Ahoj, já jsem Západ: pohorský obraz a napsal mě český představitel realismu a tvůrce venkovské prózy Karel Václav Rais. Můj autor už je dávno pod drnem a kouká na nás z literárního nebe, ale to vůbec nevadí, i přes spoustu let, co mám za sebou, si mě můžete přečíst. Pravda, nečtu se už úplně snadno, ale když budete tápat ve starších výrazech, můžete si nalistovat v mé zadní části slovníček zapomenutých slov. Já těmhle slovům říkám „sněhem zaváté“, však mám se sněhem co do činění – pojednávám o pohorské oblasti a v mém příběhu tvrdý život na Hlinecku spojený s krutými, sněhem plnými zimami, zaujímá důležité místo. Těším se zájmu samorostky Mišelíny a pozvání do tohohle na knižní tělo ušitého rozhovoru. Vím, že to na blogu nebývá moc často, takže z toho soudím, že jsem mezi jinými samorostkou přelouskanými knihy krapet zazářila.
Upozornění! Následující rozhovor lehounce vyzrazuje děj knížky.
Vážená paní kniho, jak se k Vám samorostka Mišelína dostala?
No, povím vám, za můj knižní život mě držela v ruce spousta lidí. Co se týče Mišelíny, tak s tou jsme se setkaly v knihobudce v jedné zapražské vesničce. Zrovna si to frčela na svém bicyklu Kristiánovi kolem ponořená do svých myšlenek, jak to tak u ní bývá ha ha. 😄 Samozřejmě, že knihoboudu přejela. Tedy ne, že by přejela přes ni a knihobudka skončila na padrť pod koly, ale zkrátka si jí nejdříve nevšimla. Pak byla obratná kolocouvačka, páč přeci jen tu knihobudku Mišelína očkem zmerčila. No a pak už tam stepovala dobrou čtvrthodinu a každou knížku prohlížela. No jo, tyhle knihomolky… ty jsou schopné prostát v knihkupectví, v antikvariátu nebo v knihobudce půl mládí! Nakonec jsem v košíčku na kole skončila já a krásně jsem se vezla na sluníčku až do matičky Prahy. Praha je moje rodiště, takže jsem byla šťastná, že se tam opět vracím – však mě v roce 1955 vytiskli právě tam.
Můžete nám prozradit, kdy se Mišelína pustila do čtení?
Panečku, to vím naprosto přesně! Bylo to hned ten den, co mě objevila v knihobudce. Panovala nádherná červnová sobota, slunko krásně hřálo, dozrávaly třešně pláňky. Zajela se mnou na takovou velkou louku dál od civilizace, vytáhla z brašny deku a pak jsme se spolu válely napůl na dece napůl na trávě, uzobávaly z natrhaných třešínek a já Mišelíně začala vyprávět svůj příběh. Bylo to tak 7 let, co mě někdo naposledy četl. Jo, já už nejsem moc žádané čtení mezi dnešními mladými. Ale bejvaly doby, kdy jsem zářila. No však si přečtěte můj doslov – tam mě jen chválí! K. V. Rais je dnes spojovaný hlavně se svým románem Zapadlí vlastenci, ale já Západ… já jsem trošku odstrčená v pozadí.
A jaké z Vás měla dojmy?
Víte co, já jsem Mišelínu zmátla svým názvem. Ona si ta její palice myslela, že si přečte o životě na Západě – taková ta Amerika, život bez starostí, země nekonečných možností, bezbřehá svoboda a tak… jenže můj západ v názvu neodráží slavnou Ameriku, žádné určení světové strany a ani nemá co do činění se západem sluníčka, jak by mohlo někoho napadnout. Západ je u mě v podstatě jiné pojmenování pro skon nebo také konec života člověka.
Takže hlavním tématem Vašich řádků je starý člověk a smrt?
Ano, je to tak. Starý člověk je mým hrdinou a že ho Kája Raisů vylíčil náležitě kladně! Myslím, že svým tématem jsem originální. Karel se pustil do popisu života starého faráře Kalouse ve výslužbě. Krásně zachycuju tehdejší život, zvyky, názory. Také je ve mně dokonale znázorněn koloběh života v podobě střídání ročních období i vzpomínání na mládí, dospívání, dospělost a stáří.
Je stáří člověka ve Vašem podání šťastným obdobím?
Stáří člověka je na mých listech podáno realisticky optikou tehdejších lidí. Bavíme se prosím o konci 19. století. Vymažte z mysli veškerou současnou modernizaci, včetně domů pro seniory. Tehdy to chodilo tak, že byl starým lidem vyčleněn v usedlosti vejminek, zpravidla malá světnička, kde dožili. Podmínky to byly často nuzné a žalostné. Stáří je spíše životním obdobím plným vzpomínek. Pojí se k němu i fyzická slabost, zapomínání, vrtochy, přidávají se projevy různých nemocí získaných životním stylem i coby dědictví po předcích, vkrádá se opuštěnost a smutek z toho, jak druzí vrstevníci a přátelé jeden po druhém umírají. Staří lidé mají pocit neužitečnosti, marnosti, připadají si jako břímě na zádech mladších. Jak moc by chtěli přiložit ruku k dílu! Ale už na to síly nestačí.Zajímavý moment v mém příběhu je umírání starší ženy přezdívané jako Mastná Ančka. Vyžádala si, aby k ní přijel právě starý Kalous a ten i přes svůj nepříliš dobrý zdravotní stav k Ančce dorazil a věnoval jí svůj čas, svá slova. Když ze stavení farář odcházel, požádal hospodáře, aby Ančce aspoň zavolali doktora, že se to hospodáři vrátí v tom, že až Ančka zemře, nebude ho tížit svědomí, nebude ho tížit na duši, že ji nechal umírat bez toho, aby se na ni přeci jen podíval lékař. Lékař stál totiž peníze a ne každý byl ochotný lékaře umírající osobě zavolat a pak ho zaplatit.
Váš hlavní hrdina se od ostatních odlišuje svým postavením…
Ano, byl to katolický farář s více než 50letou službou. Tady musím dodat, že mě po tomhle zjištění Mišelína málem zavřela. Prej že to nebude číst, tyhle náboženský věci a zvlášť ještě, když v podstatě začínám rovnou pohřbem.
Vážně? No to mě podržte. Co ji přesvědčilo číst dál?
Klidně Vás podržím. 😄 No tak za prvé to bylo znělé a slavné jméno mého stvořitele, přeci jen patří mezi spisovatelské klasiky. Za druhé to byl fakt, že pojednávám o místě, které zná a ve kterém takřka vyrůstala. Za třetí má úchylku na staré knížky se spoustou zapomenutých slov. Prej hladím svým jazykem po duši a některá slova jsou vítanou hádankou.
Zpět k Vašemu hlavnímu hrdinovi, jak byste jej tedy vylíčila?
Víte co, katolický farář má trošku jiné stáří než třeba statkář. Chybí mu totiž vlastní rodina, takže je odkázaný jen na farní hospodyni a věrné farníky, které si dokázal za svůj život získat. Můj hrdina, stařičký farář Kalous byl u lidí, kterým kázal, velmi oblíbený a těšil se velké úctě, proto se na něj obraceli i v časech, kdy nebyl kvůli stáří aktivním farářem a měl mladší zástupce. Právě on v sobě shromažďuje kladné vlastnosti a je představitelem těch nejlepších hodnot v očích tehdejší společnosti.
Která hodnota nebo lépe řečeno lidská vlastnost byla v díle K. V. Raise nejdůležitější?
No nebudu nikoho napínat a nebudu ani pobízet k mému přečtení, abyste se to dozvěděli. Tohle má totiž vědět každý a i pro současnou dobu je to velice důležitý charakterový rys, který by měl dobrý člověk mít. Je to laskavost. Právě farář Kalous byl neobyčejně laskavým, dobrosrdečným, přívětivým mužem, který měl pro každého otevřenou náruč, ale nic za své skutky nečekal.
Ještě něco byste chtěla vážená kniho o svém hlavním hrdinovi povědět?
Až bude čtenář nebo čtenářka zabořen/a do mých řádků, nechť si povšimne, jaký vztah panoval mezi farářem Kalousem a jeho hospodyní a sestrou paní Kristýnkou. Právě z pasáží o Kristýnce je znát, jak moc na ní Kalous lpěl, jak důležitou osobou mu byla v životě, jak bolestně ho zasáhla její smrt, jak toužebně chtěl také zemřít, aby byli pochováni vedle sebe. Tohle krásně vylíčené citové pouto mezi dvěma lidmi by rozhodně nemělo nikomu ujít. Také je nádherně vidět, jak byla tehdy víra lidí silná a zbožnost vysoká. Samotnou smrt brali jako něco běžného, nutného, avšak nepříliš příjemného. Ale smrtí pro ně nic nekončilo, jenom počkají dál, až přijde zmrtvýchvstání. Umírali odevzdaně a smířlivě. Dneska se smrti lidé bojí a snaží se ji co nejvíce oddálit nebo izolovat – aby nemuseli smrt vidět a připustit si, že něco takového je a že to potká každého.
Dokázala jste dohnat Mišelínu k slzám?
No skoro to vypadalo, že odolá, ale nakonec mi na stránky na samém konci přeci jen pár kapek spadlo. Jo jo, končím dojemně, smutně a dobře zároveň. Kalous se dočká toho, nač čekal, ale nedožije nikde v kamrlíku na penzi, byť tak zamýšlel, jelikož se v mé druhé části hrdinsky rozhodl vzdát života na faře a odebrat se na dožití do nuznějších poměrů tak, jak dožívala běžná většina chuďasů. Tady je nutné zmínit, že na začátku mého příběhu, stál 92letý Kalous se dvěma přáními, která na život měl – první bylo sehnat adekvátního zástupce, který se ujme horské fary a bude dobrým duchovním i přes trýznivé podmínky, které v dané krajině v zimním období panují a druhé znělo, aby nedožil někde opuštěný na výminku, ale vynesli ho zemřelého z fary. Z místa, kde tolik let vykonával duchovní službu. A pak… řádky o malém bělovlasém dědečkovi v rakvi, který se stále usmívá tak, jako se mile usmíval na všechny za svého života… to nejde se nerozbrečet. Zvlášť po tom, co vám na více než 200 stránkách otevře svůj myšlenkový svět starého, moudrého a hodného muže.
Myslíte, že si Vás dokážou přečíst i současní teenageři?
Já jsem tu stále pro všechny věkové generace! No dobře, děti asi úplně nepochopí můj obsah a poslání, ale náctiletí už by se chytat mohli. Jenže je tu velké JENŽE. Byla jsem napsána v době, kdy jsem byla napsána a v té době se používalo hodně dnes už neznámých výrazů. Obávám se, že proto mohu být pro milovníky jednoduchého čtiva a odlehčeného moderního jazyka poněkud těžká. Na mých stránkách se nachází stará krásná česká mluva a na mém konci je pak příhodně umístěn slovníček pojmů, kterým už dnes stěží lidé rozumí – právě já jsem důkazem toho, jak se náš český jazyk úžasně proměňuje, jak i slova umírají a nová se rodí.
Páni, mohla byste nějaká zajímavá slůvka, u kterých se dnes už lidé moc nechytají, uvést? Jsme zvědaví!
Nebuďte zvědaví, nebo budete brzo staří! A pak přijde západ. 😁 Ne, to byl trochu morbidní vtípek. A teď k otázce – no jasně, že bych mohla. Tak třeba… víte, co to byla prachanda? Kvíčalky? Pospas? Kořenka? Bandory? Kyrysek? Palička? Trpálky? Rybí očka?
Myslím, že jsme z většiny nahraní a budeme potřebovat vaše vysvětlení.
Prachanda byla strouhanka nebo mouka ze sušených hrušek. Často se prachandou posypávaly koláče i jiná jídla, někde v nouzi nahrazovala skořici. Kvíčalky představovaly dnavé bolesti, kterými farář Kalous trpěl a které byly dobře známy i K. V. Raisovi – revmatismus získal kvůli hraní na varhany ve velké zimě. Pospas? To by vás asi jen tak nenapadlo – pospas byla dobrota po hlavním jídle. Z kořenky pokuřovali milovníci tabáku, jednalo se o dýmku z kořene. Bandory byly jednoduše brambory a kyrysek zase kabátek. Na paličku jste přijít mohli – říkalo se tak paličatému člověku. A trpálky? Oblíbená specialita v podhorské oblasti, trpálky bylo jen jiné pojmenování pro škubánky. Rybí očka zase označovala pomněnky.
Jste spojována s určitou oblastí současné České republiky, povíte nám o tom víc?
Děj mám zasazený do lokality Kameniček a Hlinska ve východních Čechách. Tehdy se Hlinsku neříkalo Hlinsko, ale Skalsko a Kameničkám zase Studenec. Kdo má rád tenhle kraj u Železných hor a Žďárských vrchů, toho svým příběhem a popisem tehdejšího žití na venkově velmi potěším. K. V. Rais měl k Hlinecku vřelý vztah, ostatně tu taky žil a působil jako učitel. Získané vědomosti o zdejší krajině krásně přenesl do své knihy, však nejednou zmiňuje strakatou Žákovu horu – jeden z velkých kopců Žďárských vrchů, kam se můžete vydat na turistický výlet.
Chcete něco svým budoucím čtenářům vzkázat?
Snad jen, že vás vřele zvu k mému přečtení a že pokud nelpíte na tradiční papírové podobě knihy, pak mě v elektronické podobě zdarma seženete na stránkách Národní knihovny – odkaz přikládám, stačí kliknout sem a hurá do čtení!
Kam dál? Zabořte oči do dalšího dílu „Z knihovničky“, kde najdete exkluzivní rozhovor s knihou Hana od Aleny Mornštajnové.