeback! 😍

Náklady, které by vás mohly zajímat:

Letenky: přímý let z Prahy do Funchalu a z Funchalu do Prahy 8879 Kč/osoba

Ubytování: přes Booking 2 celé pronajaté byty o 3 ložnicích na celkem 10 nocí pro 6 lidí 31 000 Kč

Pronájem auta: 600 eur, půjčeno přes Vladimíra Honzáka (doporučován ve FB skupině Česká Madeira)

Náklady na benzín: 103 eur

Cestovní pojištění: zvolila jsem ČSOB za 500 Kč na všechny dny

Výlety navíc: Pico Arieiro – Pico Ruivo 40 eur/osoba

Stravování: v restauraci cca 500 Kč hlavní jídlo a nápoj

Taxi na letiště: 40 eur za 6 osob (možno taky busem za 5 eur/osoba)

Vstupné: botanická zahrada 15 eur/osoba, mořské akvárium Porto Moniz 8 eur/osoba

Suvenýry: magnetka Santana domečku 4,50 eur, korkový náramek 5,50 eur, korková peněženka 2 eur, Rebucado madeirské bonbony 1,15 eur/sáček, portugalské konzervy s tuňáky 2,3 eur/ks, madeirská miničokoláda 1,2 eur/ks, 200ml Poncha s marakujou 3,75 eur, kamínky z pláže grátis 😊

Fotografie z naší výpravy po portugalském ostrovu Madeira

Den první – přílet do Funchalu, odjezd do Ponta Delgady, hodování v Calamaru

Den druhý – leváda Do Alecrim, vodopád Lagoa Do Vento, les vavřínů Fanal, pobřeží Seixal

Den třetí – nejvyšší hora Pico Ruivo, Santana, Calhau de Sao Jorge

Den čtvrtý – maják Farol da Ponta do Porgo, Porto Moniz bazénky, akvárium, Ribeira de Janello

Den pátý – Caldeirao Verde leváda a návštěva Sao Vicente

Den šestý – Ponta do Rosto, Ponta de São Lourenço, ubytování ve Funchalu

Den sedmý – botanická zahrada, prohlídka hlavního města Funchal

Den osmý – trek z Pico Arieiro na Pico Ruivo, Santana a výrobna madeirského rumu

Den devátý – výlet na Pico Arieiro, Balcoes a na funchalské pobřeží

Den desátý – balení, loučení, suvenýry z Madeiry, procházka na vyhlídku na letiště ve Funchalu, odlet do ČR

Další krásné fotografie z naší cesty můžete vidět na FB skupině mého přítele, který je na rozdíl ode mě nepořizoval na mobil, ale má je ve vysokém rozlišení. 😊

Pro videa z Madeiry a z dalších cest sledujte můj instagramový profil Samorostka_Sarlatova nebo TikTok profil https://www.tiktok.com/@samorostkasarlatova . ❤️