103. Cestovníček: Z Kladna na Vinařickou horu, Třebichovickou Olšinku a Libušín 21 km

Pátrala jsem po bledulišti co nejblíže Praze, tedy ve Středočeském kraji, a jedno hezké jsem našla – jmenuje se Třebichovická Olšinka. Na internetu o něm bylo jen pár recenzí z předchozích let, které na pár fotografiích ukazovaly spoustu bledulí. Jelikož je zrovna březen, museli jsme se na bleduliště vyrazit podívat.

Z Prahy můžete jet do Kladna vlakem i autobusem, my tentokrát jeli autem a právě k tomu se váže jedna komická (i když pro mě v tu chvíli spíš tragikomická) situace.🙈😂 Přítel se vehementně snaží ve mně vzbudit lásku k řízení a touhu usedat za volant. Řidičák vlastním už tak 10 let, ale od dob jeho získání jsem toho na silnici daaaleko víc najezdila na bicyklu než v autě. 🙈😅 Pokud tedy jedeme mimo Prahu, mám nakázáno si někde řízení zkusit – tento test mých polozapomenutých řidičských dovedností proběhl už 3x. 😁

Poprvé jsem jela po staré spojovačce kolem kravína a měla oči nalepené hrůzou na předním skle při šílené rychlosti 20 km za hodinu. 😅 Podruhé jsem jela rovně po travnaté cestě mezi poli. Potřetí jsem si to už frčela přes vesničky a dokonce jsem zařadila čtyřku! 😁 Nevím, jestli jsem si víc bála já nebo řidiči, co mě potkali a notně se mi vyhýbali až do škarpy. 🙈😂 Čtvrtá lekce proběhla právě při cestě do Kladna.

Přítel zaparkoval u Billy a po nákupu mi sdělil, ať to vycouvám a zbytek trasy dojedu autem sama. Protestovala jsem, však jsem necouvala těch 10 let a nikdy jsme to dosud nezkoušeli. 😦 Nakonec jsem pod salvou výzev ustoupila, sedla za volant, nastartovala, zařadila zpátečku a zkusila to. Přítel mě navigoval, tak jsem si říkala, že se nemůže nic stát. No tak jsem vycouvala, popojela pár metrů dopředu a rázem mi vyjelo auto a zůstalo stát. V tu chvíli jsme si všimli, že jsme v protisměru! Ach můj božeeee! 🙈😂

Klidné navigování přítele se změnilo na zmatečné: Dělej! Musíš rychle! Couvej! Spojka! Spojka! Spojka! Počkej to je moc rychle! Spojka! Spojka! Spojka! A do té plejády pokynů na mě začala auta troubit a to už bylo i na mě moc. 😵 Zabrzdila jsem, peprně otitulovala přítele, rozepla pás a se slovy „odcouvej si to sám“ jsem vystoupila. 🙈😂 V tu ránu byl u mě jakýsi dědeček a pobaveně mi oznamoval, že jsem v protisměru. Jen jsem na něj s poněkud nešťastným úsměvem v tváří (nešťastný úsměv vykouzlíte na rtech právě v takovýchto situacích, kdybyste ve skutečnosti nejradši začali hulákat na lesy nebo spustili bouřlivý pláč, ale soudnost a praxe v ovládání se vám to nedovolí 😅) pokývala a honem zalezla na místo spolujezdce a přála si být pryč. Kdyby jen děda věděl, že hlavní problém nebyl ani tak ten protisměr jako fakt, že neumím couvat. 😅 Mezitím se kvůli nám na parkovišti vytvořila kolona cca 6 aut. No já bych se v p*deli viděla! 🙈😂😂

Tahle příhoda vyčerpala veškerý příděl mé odvahy usednout za volant v ten den. 😅 Díky tomu možná všichni přežili a my dojeli šťastně na místo startu výletu. Nácvik couvání si raději nechám zase někam na polňačku, než se opět pustím do předvádění se na veřejnosti. Sice mi tak hodinu po tom incidentu bylo dcl mizerně na duši, ale pak jsem souhlasila s přítelem, že se vlastně nic nestalo a že mě tam stejně nikdo neznal a celému zážitku se zasmála. 🙈😂 Uvědomila jsem si, že bych moooc potřebovala obří Zetko (jakože začátečník) zepředu i zezadu auta, aby všichni hned věděli, že se ke mně nemají moc přibližovat. 🙈😂

Pěší výlet Kladno – Vinařická hora – Třebichovická Olšinka – Libušín – Kladno 21 km

Auto jsme nechali v Kladně-Rozdělov u kostela, trasu však můžete začít odkudkoliv v Kladně. Vyrazili jsme přírodním parkem Džbán a procházeli PP Krnčí a Voleška. Při cestě jsme minuli zajímavé místo v podobě hornického skanzenu, ale na něj ten den nebyl čas. Trasa dál pokračovala přes malou vesničku Vinařice a vedla nás skrze starý ovocný sad. Právě tohle místo se mi velmi líbilo! Všude kolem nás byly staré ovocné stromy a trávu mezi nimi spásaly ovečky. 😍 Začala jsem ze srandy bečet, abych je přivolala, ale sotva zvedly hlavu. Přítel se mi smál, že moje bečení zní spíš jako krkání, což mě fakt rozchechtalo. 😅 Holt ovčí jazyk zatím úplně neovládám. 🙈 Cesta byla pohodlná na došlap, no zkrátka příjemná polňačka a tak akorát vyschlý terén, žádné bláto.

Polňačka začala mírně stoupat a my se za chvilku ocitli na pěšině s pěkným výhledem na okolní krajinu. Došli jsme až na vyhlídkové místo Vinařická hora (413 m n. m.), odkud je výhled ještě o fous lepší. 👍 Foukal zde svěží jarní vítr a na zemi byla kvanta drobounkých bílých kytiček. Posadili jsme se na tamní lavičku a chvíli se jen kochali. Položila jsem na to místo putovní kamínek a doufám, že nálezci udělal radost. ❤️

Poté jsme se vrátili blíž k ovocnému sadu a pokračovali v cestě směr Třebichovická olšinka. Cesta to byla nyní z kopce, takže velmi příjemná. Třebichovická olšinka se nám představila až pod lesejkem takřka u obce Třebichovice. Je to taková nevelká podmáčená louka spojená s jasanovým lesejkem a právě v březnu je celá celičká bílá jako nevěsta. 🤍 Loučku totiž pokrývají zhusta bledule jarní – úžasné rostlinky s krásnými zvonkovitými květy ozdobenými zeleným či žlutým lemováním. 🌼

Coby milovnice květin jsem byla nadšená! Oooo to byla krása! 😍 Na Třebichovickou olšinku se nedá vstupovat, je obehnaná dřevěnou ohradou. Ta ohrada má určitě svůj význam, selfíčkáři by mohli pro pár snímků jinak něžné bledulky rozšlapat. Už tak jsem byla smutná za rostlinky, které se do ohrady nevešly, nebo se již rozšířily i za ohradu – samozřejmě, že byly od lidí rozšlapané a zvalchované. 😶‍🌫️

Třebichovická olšinka se nachází v mokřadu u Knovízského potoka. Bledulky jistě znáte, mívá je na zahrádce na jaře skoro každý, avšak nikdy jsem necítila jejich vůni. Když je to malý trs, nevoní tak silně, aby ho lidský nos zaznamenal. Bleduliště Třebichovická olšinka mě ovšem naprosto překvapilo – ta vůně bledulí byla až omamná! 🥰 Ne tak intenzivní, jako například voní hyacinty, avšak i tak to byla vůně dost silná, podmanivá a zároveň něžná. Určitě jsou bleduliště rozsahem daleko větší, avšak pokud hledáte tip na výlet za bledulištěm v okolí Prahy, pak je Třebichovická olšinka určitě skvělá – zvlášť když se ještě zastavíte na vyhlídce Vinařická hora.

Poté jsme se vydali kousek po trase zpátky a pokračovali směr Libušín. Cesta vedla opět hezky přírodou a v Libušíně nás překvapilo, jaký tam mají velký parčík. Poseděli jsme na jedné lavičce a popíjeli horký čaj za doprovodu pozorování zdejšího ochmelky obklopeného lahvemi poblíž autobusové zastávky. 🙈 Zrovna od něj bych žádný pozdrav nečekala, ale když jsme se zvedli a odcházeli z parku, zavolal na nás slušňácky Dobrý den!, a tak jsem mu pozdrav vrátila a usmála se.

Zprvu nás vyděsilo, že budeme šlapat na poměrně velký kopec, nakonec se ale ukázalo, že hradiště Libušín je na druhém menším kopci vlevo. Došli jsme k němu po upravené cestičce, kterou lemovala spousta nově vysazených jabloní starých odrůd. 🍎 Nahoře na kopci nás uvítal kostel Sv. Jiřího a povídání o hradišti Libušín. Jak už název napovídá, právě zde kněžna Libuše věštila o městu, jehož sláva se bude dotýkat hvězd. ✨ Tak praví Kosmova kronika. Aktuálně je zde vidět kostel Sv. Jiří, který je ale tak trochu oprýskaný. Vedle něj stojí stará dřevěná zvonice datovaná do roku 1500. Nechybí hřbitov a domek, na kterém jsme našli údaj, že tam sídlí ochránci přírody. Kolem je pěkně upravená krajina a občas nějaký ten nově zasazený strom.

Trasu jsme nakonec ukončili ve městečku Libušín, odkud každou chvílí jezdí autobus do Kladna. Pokud vás však stejně jako nás nedostihne západ slunce a zůstane vám ještě turistický elán, pak můžete do Kladna dojít pěšky nebo si trasu prodloužit až do Srbů k Turyňskému rybníku, odkud se pak do Kladna dostanete vláčkem.