92. Deníčkozápis: Příběh jedné jednostranné lásky aneb Ach ty vztahy!

*porozchodové vypsání se ze všeho bez cíle si hrát na chudinku a někoho pošpinit

*otevřeně, mýma očima… nadatlováno mými prsty, ale příběh psal sám život

*pro milovníky čtení vztahových a soukromých věcí

*bez vdavkového happyendu, ale s ponaučením do života 😏

*psáno 14. 4. – 5. 5. 2023 

Existuje ta láska nebo neexistuje? Sedím sama v novém microbytě, na klíně notebook, pod mírumilovným dohledem mých květin, s pár zbylými nevybalenými krabicemi kolem… Je to tu vlastně hezké, ale nedokážu to zatím ocenit, protože mám za sebou tok spousty událostí a velkou změnu. Ještě pár týdnů zpátky jsem se viděla někde úplně jinde, cítila jsem vnitřní pohodu, těšila se na budoucnost, kterou jsem malovala silnými vrstvami růžové barvy. Teď se nacházím zcela pryč, lehce vzpamatovaná z toho, co se odehrálo a žijící zase jen přítomným okamžikem, protože přemýšlení nad tím, co bude, už mě momentálně skoro nevzrušuje.

Jednou mi jeden kamarád napsal, že rozchod je vždycky prohra. Je to vždycky prohra obou stran. Není poraženého, je poražených. Kamarádka na to kouká zase jinak, ta tvrdí, že je to cenná zkušenost, která jen posílí člověka a posune ho dál. Hlavně se nelituj a nelituj ničeho, přijmi, odpusť, nech jít svou cestou. Nejlepší přítelkyně rozchod přirovnala ke smrti blízké osoby. Prý se v našem těle sepnou jakési perceptory, které přivodí neskutečnou vnitřní bolest a žal takřka podobný tomu, když nám zemře někdo opravdu milovaný. Se všemi těmi názory se do jisté míry ztotožňuji a musím se přiznat, že už dlouho jsem nezažila takové duševní trápení. Je to tak zvláštní… navenek nikdo nic nevidí… žádná krev neteče… žádná fyzická zlomenina neexistuje… přesto se cítíte tak hrozně, jakoby vám trhal někdo zaživa všechno z těla a vlastní tělo vás neposlouchá. Vědomá mysl je silná, ale ty nevědomé pochody v těle jen těžko dokáže ovlivnit.

Hlavně se neobviňuj! Dala jsi lásku, nebyla přijata, dáš ji jinému, kdo je schopen opravdu milovat. 

Důvodu svého momentálního psychického rozpoložení jsem napsala před rokem a čtvrt sama. Přišla jsem romanticky naladěná z kina, bylo těsně před Vánoci. Líbil se mi, kámošce taky, prošel schvalovacím procesem, napsala jsem mu na Facebooku první. Nutno říct, že jsem byla vždycky ve vztazích velmi opatrná, byť stále až dětsky naivní a otevřená, což je částí mé povahy a co jí i zůstane. Tehdy od toho nikdo nic ještě nečekal a jen stěží mohl odhadnout, co nás potom vše potká a co spolu zažijeme.

První schůzka byla nakonec velmi originální, leč když jsem ho viděla poprvé, mihlo se mi hlavou, že to tam s ním tedy tu hodinu ze slušnosti odtrpím. Myslela jsem, že to bude další z těch introvertů, kteří se nedokáží seznámit jinak než přes internet a že budu mít problém z něj vydolovat slovo. Když zůstaneme u povrchností, ani vzhledem mě nijak neodzbrojil. Asi bych ho na ulici jinak minula bez povšimnutí. Ono je to vždycky takové zvláštní to setkání přes internet, kdy se najednou zčuchnou dva úplně neznámí lidé, co se viděli jen na fotkách a vyměnili si pár zpráv a možná si předtím aspoň zavolali, aby slyšeli své hlasy… Pak si mě ale získal a to tím, že měl tu schůzku vlastně dobře promyšlenou a že se nebál a že jsme se fakt nasmáli a že jsme zjistili, že máme hodně společného a že jsem se s ním cítila vlastně víc než dobře. A tak jsme se začali vídat pravidelně a množství společných zážitků se nabalovalo. Jelikož jsem člověk, u kterého si tu pevnou důvěru druzí získávají časem, u kterého je společné trávení času víc než desítky krásných slov, u kterého je jen zdánlivá drobnost pro něj vykonaná bez zjevného zisku velkým potěšením, postupně jsem díky kupě společných zážitků a milůstek přešla do fáze, kdy jsem se těšila i na krátkou zprávu od něj a na každý moment, kdy společně budeme něco podnikat nebo jen snídat či pít čaj. Bylo mi úplně jedno, že je o spoustu let starší, byť jsem vždy chtěla někoho co nejblíže věkově ke mně, bylo mi fuk, že nedostudoval vejšku, byť jsem si vždy přála hodně vzdělaného muže, bylo mi šumák, že skoro stále nosí to stejné oblečení a není to zrovna výkřik poslední módy, bylo mi jedno, že má naprosto obyčejnou práci ve fabrice, bylo mi jedno, že má vlasy samou šedinu a v obličeji už vějířky vrásek, bylo mi jedno, že působil podivínsky, bylo mi jedno, že nevlastní žádný oslnivý majetek… Všechny tyhle mnou vybájené povrchnosti zmizely, přišlo mi, že je mezi námi duševní spojení a to je to nejdůležitější. Kamarádka se mne tehdy zeptala: A nepřijde ti divné, že je ve 40 letech ještě sám? Nerozvedený? Bezdětný? Víš, tihle muži, co zůstávají sami, nejsou sami jen tak bez nějakého důvodu. Někdy jen moc upřednostnili kariéru a někdy je tam nějaká povahová chyba, pro kterou s nimi nikdo nevydržel nebo přehnané nároky na druhého. Já si ale řekla, že zkrátka prostě neměl štěstí a dosud nepotkal tu pravou a na místě té pravé jsem viděla sebe.

Četla jsem v minulosti pár slavných vztahových knížek, ale musím říct, že se jimi stejně nedokážu řídit. Člověk sice ví, jak by to být mělo, ale stejně nakonec nejvíc záleží na jeho osobnosti a povaze a nějakých těch zkušenostech. A cíli a prioritách… Ve známé miniknížce 5 jazyků lásky psali o tom, že každý člověk potřebuje pro pocítění toho, že ho druhý opravdu miluje, jiný způsob vyjádření citu. Já jsem se hned ztotožnila se jazykem lásky v podobě pozornosti a také slov ujištění. Zatímco prvního se mi dle mého soudu dostávalo dost a nestrádala jsem, slovní ujištění o naší lásce chybělo. Byli jsme spolu tehdy už 5 měsíců a já stále neslyšela ani „Mám tě rád“. Říkala jsem si, že to je snad z ostýchavosti, ze strachu z odmítnutí, kterým si možná v minulosti prošel nebo zkrátka je jen člověkem, pro kterého slova nejsou důležitá. Co si budeme povídat, víc než slova jsou důležitější ty činy. Kdyby se k vám někdo choval šeredně ale furt vám říkal, jak vás miluje, asi byste s ním být nechtěli. Ale když se k vám někdo chová moc hezky, jen to miluji tě zatím nepoužívá, tak od něj asi utíkat nebudete. Jsem ze staré školy a tak je pro mě zásadní, aby byl muž tím prvním, kdo své city vyjádří. Nicméně jsem to přesto nevydržela a na květnový narozeninový dárek do jmenovky ve tvaru srdíčka napsala: Pro mého milovaného XY. Jaké bylo mé překvapení, když to neokomentoval a dárek rozbalil stylem, že první, co rychle strhl a roztrhl bylo právě to srdíčko. Jsem všímavá, vždycky jsem byla, a tohle ve mně vyvolalo určitý zmatek a možná první malou nejistotu. Zaplašila jsem neklidné myšlenky ovšem tím, že to byla jen náhoda a radovala se z momentů rozbalování dárku, který jsem pro svého partnera důkladně vymýšlela a ne zrovna lehce sháněla.

Vlastně jsem byla čím dál nadšenější a říkala jsem si, že jsem konečně probořila vztahovou smůlu a našla spřízněnou duši. Dokonce se mnou i maloval putovní kamínky! A to je co říct, to se málokterý chlap hecne. Přišlo mi, že se k sobě tak moc hodíme a vlastně jsem si to myslela po celou dobu, co jsme byli spolu. Já jsem se prostě rozhodla do toho vztahu jít naplno a pustila jsem z hlavy myšlenky na kohokoliv jiného. Všechny aktuální pokusy se seznámit jsem zcela ukončila. Nenechala jsem si žádná otevřená zadní vrátka, protože proč by tohle zamilovaný člověk dělal? Skočila jsem do toho oběma nohama. Představil mě rodině a ta mě báječně přijala, hned jsem si je všechny hrozně moc oblíbila a chtěla k nim patřit.

V květnu jsme spolu podnikli také krásný pěší celodenní výlet na horu Milešovka. Sice mě trošičku pozlobil tím, že vlezl do ohrady ke kravám kvůli pořízení fotografií a já se o něho tehdy moc bála, aby mu náhodou býk nebo kráva obraňující tele něco neudělali, přesto si myslím, že jsme si to užili. Tehdy jsme běželi na vláček a přítel na mne zavolal: Lásko! Takhle mne nikdy dosud neoslovil a pamatuji si, že mne to příjemně potěšilo. Bylo to tedy zrovna v momentě, kdy jsme dobíhali vlak a přítel to vzal přes koleje a já vzorně podchodem, přesto jsem to v tom ruchu a spěchu nepřeslechla a slyším to v uších ještě teď. To bylo poprvé a naposledy, co jsem něco takového z jeho úst slyšela. O dva týdny později jsme spolu šli slavný pochod Praha-Prčice, kde jsem to přehnala s výběrem trasy a stěží došla do cíle. Přítel tehdy požádal paní, jestli bych si k ní mohla vysílená sednout na lavičku slovy, zda by si mohla kolegyně přisednout. Byla jsem v šoku. KOLEGYNĚ?! Pak se tedy opravil, když jsem reagovala podrážděnou otázkou Jaká kolegyně?, ale už se to slovo do mě samozřejmě vrylo. Nakonec jsem nad tím opět mávla rukou.

Když jsem byla v létě odjetá u své rodiny, zeptala se mě mamka: Miluješ ho? Ta její upřímná otázka mne zaujala a já se jí zeptala, jak se to dle ní pozná? A ona mi řekla, ať si třeba představím, že není, že už ho nikdy neuvidím. Bodlo mi u srdce. Neuměla jsem si už představit, že by v mém životě nebyl, okamžitě jsem tu ošklivou myšlenku musela zapudit. Což jsem mamce řekla a také, že se s ním cítím dobře. Ten vnitřní pocit „cítím se s ním dobře“ byl pro mne velmi důležitý. Ne s každým se dokážete cítit dobře, ne s každým dokážete být od rána do večera, ne na každého se dokážete těšit, ne na každého myslíte 10× ne-li víc za hodinu, ne kvůli každému pořád koukáte na mobil, zda vám nenapsal, ne kvůli každému fotíte naschvál fotky během dne, abyste zdokumentovali, co jste dělali a s nadšením mu je posíláte, protože zrovna nemůžete být spolu, ale chcete s ním všechno sdílet a tak nějak předpokládáte, že jak zajímá on vás, tak on se zajímá o vás a na vše od vás se i těší stejně jako vy se těšíte na vše od něj. A proč nepřijel s tebou se nám představit? Protože on je teď po noční a nechtěla jsem, aby unavený musel řídit takovou dálku až k nám na vesnici. A mamka tehdy řekla: Hlavně, aby to s tebou myslel vážně, když se nám nechce přijet představit. Stejnou otázku mi následně položila i babička na návštěvě – a proč nepřijel s tebou se nám představit? A já jí řekla, to samé co mamce. Musím ale přiznat, že to ve mně trošku hlodlo, protože jsem si říkala, že je to vlastně pravda – o to přijet za mnou a sdílet se mnou svůj čas, poznat místa, kde jsem vyrůstala, poznat mou rodinu vůbec neprojevil zájem. Až večer jsem zjistila, že měl už jiný program, se kterým mě tak nějak zapomněl seznámit.

Bylo to takové první zvláštní zavrávorání v našem vztahu. Na mobil mi za celý den nepřistála jediná zpráva… až pozdějc večer. Myslela jsem si, že je asi hodně unavený z práce a dospává, opak byl pravdou. Zatímco jsem byla odjetá u rodičů, trávil víkend se svou kamarádkou, kterou k sobě pozval, aniž by mi to třeba jako partnerce řekl. Samozřejmě, že bych nikdy nikomu nezakazovala jeho přátele, které zná ostatně déle než mne, ale lehce to otřáslo mou důvěrou a uvnitř mě to zabolelo. Šlo zkrátka o to, že to zprvu zatajil a taky… Mohl přijet za mnou, místo toho dal přednost jiné ženě a nechal ji u sebe spát. Co kdyby to bylo opačně? Tuhle otázku jsem mu později také položila a dosvědčil mi, že by se mu rozhodně nelíbilo, pokud bych se na něj takto vykašlala a trávila víkend s jiným mužem. Doufala jsem, že jsme si to vyjasnili a nic takového už nebudu muset ve vztahu řešit. Že k sobě přece budeme upřímní a otevření.

Čas plynul a vydali jsme se na naše první společné dovolené v zahraničí, byly rovnou dvě a mně se neskutečně líbily. O cestě do Švýcarska a o poznávání Polska jsem napsala i dva dlouhé články. Samozřejmě se ani jedna neobešla bez drobných šarvátek, ale to zkrátka ke společnému soužití patří a bylo by to divné, kdyby všechno fungovalo bez jediného škrábanečku. Žádný vztah není jednoduchý, každý vyžaduje velkou práci a to dokonce dvakrát takovou než v momentě, kdy jsme single – pracujeme totiž sami na sobě a k tomu ještě na tom vztahu, což je dvakrát více dřiny. I na letních dovolených jsem se pokusila vyznat svému protějšku lásku neverbálně a trochu ho rozhoupat. Koupila jsem dva páskové náramky s malým stříbrným plíškem. Na mém plíšku stálo slovo Miluj a na jeho Žij, směj se. Přemýšlela jsem tehdy, zda mu nekoupit také Miluj, ale vždycky se mi líbil jeho úsměv a tak jsem si říkala, že pohled na náramek by mu mohl kdykoliv připomenout, že upřímný spokojený úsměv je jedna z těch krásných věcí, co může jeden druhému dát. Náramky to byly párové a měly být takovým symbolem, že k sobě patříme. Něco jako snubáky, chápete. Můj dárek se ale nesetkal s moc kladným přijetím a víc než poselství a symboliky si můj protějšek všímal provedení a komentoval ho se slovy, že mu vadí ty šňůrky na ruce. Další neverbální pokus o vyjádření lásky se odehrál v Polsku, kam jsem s sebou tajně vzala i dvě námořnická párová trička – jedno malé pro mě a pánské pro něj. Jakou jsem z nich měla radost, když se mi je podařilo sehnat! A jak jsem si pak sypala popel na hlavu za tenhle zase šíleně romantický nápad s vizí toho, že si je šťastně oblečeme a ruku v ruce odění v námořnických tričkách prochodíme polský Gdaňsk a pojedeme na lodi. Bylo kvůli tomu zle, protože jsem pánské tričko koupila o číslo větší, než běžně nosí. Ani ze srandy si ho na sebe nechtěl vzít a tak to mezi námi způsobilo určitou kolizi. Jaké má člověk čisté úmysly a pak kvůli nim pouští slzy k zemi! Stále jsem v tom ale nehledala nic hlubšího, omluvila jsem to tím, že si zkrátka přítel na dárky nepotrpí a je minimalista, tak mu jsou věci na obtíž. Vlastně když nad tím přemýšlím, kupu dárků ode mě nepřijal – na jahodový dort upečený z lásky k svátku mi řekl, že ho chuťově neuspokojil, na balíček jahodových dobrot, že jahody vlastně nemá rád a jahodové víno už chtěl druhý den odnést bratrovi, na velký narozeninový dort byla první reakce typu proč jsi to dělala, na oslavě bude jídla dost, na velkou šišku, které sbíral, mi řekl, proč mu dávám k narozeninám šišku, pak ten náramek, tričko… zkrátka skoro se vším mě poslal do háje a neviděl v tom nic jiného než pouhé fyzické věci, avšak pro mě to byly malé symboly vyjádření lásky k němu. Když jsem šla na podzim s kamarádkami na Říp a vyprávěla jim to, pamatuji si, že z toho byly úplně zaražené a říkaly mi, že se jim takové chování od partnera vůbec nelíbí. A já zase začala s omluvami jeho činů a řekla: No on je minimalista, on prostě na ty dárky není. Uvnitř už jsem ale cítila takovou určitou skepsi.

Co jsem na něm milovala? Tu akčnost se kterou se zpočátku do všeho vrhal. Líbilo se mi, když mne držel za ruku ať už přes den nebo když jsme usínali. Že se nebránil jít i na daleký pochod. Získal si mě i svým hezkým přístupem k dětem. Také byl myšlenkově hlubší, nebo aspoň mi to tak přišlo, což mám u lidí ráda. Měla jsem pocit, že máme společné vize, stejné cíle, podobné životní hodnoty i životní styl. Hodně jsme se spolu smáli. Připravoval mi snídani, vařil čajíky, někdy jsme spolu i uvařili hokus pokus oběd. Nemluvil vulgárně, nesrážel ženy. Nebál se nových věcí. Měl hezký úsměv a cítila jsem se v jeho společnosti dobře. Líbilo se mi, že má dobré vztahy se svou rodinou a mluví o nich hezky. Říkala jsem si, že už i díky svému věku ví, co dělá a že si určitě ujasnil priority. Získala jsem díky němu i nové koníčky, třeba hledání kešek nebo běhání. Nevadilo mi vůbec změnit životní režim a přizpůsobit se tomu jeho, ač jsem dříve velmi lpěla na svých zvyklostech. Přišlo mi, že mu mohu opravdu věřit a že je rád, že mě má. Líbili jsme se mi jako pár i vizuálně. Voněl mi.

Na podzim s námi pronajímatel náhle ukončil smlouvu a do měsíce jsme se měly my 3 spolubydlící holky vystěhovat. Měla jsem dvě možnosti – najít si nový vlastní podnájem nebo jít k partnerovi, ten mi to však nenabízel. Mamka i kamarádky opět alarmovaly, že je to nějaké divné a pokud mi to nenabídne, ať takový vztah ukončím (na což jsem nechtěla ani pomyslet). V partnerovi by měl mít člověk oporu a pomoc v takové situaci se přímo nabízela k tomu konečně říct: Pojď ke mně, chci s tebou žít, chci abychom spolu vytvořili krásný domov, kde nám bude oběma dobře. Trvalo to snad týden, než mi to napsal ve zprávě… Nenapsal nic romantického, jen zprávu ve stylu Hele Míšo, můžeš jít kdyžtak bydlet ke mně. Vyznělo to na mě divně, ale znáte to, vy jste v pozici milujícího a strašně moc si přejete, aby vám protějšek vyjádřil to, že s vámi do budoucna počítá. Mamka mi řekla, ať do toho jdu, protože vztah se nejlépe prověří až spolužitím a já věděla, že pokud bych si našla vlastní byt, tak už bych tím defacto ten náš vztah asi poslala do kytek, což jsem rozhodně nechtěla. I přes to hlodání pochybností uvnitř jsem tedy začala balit s tím, že se přestěhuji do jiného města k příteli. Že se vzdám pohodlí Prahy a půjdu za láskou.

Nebylo to lehké balení, stálo mě to kupu nervů. Lepení krabic, obalování nádobí, aby se nerozbilo, vyhazování spousty věcí, rozdávání léty nakupených věcí, prodávání nepotřebných věcí… Snažila jsem se vyhovět požadavku partnera, abych toho s sebou stěhovala co nejméně a opět ignorovala varovný signál, že je vlastně zvláštní, že mi s tím stěhováním zrovna nepomáhá. Také po mně požadoval, abych se zbavila svého vzrostlejšího fíkusu. To jsem radikálně odmítla se slovy, že ta kytka je dárek od mých bývalých kolegů na rozloučenou a žije se mnou již hodně let. A že ji nezradím a půjde se mnou. Přítel pro to pochopení neměl a dost mě tím nátlakem vykolejil. Neopomněl mi říct, že mám v pokoji, kde jsem tehdy žila, bordel, což mi přivodilo také menší šok. Jen pár měsíců zpátky, když byl u mne doma, naopak na to samé říkal, jak to tam mám útulné. Když jsem se pokusila navrhnout nákup větších skříní k němu, aby se nám tam lépe žilo, protože stávající neposkytovaly dostatečný úložný prostor, byla jsem odbita slovy, že možná někdy. Když jsem se zeptala, jestli mi něco řekne k našemu společnému soužití a čekala právě opět to vyznání lásky, dozvěděla jsem se jen, že mu budu platit 3500 Kč měsíčně. To už z toho byla smutná i moje babička, které se tento styl komunikace a stěhování k partnerovi nelíbil. Vzkázala, ať mu hlavně nedělám služku a mamka to doplnila tím, ať mu nedělám služku a levnou sexuální pracovnici. Ta slova se mě tehdy dotkla. Opět jsem byla znejistěná, ale stále milující, takže jsem všechno zase omlouvala a říkala si: Klid, má tě rád, jinak by ti to sestěhování se v životě nenabídl. A navíc nám to jinak ve vztahu, dle MÉHO úsudku, klapalo skvěle. Stále jsem se na něj těšila a těšila jsem se i na náš společný život.

Cca týden před samotným stěhováním jsem vlakem vezla zvlášť ještě kolo, které by jinak zabralo až moc místa v autě při stěhování. V košíku kola jsem měla čerstvě upečenou bábovku pro mého milého a nemohla se dočkat, až se uvidíme. Projížděla jsem z nudy ve vlaku Instagram a skočila mi tam má oblíbená Instagramerka. Sledovala jsem ji už pár let. Také ona našla konečně lásku, také ona se stěhovala s přítelem do jednoho bytu, také ona zažívala to samé, co já! Zaujal mne její příspěvek o tom, že přestěhovat se k partnerovi znamená nejen žít s ním, ale také žít s jeho věcmi. Pobavilo mě její humorné líčení stěhování, dojalo mě, jak jí partner se vším pomáhá a jak ji podpořil. Tehdy jsem udělala screen toho příspěvku a poslala ho příteli. Říkala jsem si, jak je to aktuální – že i on mi vyjadřoval až na můj vkus velké nepochopení k mým věcem a nedokázal se nad to, že mu kromě mě přibude do domácnosti i moje zařízení domácnosti, povznést. Holt jsem toho měla víc, protože mám také hodně zájmů a jsem tvořivá a protože jsem dospělá ženská a tak už ve svém věku mám i plnou výbavu kuchyně. Mamka mě navíc upozornila, ať se tak moc těch věcí zase nezbavuju – byla chladně věcná: Kdyby tě pak vykopl, tak ať to nemusíš kupovat znovu. Nad tímhle jsem ovšem samozřejmě vůbec nechtěla přemýšlet a jelikož jsem optimistického a pozitivního nastavení, opravdu jsem věřila, že naše společné bydlení bude skvělé. Věci mi nakonec pomohl přestěhovat můj bratr svým velkým autem. Byla to makačka, ale zvládli jsme to a já si neskutečně moc oddechla. Poslední várku mi dovezl autem přítel, ale všimla jsem si, že skoro přestal mluvit. Jako kdyby se na mne zlobil. Pociťovala jsem určitý vnitřní strach, protože jsem z jeho chování necítila podporu mne, ale spíše nějakou naštvanost vůči mně. Den potom vylepšil zážitek z Muzea iluzí, kam nás s těmi nejlepšími úmysly poslala moje nejlepší kamarádka. Ty vstupenky mi darovala k 30. narozeninám a bylo k nim i hezké psaní. I ona věřila naší lásce a chtěla nás jen podpořit dárkem, který nám měl dopřát společné potěšení a zajistit hezky strávený den ve dvou.

Když jsem se přestěhovala, zažila jsem první ledovou sprchu. Vzniklo to vlastně kvůli naprosté blbině – měla jsem stojánek na toaletní papír a on ho neměl. No tak jsem stojánek vzala, postavila do něj toaleťák… Další den se to setkalo s velmi nemilým ohlasem, stojánek na toaleťák letěl do koutu místnosti, toaleťák zpátky na skříňku a já si vyslechla, že tohle je jeho byt, že jsem si snad nemyslela, že se k němu přestěhuju a všechno si tam vystavím, že se mám zbavit dalších věcí a že mu nebudu měnit zajeté pořádky na bytě. Na férovku přiznávám, že jsem se hrozně moc rozplakala a o to víc, když partner odjel z bytu kamsi, aniž by se mnou lépe vše vykomunikoval, náš problém vyřešil, uvědomil si třeba, že se chová až přehnaně sobecky a pomohl mi se sžitím se v novém domově a v cizím městě. Odjel a já nevěděla kam, ale cítila jsem, že zřejmě za svou kamarádkou. Co si budeme povídat, tohle ve mně vyvolalo další skepsi, protože proč mi můj partner jezdí za nějakou kamarádkou (aniž by mi to vlastně řekl) a proč problémy neřeší se mnou a nesnaží se, aby se nám tam žilo hezky oběma. Připadala jsem si jako v pasti. Byt, do kterého jsem se přestěhovala a měl být mým novým domovem, mně nyní byl vězením. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a jelikož jsem věděla, že večer má jít přítel na meditaci, napsala jsem mu zprávu, že za ním přijedu do Prahy vlakem a na meditaci zajdu s ním. Pamatuji si, jak se mi klepaly ruce, když jsem tu zprávu psala. Jeho odpověď mi jen potvrdila, že se opravdu s kamarádkou sešel a že ji pozval na tu meditaci. I přes všechnu vnitřní nejistotu a emoční bouři jsem sedla na vlak, dojela do Prahy, meditace se zúčastnila s nimi a pak s přítelem jela vlakem domů. Komunikace se mezi námi začala obnovovat, ale nedošlo k dořešení situace, okolo mého přistěhování se. Jako by se chtěl tomu všemu vyhnout. Víc než náš vztah a to, co se dělo, ho pálilo, kolik a kde si má vsadit na volbu prezidenta.

O pár dní později nás k sobě pozvali jeho rodiče. Maminka poslala email s tím, že mají radost, že jsem se k příteli nastěhovala a že mne chtějí uvítat a ať k nim s přítelem zajdeme. Toto mne neskutečně potěšilo, ale zároveň mezi mnou a přítelem zůstával velký otazník. Bylo to mezi námi zkrátka narušené. Nakonec jsem souhlasila a s přítelem na návštěvu šla, ale úplně jsem se toho bála. Ty dobré duše mne budou vítat, jsou rády, že jsem s jejich synem… a já? Já v té době přemýšlela, zda dál vůbec vybalovat a zda se rovnou neodstěhovat zase pryč. Dokonce jsem ještě ten den ráno hledala volný byt v Praze a procházela jsem ceníky stěhovacích firem, na kolik by mne vyšlo stěhování zpět do Prahy, protože jsem tím již nechtěla bratra ani nikoho jiného obtěžovat.

Návštěva byla přesně taková, jaká jsem si myslela, že bude. Neskutečně milá, ale samozřejmě vítací. Přiťukli jsme si na můj nový život v tom městečku. Všichni ale asi cítili to pnutí mezi mnou a přítelem. Nechtěla jsem to tam řešit, byly to naše osobní problémy, které jsme si měli vykomunikovat sami. A taky jsem věděla, že by mě to akorát mohlo rozbrečet, protože jsem v sobě měla totální změť všech emocí a takový ten existenční strach, jakože jsem v podstatě jednou nohou na ulici. Okamžitě pochopili bez jediného mého slova, že je zle. Usoudila  jsem z následující promluvy maminky a jeho tatínka, že mu asi na tom ztroskotaly předchozí vztahy. Povídali, že mě velmi obdivovali, když jsem se rozhodla jít bydlet k němu. Že jít bydlet s takovým hnidopichem, to nebude nic snadného. Po tomhle, co jsem slyšela, se mi udělalo akorát víc zle. Tak oni to o něm vše vědí, ani jsem nemusela nic říkat, všem to asi bylo jasný, že už jsem tvrdě narazila na realitu. Jeho příbuzné mu tam začaly tak nějak domlouvat a padly věty o tom, že ze začátku je to sžívání se postupné atd. Přítel samozřejmě hned začal s tím, že já mám hodně věcí… Najednou se mě ale všichni jeho příbuzní zastali, aniž bych vlastně cokoliv řekla. Manželka jeho bratra mi řekla následující: Já tě obdivuju, tohle musí být hrozně těžký jít bydlet k někomu, komu ten byt patří. Já bych se tam asi cítila jako cizinec. V tomhle jsem hrozně ráda, že jsme s XY žili v podnájmu a stavěli si vlastní dům. Neumím si to představit, se k někomu nastěhovat, asi bych se tam bála na cokoliv sáhnout. Pokývala jsem hlavou. Jak trefné to bylo! A to vůbec nevěděla to, co jsem vypsala výše. Dokonale to odhadla, dokonale to vystihla. Pak se do toho vložila jeho sestra, že přeci je jasné, že když souhlasím s tím, aby se ke mně někdo nastěhoval, tak přece už to není jeho, ale je to NAŠE. Že o tom, co se bude v domácnosti používat snad rozhodují oba nebo spíš víc ten, kdo ty věci využívá a potřebuje. Přítel koukal spíš pod stůl, oči sklopené. Mám pocit, že moc dobře cítil, že těmi argumenty jdou proti němu. Vlastně mu zopakovaly to, co jsem mu říkala já, ale v mém případě konverzace s ním končila tím, že jsem nezdravě fixovaná na věcech. Tady je aspoň poslouchal. Cestou zpátky do bytu jsem vůbec nemluvila, tak moc jsem z toho všeho, co jsem na návštěvě slyšela, byla ponořená do myšlenek a měla slzy na krajíčku. Do čeho jsem se to proboha dala? Do toho bytu jsem šla jako do vězení.

Jelikož jsem nevěděla kudy kam, sepsala jsem dlouhý email, kde jsem se ze všeho vypsala a poslala mu ho, aby to všechno pochopil a abychom předešli dusivému mlčení a nevyřešení sporů, což vztahu rozhodně neprospívá. Musela jsem totiž do toho všeho odjet zpět do Prahy a dořešit záležitosti s původním bytem, takže jsem se s ním už nestihla vidět, jelikož byl v práci. Přijela tam za mnou mamka a užily jsme si spolu hezký víkend máma-dcera. Mamka si zašla ještě na výklad ke kartářce Dagmar Kludské, která jí hodně říkala o mně a o mém vztahu. Říkala, že tam vidí problém, ale že se k sobě s partnerem hodíme a ať mi mamka řekne, abych se trochu umírnila, že jsem hrozně moc hrrr a všechno bych chtěla hned a do všeho šla po hlavě, ale že partner naopak potřebuje mít svůj klid a prostor a postupně si na nové věci zvykat. A že pokud se rozejdeme, tak se k sobě vrátíme, jen si pokazíme Vánoce. No tak jsem si řekla, že uberu a že si své věci budu vybalovat postupně, abych ho nějak chudáka nestresovala tím, co mu tedy přibude nově v bytě. Po několika dnech jsem se vrátila a když mě partner přišel ke dveřím na přivítanou políbit, myslela jsem, že vše pochopil, že už se vyrovnal s tím, že ve svém bytě má další osobu, co mu tam rozhodně nepřijela škodit a že bude už jen a jen dobře a zase spolu budeme hezky trávit čas a navážeme v tom, co stěhování přerušilo. Bohužel toho dne zemřelo mé staré morče Brusinka, což jsem v přítelově objetí oplakala a společně jsme ho pak jeli pohřbít. Přišlo mi to tak symbolické. Zemřelo mi mé milované zvíře, ale jeho smrt mě s přítelem zase spojila. Od toho dne to bylo všechno víceméně zase dobré.

Čeho jsem si nemohla za dobu našeho soužití nevšimnout, byla až přílišná orientace partnera na pozitivní věci/chování kolem sebe. Jakmile jsem projevila emoce na opačnou stranu, tj. že jsem třeba lamentovala nad nedopečenou bábovkou nebo hořekovala nad opadávající polevou z perníčků, partner reagoval tak, že bych své emoce měla držet na uzdě. Také pokud jsem na něj promluvila důraznějším hlasem třeba když jsem něco vysvětlovala, hned podrážděně reagoval, ať na něj nezvyšuji hlas. Avšak já jsem na něj nekřičela, pouze jsem se nechala strhnout vysvětlováním a hlas tak nějak podvědomě zesílila. Skoro mi připadalo, že se chce obklopovat jen a jen tím hezkým. Přišlo mi to celé zvláštní a i jsem mu několikrát řekla, že své emoce potlačovat nehodlám – ostatně to není vůbec dobré, protože by mi to do budoucna mohlo způsobit i zdravotní problémy. Když se mi chce brečet, pak pláču, když je mi líto, že se mi něco nedaří, tak to také samozřejmě projevím… Viděla jsem, že ho velmi přitahují tzv. medoví lidé – kdokoliv mluvil miloučce, tak ten si ho získal. Na jednom rodinném setkání uvedl, že důvodem nedodělání vysoké školy, kterou studoval, bylo nepěkné chování profesora vůči němu. Každý, kdo studuje VŠ, tak si projde určitým střetem s arogantnějšími učiteli a učiteli, co nikomu nic nedají zadarmo. Zaujalo mne právě, že to vzdal kvůli tomu, že na něj někdo „houkl“, protože už to trochu vypovídá o tom, jak špatně snášel jakékoliv střety. Také mne velmi mrzelo, že jsem s ním nemohla řešit žádné moje problémy. Chtěla jsem se s ním pobavit třeba o nemoci babičky, o třeba nějakém smutku v naší rodině, o starostech mých přátel a nechtěl to slyšet. Celé to na mne opět působilo podivně… Jelikož jsem taková empaticky založená a přemýšlivá a chápavá, vyložila jsem si to tak, že si třeba v dětství zažil něco, co ho takto ovlivnilo. Že na něj třeba někdy někdo křičel a nepřijímal ho, přehlížel ho… Jenže to už znamenalo, že musím uvažovat i nad tím, co svému partnerovi říkám, už jsem si nemohla dovolit mluvit o všem bez přemýšlení, jestli mu zrovna tohle téma nebude vadit. Také to ve mně vyvolávalo pocit, že kdyby třeba potkalo něco zlého mne, tak o tom nebude chtít vědět, nepomůže mi…

Mrzelo mne i to, že mi jen málokdy řekl, že mi to sluší. Naopak když jsem se trochu zušlechtila a udělala si třeba make up, abych se cítila lépe a přitažlivěji, slyšely mé uši až celkem přemrštěnou kritiku, jelikož mu šminky vadily. Nikdy nezapomenu, když jsem se vrátila s lehce zastřihnutými konečky a on to komentoval slovy, že jsem to klidně mohla nechat ustřihnout víc, ač hodně dlouhé vlasy jsou takovým neodmyslitelným symbolem, který ke mně patří a vždy si je naopak na mně každý cenil. Když jsem se hecla a šla s ním běhat, protože mi přišlo krásné trávit aktivně společný čas s partnerem, dozvěděla jsem se, že jsem pomalá. Stejné to bylo s kolem, prý ho nebaví se mnou jezdit, když mu nestačím. Kritický byl i k některým mým kuchařským výtvorům a kolikrát mi to připadalo, že až zbytečně. Jeho názor byl, že kritika druhých druhé motivuje k lepším výkonům/výsledkům. Já mu otevřeně řekla, že na mne naopak kritika působí demotivačně a že se kolem nás (myšleno ve společnosti, ve světě) děje mnoho negativního, tak proč by mi měl milovaný partner přivozovat ještě špatné myšlenky tím, že mne doma zkritizuje? Neměl by mi naopak chtít udělat radost? Proč se na to nesnažil víc koukat jinýma očima? Proč tady zrovna neuplatňoval to svoje nadšení pro obklopování se vším pozitivním? Hájil se upřímností a že bych snad nechtěla za vše chválit. Pravda je taková, že té chvály zase tolik nebylo a že jsem ji od něj potřebovala slyšet asi i z toho důvodu, že mi suplovala absenci vyznání lásky. Krásná slova o lásce a milování jsem tou dobou už jen hladově nasávala z písniček od Nedvědů, které jsem si často pouštěla. Pokud se v duchu ptáte, zda jsem si dovolila kritizovat i já jeho, pak ano. Několikrát jsem mu „kecala“ do focení, protože se mi nelíbilo, že fotí z podhledu a člověk pak na fotce vypadá blbě. To nesl celkem dost špatně, jelikož on přece na rozdíl ode mě focení rozumí. Jinak nejsem člověk, který by druhé kritizoval, naopak si cením všeho, co pro mne dělají.

Přítel byl až přehnaný puntičkář na úklid. Neříkám, že mám ráda bordel, ale nic se nesmí přehánět – ani nepořádek, ani uklízení. Bylo mi hrozně nepříjemné, když jsem vařila a přítel kolem postával s houbovou utěrkou v ruce a honem stíral, jakmile mi třeba kápla omáčka. Jasně, snažila jsem se být nad věcí a říkala si v hlavě: Tak ať si to klidně dělá, když po tom jeho duše touží! Nicméně stejně jsem v sobě měla takový špatný pocit, že jsem nějaká špindíra, bordelářka, nepořádnice… Samozřejmě jsem po sobě kuchyň uklízela, ale nebylo to pro něj skoro nikdy dokonalé a tak se běžně stávalo, že jsem setřela linku a za 5 minut už ji zase stíral on – lépe a dokonaleji. Také jsem byla upozorněna, že nesmím linku utírat houbičkou na nádobí, ale zásadně houbovou utěrkou. Jelikož jsem dřív houbové utěrky nepoužívala, občas se stalo, že jsem ze zvyku pro setření linky použila houbičku a to byl dost průšvih. Vytýkány mi byly vlasy na zemi (nečekané při soužití s dlouhovláskou), písek, který jsem prý donášela z venku na nohou z běhání, takže jsem musela příteli slíbit, že budu chodit rovnou do sprchy, omylem upadlá hrozinka na zemi… dalo by se pokračovat. Jedna z kamarádek mi řekla: Tak na tohle velký pozor! Mít s takovým chlapem dítě bude peklo! Což byla pravda, protože takové dítě dokáže obrátit byt vzhůru nohama během pár minut a jen těžko říct, jak by se s tímhle přítel vyrovnal, pokud by včas nepřehodnotil své způsoby. Už takhle byt skoro obden luxoval, stíral drobky, sbíral každé smítko… A co teprve jeho minimalistický přístup k věcem – mít toho co nejméně také nejde s dětmi moc dohromady.

Ještě jeden problém mne trápil a to byly finance. Finance jsou ve vztahu vždycky složitá věc a často vyvolávají řadu neshod. Hned na začátku se přiznám, že mám celý život problém o penězích mluvit a že jsem kolikrát i prominula někomu dluh, než abych za ním šla a peněz se dožadovala zpět. Peníze navíc nemám na prvním místě svého hodnotového žebříčku, často ani nevím, kdy mi dorazila výplata nebo kolik mám reálně na účtu… Šetřivá jsem, to ano, ale výhradně šetřím na sobě, ne na ostatních, takže ráda kupuji druhým dárky a dělám radost. Partner mi při sestěhování se oznámil, že nákupy budeme dělat napůl tak, jak to bylo ještě než jsem se k němu sestěhovala. Bohužel realita byla taková, že na ty velké nákupy jsem chodila spíš já a co nákup, to jsem v obchodě nechala poměrně velký obnos. Z toho jsem vařila pro oba. Ne, že by mne to finančně ruinovalo, ale měla jsem z toho takový pocit, jakože furt přeplácím. Jako žena jsem samozřejmě měla i menší plat a svým mentálním nastavením jsem prostě toužila, aby to financování bylo spravedlivé. Vždy jsem byla zvyklá nakupovat určité potraviny do zásoby, když byly zrovna za zvýhodněnou cenu, u přítele jsem to však musela přestat dělat. Jednak nechtěl mít žádné zásoby potravin a jednak jsem zjistila, že dokud je něco v lednici, tak na nákup jen tak nezajde. Kamarádky mi říkaly, že jsme si to nedohodli vůbec dobře, že ideálním řešením je společný účet, kam se bude posílat po domluvě určitý obnos a z toho pak platit společné věci – jídlo, aktivity atd. Pořád jsem to ale oddalovala a partnerovi to nenavrhla. Kolikrát mi přišlo, že na penězích až přehnaně lpí a že je snad rád, když za něj někdo něco zaplatí. Možná jsem slyšela špatně, co já vím, ale 2× jsem i tuhle poznámku zaslechla od jednoho z jeho příbuzných a dost jsem pak nad tím přemýšlela… Třeba mne vzal na výlet na hrad, ale když zjistil, kolik stojí vstupné, nechtěl jít dovnitř. Musela jsem to zaplatit já. Nebo vymyslel sjíždění řeky, což bylo nádherné a na tento zážitek nikdy nezapomenu, ale také jsem to zacvakala já. Občas to aspoň dorovnal zaplacením útraty v restauraci, kde jsem se naschvál v placení neangažovala, ale způsobovalo to ve mně jistý stres. Z jedné věci jsem prospěch měla, a sice že měl přehled o spořicích účtech a doporučil mi, kde bych měla nejlepší úrok, což se nakonec ukázalo jako skvělá rada a v tomto mi partnerova angažovanost v tom co nejvíc ušetřit a vydělat pomohla. Po mém přistěhování se také zmínil, jak se mu na bytě zvedla spotřeba vody/elektřiny. Tehdy mne to popudilo a řekla jsem mu, že mu snad každý měsíc posílám 3500 Kč. Také jsem třeba jednou zapnula troubu o něco dřív, aby se rozpálila, ale zatím jsem šlehala těsto. Než jsem formu do trouby dala, trvalo to pár minut a partner mi vytknul, že ta trouba už byla dobu rozpálená zbytečně. Jak dlouho se co peklo ho také velmi zajímalo… Strašně mě mrzelo i to, že na Vánoce nepořídil svým příbuzným žádný dárek. Oni nám koupili. Ještě, že jsem tajně pro jeho příbuzné také něco pořídila, cítila bych se špatně, kdybych jim nic nedala, byť mi partner tvrdil, že si dárky nedávají. Spor byl i kvůli proteinům, které jsem koupila. Pro mne to byla docela drahá záležitost a koupila jsem je výhradně na pečení fitness moučníků. Přítel byl ale velmi dotčen, když zjistil, že si z nich nemůže po cvičení dělat nápoj. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je mám pro jiné účely a že je stejně pak sní ve formě těch moučníků, ale strašně ho to rozčilovalo a nemohl to přenést přes srdce. Navrhla jsem, ať si koupí své jenom na pití, ale to se mu nechtělo – zase jsem nabyla dojmu, že kvůli tomu, kolik to stojí. Bylo by toho víc, ale nechci tu vypisovat všechno, je to jen nástin toho, co mne vedlo k přemýšlení nad tím, zda nežiji s přehnaným šetřílkem. Kamarádka mne varovala, že se jí to nelíbí a že jestli s ním někdy plánuji mít děti, tak abych pak nebyla finančně v háji, protože z mateřské to neutáhnu. To bylo sice přemýšlení hodně dopředu a takové to „coby kdyby“, ale musela jsem uznat, že ta úvaha má co do sebe. Žádné dárečky už jsem od něj v tu dobu nedostávala, nemůžu říct, že bych se jako žena cítila nějak rozmazlována. Kolikrát jsem si přála, aby mi přinesl aspoň kytičku nebo napsal nějaký veršík… Překvapil mne, potěšil mne, ukázal by mi svůj zájem… vůbec to nemuselo stát žádné koruny… fakt by stačilo pár sedmikrásek utržených v parku…

Vánoce jsme prožili u mých rodičů a celkově jsem je hodnotila až na jeden incident, jako moc pěkné. Mamka mi ale říkala, že jsem si vybrala komplikovaného a nečitelného partnera a že z nás má rozporuplné pocity. Poskočilo mi tehdy srdce, když mi to říkala. Nechtěla jsem nic špatného na svého partnera slyšet a bila bych se i za něj s vlastní mámou. Víte ale jak to je… ty maminky mají většinou fakt pravdu. Po Vánocích jsem si nemohla nevšimnout, že jsem na druhé koleji. První místo v životě partnera zaujala hra šachů na mobilu. Samozřejmě, že se mi to nelíbilo. Proč bych měla čekat až dohraje, aby si mne všímal? Začínala jsem strádat i v rovině jazyka lásky pozornosti. Dostat ho byť jen na procházku se ukázalo být docela problémem. Dala jsem to znát, přičemž mi řekl, že má takové období, že šachy dřív hodně hrával a teď se k tomu vrátil, že v zimě nechce chodit moc ven, protože se mu špatně dýchá, že se mu zdá, že na ty šachy žárlím, že mu snad nebudu zakazovat jeho koníčky, že jestli jsem si nevšimla, tak ty šachy začal hrát hodně i kvůli mně. To poslední se mě hodně dotklo… proč kvůli mně? Nepohádali jsme se pořádně snad nikdy, když měl volný víkend, snažili jsme se ho trávit spolu, nechyběly běžné projevy lásky jako držení se za ruce, něžnosti… Řekla jsem si tedy, že ho ty šachy snad přejdou. Však koho by bavilo hrát měsíce jednu hru? Chlapi jsou občas zvláštní stvoření, zase jsem to omluvila.

Pátého ledna jsem jen marně čekala na aspoň malou zmínku toho, že jsme spolu celý rok. Pro mě to bylo důležité výročí, on ho přešel a já opět omluvila – však co bych také měla čekat. Už tak mě překvapilo, že jsem od něj vlastně dostala dárek k Vánocům. Rodinu jsem raději totiž předem varovala, že pravděpodobně nic nedostanu, aby z toho nebyli zklamaní, protože dárky se u nás hodně dávají a jsou výrazem toho, že jeden druhého máme rádi, že na sebe myslíme. Dostala jsem dárek ryze praktický, a to kakao a kšandy na rovnání zad, abych se tak nehrbila, když často sedím u notebooku a píšu. Škoda, že svůj dar následně zazdil poznámkou o tom, jak levně ho koupil. Já mu darovala s láskou dělanou domácí granolu, s láskou mnou dělané oříšky v medu a spoustu medíků ve skleničkách ve tvaru medvídků. Med miloval. Mamka se zajímala, co udělal s medvědími skleničkami a já jí pravdivě řekla, že je přislíbil své kamarádce. A proč je nenechal vám, abys do nich třeba jednou připravila něco vašim dětem? No proč asi, protože partner se všeho zbavuje, možná chtěl tu kamarádku, která byla jeho bývalým pokusem o vážné seznámení se s ženou, potěšit a stále si na ni v koutku srdce myslel a taky proto, že zkrátka přistupoval takto k většině dárkům, které dostal – buď hned využít nebo poslat dál. V té době už mne tohle chování vůbec nepřekvapovalo, už jsem na to byla svým způsobem zvyklá.

Bohužel naši rodinu potkalo něco hodně nemilého – onemocněla babička a skončila v nemocnici. Vypadalo to s ní hodně špatně a mou mysl tohle velmi tížilo. Naprosto mě dojalo, když mi mamka vyprávěla, jak se jí nemocná babička v nemocnici ptala, jestli budu mít miminko? Samozřejmě jí řekla, že zatím ne, že jsem tradiční a přeju si nejdříve svatbu. Otázky na miminko směřovala i moje kamarádka, se kterou jsem podnikla velký pěší výlet kolem Kolína. Svým dotazem mě pobavila. Vím, že jsem jí řekla, že zatím ne, že nejdříve svatbu, ale že už bych si vlastní rodinu moc přála a že bych si to už příští rok klidně uměla představit. Tehdy jsem si ještě naivně myslela, že mám skvělého muže a i přes občasné zakolísání jsem v něm našla spřízněnou duši. Já mu věřila, já mu důvěřovala, já s ním počítala v dalším životě, já ho měla opravdovsky ráda…

Během celého března jsem jela na vlně představ další společné dovolené v létě a googlila už zajímavá místa, která bychom spolu mohli navštívit. Plánovala jsem výlety a ukládala trasy do mapy, zapsala si pochody, kam vyrazíme, hledala zda v okolí nebude vystupovat někdy jeho oblíbená kapela a vypsala si termíny, abych ho vzala tajně na koncert, vymýšlela super originální dárek ke květnovým narozeninám, představovala si, jak bude nadšený, jak si to užijeme, dokonce jsem hledala i kurz acrojogy s tím, že do toho teda půjdu a zaplatím pro mě ne zrovna malé peníze, protože partner tenhle sport miloval a já ho s ním nedokázala provozovat a věřila jsem, že by mi odborně vedené hodiny mohly pomoct se to naučit, abychom to pak mohli cvičit sami s partnerem… Všechny ty vidiny krásného jara a léta, kdy zase náš společný čas naplníme společnými aktivitami, zážitky, poznáváním nových míst, mě zcela oslepily a ohlušily. Ano, žila jsem vysněný vztah, ale neviděla tu realitu. Láska je slepá. Opravdu to tak je. Nějak jsem přestala vidět, že už mě dávno hodil přes palubu a že se v tom vztahu snažím už jen já. Navíc jsem si postavila vzdušné zámky i tím, že se blížily mé 31. narozeniny a čekala jsem, že mě něčím hezkým k narozeninám překvapí, že mě třeba vezme na nějakou krásnou vyhlídku a ještě si do toho vsadila příběh jak vystřižený z romantického filmu o tom, že by mě třeba mohl požádat o ruku a náš vztah někam posunout. Vztah jsme sice posunuli, ale kamsi jinam…

Vždycky jsem si myslela, že konec dlouhodobého vztahu způsobí něco hodně vážného – nějaká šílená hádka, nevěra, že třeba dojde až k násilí. Nikdy by mě nenapadlo, že vám prostě někdo jen oznámí, že vás vlastně nikdy nemiloval a nestál o vás. Že mu na vás nikdy nezáleželo… Fakt nikdy! Fakt mě nikdy nenapadlo, že by tohle někdo udělal! Že by byl s někým tak dlouhou dobu jenom na zkoušku! Proč mě to nenapadlo? Protože je to mému smýšlení cizí, protože já sama bych to nikdy, ale opravdu nikdy nikomu neudělala. Protože upřímnost ve vztahu je pro mě nejdůležitější a s upřímným otevřeným srdcem jsem šla i do tohoto vztahu. A v momentech, kdy chování protějšku už nebylo příliš pěkné, jsem svou lásku živila vzpomínkami na to všechno krásné, co jsme spolu prožili a že bychom přeci od ničeho takového jen tak neutekli. Že jsme tu jeden pro druhého a podpoříme se. Jsem prostě vztahový držák, co než něco zahodí, tak se to pokusí zachránit… na vše se dá najít řešení… vlastně ne… na jednu věc ne… že si na druhém lásku vymínit nedokážete a že setrvávat v jednostranné neopětované lásce je jen chozením v bludném kruhu určité závislosti na tom druhém, který vám nikdy vaše city nevrátí a vy budete postupně prahnout a prahnout až budete vyprahlejší než samotná Sahara a na tu lásku definitivně přestanete věřit.

Byl čtvrtek a ráno jsme si dali zase naši oblíbenou snídani. Všechno bylo běžně hezký… pak mi v kuchyni oznámil, že jede pryč a bude až do osmi do večera s kamarádkou z Brna, která u nás pak i přespí. Uvnitř se mi vše sevřelo. Každý, kdo miluje, tak žárlí. Ne chorobně, ale ožije v něm takový obranářský pocit. Kdyby řekl s kamarádem, je mi to putna, ale s kamarádkou byl velký červený vykřičník. Když odešel, poprvé jsem se rozbrečela a v hlavě mi jelo jen… proč mi to dělá? Copak já mu něco takového dělám? Oznámit náhle ráno, že jedu s chlapem večer cvičit, pak u nás přespí… to by bylo přece divné. Celý den jsem z toho byla nesvá a po osmé hodině mi srdce v hrudi tepalo snad 500 údery za vteřinu. Myslela jsem, že omdlím. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Jen jsem čekala, v hlavě mi jel jak rychlík nepřetržitý tok nejrůznějších myšlenek a šíleně se mi klepaly ruce. Přišli o půlnoci. Neměla jsem touhu s nimi nijak víc hovořit, už jsem v sobě cítila, že tohle není vůbec dobré. Snažila jsem se udržet a dost jsem sama se sebou sváděla boj i ráno, kdy jsem s tou jeho kamarádkou seděla u stolu a snídala. Když mi oznámil, že spolu jedou ještě na výlet, opět jsem takřka oněměla a když mě ta jeho kamarádka objala na rozloučenou, bylo to jak když vás obtáčí ten nejjedovatější had. Zůstala jsem sama doma a věnovala se své práci a na klávesnici jsem začínala mít solidní solnou krustu z těch zasychajících slz. Pak mi zavolal a já souhlasila se společným obědem, leč musela jsem si hodně dodat odvahy a přemoct se, abych do té restaurace došla a zase je tam viděla. Oběd proběhl v pohodě, hráli jsme potom hry, které jsem s sebou přinesla. Neuniklo mi, jak si partner svou kamarádku fotí, já jako bych ani nebyla. A nemohla jsem si nevšimnout jeho chování – bylo takové veselé, takové jako když jsme se poznávali v začátcích našeho vztahu, takové pro které jsem si ho zamilovala, jenže nyní se nevrátilo kvůli mně.

Když jsme se ocitli sami doma, šel něco dělat na počítač, pravděpodobně upravovat fotky s tou holkou pořízené. Seděla jsem v kuchyni a stále čekala, že snad přijde a dořešíme to, co se mezi námi dělo. Správný férový chlap by to udělal, jenže já jsem si uvědomila, že jsem s chlapem nežila… já žila s chlapcem a slabochem. Když se začal balit do práce na noční a přišel do kuchyně, téma jsem otevřela. Dostalo se mi odpovědi, že s kamarádkou mimo jiné řešil náš vztah (hm, což bylo smutné, protože ho měl řešit předně s partnerkou) a když jsem se optala, jaký je tedy náš vztah, tak mi řekl, že NIJAKÝ. To slovo se mnou otřáslo a projela mnou ostrá bolest. Náš vztah je nijaký. A že ke mně vlastně nic necítí. To se dozvíte po roce a čtvrt, když do svého života naprosto necháte vstoupit toho druhého a počítáte s ním. Jelikož odjel do práce, zůstala jsem sama v bytě a už druhou noc nezamhouřila ani oko. Večer jsem si ještě strašně dlouho telefonovala s mamkou a s nejlepší kamarádkou a nad vším přemýšlela. Ony mne velmi podržely, hodně mi pomohly. A já v sobě cítila, že železo se musí kout dokud je žhavé a že hned druhý den musím otevřít téma s partnerem znovu a pokud je to, co mi řekl pravda, tak není jiné cesty než to ukončit. Přece nebudu škemrat jako nějaká trapačka o lásku. Už večer jsem usedla k počítači a začala hledat bydlení, abych měla kam odejít.

Od kamarádky v reakci na to, co se u nás dělo s tím, že by tam ještě mohla být malá šance na záchranu vztahu, pokud by však partner projevil sám zájem…

Sobota byla příšerná. Bylo větrno, zima, pršelo… první duben… apríl. Hned ráno jsem se vydala na dlouhou procházku ať bylo počasí jaké bylo. Třásla jsem se zimou a snad hodinu stála na vyhlídce v klášterních zahradách a pozorovala domy a probouzející se městečko v ránu. Se vším jsem se loučila. Rozchod bude znamenat opustit všechno a tohle už nikdy nevidět. Vybavila se mi scéna, kdy jsme tu před víc než rokem stáli poprvé spolu ruku v ruce a z dolní zahrady na nás poprvé zamávali jeho rodiče. Teď jsem tu byla sama, zmrzlá, zmáčená, ubrečená, vnitřně roztrhaná. Volala mi kamarádka, moje dřívější spolubydlící, a navrhla mi, že by mi mohla přenechat svou garsoniéru. Ještě to nevěděla stoprocentně, ale slíbila mi, že to probere se svým partnerem, ke kterému se chtěla nastěhovat, protože se oba moc milují. Kupodivu ji můj příběh se sestěhováním se s mým partnerem neodradil. Trochu mne to uklidnilo, budu mít případně kam se ztratit a kde nalézt útočiště. Nachodila jsem spoustu kilometrů, stavila se v obchodě, vrátila se v poledne na byt, připravila oběd. Snažila jsem si u toho zpívat, abych se dostala do komfortnějšího vnitřního stavu. Partner vstal po noční a oběd si dal se mnou, pak se zdejchnul do ložnice. Seděla jsem do dvou odpoledne u stolu v kuchyni a dodávala si odvahu. On by to snad nechal být. Jak si proboha dál představoval, že budeme fungovat? Pak jsem se zvedla a šla za ním dokončit to, co jsem dokončit musela. Šla jsem slovně a definitivně zavraždit náš vztah.

Pokud je pravda to, co jsi mi včera řekl a skutečně ke mně nic necítíš, pak je moje přítomnost tady na bytě zbytečná a odstěhuju se. Koukal do peřiny před sebe a dlouho nic neříkal. Už mi to přišlo až trapný… Tak řekneš mi k tomu něco? Následoval rozhovor na hodinu. Dozvěděla jsem se, že mě nikdy nemiloval, nemiluje a milovat nebude. Že jen zkoušel, zda láska může časem přijít. Že mu to tvrdili jiní lidé. Že mu jeho kamarádka psycholožka poradila, že byl na předchozích partnerkách závislý a že by si měl zachovat naopak určitý odstup a nedávat je do pozice středobodu svého bytí. Že i jeho kamarádka z Brna, se kterou předchozí dny byl, potvrdila, že svého partnera nemiluje a jen čeká až láska přijde a tím se dostali k debatám nad naším vztahem. Že mám pochopit, že je mu 40 let, tak zkouší všechno. Že potřebuje být bláznivě zamilovaný a ztratit pro partnerku totálně hlavu, aby byla středobodem jeho vesmíru, protože si uvědomil, jak je tohle pro něj důležité. Že když necítí zamilovanost, nemůže ani psát básničky. Že se zamilovává do vlastností druhého člověka a pokud je ten člověk nemá, nemůže se zamilovat. Že má vztahovou teorii 4 cest a na mně uplatnil tu druhou s tím, že zjistil, že to nefunguje… První cesta je ideál, kdy se oba vzájemně stejně milují, 2. cesta je, že jeden nemiluje a druhý miluje a láska časem přijde, 3. cesta je, že se ti dva vůbec nemilují a jdou hned od sebe, 4. cesta je, že člověk zůstane navždy sám. Že to všechno bral od začátku rozumově. Že mu to potvrdil i film Titanic a přednáška o vztazích, kterou jsme společně poslouchali… A že měl strach mi to celou dobu říct, protože měl obavy, že to špatně ponesu, ale teď vidí, že to docela zvládám. Hmm, po těch předchozích dnech už mi asi i docházely slzy, proto jsem byla schopná s ním relativně dobře komunikovat a taky mě psychicky nastimulovaly hovory s blízkými lidmi. Posledním vyřčeným potvrdil, jak velký slaboch je. Jak raději před vším utíká, než aby musel být vystaven emocím druhého člověka, případnému střetu, výměně názorů… Radši zvolil cestu klamání, lží, vlastní pohodlnosti. Kdy jsi zjistil, že to mezi námi nepůjde? zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo, že po naší dovolené v Polsku a rozhodujícím bylo právě to nešťastné pruhované námořnické tričko, co jsem mu z lásky dala. To tričko, které nám pokazilo výlet, při kterém jsem celou dobu doufala, že za mnou můj partner přijde, obejme mě a tu roztržku mezi námi urovnáme. Hádka, nepříjemnost, mlčení… když dojde ve vztahu k nevoli, zpravidla z toho bývá mlčení, takové to ženské NIC… přitom nikdo o tohle dusící mlčení nestojí. Je to vlastně vyčkávání a volání po tom: Kašli na to, zahoď zlobu, já nutně potřebuju, abys přišel, pořádně mě objal a řekl, že to byla celé blbina a že se máme přece rádi, tak co to tu vyvádíme za voloviny a čím si to narušujeme vztah. K ničemu takovému tehdy nedošlo, až jsem pak potlačila své rozkolísání a znovu s ním plynule navázala komunikaci, byť zůstal na srdci další šrámek. A proč jsi mi nabídl tedy na podzim, již dávno po polské dovolené, to sestěhování se k tobě? Nemohla jsem se nezeptat… ta nabídka mi totiž původně stvrdila to, že se mnou partner dál počítá, jak jsem již psala výše. Prý proto, že jsem neměla kde bydlet a že ještě úplně nechtěl vztah ukončit. Hm, super… tak on to byl nakonec ne akt lásky, ale jen samaritánský čin. Vydáš se tedy 4. vztahovou cestou, která ti ještě z tvé teorie zbyla, a zůstaneš sám? Prý už je s tím smířený a vzhledem ke svému věku možná už nikoho nepotká a nebude mít ani děti. Neopomněl říct také to, že mu žití se mnou vlastně vyhovuje a mohli bychom v tom dál pokračovat, ale s tím, že od něj nikdy neuslyším žádné vyznání lásky a že si je jistý, že špatně ponesu, pokud zase odjede za některou z kamarádek. Sám se hnal za láskou k jiné, mou lásku zahodil a ještě mi navrhoval, abych bez lásky žila dál po jeho boku… Byla bych blázen, kdybych v takovém (ne)vztahu setrvala. Bodejť by mu to nevyhovovalo – nakoupeno, uvařeno, sex atd. Nikdy bych s někým takovým nechtěla dál zůstávat a akorát se připravit o krásné roky života, které mě ještě čekají. To, proč jsem v tomhle vztahu s ním dosud byla, byla právě ta láska… a ta nyní umírala a s ní umírala moje touha žít po boku tohoto vnitřně nevyspělého muže. Také mi pověděl, že ho můj zájem o jeho osobu těší. Ano, ano, nahonil si na mém zlomeném srdci ego. Buď ráda, že jsme to ukončili včas, mohlo to dopadnout i hůř. Asi narážel na to, že jsme také už mohli mít dítě. Vybavila se mi scéna, kdy jsme spolu seděli v únoru loňského roku u kuchyňského stolu a říkal mi, že by mu vůbec nevadilo, kdybych otěhotněla, že si děti hrozně moc přeje… Dosud jsem si myslela, že by byl skvělým tátou, teď jsem viděla, že by neměl asi problém s tím se mě i případného potomka zbavit. Musíš na mě být asi hodně naštvaná. Absolutně jsem necítila vztek a hněv. Cítila jsem smíření i obrovskou bolest, pocit ztráty, zrady ale i určité oddechnutí si, že je to za mnou a že vím, na čem jsem. Také se samozřejmě dostavil strach z toho, co bude. To, co bylo už se začínalo zamykat do jakési pomyslné truhly na vzpomínky. Ale stále to bylo dosti živé, stále se mi třepalo celé tělo z toho emočního rozrušení. Pocit který mě ovšem mezi tou bolavou změtí překvapil, byla určitá míra těšení se na to, že přijde někdo další, kdo mi lásku dokáže opětovat a já znovu zažiji to krásné, ale tentokrát oboustranně. Mojí největší láskou byla L., chtěl jsem s ní mít děti a vzít si ji. Rozpovídal se o bývalém vztahu, který trval prý sotva 6 měsíců. Ta holka mu udělala skoro to, co on mně. Nikdy mu nevyznala lásku a v podstatě od něj zdrhla. Možná věděla moc dobře, proč ho zavčasu opustit. Možná byla zkušenější a lépe se vyznala v lidech než já. A hlavně ho neklamala přes rok, ale zařadila zpátečku ještě relativně brzy. Ušetřila svůj čas a možná je teď šťastná s někým daleko k ní kompatibilnějším. Vždycky jsem chtěl slyšet od těch, co mne opouštěly, důvod. Teď bych ho měl říct asi tobě… V mé mysli se vzedmula otázka – není ono nikdy jsem tě nemiloval, nemiluju a milovat nebudu dostatečným důvodem? Už jsem víc slyšet nepotřebovala. Já bych ten vztah bývala držela do posledních sil a dělala pro něj vše možné, kdybych ovšem věděla, že je v něm aspoň špetka lásky ze strany partnera. Šokovalo mne, že tento člověk ze slušné věřící rodiny, o kterém jsem si myslela, že by oproti jiným mohl mít daleko morálnější zásady a srovnané životní priority, mne tak dokázal oklamat. Snažil se to obhájit řečmi, že to je přece přirozený vývoj vztahu, že se může dojít k tomu, že druhého člověk nemiluje… Jenže za zkušební lze považovat tak první čtvrt rok vztahu, kdy je stále to oťukávání… Ne, že partnerku nechám k sobě přistěhovat, dávám jí naději, držím ji ve vztahu přes rok, ač dávno vím, že ten vztah s ní vlastně nechci… Uvědomila jsem si, jak se ten nad námi musel docela bavit nad našimi myšlenkovými pochody v hlavě – já zamilovaná plánovala už skoro rodinu, kdežto partner přemýšlel, jak z toho ven a jak se mě zbavit. V neděli půjdu do kostela. Už jsem tam 2 roky nebyl, asi mě už ani nepoznají. Nad tímto jsem se jen smutně pousmála. Do kostela. Asi prosit o odpuštění. Jenomže takhle to nefunguje – dělat vůči druhému takové věci, v podstatě si hrát s jeho city, žít v neupřímnosti, zraňovat. Nemělo by být na prvním místě právě takové chování, aby se o odpuštění žádat nemuselo? Aby se za své činy člověk nemusel stydět a zpytovat svědomí? Bát se pak karmy? Nebo tedy v případě kostela a křesťanské víry božích mlýnů? 

Já nevím, přijde mi, že ti chlapi tu intimitu rozdávají jako housky na krámě… pusinky, osahávaní, objímání, milování, to ti dají hned, ale jak začne opravdový život, povinnosti, starosti atd., tak najednou stop, špatný, tohle nechci. Aspoň víš, že to vyznání od chlapa musíš slyšet a dokud to nebude, nikam se nehneš.

Po tomhle pro mě vyčerpávajícím rozhovoru jsem s pláčem šla na další procházku. Prošla jsem celý zámecký park, potěšila oči každou rozkvetlou kytičkou, kterou jsem potkala. Tak můj od dětství milovaný film Titanic, na který jsem ho vzala v únoru do kina na Valentýna, mu dopomohl k tomu, aby si ujasnil, že se mnou nechce být. Já se na to dívala romantickýma očima a vždy chtěla zažít to, co Rose s Jackem a můj partner se na to díval jako oběť, připodobňoval nás ke vztahu Rose a jejího zbohatlického zlého snoubence s tím, že v roli Rose byl můj přítel, zatímco já jsem asi představovala roli toho snoubence zmetka, ke kterému Rose absolutně nic necítí. Písnička z filmu Titanic byla taky jedna z prvních, kterou jsem se naučila hrát na kalimbu, hudební nástroj, který mi v začátku našeho vztahu 22. 2. 2022 ve 22:22 daroval a skoro mě tím rozbrečel. Vlastně jsem se to vydrnkat na kalimbu snažila i kvůli němu a pak to nahrála na sociální sítě, aby to mohl slyšet. Ach ty romantická Míšeno… jak to bylo symbolické, jak to teď je bolestivé.

Ta poznámka s tím, že ve vztahu se mnou nemůže psát básničky, protože asi nejsem jeho múzou a nemá zřejmě potřebné tvůrčí vnuknutí, mne také zaujala. Na začátku vztahu se mi strašně moc líbilo, že má blog se svými básničkami a všechny jsem si je několikrát přečetla. Vždy si mě získávali tvořiví lidé s určitou mírou kreativity. Vždyť i já sama s nadšením píšu, jak hezké by bylo se v tomto zájmu vzájemně obohacovat, motivovat, inspirovat… Pak jsem si ale sama všimla, že to je jen nějaká životní cesta z minulosti, která již není dávno aktuální. A také mě jeho poznámka zaujala z toho důvodu, že já naopak básničky psát začala. Vždycky, když jsem měla nějaké trápení, jsem sepsala básničku, abych se z toho vypsala. Zjistila jsem, že mi tvoření rýmovaček neuvěřitelně pomáhá. Když mi třeba ostříhal květinu nebo když jsem začínala možná už vnitřně tušit, že mi neprojevuje dostatek zájmu a upřednostňuje hru na mobilu nebo kamarádku. My ženské jsme fakt často šílení držáci, pro lásku nevidíme a zachraňovaly bychom i už dávno ztracené. Jsem ráda, že přišel ten moment, kdy jsem dokázala prozřít a ta růžová klenba spadla k zemi. Když jsem zjistila, že ke mně dosud nic necítil, pak jsem až zpětně pochopila, proč se ke mně choval tak, jak se choval a dokázal mi i ublížit.

Hodně jsem přemýšlela i nad těmi vlastnostmi, pro které se do druhého člověka partner zamilovává. Jinými slovy mi tím řekl, že já tyto vlastnosti nemám a proto mne nemůže milovat. Když jsme se poznali, říkal mi, jak jsem laskavá a že laskavost je v partnerství nejdůležitější. S tím souhlasím. Laskavost je sestra lásky. Myslím, že laskavá jsem byla po celou dobu vztahu a navždy budu, jen už si asi téhle vlastnosti přestal cenit nebo ji vnímat. Možná na mne začal koukat očima nedostatků a já přišla i o svou jedinečnost. Co víc jsem mohla nabídnout kromě laskavosti než naprostou věrnost, oporu, porozumění, empatii, upřímnost, spolehlivost, obětavost, respekt, pokoru, aktivnost, čestnost, starostlivost, tvořivost i zralost? Která vlastnost mu tam chyběla? Která vlastnost je pro dlouhodobý partnerský vztah důležitější než tyto? Samozřejmě rovnou přiznávám, že i já mám nedostatky – jsem hodně emoční a snadno se rozpláču, jsem do spousty věcí až moc hrrr a také některé nedokončím, jsem někdy až moc sebekritická, některé věci zbytečně beru příliš vážně a dotknou se mne, jsem až velký snílek a často se vznáším na obláčcích svých myšlenek, jsem mistryně v idealizování druhých, jsem až příliš opatrovnicky založená a pak ve mně probouzí úzkost, když partner dělá něco, co vyhodnotím jako nebezpečné. A pak jedna důležitá věc… které vlastnosti mi nabídl pro partnerský vztah on? Naprosto narušil důvěru, pošlapal upřímnost, o empatii nemůže být snad ani řeč a hlavně… kde nechal tu laskavost?

Také jeho lpění na tom se bezhlavě zamilovat mou hlavu nenechalo bez úvah. Copak mi ke 30. narozeninám nedal knihu Citové pouto, kde se jasně psalo o tom, jak je zamilovanost jen chemickou reakcí a vždy po určité době v partnerství vyprchá? Až pak přichází právě ta skutečná láska, ta láska kdy už nemáte motýlky v břiše, ale zato partnera podržíte v jakékoliv životní situaci a jste tu jeden pro druhého. V mládí i ve stáří, ve zdraví i v nemoci, v radosti i v starostech… Mamka se mne zeptala: A co dělal pro vztah on? Pasivně čekal? Ruce v klíně? Jak se asi může něco takového změnit? Přijde zásah tam seshora? Těžko říct. Možná je právě jedním z těch feťáků zamilovanosti, jak se o nich v knížce píše… Možná neví, že víc než hledat dokonalou partnerku, je dělat vše pro to, aby předně sám byl dokonalým partnerem. Možná netuší, že s láskou je nejdůležitější začít nejdřív u sebe. Možná má nějakou vlastní životní krizi a vnitřní zranění a proto už v našem vztahu nedokázal přirozeně nacházet to dobré… Člověk musí nejprve tu jiskru najít v sobě a začít žít a utéct stereotypu, pokud totiž zabředne do stereotypního myšlení, stáhne tam k tomu i vše ostatní včetně vztahu, který začne vnímat také jako stereotypní. Ta změna musí přijít od něj, on se musí probudit, on si to musí uvědomit. Pokud netouží po vytváření souladu, pak jen těžko takový vztah udržíme. I přesto, že mne mamka podpořila v rozchodu, vyjádřila myšlenku, že třeba možná bychom se k sobě jednou mohli vrátit. Usmála jsem se a řekla, že se nic vyvrátit samozřejmě nedá, ale už to nevisí na mně. Musel by projít hodně velkým vnitřním přerodem, hodně věcí si sám uvědomit a hodně na sobě pracovat. A co my můžeme vědět, třeba ten svůj vysněný ideál opravdu pozná, ztratí hlavu, dá srdce a bude šťastný s jinou.

…protože osudovou lásku nelze potkat, jenom vytvořit.

Zaujalo mne… z podcastu pana Petra Casanovy

Prý se ho poslední dobou lidé ptali, proč je tak smutný a že ho upozorňovali na to, že nevypadá šťastně. Já si toho také všimla, ale že jsem toho přímou vinou, mě nikdy nenapadlo. Myslela jsem, jak je chudák unavený z náročné práce a navíc bylo to smutné období leden-únor, kdy se většina lidí šíleně těší na jaro a zimní období tak tak přežívá, což mi vlastně už dříve potvrdil. Navíc v každém vztahu jsou fáze, kdy se najednou dostane do bodu nula a čeká se na nový vítr do plachet. Také byl nemocný a nemoc se ho dlouho držela. O to víc jsem se snažila mu dělat radost a ulehčit mu, protože mám v sobě zakódované, že když je druhý vnitřně spokojený a cítí se lépe, tak jen pak se s ním budou cítit dobře i lidé v jeho okolí – zesílilo to mé pečovatelské tendence, chtěla jsem mít spokojeného partnera, byť jsem chápala, že je normální, že každý z nás má občas nějaký ten splín a trošku mu ubyde energie. Vařila jsem naschvál jídla s masem, aby se hodně najedl, protože mi tvrdil, jak ho stále souží hlad a když bylo něco masitého a hlavně obří porce, celý zářil. Pekla jsem různé moučníky a dávala mu je s sebou do práce. Čekala večer s připravenou večeří, protože já přeci pracovala z domu a měla fyzicky nenáročnou práci, takže jsem mohla věnovat čas a sílu do přípravy jídla a protože jsem se těšila, až si spolu sedneme k jídlu a třeba si popovídáme. Ta míra komunikace ale klesala a kolikrát se i stalo, že přijel domů, já cvičila konečně ve svém uspořeném volném čase a nepočkal na mě ani těch 15 min než docvičím a jídlo radši snědl sám. Začala jsem poslouchat, že moc mluvím, že mám mluvit stručněji, což mi také skoro vyrazilo dech, protože jsem přirozeně se svým partnerem chtěla konverzovat. Už v minulosti jsem ho několikrát žádala, aby se mnou více mluvil, říkal mi o plánovaných záležitostech s předstihem, zasvětil mě do svých myšlenek. Bohužel jsem se toho nedočkala, dle jeho slov mi nechtěl říkat zbytečnosti. Pro mne to ale zbytečnosti nebyly, komunikace je základ vztahu a pokud chybí, nastupuje vytváření domněnek, což je hrozně nebezpečné. Nemusela jsem nic z toho výše dělat, nikdy mi neřekl, ať mu třeba uvařím… ale dělala jsem to ráda a s láskou. A také se říká, že láska prochází žaludkem a mě to vaření tak baví! Když poprvé partnerovi uvaříte oběd nebo uděláte cokoliv jiného hezkého, je z toho paf, ocení vás a vás to neskutečně těší a motivuje dělat dál a dál. Abyste ho opět viděli potěšeného. Je to nějaký váš výraz lásky k němu. Bohužel, většina lidí časem vůči těmto pěknostem otupí a přestane si jich cenit. První připravené jídlo je famózní, druhé super, třetí OK a ty další, ty už se běžně čekají. Dokonce nemá partner zábrany hledat na tom chyby a to, co jste pro něj udělali, kritizovat. Kouzlo radosti je pryč, síla zvyku je tu. Přitom péče o druhého nemusí být vždy samozřejmostí, to si ale člověk také uvědomí třeba až s dalším partnerem, který pro něj nic takového dělat nebude. Já jsem si toho cenila od začátku našeho vztahu, úplně přesně si pamatuju i na naše první společné jídlo u něj v bytě a na naše první společné jídlo, když byl poprvé na návštěvě zase u mne. A z hlavy nedostanu ani náš společný poslední oběd.

Sice mi řekl, že u něj můžu zůstat bydlet jak dlouho chci, cítila jsem od prvního okamžiku po rozchodu, že musím odejít co nejdříve. Zůstávat dál teď už ne s ním ale jen vedle něj pro mne bylo neuvěřitelně bolestné. Už to není váš partner, už ho nemůžete obejmout, už s ním nemůžete dál nic plánovat, už… bylo toho moc, co najednou skončilo, ale já byla stále v tom stejném prostředí, které během chvíle přestalo být mým domovem. Tohle je hrozný risk, když se s někým již sestěhujete a ten byt není váš, rozchodem ztratíte nejen milovaného člověka a všechny lidi, které jste díky němu poznali, ale i své útočiště. Potřebujete si někam zalézt a vybrečet se, jenže kam? Chodila jsem od toho dne každý den na hodně dlouhé procházky, abych trávila co nejméně času uvnitř bytu, kde jsem se nyní cítila tak špatně. Sama v cizím městě. Vždy když jsem vyšla ven, hrozně moc se mi ulevilo. Naprosto padly veškeré mé jiné koníčky, nebyla jsem schopná se jim věnovat, rozchod mě doslova paralyzoval. Nejdůležitější bylo sehnat nové bydlení, vše zase zabalit a převozit.

Na světě je 8 miliard lidí a vy se neuvěřitelně trápíte pro jednoho jediného člověka… ten valník bolesti táhnete přes balvany za sebou a doufáte, že ho někdo odpojí… ale tuhle těžkou práci za vás nikdo neudělá… na tohle jste sami.

Z mých úvah…

S novým bydlením mi opravdu pomohla má kamarádka, bývalá spolubydlící. Přenechala mi svou garsonku v Praze a domluvila s pronajímatelem, že se mohu nastěhovat už od poloviny měsíce, čímž mi neskutečně pomohla. Byl Velký pátek 7. dubna a já slavila 31. narozeniny. Ráno jsem se v kuchyni rozbrečela, protože tam na mě čekala bedýnka jahod, velikonoční mazanec a vzkaz od nyní již expartnera, který odjel na přesčas do práce. Potom jsem brečela podruhé, protože mi moje nejlepší kamarádka napsala krásné přání a poslala nádhernou písničku od Marka Ztraceného, která naprosto seděla na to, co zažívám. Údajně i jí dost pomáhala v době rozchodu a rozvodu. V poledne někdo zazvonil, ale bohužel jsem tam nešla a vařila jsem dál zamyšlená oběd. Když mi pípla zpráva na messengeru, celá jsem se rozechvěla. Dozvěděla jsem se, že na mě přede dveřmi čeká narozeninový dárek. Byl od sestry mého expřítele, která ještě nevěděla o tom, že jsme se rozešli. Rozbrečela jsem se znovu a hned jsem jí napsala – napsala jsem jí všechno, co se odehrálo. Když jsem to psala, sotva jsem držela prsty na klávesnici, jak se to zas ve mně celé otevřelo a ožilo. Neskutečně mě překvapila, přijela i se svým partnerem a synáčkem, nalili mi frťana a hrozně moc mi psychicky pomohli a podpořili mě. 🙏 Také mi nabídli, že u nich mohu případně těch několik dní spát a k expříteli si jen chodit balit věci, protože naprosto chápali, jak psychicky těžké to musí být. Nemuseli nic z toho dělat, byla jsem vlastně cizím člověkem, ale udělali to a moc jim za to vděčím. Byli v šoku z toho, co se stalo, stejně jako všichni jiní lidé kolem mě, co si mysleli, jak nám to s partnerem šlape. Já jsem si až do osudných dní také myslela, že jsme až na pár neshod na jedné vlně. Řekli mi o mém bývalém partnerovi poměrně důležité věci a já tak dostala další dílky do mé skládačky toho, proč se chová a choval tak, jak se chová a choval. Po tomto milém, leč velmi emotivním, proplakaném a v podstatě rozlučkovém setkání, jsem s opuchlýma červenýma očima a rozhašenou myslí jela do Prahy, kde mě kyticí růží a objetím přivítala má kamarádka, která mi nabídla přenechání své pronajaté garsonky. Prošly jsme se Prahou, strávily příjemný čas v čajovně a poté mi ukázala můj nový budoucí domov. Celá jsem se zase chvěla. Jak blázen jsem stále doufala, že se z toho snu probudím, že mi třeba přijde zpráva od bývalého partnera a že to celé smažeme. Jo, i přes to výše psané jsem v sobě měla stále ty pocity nějaké záchrany našeho vztahu. Furt se to měnilo – chvíli jsem byla v pohodě a pak zas bum, hlasy v hlavě, zmatek v duši, bití srdce, slzy na krajíčku. Chudák kamarádka, rozbrečela jsem se jí i při nákupu v Albertu… Rozhovor s panem pronajímatelem jsem se snažila vést klidně, působil na mne hrozně moc mile. I garsonka se mi líbila, byť byla maličkatá. Podepsala jsem smlouvu a zavázala se uhradit rezervační poplatek za bydlení. Pak jsem se rozloučila s kamarádkou a běžela na autobus směr městečko, kde jsem zatím měla své neodstěhované věci. Cestou jsem potkala partu připitých chlápků, co na mě křičeli: Hej ty děvko! A ve mně zas byla malá dušička. Ano, už co nevidět budu zase součástí tohoto velkého anonymního města, kde není nouze ani o takto vulgární výstupy. V autobuse si ke mně přisedl fajn chlapík s velkou knížkou v ruce a mile se mě optal, zda jede autobus do města, kam jsem jela i já? Tahle otázka potom mezi námi otevřela krátký rozhovor právě o tomto městu. Chlapík byl milý a hezky se na mě usmíval, díky němu se mi udělalo zase trošku psychicky lépe. Pro pobavení se přiznám, že mi hlavou prolétla myšlenka, zda asi je nezadaný a jestli by mě nechtěl, že bych si ty své věci rovnou přestěhovala k němu. Chudák chlapík, ještě, že nevěděl, co se mi honilo hlavou. 🙈🙊😂 V baráku s expřítelovým bytem jsem zůstala v chodbě, sedla si na okno a sledovala do noci ponořenou zahradu ve vnitrobloku. Volala jsem odtamtud dlouho s mamkou a vše jí líčila do telefonu. Nechtěla jsem volat z bytu před bývalým partnerem, ostatně mu mé telefonní hovory už dřív dost vadily, což dával najevo hlasitým sténáním, někdy zavíráním dveří a zesilováním televize. Hrozně moc se mi nechtělo odemknout byt a jít dovnitř, ještě nějaký čas jsem tedy potmě pobývala na té studené chodbě a rozjímala o životě.

Myslela jsem, že nebudu mít dostatek síly zase všechny své věci sbalit, ale nakonec jsem to naštěstí zvládla. Také jsem měla dost problém odvádět dobrý pracovní výkon. Abych utišila své myšlenky, pouštěla jsem si při práci celých 8 h písničky – respektive jednu a tu stejnou písničku stále dokola. Jeden den to byla písnička Candy od Robbieho Williamse a druhý den a všechny následující pracovní dny Hořely, padaly hvězdy od Michala Šindeláře. Nedokážu to vysvětlit, ale hrozně moc mi tyhle dvě písničky pomáhaly stejně jako ty dlouhé procházky, co jsem každý den podnikala. Zrovna jsem byla ten měsíc zapojená do výzvy 10000 kroků denně, která po celé republice probíhala, a tak jsem vůbec neměla problém tenhle počet kroků denně splnit. Nenechte se ale mýlit, moc nad věcí jsem nebyla. Stále jsem uvnitř sebe zažívala houpačku, kdy jsem chvíli fungovala úplně normálně, pak přišel zvrat a bylo mi neskutečně mizerně. Vše se mi uvnitř svíralo, dusily mne vzpomínky, dusily mne myšlenky na to, co bude, co ještě všechno musím udělat a samozřejmě, že jsem na tom světě zase sama. Vzdálená snu o skvělém partnerovi a krásné rodině. Byla jsem zrovna někde za městečkem v lese, když mi zvonil telefon. Volala mamka, že mi koupí skříňku do kuchyně v garsonce, abych tam měla více prostoru pro nádobí. Zase jsem se rozbrečela a zrovna měla tu slabou chvíli. Stála jsem s mobilem u ucha někde v lese v dešti a bylo mi naprosto psychicky na nic. Mamka se mě snažila uklidnit a moc jí vděčím, protože vždycky, když jsme si zavolaly, bylo mi hned líp. Ale on je tak šťastný teď mami, kdybys ho viděla, on si zpívá, je v pohodě, spí, jí… a já trpím jako zvíře. Skoro to vypadá, že jsem mu celou dobu trvání našeho vztahu jen ubližovala, ale to není pravda… plakala jsem mamce do telefonu. Skoro bych až sklouzla k tomu sebeobviňování se za to, že jsem nebyla dost dobrou partnerkou a za vše mohu já. Mamka však řekla: Víš proč? Protože žil celou dobu ve lži a hrál na všechny divadlo. Víš, jak to muselo být ubíjející? Teď z něj jen ta lež a neupřímnost spadla. A já musela pokývat a uvědomila jsem si, jak si tím zavařil, viz zákonitosti karmy.

Nedivím se, že to na tebe pak ještě padlo. Pokud člověk není kámen, nebo splachovací jako hajzl, tak to v něm prostě nějaký čas bude rezonovat… zvláště pokud do toho dal kus sebe a svého srdce.

Výňatek ze zprávy od kamarádky.

Původně jsem poprosila o stěhování bratra a dostalo se mi od něj nevídané podpory, až jsem sama byla překvapená. Nabídl mi i s jeho přítelkyní, že u nich případně mohu načas bydlet nebo od nich aspoň pracovat, kdybych neměla přístup na internet. Také mne neskutečně překvapila a mile potěšila podpora mých přátel, kolegyně a sestřenky, i ti mi chtěli s přestěhováním se pomoct a nabídli svá auta i fyzické síly, aniž bych je o to sama požádala. Vřelé díky jim za to. Stěhování mi ovšem nabídl i můj expartner s tím, že by půjčil velký autovozejk a tak jsem s tím souhlasila. Bylo to tak paradoxní, když jsem si uvědomila, že se stěhováním k němu mi moc nepomohl, ale odstěhovat mě, to najednou šlo. Za co jsem tedy aspoň vděčná, tak to, že oběhal obchody a sehnal mi 4 banánové krabice, do kterých jsem uložila část svých věcí. Dnem stěhování bylo nakonec velikonoční pondělí. Jeli jsme nadvakrát, poprvé s vozejkem, podruhé se vše vešlo už jen do auta s tím, že si bicykl budu muset vzít zase vlakem. Hodně jsme se namakali, protože ani jeden bytový dům neměl výtah, takže jsme ty těžké krabice a tašky snášeli po schodech dolů ze druhého patra a potom zase vynášeli nahoru v Praze do třetího patra. Když expartner poprvé uviděl můj nový byteček, řekl mi, že je hnusný. Což několikrát zopakoval. Hrozně mě to zabolelo. Musíš mi to dělat ještě těžší? Řekla jsem mu a bojovala s tím, abych se nerozbrečela. To samé mi udělal při cestě zpátky: Umístění je dobré, ale ten byt je hnus a na hovno! Už jsem to nevydržela a tentokrát se opravdu rozplakala. Následně mi řekl, že on je zkrátka upřímný, proto mi tu kritiku garsonky vpálil. A já si už mezi svým vzlykáním a slzením jen pomyslela: Ty nejsi upřímný člověk, ty jsi jeden z největších lhářů, kterého jsem potkala. Však mi vlastně neslovně lhal celou dobu, co jsme spolu byli. Klamal mě. Takhle se upřímný člověk nechová a takto se ani nechová člověk s dobrým srdcem. Člověk s dobrým srdcem by nezraňoval druhé lidi. Asi 2 h po příjezdu k němu na byt se mu to v hlavě zřejmě rozleželo a přišel s tím, že to zas vlastně není tak hrozné bydlení. Už jsem to ale nebrala vážně. Jak se říká – první slovo platí a z tohohle jsem cítila jen, že si asi uvědomil, jak mě znovu zranil a asi měl výčitky svědomí a chtěl to ze sebe setřást. S každým špatným činem a chováním vůči druhým si totiž podepisujeme ortel toho, že se nám to dřív nebo později všechno vrátí. Ne nadarmo se ostatně říká: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.

Kvůli tomu, že jsem se do bytu mohla oficiálně nastěhovat až ve středu, potřebovala jsem pro svou práci internet a ještě si musela odvézt bicykl, vrátila jsem se s expartnerem zpět do jeho bytu. Zbytek velikonočního pondělí jsem strávila dlouhou procházkou a po městečku jsem rozmístila skoro 40 mnou malovaných putovních kamínků, které jsem v předchozím měsíci malovala s tím, že je pak s partnerem během jara různě rozvozíme, až budeme společně výletit. Pozorovala jsem pak nadšené lidi, co kamínky nacházeli. Bylo to krásné. Radovali se z kamínkových nalezenců a nesli si je sevřené v dlaních. Zašla jsem také na hrobeček mé morčecí slečny Brusinky, položila na něj kytičku a rozloučila se s ní, protože tam již pravděpodobně nikdy nepojedu. Večer mi expartner poslal vůbec poslední zprávy, které vyjadřovaly lítost nad tím, že nám to nevyšlo, že je to pro něj také těžké a zakončené to bylo citací z knížky, kterou jsem mu darovala. Jak paradoxní, že se naše konverzace ukončila právě citátem z knihy, kterou jsem dlouho a s láskou pro přítele vybírala. V úterý jsem se šla naposled pozdravit s rodiči mého expartnera, které jsem měla ráda a chtěla jsem je ještě aspoň jednou vidět. Jsem ráda, že jsem se k tomu odhodlala. Maminka mi psala již v neděli, ať přijdu s jejím synem na rodinný oběd, že se každý vztah dá ještě zachránit atd. Dojalo mne to, ale pochopitelně jsem tam jít nemohla. Neměla jsem důvod náš vztah zachraňovat, když o něj protějšek vůbec nestál a mne nikdy nemiloval. Omluvila jsem se jí s tím, že dorazím poté sama v úterý se aspoň rozloučit. Ještě předtím, než jsem odešla z domu mne dostal můj expartner svým dotazem – jestli mu uhradím bydlení za předchozí měsíc. Jelikož jsem co se týče všeho finančního lempl, vůbec bych si sama nevzpomněla, že mu pravidelně z účtu automaticky posílám každý měsíc 3500 Kč jako náklady za bydlení. Moje mamka však na to měla paměť dobrou a včas mne upozornila, ať převod z účtu pozastavím. Pamatovala si, že platím dopředu na měsíc za ten pobyt a důrazně mi řekla, že mu snad nebudu posílat tolik peněz za to, že jsem u něj zůstala necelé dva týdny. Podívala jsem se do účtu a měla pravdu, neplatila jsem zpětně za měsíc ale dopředu na měsíc, takže jsem tu platbu zrušila s tím, že se mi teď, vzhledem ke kaucím a všem platbám, co mne kvůli novému bydlení čekaly, budou peníze hodit. Beztak jsem dál vařila obědy, které můj ex jedl a na které jsem kupovala suroviny, tak jsem si řekla, že těch pár dní je jakoby splaceno tím. Navíc to bylo šílených pár dní, kdy jsem, bylo-li to jen možné, na bytě s ním vůbec nebyla. Osobně jsem doufala, že se peněz dožadovat nebude, ale jak šlo o peníze, tak najednou komunikace váznout přestala. Sám řekl, že mu za těch pár dní „nájemné“ platit nemusím, ale zpětně za předchozí měsíc ano. Byla jsem ráda, že jsem se dříve podívala na účet a věděla tak jistě, že se nic zpětně neplatí, že to platím dopředu na měsíc a to jsem mu také řekla. Komentoval to se slovy, že jsem tu přece bydlela už v listopadu, ale to nebyla pravda. V listopadu jsem ještě stále táhla nájem v Praze, kde jsem také hodně byla, protože jsem vše balila a připravovala na stěhování se k partnerovi. Uvědomila jsem si díky jeho sháňce po penězích, že jsem pro něj opravdu byla pouhou spolubydlící, která mu jen poplatila náklady na běžný chod domácnosti, vařila obědy, připravovala večeře a víc snad asi k tomu psát ani nemusím.

Po této rozpravě o penězích jsem se vydala k jeho rodičům a cestou aspoň mamince koupila hyacint – moji nejoblíbenější jarní kytičku v nejoblíbenější růžové barvě. Přesně ten hyacint, který jsem svému nyní již expartnerovi kdysi koupila jako jeden z prvních dárků a v ozdobné taštičce se vzkazem ho ponechala tajně na stole, když jsem od něj odjížděla z první návštěvy u něj doma. Setkání bylo příjemné, ostatně jako vždy u nich. I tady jsem se dozvěděla kupu věcí, které jsem ve své mysli jako puzzlíky doplnila do skládačky tápání, proč je můj expartner takový jaký je a co všechno prožil, protože on se mnou o své minulosti nikdy moc mluvit nechtěl. Zajímavé bylo zjištění, že každá jeho bývalá, která ho opustila, následně našla skvělého partnera a založila rodinu. Nakonec zůstal vždy sám jak kůl v plotě můj expartner. Nabyla jsem z toho dojmu, že se opravdu neumí usadit. V mysli se mi vybavilo, jak mi kdysi vyprávěl o nějakém svém strýčkovi, který také dost střídal partnerky a jaksi vedl hodně bujarý život. Nedopadl dobře, skončil nemocný a umřel. Toho pána jsem neznala, těžko ho soudit, avšak z vyprávění mi rozhodně nevyplývalo, že by se jednalo o nějakého obdivuhodného člověka, však kolik zranění svým chováním musel ostatním způsobit! Co bylo ale až zarážející, tak to bylo to nadšené vyprávění mého expartnera o strýci – už tehdy mi připadalo, že je jím do jisté míry fascinován a možná se snad ty geny i propsaly v něm, co já vím. Maminka vyjádřila i lítost, že mě ani nikdy nepřivedl do sboru, což jsem okomentovala slovy, že už se mnou zřejmě dál nepočítal, tak proč by mne seznamoval s dalšími lidmi a někde se se mnou ukazoval. Navíc se mnou otázku víry ani nikdy neřešil, z čehož byla kdysi paf i moje mamka, když jsem jí řekla, že můj partner ani neví, že jsem stejného vyznání. Už tehdy jsem si totiž všimla, že se o mne moc nezajímá a nevyptává se mne takřka na nic osobnějšího. Vědomě jsem začala tlumit svou jinak přirozenou povídavost, abych si uchovala i nějaká tajemství, která jsem chtěla, aby partner vyzjistil sám svými otázkami… což neudělal… a že těch tajemství zbylo. Vlastně mám pocit, že mne ani opravdu do hloubky nepoznal. Také prý se skoro všichni v jejich rodině na čas rozešli a pak se k sobě vrátili, když si uvědomili, že bez sebe nemohou být a až když přišlo to odloučení, tak si leccos urovnali sami v sobě… Ta návratová idea je hezká, ale nelze se vracet k někomu, kdo vám do očí řekne, že vás nikdy nemiloval. Myslím, že pokud se v minulosti kdokoliv od nich rozešel a pak k sobě vrátil, tak ten první vztah byl hlubší a zalíbení bylo z obou stran. Maminka mi také říkala, že jsem s jejím synem neztratila zase tak moc času a že mám ještě dobrý věk a určitě si najdu někoho jiného. S tím časem je to pravda, jednak jsem s ním mohla zabít daleko víc let a jednak nelze litovat promarněného roku a několika měsíců, čas už nevrátím a byla to určitá zkušenost a past, kterou mi osud přichystal, aby mě to nejdříve dostalo na kolena a pak posílilo. To co je nebezpečné na delších vztazích s nevhodným partnerem je ale samozřejmě fakt, že vás takový vztah poznamená a změní. Však některé lidi dokáže rozchod dohnat až k sebevražedným myšlenkám, zničí jim to psychiku, srazí je to na dno, nemohou se z toho roky vyhrabat a bojí se vstoupit do dalšího vztahu… Asi nejvíc mne při rozhovoru s expartnerovou maminkou zasáhlo, když jsem se dozvěděla, že oné kamarádce z Brna, co u nás spala, nabídl i to, že se k ní přestěhuje. Myslela jsem, že snad špatně slyším. Tak přeci jen, přeci jen si na ni myslel. Ale prý mu odpověděla, že to nemohou, však co by potom dělal, kdyby se náhodou rozešli. V duchu jsem si pomyslela, že se k němu holka vázat moc nechce a vlastně se jí nedivím, jít do vztahu s někým takovým je dost risk. Zas na chvíli zahoří a pak se mu daná omrzí. Maminka o té jeho kamarádce hovořila jako o rozvracečce vztahů a podivila se nad tím, proč ji mám vůbec mezi přáteli na FB. Pravdou však je, že to nebylo o kamarádce, bylo to o mém partnerovi. Slušný milující partner by svou partnerku takto nezradil, nezničil by tu krásnou důvěru, co je ve vztahu tak důležitá. Ukázal se jeho pravý charakter, on byl tím rozvracečem, on ublížil. Když jsem tam seděla v tom křesle a všechno to poslouchala, cítila jsem, jak to ve mně umírá. Jak se moje láska k tomu muži už jen třepe na zemi v posledních stazích a strašně naříká, ale už to vzdává, už nebojuje, už ví, že je její konec. Omluvili se mi za svého syna, popřáli mi do života jen to nejlepší a ať potkám skvělého muže a rozloučili jsme se. Děkuji jim za to setkání, díky němu jsem ucítila závan nové síly.

Po návratu na byt už jsem nebyla schopná s partnerem jakkoliv komunikovat a už to asi nebylo ani potřeba. V mysli mi jako film jel souvislý tok všeho, co jsme spolu za celou dobu zažili. První vzkazy, první volání, první rande, první keška, první dárek, první držení za ruku, první polibek, první návštěva u něj, první výlet, první přespání v jeho chatičce, první kino, první masáž, první milování, první oslava narozenin, první setkání s jeho rodinou, první koupání v písáku, první projížďka na kole, první společné běhání, první cvičení, první společné čtení knížky před spaním, první sečení trávy, první borůvkobraní, první dovolená, první podzimní štrúdlování, první zdobení perníčků, první společné Vánoce… jeho smích, jeho falešné leč milé zpívání, jeho nadšené rozmluvy o akciích a dalších tématech, která ho bavila… jeho vytahaný trenky na půl žerdi, jeho nervozitu při mluvení před někým, hltání, krkání, čekání než se vymáčkne… neustálé vysávání bytu, přísné stírání drobků, pohrdání květinami i zvířecími mazlíčky, odpor k fyzickým věcem v domácnosti a snaha o co největší minimalismus, jeho fascinace peletovými kamny… jeho nadšené vyprávění o synovcích… Pozorovala jsem nyní každý jeho pohyb a prohlížela si ho. Lustrovala jsem každou vrásku, každý záhyb, každý detail těla i tváře a bylo to tak zvláštní ho najednou vidět úplně jinýma očima. Dělal zrovna úklid kuchyně, pečlivě vytíral každý šuplík a poličku octovou vodou. Dezinfikoval všechno, kde jsem dříve měla uskladněné věci, likvidoval zbytky, vyhazoval… Bude to mít zas všechno krásně sterilní, tak jak to má rád. Na precizní úklid si vždy potrpěl. Bez drobečků, bez jakéhokoliv pozůstatku mne. Připraveno pro novou. Dívala jsem se statečně na tu hořkou komedii života a už jsem neplakala, už jsem k tomu dění před svýma očima byla lhostejná.

Posledního dne jsem se strašně moc bála. Jaké to bude? Jaké bude to, až se naposled rozloučíme? A už se třeba nikdy v životě neuvidíme? Pracovala jsem do tří, rozeslala rozlučkové zprávy jeho příbuzným, které jsem poznala, které jsem si oblíbila a se kterými jsem se již nestihla fyzicky rozloučit, pak si zabalila svůj raneček posledních věcí, co mi na bytě zbyly a požádala ho, zda by mi mohl jít vynést bicykl ze sklepa a napumpovat kola, abych si ho mohla odvézt. V hlavě jsem měla snad milion různých verzí toho, jak naše rozloučení proběhne. Nešel se mnou zrovna nadšeně, skoro mi přišlo, že je z mé prosby otrávený. Říkala jsem si, že aspoň v tyhle poslední minuty ke mně mohl být milý. Kolo mi vynesl a šel se mnou v teplákách k Penny Marketu, kde měl auto a v něm pumpičku. Nafoukal mi kola. Vzala jsem bicykl, připnula si na nosič tašku s věcmi. Odtažitě mě objal a řekl jen: Tak ať se ti tam líbí. Samozřejmě jsem to emoční vypjetí zase nezvládla a rozplakala se. Řekla jsem tuším něco v tom smyslu, ať se mu daří a je v životě spokojený. Svá slova už jsem moc nevnímala a v té vnitřní bolesti vzala kolo a bez otočení se odcházela směrem k nádraží a brečela a bylo mi jedno, že se mi rozmažou oči a že na mě koukají vyděšeně lidi, které jsem míjela. Padaly mi věci na zem a já je sbírala a celá zpocená a ubrečená a rozrušená jsem došla na to nádraží, snesla těžké kolo dolů, zase ho vynesla na další perón a zašla s ním do vagonu. Vlak se rozjel a já naposled koukala na to městečko, kde jsem nechala kousíček svého života. Byl krásný, slunečný, jarní, příjemně teplý den… den, ze kterého bych se jindy nesmírně radovala, ale teď to nešlo. I nyní s odstupem času, kdy toto píšu, mi po tváři tečou velké slzy.

Když jsem dojela do Prahy, jako v transu jsem vynesla své kolo ven z vlaku, snesla ho zase ze spousty schodů dolů a pak se šouravým krokem blížila ke svému novému domovu. Jakmile jsem do bytu dorazila, padlo to na mne všechno znovu. Teď přišlo to plné uvědomění, že jsem na život zase sama. 3 hodiny jsem plakala a zároveň vybalovala a rvala věci do skříně, abych co nejvíce uvolnila prostor v obytné místnosti. Poté jsem vysílená poprvé vyrazila na nákup, abych si obstarala něco k jídlu a aspoň se pokusila to sníst, byť můj žaludek byl scvrklý jako staré jablko po zimě na stromě. První noc byla příšerná. Neměla jsem polštář ani peřinu a neuměla jsem zapnout staré plynové vafky. Klepala jsem se šílenou zimou pod tenkou dekou a hlavu měla položenou na plyšovém praseti. Skoro jsem nespala a další den v práci dost bojovala. Ale to už sem nepatří, to bude jiné vyprávění a třeba článek o tom, jak to všechno dál pokračovalo. 💛 Na mobil mi následně dorazila zpráva od mé nejlepší kamarádky:

Ahojky znovuPražando

Prosím tě, proč jsi s ním vlastně byla? Tak tuhle otázku jsem v různých variacích dostala snad skoro od každého… a možná si ji kladete i vy. To, že ten vztah není zdravý, jsem si úplně neuvědomovala. Prostě jsem byla oslepená (opilá?) láskou a dle toho konala a jednala. Někdo by prostě jen řekl, že jsem byla blbá naivní romantická nána, já se ale takto sebeurážet nebudu, protože za mým chováním stál prostě čistý otevřený milující objímající cit k druhému a to si myslím, že je prostě nádherné, byť jsem si pak za to pořádně vytrpěla a prošla pekelným ohněm. Rozhodně jsem si nemyslela, že partnera změním, jak mi třeba vytkla mamka. Já vím, že změnit člověka nelze, to musí chtít on sám z hloubky své duše. A to málokdo zvládne a je to běh na dlouhou trať. Ostatně já ho ani měnit nechtěla, přijímala jsem ho takového, jaký je i přes jeho nedostatky. Ty výše vypsané věci, co mi třeba ve vztahu vadily a vzbuzovaly ve mne různé myšlenky, nebyly tak silné, abych kvůli nim vztah jen tak ukončila. Ten problém byl v tom, že pokud jsem tedy něco chtěla, tak to byl návrat toho, co bylo na začátku a naivně jsem si myslela, že se to opravdu vrátí. Že zkrátka stojíme jenom před nějakým momentálním rozpoložením partnera způsobeným různými faktory (práce, vyčerpání, roční období, zvykání si na to, že už nežije sám ale s někým atd.) a že se to s jarem a s časem zase změní. Hodně jsem omlouvala, hodně jsem přecházela. Ale když si to člověk v sobě zpětně uvědomí, nebylo to dobře. Měnila jsem se totiž i já (na což mě dokonce upozorňovali lidé kolem mě se slovy, že mě nepoznávají) a dávala jsem svou životní energii do černé díry. Ztrácela jsem tu krásnou lehkost bytí a žití. Kdo ví, jak by to se mnou dopadlo, kdyby tehdy ta jeho kamarádka nepřijela a celé to neotevřela, abych následně vztah násilně utnula i přes milující cit, co jsem cítila. Jsem ráda, že jsme se aspoň obešli bez vulgarit a napadání, byť jsem si vyslechla i věci, co se mne dotkly a jednu tady, i přes veškerou svou upřímnost a otevřenou sdílnost, nedokážu napsat – týkala se dost citlivé osobní věci a partnerova slovní výtka mne v tomto hluboce zranila. A myslím, že by zranila každou normální slušnou ženu.

Co je pro mne láska? Je to vzájemný respekt a úcta, je to pevná důvěra a naprostá upřímnost, je to přijímání toho druhého se vším bez nutnosti ho měnit, je to oboustranný zájem jeden o druhého a inspirace, je to sdílení podobných životních hodnot a cílů, je to souhra v základních věcech a myšlenkách, je to svoboda být takovým člověkem, jakým skutečně jsem bez hraní divadla, je to vytváření potřeb a jejich vzájemné uspokojení, je to podpora i v časech těžkých, je to pochopení, je to společné objevování. A co je pro mne partnerský vztah v lásce? Rozumové rozhodnutí se spojit svůj život s někým, s kým je mi dobře, s kým se v mnohém shoduji, s kým se směji, s kým se cítím lehce. Hluboké přesvědčení o tom, že to mezi námi má smysl a že máme být spolu. Jen k tomu musím podotknout, že číst myšlenky druhému člověku neumím a jeho chování umím posuzovat jen dle toho, co vidím, cítím a co zažívám. A někdy i pocity nás svedou a věříme, že to, co se nám odehrává před očima, je pravda. Že když mne někdo hladí, líbá, drží za ruku, tak je to opravdové a ne hrané…

Vezmu-li to po rozumové stránce, pak ztratit partnera, který mne nemiloval, vlastně ztrátou není. Otevřel mi tím cestu poznat někoho, kdo mi bude lásku stejnou měrou vracet. Avšak ztratit partnera, který vás opravdu miloval, to si myslím, že ztráta je a velká. Protože kolik lidí na světě je, co vás opravdu dokáží milovat? Co vás upřímně milují nejen proto, jací jste ale i přesto jací jste? Těch nemilujících potkáváme denně spoustu. Ale vysvětlete to srdci. Zatímco mozek už je s tím rozchodem naprosto vyrovnaný, v srdci to všechno, co zažilo, ještě rezonuje. Do vztahu jsem dala hodně ze sebe a odešla s čistým svědomím. Nic špatného jsem svému protějšku neprovedla a viděla ho dál ve své budoucnosti, počítala jsem s ním, věřila jsem nám. Nemiloval mne, já ho milovala. Teď věřím, že ještě milovat dostanu příležitost a také věřím, že přijde někdo, kdo mi mou lásku dokáže opětovat… kdo dokáže opravdu umět mít rád. Ale budu ještě opatrnější.

Láska existuje. Tečka.