Že se někdy dostanu do Curychu, to by mě ani ve snu nenapadlo! 😌 O tomhle městě jsem měla potuchy hlavně díky učebnicím Němčiny, kde se často objevovaly větičky o tom, jak Helga lebt in Zurich nebo tam Marek zrovna letí letadlem. 😁 Na svém seznamu míst, která musím navštívit, než zaklepu bačkorama, jsem ho neměla, tomu vévodí jiné parády, byť i ty se v průběhu let trochu proměňují. Zatímco v patnácti jsem chtěla pláchnout do Ňů Jórku a abych podpořila uskutečnění tohoto snu, zaplácla jsem jednu holou stěnu svého pokoje obří fototapetou s výhledem na všechny NY mrakodrapy, o pár let později už jsem chtěla osídlit Paříž a polévat se od hlavy k patě slavným Chanelem pětkou, mít krk i zápěstí obalené pravými perlami, odívat rty do červené, ustřihnout si vlasy na podkovu (jo, na tenhle krok bych v reálu stejně nikdy neměla gule 😂) a pozvat na bagetu Amélii z Montmartru. A Curych? Ehm… ten byl jen tím slůvkem v německých cvičebnicích. Není tedy divu, že když se objevil první návrh navštívit tohle švýcarské město, měla jsem dost problém i s pravopisem. Curich? Zurych? Byl to pěkný zmatek a Google se asi chvílemi divil, co mu to do jeho vyhledávací lištičky datluje za negramota. 🙈😂
Tenhle nečekaný poznávací výlet do Curychu se měl uskutečnit jen a pouze díky pobytu E. sestry R., která zde měla zajištěné fajn ubytování v prostorném bytě. Ono je totiž samotné ubytování v Curychu poměrně drahé stejně jako cokoliv jiného ve Švýcarsku. Jo jo, jen co jsem začala gůglit, co je pro Curych a Švajc typického, vyjely mi články i diskuze s děsivými zvěstmi o tom, jak neskutečně drahé to tam je. V podstatě mělo vycházet vše až 3× dráž než u nás, páč ve Švajcu mají lidé taky oproti nám Čechounům o fest víc naducanější platy. Při čtení, jak tam deset vajec vyjde na stopáďo, kilo kuřecího na 4 kila a hovězího dokonce na pět, jsem si říkala, zda tam s českým platem copywritera vůbec přežiju a zda nebude snadnější honem přejít na breathariánství. 😂 Z internetových cestovních rádců jsme se s E. dočetli, že bude lepší si tam vzít nějaké jídlo vlastní. S kolegyní jsme se tomu smály – Češi tentokrát nepojedou paštikařit a májkovat do Chorvatska, ale do Švýcarska. 🙈😂 E. si napakoval kufr tuňákama a špagetama, já jsem si do své důchodcovské nákupní tašky (ano, čtete dobře, s ničím jiným, než s mojí milovanou taškou Gimi, už necestuji ha ha 😂) narvala kilo muesli, kuskus, patifu vegan paštiky a další suchou stravu, co by se mohla hodit.
Kromě hrozby švajcpředraženosti mě trápil ještě jeden problém. V případě, že skutečně do Curychu pojedeme, kdo se mi postará o mou morčecí holčičku Brusinku?! Mamka měla být totiž ve stejný termín odjetá v Chorvatsku a nikdo jiný ochotný ujmout se mé smradlavé skinny kámošky nebyl k dispozici. Začala jsem tedy pátrat po zvířecím hotelu. Už jsem o nich hodně slyšela, byť spíše ve spojitosti s hlídáním pejsků. Odkazů mi Google našel mraky, ale po otevření ceníků hotelů jsem se nestačila divit. Týdenní pohlídání morčete začínalo na dvou tisících (což by se ještě dalo), ale klidně dosahovalo i na 4,5 tisíce Kč, což už se mi za hlídání zvířete, kterému během týdne stačí jednou vyměnit podestýlku a každej den hodit hrst sena, zeleninu a ovoce až moc. Když už jsem objevila něco lacinějšího, zas byl problém s tím, že byl hotel v daný termín plně obsazený. V paměti se mi vybavila stránka Hlídačky.cz, kde mnoho lidí nabízí své služby – hlavně hlídání dětí a také pejsků. To je ono! Napíšu tam inzerát a určitě někoho najdu! No tak jsem se na stránky zaregistrovala a lupla tam inzerát s nabídkou 800 Kč za pohlídání Brusinky s tím, že vše potřebné pro péči i dovezu. Jakou jsem měla ohromnou radost, když mi na email začaly chodit zprávy s nabídkami hlídání! Hned jsem šla na stránky Hlídačky.cz odepisovat, jenže… tam jsem zjistila, že odepsat nelze, že je tato služba přístupná jen uživatelům s prémiovým účtem. Řekla jsem si, že pokud stojí členství dejme tomu stovku, tak si ho koupím. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že členství vychází NA TÝDEN na skoro 500 Kč. Bez jistoty, že někoho na hlídání najdete, s pochybnostmi o tom, zda jsou zaslané nabídky vůbec pravé a nechtějí ze mě majitelé stránek jen vytáhnout peníze za členství a navíc skoro za polovinu ceny, co jsem nabízela za hlídání. Jestliže ty nabídky byly pravé, pak je mi líto lidí (cca 25 zájemců o hlídání Brusinky), kteří na můj inzerát reagovali, nemohla jsem jim totiž zkrátka bez prémiového členství odepsat. Nakonec jsem si v zoufalství vzpomněla na svou kolegyni M., která se jednou zmínila, že vlastní morče a napsala jsem jí zprávu, zda by nebyla natolik ochotná a mou Brusinku týden nepohlídala. Byla jsem tak šťastná, když napsala, že je z hlídání dokonce nadšená! Sama vlastní už stařičkého morčáka Brownieska, který je velmi nemocný a tak se moc těšila na hlídání morčátka, které je ještě v dobré kondici a navíc holé, protože vlastním skinny bezsrsté morče. Brusinku jsem jí i s výbavičkou zavezla den před odjezdem do Curychu a s M. si hezky i popovídala a seznámila se s Brownieskem.
Balení na dovču začalo až den před odjezdem. Dolů do tašky jsem naházela to nejtěžší – takže dvoje botky a nějaké ty potraviny, pak trošek oblečení a ručník, kosmetiku, náhradní brýle (páč my brejlaři v žádném případě nejedeme jen s jedněmi, člověk nikdy neví, kdy o ně přijde ha ha 😂). Měla jsem ještě taštičku dárečků pro R., ale to už se mi do velké tašky nevešlo. Batoh do busu jsem napakovala jídlem na celý den a dárečky mi zůstaly v ruce v dárkové tašce, tak jsem se trochu bála, zda mi to nenaúčtují za nadbytečné zavazadlo, páč FlixBus měl na svých stránkách striktně napsané, že do busu se smí vzít jen jedno zavazadlo.
Večer mě potkala ještě jedna nepříjemnost – zbláznil se mi mobilní telefon. Ráno jsem totiž zjistila, že mám plnou paměť, tak jsem si ještě honem objednala novou paměťovou kartu, abych měla dostatek místa pro uložení fotek z dovolené. Kartu jsem navečer vyzvedla a celá nadšená ji vložila do mobilu. To se mi to bude krásně fotit, když mám nyní volnou paměť 128 GB! Říkala jsem si v duchu. Ale ouha, mobil začal bláznit a psal mi, že fotit nelze. Dokonce se mi celý zasekal a některé aplikace nefungovaly. Dle parametrů jsem si raději ověřila, zda 128GB kartu mobil podporuje, což se mi potvrdilo. Kvůli řešení problémů s mobilem jsem šla spát hodně pozdě, takže mi bylo jasné, že ráno vstanu hodně gumová. 🙈 Navíc jsem nic nevyřešila a usínala jsem s tím, že jedu po hrooozně dlouhé době do zahraničí a zrovna s rozbitým mobilním telefonem.
Vstávala jsem ráno před pátou a kupodivu celkem snadno, možná to způsobilo to, že jsem se opravdu těšila a tak na mně nebyl nedostatek spánku moc vidět. Cesta na nádraží mi trvá dlouho, ptž bydlím až na okraji Chodova, proto jsem vyjela bez snídaně, abych ušetřila trochu času a nemusela vstát ještě o 15 min dřív. Z hladovění jsem ale strach neměla, páč jsem s sebou táhla plný velký box dýňáku (dýňový slaný koláč se sýrem) a taky ranec krůtího masa napřírodno s bazalkou, chléb, zeleninu a banány. Na nádraží jsem se pak sešla s E. a mazali jsme hledat nástupiště pro náš autobus. Odjezd měl být před budovou hlavního nádraží, ale nástupiště 4 jsme nemohli najít – byla tam 1, 2 a 3 a… čtyřka nikde! Nakonec se E. zeptal jednoho řidiče autobusu a ten nás poslal na druhou stranu přes silnici, kde bylo nástupiště 4, hurá! Tam jsme postávali s hrstkou dalších cestujících a vyhlíželi náš dvoupatrový zelený autobus. Ještě k nám přišli nezávisle po sobě dva týpci a ujišťovali se, zda jsou správně. Jednomu chudákovi z ciziny zrušili vlakový spoj do Mnichova a E. mu ochotně radil. Jakmile dorazil náš bus na zastávku, naskládali jsme do úložného prostoru pod ním svá zavazadla a s mým jedním nadbytečným zavazadlem nad rámec povoleného počtu nakonec vůbec nebyl problém.
Když jsme konečně vyrazili, s hrůzou jsme s E. zjistili, že náš připlacený panorama výhled kazí spousta mrtvého hmyzu a všeho možného nepěkného na čelním skle. 😂 Je to vtipné a zároveň smutné. Připlatíte si za speciální službu a FlixBusáky ani nenapadne to čelní okno umýt. Po cestě nám chvíli pršelo, takže jsem se radovala, že by to mohlo zakydané okno umýt, ale běda… hmyzí mrtvolky a exkrementy byly k oknu řádně přischlé a nehnul s nimi ani spuštěný stěrač. Vlastně se divím, že se o tu hrůzu na okně ten stěrač nezadřel. 😂😂😂
Ještě při cestě z Prahy jsme byli s E. z busu svědky policejní honičky. Policie pronásledovala motorkáře, který motorku najednou zanechal u silnice a utíííííííííkal, co mu nohy stačily pryč, za ním samozřejmě běželi i poldové. Jak to s prchajícím dopadlo a co vlastně provedl nevíme, ale bylo to jak z akčního filmu. Ještě, že nevytáhli bouchačky a neodpráskli se tam! Po tomhle divadle jsme se s E. pustili do dýňáku a s chutí baštili a pozorovali měnící se krajinu. No dobře pozorovali… spíš jsme se ji snažili pozorovat plochami okna, kde zrovna nebyl mrtvý hmyz. Po cestě jsme měli několik zastávek, kde přistupovali další cestující. Na první německé zastávce nás fascinovalo množství kol, která byla všude zaparkovaná a samozřejmě i množství cyklistů, které se ve městě pohybovalo. Tomu se říká ekologie v praxi, proč taky furt vytahovat auto a špinit ovzduší, když se dá z místa na místo dopravit tak pěkně a čistě na bicyklu. Při zastávce v Mnichově nám zrovna dost pršelo a byla pořááááááááádnáááá zima a tak jsem E. bojkotovala jeho snahu jít v půlhodinové pauze odlovit nedalekou kešku. Nakonec jsme zalezli do busu a poobědvali připravené krůtí masíčko s chlebem. No a pak přišla na řadu další zastávka ve Friedrichshafen u Bodamského jezera a ta si zaslouží speciální odstavec… protože to, co se nám tam stalo… BYL SLUŠNEJ BIZÁR. 😂😂😂
Autobus tedy dojel do Friedrichshafen, kde zastavil na náměstí. Byla zde dle rozpisu 10min pauza. E. mi řekl, že bychom se mohli skočit podívat na Bodamské jezero, které bylo hned vedle hlavní silnice. Moc se mi to nelíbilo, nechtěla jsem se od busu vzdalovat. Nechala jsem se ale ukecat a se slovy, že se tam tedy seběhneme rychle podívat, vyfotíme urychleně fotku a zas poběžíme přes silnici zpátky jsem se rozběhla za E. a vydali jsme se k jezeru, které bylo od busu vzdálené cca 300 m. Bohužel se však scházelo po schodech dolů, čímž mi zmizel autobus z dohledu, protože jsem byla pod úrovní náměstíčka. Přiběhli jsme k jezeru, vyfotili se a hned jsem E. hnala zase zpátky. Ten ale nechtěl slyšet! Že prý máme ještě 3 minuty a že si chce udělat lepší fotky a zajít se vyčůrat za keř! No povím vám, myslela jsem, že ho přetáhnu. Ještě několikrát jsem zopakovala prosbu, že chci zpět k autobusu, ale E. to ignoroval. Zachvátil mě špatný vnitřní pocit… cítila jsem něco neblahého. Otočila jsem se tedy a svého přítele nechala napospas osudu s tím, že zkrátka běžím okamžitě k autobusu. Běžela jsem jak šílená, přeběhla jsem travnatou plochu parku, vyběhla schody nahoru k přechodu pro chodce přes vozovku a… koukám před sebe… ZELENÝ FLIXBUS NEBYL NA SVÉM MÍSTĚ STÁNÍ! Rozbušilo se mi v hrudi srdce strachy, že nám bus ujel. Očima jsem postupně přejela po celém náměstí, když tu najednou jsem na druhé straně námka uviděla náš autobus blikat doprava, jakože odbočuje na hlavní silnici a odjíždí!!! V šoku jsem se bezmyšlenkovitě vrhla po té hlavní silnici k našemu autobusu a divoce jsem na něj mávala, aby si mě řidič všiml a hrozně jsem křičela, aby zastavili. Řvala jsem česky samozřejmě, takže mi tam nikdo nerozuměl, ale jak jsem běžela po hlavní silnici proti jedoucím autům, tak řidiči začali zastavovat a naštosovali se před busem, takže odbočit nemohl a náhlý dopravní kolaps donutil našeho řidiče podívat se směrem původu toho štosování aut. Náhle mě náš řidič uviděl a divokými gesty rukou naznačoval: Co tam proboha děláte??!! Druhý z našich řidičů vyběhl z busu ke mně. Doběhla jsem vyděšená, rozklepaná a udýchaná a za notného funění řidiči děkovala, že mi zastavil. Řidič vyměnil zmatenou tvář za úsměv a pověděl mi, že o nás nevěděli, že jsme jim měli říct, že si chceme jít udělat fotku k jezeru. Pak jsem na něj stále ještě v šoku vyhrkla, že nevím, kde mám přítele… Když jsem se otočila, viděla jsem zmateného E. pobíhat v místě, kde původně parkoval náš autobus. Vší silou jsem křičela jeho jméno, ale jelikož je delší, spíš jsem si na něm málem zlomila jazyk. E. mě absolutně neslyšel a běžel dál do náměstí, nakonec přiklusal zezadu autobusu a doběhl k nám. Moc jsem řidiči děkovala. E. by se snad ještě hádal, že údajně ujeli o minutu dřív než měli… viděla jsem na řidiči, že ho ta poznámka o dřívějším odjetí busu naštvala a úsměv zas vyměnil za něco, co nasvědčovalo blížící se hádce. Honem jsem E. pošťouchla, ať si nastoupí a neopovažuje se hádat. Chyba byla jasně na naší straně, od busu jsme se zkrátka neměli vzdalovat, na to ty pauzy v rozpisu určené nejsou.
Klepala jsem se z toho zážitku ještě dalších 20 min a s E. jsme se nadlábli banány, aby se nám po tom šoku a mém buszastavovacím riskantním běžeckém manévru uprostřed rušné silnice dorovnaly cukry. 😂 Následovalo milé překvapení v podobě trajektu přes Bodamské jezero, který nás dovezl do Konstanz. Hurá! Byli jsme konečně ve Švýcarsku a brzy na to jsme se dostali až do Curychu. V Curychu jsme si vůbec nevěděli rady s nákupem jízdenky na MHD. E. věděl od své sestry R., že bude nejvýhodnější si koupit 6 celodenních jízdenek naráz, netušili jsme však které to jsou, protože mašiny na jízdenky byly celkem komplikované. Také jsme se nechtěli splést, protože ve Švýcarsku je všechno hooodně drahé – MHD jízdenky nevyjímaje. V Česku když si koupíte blbě jízdenku za 30 kaček, tak je vám to v podstatě jedno… ale když si koupíte špatně jízdenku za dvě kila ve Švajcu (a co teprv 6 jízdenek 😂), tak už to zamrzí. Také jsme nevěděli, kterou jet tramvají, což mě E. zarazil, že to předem nezjistil. Taková základní věc! Zrovna v tomhle jsem se na něj spoléhala. Bohužel se ve Švýcarsku nedá telefonovat, protože je to opět neskutečně drahé, pokud nemáte švýcarskou SIM. E. se tak se sestrou spojil díky free WiFi z vedlejší Costa Coffee kavárny (dosah WiFi signálu byl díkybohu až na ulici) a ta nám poradila, čím jet. Já byla tak šťastná, když jsme konečně došli na správnou zastávku a nastoupili do modré tramvaje!
Ubytování jsme měli zadarmo, bydleli jsme těch několik dní u E. sestry, která zde byla z pracovních důvodů. Dostali jsme jeden volný pokojík jen pro nás dva, kde jsme si udělali místo pro přespávání. Byt to byl příjemný a celkem dost prostorný – kuchyň s mini okénkem a vší výbavou (bohužel s plynovým sporákem a troubou, bylo to mé první setkání s něčím takovým a od té doby si vážím elektrických sporáků, kde jen stačí otočit čudlíkem a není potřeba zapalovače 😂 holt se plynu bojím – že to vybouchne 😂😂😂), celkem pěkná koupelna s velkým zrcadlem ale bez elektrické zásuvky (ve Švajcu si jako neholí nohy strojkem a nefoukají si vlasy fénem? Nebo proč to tam sakra nebylo?!), chodbička přecházející do jídelny s velkým stolem a 6 židlemi, ložnice, prostorný obýváček a balkon se sezeníčkem. Pračka v bytě nebyla, prý Švýcaři preferují společné prací místnosti, kde jsou za poplatek dostupné pračky pro vyprání si oblečení.
Hned první den našeho pobytu jsme s R. a jejím synkem I. vyrazili na obhlídku Curychu. Prošli jsme historickým jádrem města, které připomínalo pražské uličky, pokochali se výhledem z kopečku Lindenhof na řeku Limmat a přilehlé části Curychu, okoukli velké šachy, pohoupali se na houpačkách, nadlábli se a pak procházkou přes luxusnější nákupní třídu došli až k úžasnému Zürichsee – tedy Curyšskému jezeru. Právě toto jezero se i následující dny stalo příjemným zakončením našich procházek. S E. jsme u jezera odlovili naši první curyšskou kešku a pak se s R. a I. vydali hledat vhodné místo pro rozložení deky u jezera a pro koupání se. Bylo totiž krásně teplo a jezero doslova volalo: No taaaak, pojďte se vykoupaaaat!
A teď si dovolím povyprávět trochu o našich výletech v Curychu. 😊👇👇👇
Historický střed města a koupání v jezeru Zürichsee
Projít si město Curych určitě stojí za to – k vidění je řada kostelíků a kostelů, hezká upravená náměstí a parky. Určitě doporučuji vyšlápnout si na Lindenhof a udělat si fotku s výhledem na město s řekou Limmat za zády. Ta řeka je fascinující svou neskutečně modrou barvou – nikdy jsem tak úžasně modrou řeku neviděla. Právě na Lindenhofu najdete i velké šachy, na které upozorňují cestovní průvodce, avšak nás spíše zklamaly, protože zas tak obří nebyly. Pak jsme sešli uličkou dolů kolem kostela St. Peterskirche, který je zajímavý tím, že má největší hodiny v Evropě. Přeci jen jsou Švýcaři vyhlášenými hodinkáři, takže mě ciferník o průměru 8,7 m vlastně ani nepřekvapil. Sešli jsme na velké náměstí Münsterhof, kde E. obdivoval architekturu zdejších městských domů a já zase poměrně moderní kašnofontánu, kde po hladině vody plavaly nádherné barevné květy hortenzií, jiřin a dalších rostlin. Z dalších kostelů určitě zahlédnete Fraumünster, Wasserkirche, Grossmünster a Augistinekirche. Hodně doporučovaná je návštěva galerie umění, kde je jednou v měsíci vstup zdarma, ale tam jsme se nakonec nevydali. Nejvýznamnější ulicí v Curychu je Augustinergasse, kterou lemují barevné historické budovy. Jestliže si chcete koupit ještě něco dražšího než běžně drahé švýcarské zboří, pak vyrazte na shopping nákupy do Bahnhofstrasse. Procházkou dojdete stejně jako my až na Bürkliplatz, kde se vám naskytne krásný čelní výhled na jezero s horskými zasněženými vrcholky v dáli. Hned z kraje jezera je obří jezerní fontána Springbrunnen Aquaretum Zürich tryskající velké množství vody do vzduchu. Působí to impozantně a E. byl z fontány totálně nadšený, ale fontána dělá poměrně velký ruch a tak moc nedoporučuju koupání a opalovačku v její blízkosti – zakrátko vás ten hluk bude obtěžovat. K fontáně vede velké zkosené molo, na jehož konci je obří socha curyšského lva a také keška, kterou se nám ovšem nepovedlo najít. 😂 Co se týče koupání v jezeře, tak máte na výběr z placených a neplacených pláží. Bohužel placených je velká část a není to zanedbatelný poplatek pro Čecha s běžným platem – cca 2 stovky v korunách na osobu, což se s rodinou při každodenní koupačce prodraží. Když ale půjdete trochu dál, najdete i pěkná místa zcela zdarma. My jsme se například první den rozplácli na malém ostrůvku Saffa Insel, kde je také griloviště. Travnatá plocha vzdálená od silnice byla pro opalování skvělá, jen vstup do vody nebyl nejideálnější kvůli zkoseným kamenům, které se trochu smekaly. Co se týče samotného jezera… byla jsem z něj naprosto nadšená! Voda v něm je neskutečně čistá a na koupání úžasně teplá. Když plavete v jezeře směrem od města, tak máte krásný výhled na zasněžené hory. Celou dobu jsem si připadala jako u moře a ještě s tím bonusem, že voda v jezeře není slaná, takže na těle po uschnutí nenechává takovou tu nepříjemnou slanou mazlavou krustičku.
Výlet na nejvyšší vrchol Zurichu zvaný Üetliberg
Jen co jsem se v průvodci dočetla o vrchu Üetliberg, hned jsem věděla, že tam musíme rozhodně vyrazit! Bydleli jsme na Stettbachstrasse a odtud se dalo na tento vrchol
dojít trasou v délce okolo 20 km. Vyšli jsme tedy rovnou z domu a prošli lesnatým parkem plným krásných vzrostlých stromů kolem curyšské Zoo až do centra města a odtud pak započali stoupání na Üetliberg. Bohužel se mi přesně pod tím největším curyšským kopcem udělalo nevolno od žaludku a tak jsem nahoru na horu
stoupala v dost oslabeném stavu a v duchu se modlila, abych tam sebou nesekla a E. mě nemusel nést nemohoucí podobně jako na našem
prčickém pochodu. 😂 Bohužel jsem se těsně před tím naládovala také melounem, který mi rozhodně nepomohl. Cestu na Üetliberg mám tak spojenou s neskutečnou bolestí a přemáháním se… a já se na to tak prve těšila! Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. 😂 Naštěstí jsem to ale vydržela a své tělo donutila horu zdolat.
Není to žádná drsňárna – hora je na tom podobně jako naše česká Milešovka a pyšní se nadmořskou výškou 869 m. Cesty na ni vedou pěkně upravené a pokud jste línější, dokonce můžete těsně k vrcholu dojet pohodlně vláčkem, což ocení i ti, co mají malé děti a kočárek. Na vrcholu hory je restaurace, vyhlídkové místo a…
a báječná rozhledna! Vstupenky na rozhlednu koupíte v jejím prvním patře v automatu a jedna stojí na Švýcarsko lidovou cenu 2 eura. Turniket vás následně pustí do nejvyššího patra a vy se budete stejně jako já a E.
kochat úžasným výhledem na celý Curych, alpské vrcholky a okolní krajinu. Měli jsme zrovna štěstí, že spolu s námi byl na rozhledně takový fajn pán, co se nám sám od sebe nabídl, že nás s E. vyfotí. Na oplátku jsme zase my vyfotili jeho. Dolů do města se z Üetlibergu můžete vydat jinou cestou, cca za hodinku budete stát u Zurichsee, kde se můžete odměnit pěknou koupačkou. Rozhodně se na Üetliberg také vydejte podívat a nezapomeňte si cestu na horu zpříjemnit třeba hledáním kešek jako my.
Botanická zahrada Curych a umělecké dílo Heureka
Coby velká milovnice rostlin a coby chudá Češka jsem rozhodně chtěla zajít do vyhlášené curyšské botanické zahrady, která je kupodivu návštěvníkům k dispozici ZCELA ZDARMA! Opět jsme k ní s E. vyrazili procházkou přes tamní lesopark, odlovili cestou keše a následně se jen kochali spoustou různých květin a dřevin. Botanická zahrada v Curychu není rozlohou velká tak, jako ta v Praze Troja, ale určitě tam tak 2 hodiny sakum prdum strávíte. Dokonce jsou tam přístupné hned 3 velké skleníky, kde můžete obdivovat tropické rostliny i sukulenty a kaktusy. A ano, i tady mají rostlinu netýkavku, takže až ji potkáte, nezapomeňte se jí teknout rukou a ona vám předvede své umění stahování lístků k větvičkám. S E. jsme tu navíc objevili fajn jídelnu, která nabízela meníčko za na Curych famózní ceny – za jedno hlavní jídlo jste se v pohodě vešli v přepočtu do 200 Kč, takže pokud do zahrady vyrazíte ve všední den, tak se tu můžete stavit i na oběd beze strachu z toho, že vás to finančně položí. My jsme si ovšem už v krabičkách donesli těstovinový salát, takže jsme ho pojedli na lavičce mezi stromy a květinami a koukali se při krabkohodování na Üetliberg, kde jsme byli na výletě den nazpět. Z botanické zahrady jsme prošli městem opět k jezeru. Tentokrát jsme vyzkoušeli jeho druhý břeh a ručníky rozprostřeli u malé kamínkové pláže na zeleném trávníčku v parku Zürichhorn. Tady je vstup do vody velmi pozvolný a ideální i pro děti. Bohužel je to ale takový malý zálivek, takže tam vítr po hladině naháněl listí a další bordýlek. V parku poblíž pláže je prapodivná kovová socha s názvem Heureka od umělce Jeana Tinguelyho. Tenhle kovový kolos tu stojí už od roku 1967 a je zajímavý tím, že se v určitý čas (v 11, 15 a 19 h od dubna do října) sám rozpohybuje – točí se kola, zvedají se tyče a do toho tahle divná mašina vydává rambajs a klepání. Údajně vznikla jako jakési rýpnutí do konzumní a průmyslově vyspělé společnosti, která neustále vymýšlí něco nového až končí v absurditě. Dílo je tedy jakousi demonstrací zbytečnosti, kde sice ohromuje svou funkčností, ale je vlastně bez naprostého užitku.
Návštěva curyšské čokoládovny Lindt – tohle nikdy nesmíte vynechat!
Máte rádi čokoládu? No tak to musíte zajít rozhodně do obří čokoládovny Lindt, která v Curychu sídlí. Já teda už roky nejím sladkosti, ale tady se přiznám, že jsem „dost ujela“ a čokoláda mi pomalu lezla i ušima. 😂😂😂 Ještě teď, když s odstupem sepisuju tenhle deníčkovýčlánek, tak v nose cítím úžasně heboučkou čokoládovou vůni a připadám si, jako bych měla opět na jazyku tu božskou švýcarskou kokinu. 😍 Samozřejmě, jde o obří firmu dávno zaběhlé značky, která nás denně masíruje svými reklamami v telce a všude jinde a můj názor na to, že daleko lepší je čokoláda z malé řemeslné čokoládovničky bez přidaných zbytečností a cukru na první místě, se ani po návštěvě Lindt továrny nezměnil, ovšem i přesto byste si tenhle úžasný zážitek neměli nechat ujít. Švýcaři jsou vyhlášenými mistry v poli výroby čokolád a pralinek, avšak je zarážející, že se takovým titulem pyšní zrovna malá evropská země, kde se kakaovníky rozhodně nepěstují. Až na základě exkurze v továrně jsme se dozvěděli, že díky technologickému pokroku Švýcarska a rozvinuté průmyslové produkci se tu výroba čokolády mohla na rozdíl od afrických zemí rozjet naplno. K továrně jsme se dostali lodí, na kterou jsme nastoupili z mola Zürich-Bürkliplatz. Bohužel jsme po nástupu na loď zjistili, že továrna stojí až v Kilchbergu, což je jiné pásmo a bylo nutné si dokoupit jízdenku. Prodali nám 24h lístky a tuším že za čtyři taková dokoupení se platilo něco kolem 8 stovek v korunách, nicméně dalo se pak jezdit celý den a využili jsme toho u zpáteční cesty, kdy jsme si dopřáli hodinovou plavbu po Zürichsee. Továrna Lindt nás přivítala svou obří budovu se zlatými nápisy. U kasy jsme si koupily vstupenku za na Švýcarsko opět lidových tuším 10 franků, takže za nějakých 250 Kč na osobu. Poté nás turnikety pustily dovnitř expozice, kde jsme prošli celým výrobním procesem čokolády – od vysazení kakaovníků přes sklízení kakaových bobů až po jejich zpracování. Další část výstavy pojednávala o švýcarských vynálezech, které zde pomohly k tomu, aby se čokoprodukce rozjela naplno. Také jsme očíhli různé výrobní postupy až jsme se nakonec dostali do sálu, kde již byla vysvětlena moderní výroba čokolády Lindt. Ačkoli jste doslova v Lindt paláci, tak se tu dozvíte něco i o konkurenčních značkách a prohlédnete si originální formy na čokoládu, které se dříve používaly. Když jsme nasosali všechny ty zajímavé informace, přišlo na řadu příjemné překvapení – v místnosti se nacházely tři fontány s tekoucí hořkou, mléčnou a bílou čokoládou a my si jednorázovými lžičkami nabírali tuhle dobrotu a cpali se jak diví. O kus dál pak byly spešl automaty, kdy stačilo pod vývod strčit ruku, v automatu vyjela tabulková čokoláda a následně z ní nožík odřízl kousek, který vám spadl do nastavené dlaně, abyste ho mohli okoštovat. Celkem se zde dalo ochutnat 8 druhů tabulkových čokolád Lindt – 4 s vysokým podílem kakaa a pak 4 ochucené. No a když jsme se přejedení čokoládou vykutáleli do poslední místnosti, tak jsme se ocitli v Lindor pralinkovém ráji a mohli jsme si nabrat pralinek, kolik jsme chtěli. Toho jsme s E. náležitě využili a napěchovali si kapsy i ledvinku spoustou pralinek, kterými jsme následně obdarovali kolegy v práci a rodinu. Když prohlídka skončila, zašli jsme ještě v přízemí do obří Lindt prodejny a pokoupili čokoládové dárky pro naše blízké. Já si tam koupila echtovní Lindt čokoládu s pravými kakaovými boby bez přidaného cukru (už jsme ji s E. zblajzli a byla výtečná!). Ještě jsem zapomněla zmínit, že hned ve vstupní hale můžete vidět obří čokoládovou fontánu, která má na výšku 9,3 m a protéká jí 1500 litrů čokolády. Jedná se o vůbec největší čokofontánu na světě, ale bohužel z ní neochutnáte ani kapičku – je totiž navržená tak, že čokoláda nestéká až dolů. Nooo, věděli, proč čokotok utnout mimo dosah návštěvníků… myslím, že chytrolínů a čokožroutíků, co by k takovému proudu naběhli s PET lahví nebo do něj rovnou zabořili hlavu a sosali, by se našlo víc než dost. 😂
Lindtka byla naším posledním výletem v Curychu, další den jsme se rozloučili a vyrazili modrou tramvají směr zastávka Zürich Central, poblíž které stojí i obří prodejna Coop. Tam jsem zaběhla koupit na památku magnetku na lednici (můj rituál – dovézt si z každé dovolené nebo většího výletu na zajímavé místo magnetku 😊) a pěšky jsme došli na autobusové nádraží u ulice Sihlquai, odkud odjíždí do ČR busy FlixBus. Chvilku jsme tam na něj čekali v takové ošklivé zastávce, která zapáchala močí. Naštěstí bus přijel brzy, naložil nás a vydali jsme se na zpáteční cestu. V busu nešla až do Německa WiFi a měli jsme smůlu, protože nás zastavila celní kontrola na hranicích. Jednoho pasažéra si tam nechali, zřejmě neměl v pořádku doklady. Celníci si od každého z nás vybrali občanku a ptali se nás, co jsme ve Švýcarsku dělali, takže E. za nás odpověděl, že jsme byli na dovolené v Curychu. Se značným zpožděním jsme se opět vydali na cestu, která přesně kopírovala naši první trasu – tedy i tady nás potěšil převoz trajektem přes Bodamské jezero a my si pak zavzpomínali na náš adrenalinový zážitek se zastavováním ujíždějícího busu. 😂 Kvůli zpoždění náš bus tentokrát pauzy nedělal a řidiči se snažili nahnat ztracený čas. Pokud vás zajímá, jestli byl náš spešl zaplacený Panorama výhled tentokrát bezchybný tak… tak si představte, že měl FlixBus ještě zaflákanější čelní sklo než ten první. Jsme to ale smolaři! 😂😂😂 Cestou zpět lilo jako z konve, ale ani to sklo nedokázalo umýt. Do Prahy jsme dorazili s velkým zpožděním. Navíc jsem musela náhle řešit předání morčete Brusinky – moje hlídací „teta“ M., totiž musela nečekaně druhý den ráno do práce a já zas další den večer odjížděla z Prahy, takže zbyla jediná možnost – předat morče na pražském nádraží ještě v den mého příjezdu z Curychu. Naštěstí jsme se nakonec s M. zvládly domluvit a předání bylo úspěšné, byť jsem teda kromě batohu a tašky na kolečkách táhla najednou ještě přepravku s morčetem a obrtašku s jejím krmením a potřebami. Na Chodov jsem dorazila ověšená jako vánoční stromeček a byla jsem neskutečně ráda, že je celá ta návratová cesta za mnou a že jsme to s Brusinkou přežily, byť nás 200 m od domu stačil spláchnout pořádný déšť přívalák. No jo, volnou ruku na deštník už jsem zkrátka neměla. Česká republika mě tedy „pěkně“ přivítala studenou sprchou. Že by žárlila na to, že jsem ji na chvíli opustila a obdivovala krásy zase jiné země? 😄
Spooooousta fotek pro ty, co chcou vidět výše psané i v obrázkové podobě 😊👇👇👇
Dýňák neboli dýňový slaný sýrový koláč na cestu, napekla jsem celý plech, abychom neumřeli hlady. 😂
Loučení s mým morčátkem Brusinkou, takhle pěkně se měla u hlídací tety M. – na foto i s parťákem Brownieskem. 😊
Vyjíždíme z Prahy ven, jedeme do Curychu. Můj mobil neuměl detailně zabrat sklo, takže to na pohled vypadá, že je čisté, ale věřte, že nebylo… To si tak připlatíte za panorama výhled a pak celou cestu koukáte přes hromadu mušinců a mrtvý hmyz nalepený na skle. 😂
Za tuhle fotku jsem pak tvrdě zaplatila – kvůli ní nám málem ujel autobus. Jooo vzdalovat se od autobusu se nevyplácí. 😂 Na snímku můžete vidět Bodamské jezero, bohužel mobil úplně nezachytil krásnou tyrkysovou barvu vody a působí to poněkud šedě. Zkuste si to představit víc tyrkysové a pochopíte, proč se jinak rozumná Mišelína nechala ukecat k focení jezera v 10min pauze autobusu.
V Německu hooodně frčí cyklodoprava. Velký palec nahoru za to!
Přes Bodamské jezero nás převezl obří trajekt.
Cesta trajektem byl nečekaný a krásný zážitek – neměli jsme tucha, že takto pojedeme. Údajně prý FlixBusy jezdí do Curychu různými cestami a jen jedna zahrnuje plavbu trajektem.
Ahoooooooj!
Hned první den v Curychu jsme vyrazili na obhlídku města. Na fotce je univerzitní kampus, kam nás vzala E. sestra R. – ta zde byla z pracovních důvodů a jen díky ní jsme se do Curychu dostali. Velké díky jí za to! Byl to skvělý zážitek, byť trval jen pár dní. 😊
Takhle vypadá jedna z hlavních curyšských tříd.
Obchod se slavnými Rolexkami nesměl ve Švýcarsku chybět!
Krásný výhled na řeku Limmat.
Na kopeček Lindenhof si určitě zajděte, ať se můžete pokochat takovým krásným výhledem na vlastní oči. A ta řeka… ta je ve skutečnosti ještě modřejší! 💙
Slavné curyšské obří šachy, které nás ovšem svou velikostí spíš zklamaly. 😂
A tady už scházíme do starých uliček města. V pozadí můžete vidět největší ciferník v Evropě – pyšní se jím věž kostela St. Peterskirche.
Nemůžete se splíst, ve které zemi jste – Švýcaři jsou hrdým národem a všude vyvěšují své červené vlajky s bílým křížem.
Kvítka ve fontáně – jak krásné! Když přijedete do Curychu ve velikonočním období, tak jsou prý fontány květů doslova plné – to jsem se dočetla, tak snad je to pravda. 😁
Kostel Fraumünster na největším curyšském náměstí. Bohužel mě trochu oslepilo slunko, tak fotka není moc dobrá… ne vždy se zadaří 😂
Řeka Limmat a pohled na kostel Wasserkirche.
Ještě než dojdete k jezeru, potkáte místo, kde se konají velké stánkové trhy.
No a tady už konečně pohled na jezero Zürichsee od Bürkliplatz.
Naše první curyšská keeeeškaaaa! A tohle rozkošný autíčko v ní bylo zaparkovaný. 😁
Impozantní fontána v jezeře.
Jeden den si E. vymohl, abychom šli plavat k fontáně. Ručníky jsme si dali na betonové molo, což tedy nebylo vůbec pohodlné. Fontána je sice krásná, ale moooc hlučná, opravdu vás to šumění dopadající vody po chvíli přestane bavit a působí spíše rušivě.
Voda byla úžasně teplá a křišťálově čistá, radost se v jezeře koupat! 💙
Na jezeře kotví spousta všemožných lodiček.
A takhle to vypadá na neplacené pláži. Lidu tu bylo dost, ale vůbec mi to nevadilo.
Ostrůvek Saffa-Insel z dálky. Na tomhle ostrůvku si můžete bezplatně natáhnout deku, opalovat se, koupat se v jezeře, grilovat na tamním grilovišti…
Takové bizarní dětské hřiště, které jsme s E. objevili poblíž místa, kde jsme bydleli.
Trauma ze ZŠ se opět otevřelo – jooo šplh nebyla moje silná stránka a asi nikdy ani nebude. Je mi souzeno viset na tyči jako pytel 😂😂😂
Při cestě lesoparkem na horu Üetliberg.
Nejen na Petřin jezdí kabinová lanovka, také v Curychu je to běžný dopravní prostředek.
Všude zrovna krásně kvetly slézové růže. 😍
Cestou jsme nakoukli do jednoho kostela, zrovna probíhala bohoslužba. Ale rychle jsme vycouvali, páč jsme dostali strach, že nás krutě zkasírují, když se ve Švýcarsku skoro za vše tak moc platí. 😂😂😂
A to je onen kostelík zvenku.
Takhle to vypadá na hlavním vlakovém curyšském nádraží.
A tady už lezeme na vrcholek hory Üetliberg – nejvyšší hory Curychu.
Cestou se mi udělalo špatně, ale každý krásný výhled na Curych zalitý sluncem mi dodával sílu, abych výstup dokončila.
Všude úžasně kvetlo oregano a jiné byliny. O motýlky nebyla nouze. 💛
Ještě pod vrcholem Üetlibergu bylo hezké dětské hřiště, hned vedle probíhala malá dětská oslavička.
Lovíme kešku těsně pod vrcholem. Hurá, objevena a zalogována!
No konečně! Rozhledna na vrcholu hory Üetliberg!
Joooo, zvládla jsem to! 😂😂😂
Hned pod rozhlednou je velká restaurace. Vtipné bylo, že restaurace praskala ve švech, ale na rozhledně skoro nikdo nebyl… ach my lidé… žrádýlko má ve všem přednost. 🙈🙈🙈
Náš „socka styl“ krabičkový oběd v podobě tuňáka s kus kusem. Přiznám se, že od naší dovolené v červenci v Curychu jsem ještě tuňáka neměla, stačilo mi to na hodně dlouho. 😁😁😁
Překrásný výhled z Üetlibergu na jezero Zürichsee a zasněžené vrcholky hor.
Také výhled na druhou stranu od Curychu byl nádherný.
Pidilidi pod rozhlednou 😁
No, přiznám se, že jsem měla trochu závrať, ale zvládla jsem to! Pro fotku všechno! 😂😂😂
Rozhledna nás překvapila nejen nádherným výhledem, ale i příjemnou cenou za vstupenku – za jednu osobu zaplatíte jen 2 eura. A platit můžete i kartou přímo v automatu v prvním patře rozhledny.
Když jsme šli z koupačky od jezera… Nešlo odolat a dle toho, jak se bejkovi leskly namakaný prsa, asi neodolává víc lidí. 😂😂😂
Z Üetlibergu jsme šli dolů jinou cestou – z velké části byla vedená po kovovém schodišti.
A tady už nádherná švýcarská kráva na jedné z luk poblíž místa, kde jsme s E. pobývali.
Rozkošná kravička! Ale nechtěla bych si ji rozlobit vzhledem k jejím rohům. 😂
Další den jsme podnikli výlet do botanické zahrady. Tady záběr z krásného lesoparku, kterým jsme k botanické šli pár kiláků pěšky.
Našla jsem zakletého prince. 😂 Chtěla jsem mu dát polibek, aby se změnil v urostlého švýcarského chlapáka, ale… E. poněkud nesouhlasil 😂😂😂
Další fajne keška.
Slepice miluju! Tuhle krásku jsem si s sebou odvezla do Prahy na památku! Ko ko kokodááák! 😄
A kamínek na památku také nesměl chybět. Ať mám s čím čarovat že jo! 😂
Hurá, konečně v botanické zahradě! Je zdarma, takže se do ní může jít pokochat krásnými květy opravdu každý. Navíc je v komplexu jídelna s nabídkou pokrmů za dobré ceny.
U vstupu botanické zahrady si můžete vzít zdarma takový herbář s popisem v BZ rostoucích rostlin. Je psaný samozřejmě německy a na každé druhé stránce jsou krásně vyobrazné květiny.
Také tam mají malou výstavku všech možných šišek. Pobavilo mě to, páč přesně takovou gigašišku jsem koupila od pražské botanické zahrady k narozeninám pro E., který má šišky rád.
Potěcha oka každého milovníka přírody…
Bílá kráska… 😍
Lichořeřišnice – skvělá do salátů a plná vitamínů 😋
Curyšská botanická zahrada je oproti pražské BZ Troja menší, ale neméně krásná.
V areálu BZ jsou i tři skleníky, do kterých se můžete rovněž bezplatně podívat. Můžete tam zakoupit pohledy a suvenýry nebo si skočit zadarmíka na toalety.
Musela jsem se smát, pavouk si zapavučinoval jeden z prvků výstavy o rostlinách. Nemohl si vybrat lepší místo! Snad tam žije šťastně dodnes. 😂
Tropický skleník nabídl úžasně zelenou podívanou. Připadala jsem si jako v pralese.
O orchideie všech možných druhů nebyla nouze. A některé božsky voněly.
Také fandové bodlinatých fešáků si přijdou na své. 😄
Mrzelo mě, že už byla kvítka odkvetlá, musela to být krásná podívaná, když kvete takový bodlináč jemnými žlutými kvítky.
A po návštěvě BZ jsme se vydali opět smočit do jezera. Přišly nás navštívit i malé kačenky, kterým se náramně líbil E. ručník. Byly neskutečně roztomilé, ale trošku jsem se bála, aby ručník nepokákly. 😂
Heureka – jméno této kovové bizarnosti. 🙈🙉🙊
Matka kachna, děti kačenky a v dáli naše kamínková plážička s krásně pozvolným vstupem do vody.
A další rohatice 😍
Dopřáli jsme si fajn grilovačku. V Curychu najdete spoustu grilovacích míst a na některých i takovéto pěkné, bytelné grily.
Hmmmmmmmmmm, to bude mňamka!
O klobásku jsem nestála, ale grilovaný sýr byl báječný!
No není rozkošná?! 😍
Pojedeme lodíííí! Pojedeme do obří čokoládovny Lindt!
Plavba lodí nabízí nové výhledy na Curych přímo z obří plochy Zürichsee jezera.
Pokud potřebujete dokoupit lístek, tak máte možnost u nástupních dveří lodi.
Hmmm… blížíme seee…
Johoooooooooooo! Jsme v obří čokoládovně Lindt a jdeme koštovat kokinu! 😍😍😍
Na foto u největší čokoládové fontány na světě.
A tady už snímek z expozice o zpracování kakaových bobů. Popisky výstavy jsou v NJ i AJ a do ruky dostane každý návštěvník také elektronického mluvícího průvodce.
Jedna z částí výstavy pojednávala o počátcích švýcarské výroby čokolády.
Formička na slavné Toblerone – další mlsku typickou pro Švýcarsko. Toblerone tam seženete naprosto v každém obchodě s ptoravinami a to dokonce v obřích gastro baleních. Pokud prahnete po 3 kilo Toblerone v pořádném pytli, žádnej problém! 😂
Dříve se čokolády odlévaly v různých tvarech – třeba tenisové rakety byly velmi populární.
A tady jsme už vstoupili doslova do čokoládového ráje – z fontán jsme nabírali jednorázovými lžičkami tekutou čokoládu a připadali si jako v sedmém nebi. 😍
Kdyby kakaové boby pečlivě netřídili, tak bychom v čokoládě mohli najít i klíč 😂
Momentální složení Lindt čokolád, toho cukru je tam teda mrtě moc. Škoda no… 😕 Na časté mlsání tyhle běžnější čokošky nejsou moc dobré. Lindt ovšem už dělá i 100% čokoládovou čokošku bez cukru.
Je libo čokoláda? Stačilo strčit ruku pod dávkovač a automat uřízl kus tabulky, který seslal mlsálkovi do dlaně.
Koštovali jsme hned 8 druhů tabulkové čokolády.
A také jsme si mohli zdarma nabrat Lindt Lindor pralinky…
No tak jsem toho využila a napakovala si plnou ledvinku. Pralinky jsem pak porozdávala 😊
Na foto současná výroba Lindt čokolád.
V krásném prostorném Lindt obchodě jsem pak nakoupila dárky pro své blízké a také pro hlídací tetu M.
A tady už náš další krabičkový obík – těstovinový salát jak jinak než s tuňákem. 😂😂😂
E. neodolal a vypůjčil si paddleboard. Hodinku se pak proháněl po jezeře jako drak. 💪💪💪
Jelikož jsme si museli dokoupit dražší lístky na loď kvůli tomu, že čokoládovna Lindt už spadala pod jiné pásmo, tak jsme se mohli projet lodí po celém jezeře. Využili jsme této možnosti při našem návratu z Lindt domu čokolády.
Plavba lodí byla úžasná…
A dokonce jsme si tam i dopřáli pivečko, byť bylo teda eeeextra drahé. 😃
Jen si tak sedět poblíž přídi, mít vítr ve vlasech, pít pivo a pozorovat tu nádheru před sebou…
Cestou zpátky jsme se stavili v obřím Coopu, kde jsem si druhý den ráno dokoupila ještě magnetku na památku. Je zajímavé, že zrovna Coop je absolutně nejrozšířenějším obchodem v celém Curychu. Lidl tam mají sice taky, ale takřka na každém kroku potkáte zejména Coop. U nás je to značka takových mini ochodů na vesnicích často v takovém ještě komunistickém stylu á la tehdejší samoobslužné prodejny a v Curychu je to moderní obchod číslo jedna. 😂
Takhle dopadne bicykl, když ho necháte rok koupat v řece Limmat. 😂
A tady pár záběrů z Coopu – můžete omééérknout, jak to tam vypadá a kolik co stojí. Například třešně v sezóně vyšly na cca v přepočtu 200 Kč a u nás v té stejné době stálo stejné množství v Penny v akci 40 Kč.
Ani losos tam nebyl levnou záležitostí, byť i u nás stojí majlant.
Lindt bonbony a čokolády se daly v Curychu zakoupit také v podstatě všude. Výhodněji to ale vycházelo v čokoládovně.
Překvapil nás obří výběr salámů a šunky… tolik jsem snad u nás ani neviděla! Švýcaři jsou zřejmě pořádní „masaři“ 😂
Čeští pivaři nemusí pít jen švýcarské patoky, šoupnout tam můžou i českou Plzeň a za celkem dobrou cenu. 😁
Dárečky Lindt pro mé blízké a jedna čokoláda také pro E. maminku. 😊
A poslední snídaně byla slavnostní – pěkně se švýcarským tvarohem. OMG, jak já miluju tvaroh! A tenhle navíc stál v přepočtu jen asi dvacku, takže upa v poho cena. 😂
Takhle vypadaly domky, ve kterých jsme bydleli.
A tohle byl pokojíček, ve kterém jsme s E. přespávali. Majitelka bytu je cestovatelka a byt pronajímala přes AIRBNB.
Kraví magnetka na památku. 🙏😊
Ani zpáteční FlixBus nás Panorama výhledem nepotěšil – okno bylo zadojené snad ještě víc než u prvního autobusu. 😂😂😂
Trajektem přes Bodamské jezero a… pak přes Německo až do Česka… A to byl konec naší švýcarské cesty. Snad Curych ještě někdy uvidtím, po tom jejich jezeře se mi moc stýská. 😊
