Úvodní poznámka: Článeček jsem měla dlouho rozepsaný a stihla jsem dřív vydat deníčkozápis o prčickém pochodu, proto se nelekněte, že se zase vracím do dubna a k Velikonocům… 😇😇😇
Tak obávaný 7. duben 2022 je za námi a já se od toho dne řadím mezi skupinu třicátníků. Třicítka bývá považována za takový mezník, kterého se dvacátníci bojí a čtyřicátníci by ho nejradši vrátili zpět. Letos jsem své narozky, vycházející na čtvrtek, oslavila v rodinném kruhu – tj. že jsem nechala Prahu za zády a frnkla na dědinu k našim. Velikonoční pondělí vycházelo letos až na 19. dubna, ale u rodičů jsem se zdržela skoro dva týdny. Však jsem je také od Vánoc neviděla! Pověst nezdárné dcery tím ale asi stejně nevymažu 😂
Mamka mi oznámila, že v sobotu přijedou babičky oslavit moje narozky… Tak jsem zajela den před odjezdem z Prahy koupit bublinky, ať to s babčama pořádně zapijeme. 😂😂😂 Stála jsem u pokladny a když paní prodavačka markovala sekt, zdvihla od láhve oči a koukala mi přímo do obličeje se slovy: A osmnáct už Vám bylo slečno? Začala jsem se smát, a povídám, že dáááávno a paní, že mi to skoro nevěří, že vypadám velmi mladě. Trochu jsem se lekla, že bude chtít občanku, kterou jsem zrovna neměla, páč mi dělali po 10 letech novou… a honem jsem se smíchem dodala: Já mám dokonce zejtra třicátiny! A tohle kupuju na birthday párty s babičkami. 🤣🤣🤣 Paní nevěřícně kroutila hlavou a postrčila si brýle k očím, aby mě lépe viděla a pronesla: No to se mi opravdu nechce věřit! Naštěstí občanku nakonec nechtěla a u markování dalšího zboží v podobě kočičích kapsiček jsme zabředly do dlouhého hovoru o bengálských kočkách, až jsem litovala zbytek fronty za mnou u kasy… ale zas aspoň vím, že taková bengálská kočka má skvělou povahu jako psík. 😃 A taky paní zahnala pověstnou depku z toho, že od 7. dubna spadám do kategorie 30+.
K rodičům jsem dojela hned ve čtvrtek 7. dubna, cesta vlakem byla opět zdlouhavá – zejména kvůli půlhodinovému zpoždění. Hned následující den jsem šla k zubaři na klasickou prohlídku. Myslela jsem si, že bych to mohla odbýt rychle, ale chyba lávky, zubař mě poslal na rentgen a na rentgenu se zase další zubařce nelíbil jakýsi stíneček pod přední spodní čtyřkou. Jala se tedy prozkoumávání mých zubů a vyzkoušela mi na nich vše možné i nemožné, až jsem si začínala říkat, zda neodejdu bezzubá. 😂 Mlátila mi do čtyřky kovovými nářadími a divila se, jak to, že mě to nebolí. Pak se pustila do zmrazování zubu a opět jí přišlo divné, když jsem odpovídala, že pocit mám takový normální – jako když kousnu do nanuku. No tak začala třískat i do okolních zubů a zmrazila mi pomalu celou spodní čelist. 🙈😂😂 Když zjistila, že mi to opravdu nic nedělá, své snažení vzdala, ale oznámila mi, že jde vše pořešit s mým zubařem do jeho vedlejší ordinace, páč se jí prostě ten stíneček pod zubem nelíbí. Šťastná, že už mi dala pokoj, jsem si sedla do čekárny a z ordinace přes zavřené dveře jsem zaslechla, jak se zubařkou můj zubař rychle zametl: Ale ona má prosím tě úplně jiný typ zubů! Tam se to musí posuzovat jinak! Nic s tím nemá. Jak diskrétní to ordinace, když slyšíte vše až do čekárny. 😁 Po dalších 10 min ticha zubařka vylítla se sloupkem vypraných složených ručníků a při pohledu na mě jen tak mimoděk utrousila, že mohu jít, ale kdyby nááááhodou mě to začalo bolet, tak mě určitě hned vezmou. Pche, to tak! Jen vrtat a umrtvovat jsi chtěla! Vydělat si na mně peníze… 😂😂😂 ještě, že mám tak rozumného zubaře, u kterého mám pocit, že mu o tahačku peněz z lidí fakt nejde a nehledá zbytečně problémy tam, kde nejsou. S napůl zmraženou a roztřískanou hubou jsem pak frčela domů a byla ráda, že to mám za sebou. Zas půl roku klid. 🙏🙏🙏
Narozeniny jsme slavili až v sobotu. Nebyla to žádná velkolepá oslava, jen rodiče, brácha, strejda, obě babičky a bratránek. Prostě takové příjemné rodinné setkání. Dostala jsem spoooustu květin a krásné dárečky. Bratr byl originální a daroval mi poukaz na únikovou hru pro dva hráče nazvanou Únik z podpalubí Titanicu. Na žádné únikovce jsem ještě nebyla, tak jsem moc zvědavá, co nás s E. čeká a nemine. Hodně jsem se zasmála u dárku, ve kterém byly zabalené dvoje bavlněné bombarďáky s vysokým pasem – joo, s třicítkou už to na žádné kraječky není, to už se nosí jen bomby á la Bridget Jonesová. 😂 Také spousta penízků v obálkách se sešla a tak musím ještě promyslet, co si k těm třicátinám za ně koupím. Původně jsem toužila po velké tour koloběžce, ale nemám na ni parťáka a samotné se mi jezdit kolem Prahy moc nechce, však na to už mám svého koloelegána Kristiána.
Jaro přineslo i první zelené lístečky na zahradách a první rozkvetlé květinky. Jarní květinky přímo vábí k požírání, však tradiční velikonoční nádivka se připravuje s prvními mladými kopřivami. Já jsem zasejc ujížděla stejně jako loni na divoké zelenině, což je v podstatě takové moderní pojmenování trávy a plevele. Na zahradě u rodičů rostly doslova trsy mého milovaného česneku viničného a tak jsem si krásně hodovala – česnek viničný je totiž perfektní divoká zelenina třeba do míchaných vajíček k snídani. Kromě něj jsem si samozřejmě trhala i mlaďounkou bršlici kozí nohu a mladé lístky pampelišek. Chtěla jsem udělat pampeliškové kapary, což jsou do octa naložená nerozvinutá poupata smetánky lékařské, ale bohužel, u rodičů pampelišky ještě neměly poupátka a když jsem se zase potom vrátila do Prahy, tak v pražském okolí bylo v podstatě po pampeliškách. No jo, to jsou ty rozdílné teploty v různých nadmořských výškách, květinky pak kvetou v různých termínech a je těžké se trefit do ideálního období, když zrovna putujete a nikde nejste usídlení natrvalo.
Také bylinkářskou sezónu jsem s velkým nadšením zahájila – letos se mi povedlo vrátit se k našim zrovna v momentě, kdy vehementně kvetly prvosenky jarní. Jde o chráněnou bylinu, která se nesmí trhat s kořeny, abyste ji nezahubili. Její dokonale medová vůně květů vábí nejen včelky, ale i nás bylinkáře fajnšmekry. Tahle bylinka se hodí na léčbu kašle, ale traduje se, že má i omlazující účinky na pleť, pokud se nějaký čas pravidelně pije. Ve vsi rodičů jsou 3 místa, kde petrklíčky ve velkém množství rostou – na zahradě mých rodičů, na zahradě mé babičky a na zahradě poblíž polorozbořené usedlosti. Tato bylinka se musí sbírat přesně v poledne, kde jsou kvítka nejvíce rozevřená, rozvoněná a plná dobré energie, kterou nám následně pitím petrklíčových čajíků předají. V tom týdnu hlásili meteorologové, že bude slunečno a teplo pouze ve středu a ve čtvrtek, což byly pracovní dny a já pracovala od našich na houm ofísu. Srdce bylinkářky se ale ozvalo a nedovolilo mi ten magický petrklíč nechat na zahradách jen tak odkvést. V době polední pauzy jsem tedy popadla textilní tašku a vydala se na ultrarychlou bylinkovou akci. Povím vám, takhle rychle jsem snad nikdy žádnou bylinku nesbírala. 🙈😁 Natrhala jsem skoro polovinu tašky petrklíčových květů, honem je přesypala na síto a vynesla sušit na půdu. Spokojená a oblažená z té události, kdy jsem určitý čas strávila v obklopení těchto překrásných květinek s hypnotizující vůní, jsem se vrátila domů, usedla k počítači a zase makala, aby byly potom nějaké ty chechtáčky v peněžence. 😊 Petrklíčky mi na půdě krásně proschly, ale nepřišly o svou úžasnou žlutou barvu – proto se ostatně musí sušit ve stínu v prostorech s dobře proudícím vzduchem a v teple. V Praze jsem pak petrklíčky přesypala do sklenic, jednu darovala E. a ostatní zavřela do skříňky, ptž ani na už usušená kvítka nesmí delší čas dopadat sluneční světlo.
S mamkou jsme se také vydaly na koloprojížďku, respektive spíše kolovýlet, na lovecký zámeček u Svratky s názvem Karlštejn. Zámeček jsme ale neviděly, neb jsme do cíle nedojely. 😂😂😂 Ten den panovalo větrné a dosti chmurné počasí. Když jsme se oblékly a připravily na cestu, začalo hrooozně pršet. Čekaly jsme tedy doma, zda přeháňka odejde. Zkontrolovaly jsme počasí a hlásili, že už následující 2 h pršet nemělo. No tak jsme vyjely. Mraky na nebi jezdily přímo tryskovou rychlostí a pohled na ně vzbuzoval velké obavy. Byla to obrovská tmavě šedá mračna nacucaná vodou, která se chystala každou chvílí spustit k zemi svůj obsah a pořádně to pod sebou spláchnout. Udělaly jsme navíc chybu, že jsme se málo oblékly a bičované ledovým větrem jsme dost mrzly. Když jsme po hodině dorazily do Rychnova a viděly, že směrem, kam máme jet, je obloha neuvěřitelně děsivě černá, otočily jsme kola a pelášily zpět. Noo, na výletování na kole to ten den rozhodně nebylo. Teda aspoň ne pro nás fajnovky, co se bojíme zmoknout. 😂
Co se nám ale vydařilo, tak to byly velikonoční oslavy ve skanzenu na Veselém Kopci nedaleko Hlinska. S mamčou jsme vyrazily hned ráno, ale co čert nechtěl, zabloudily jsme a dojely úplně někam jinam. Následovalo vracení se a hledání v mapách, kamže to vlastně máme jet. Nakonec jsme zdárně dojely. Oficiální parkoviště skanzenu bylo již obsazené, a tak nás pořadatelé poslali zaparkovat naši Fábijku na vedlejší louku. Mamka to chtěla píchnout hned z kraje, ale pořadatelé na ni mávali, ať jede dál. Musel jet vyloženě přes louku mimo cestičku, přičemž ji jeden týpek upozornil na místa, která jsou podmáčená a hrozilo hrabání se v blátě. Když se nám konečně podařilo zaparkovat, zacálovaly jsme vstupné a šly domeček od domečku. V každém starodávném stavení bylo velikonoční zdobení a v některých světnicích seděly zkušené zdobičky velikonočních kraslic a ukazovaly lidem na místě své umění. Ozdobená vajíčka se dala samozřejmě zakoupit. Nechyběl ani pan dráteník, pan perníkář a pan pomlázkář, co představoval návštěvníkům skanzenu obrovské množství různých pomlázek, které se dají uplést. Hledaly jsme s mamkou mezi pomlázkovými ukázkami zavěšenými na stěně domu tu, kterou plete naše babička. My totiž pomlázky plést nikdo neumíme, to umí jen a pouze naše babička. Ta dělá pomlázku tuším z 9 proutků(?) a je specifická tím, že není kulatá, ale hranatá. U jednotlivých pomlázek bylo uvedeno z kolika prutů jsou upleteny a také v kterých koutech Čech a Moravy se tento typ pomlázky pletl nebo stále plete. S mamkou jsme si koupily kus ohřáté velikonoční nádivky a kus zeleninového koláče. Pak začala hrát konečně česká dechovka, musela jsem si jít pány natočit. Jooo bez poctivé dechovky by to na Velikonoce ve skanzenu rozhodně nebylo vonšo! 😊 Na místě byly i stánky, kde se daly zakoupit dárečky, rukodělné věcičky i nějaké ty mňamky. Sobě jsem si koupila půl litru kozího jogurtového mléka a E. jsem koupila malý velikonoční perníček a poctivý hlinecký medovicový medík. Byly tak dvě hodiny odpoledne a už jsme měly vše projité, proto jsme se rozhodly vydat se domů. Brnkla jsem ještě kamarádce, zda bychom se mohly o hodinu později vidět, ale zrovna se chystala se svým malým raubířem na výletík, takže mi zůstalo volné odpoledne. Mamka taky neměla nic v plánu, tak jsem ji ukecala, aby nechala auto v jedné z vesnic, kterou jsme projížděly s tím, že tam má být za vsí keška a že si tedy dáme ke kešce procházku a keš odlovíme. Nebylo to nijak daleko a keška nebyla moc originální – jen plastová krabička ukrytá pod kamenem, ale i tak jsem byla moc ráda, že jsme se pro ni vydaly a protáhly trošičku nohy. Cestou zpátky jsem pak sosala kozí jogurtové mléko a dumala nad tím, zda je to dobré nebo ne… ono je to totiž chuťově lahodné, ale má to dost drsný kozlovský pušák. 😂😂😂
Ještě bych se chtěla zastavit u toho keškování. Mě geocaching uchvátil teprve před nedávnem, takže nejsem žádná zkušená kačerka (jak si lovci kešek říkají), nicméně dostavilo se u mě nutkání do tajů geocachingu zasvětit i mamču. Naplánovaly jsme si spolu tedy pěší výletík do vedlejší obce k druhé babičce a já si do mobilu uložila dvě kešky, které bychom mohly odlovit a na kterých bych mamce ukázala, jak se to dělá a jak to vůbec vypadá. První měla být u studánky Kapalice, o které jsem na blogu už jednou psala. Došly jsme teda ke Kapalici a započalo velké hledání a následně přišlo mé velké selhání – já tu kešku prostě nemohla nikde najít! No to jsem se teda před mamkou předvedla. 😂😂 Lezla jsem tam do svahu, obíhala každý strom a pařez… šipečka v mobilu na mapce lítala jak splašená a nápověda mi moc nepomohla… Byly jsme totiž zrovna v údolíčku, kde haproval GPS signál a tak mi geocaching aplikace nedokázala přesně ukázat, kde keška je. Kdykoliv jsem došla k bodu na mapě, který označoval kešku, tak se bod pohnul a byl zase jinde, než jsem stála – zkrátka si to ze mě robilo šprťouchlata. Jít pro kešku ke Kapalici, může snad jedině kačer na palici. 😂😂😂 Zničená jsem hledání vzdala a tak jsme se s nepořízenou vrátily zpět na cestu a upalovaly dál, přičemž po trase měla být ještě jedna keška a to u tamního zámku Nové Hrady. U zámku jsme došly na příjezdovou cestu, kam nás šipečka v mapě nasměrovala. Na místě byla snad tuna mudlů (=lidé, co neznají geocaching a pak na vás koukají jak na totální blázny, když hledáte kešku všude možně) a keška nikde. Ohmatávaly jsme lavičku, odpaďák, osvětlení, malé lampy píchlé v keřících u příjezdové cesty na zámek. Už to vypadalo, že zase odejdem s prázdnou… Odkryla jsem tedy nápovědu a tam stálo, že je keška magnetická. Mamka se naklonila přes zídku příjezdové cesty k zámku a v tu ránu jsme věděly, kde keška je – přicvaklá na kovovém splavu u rybníka pod námi. Mamka protestovala, že tam nepolezu, páč všude chodili návštěvníci zámku a k rybníku byl omezený přístup. No tak jsme šly nejdříve k babičce na návštěvu a cestou zpátky mi to stejně nedalo a pro keš se vrátila. K rybníku jsem přišla zezadu. No mudlové koukali, kam to jdu…. Sáhla jsem rukou pod kovový splav (kde byl teda megaproud, hrozný hluk a na druhé straně pořádná ďoura, kam odtékala voda) a nahmatala krabičku, Hurááá! Keška nalezena! Jen škoda, že se mamka nepřidala a k rybníku nešla, takhle se má snaha ji keškově vzdělat minula účinkem ha ha. 😂😂
Volné dny utekly hrozně rychle a ani jsem se nenadála a už jsem zase frčela do Prahy s taškou plnou dárečků z narozenin a taky poctivého sena pro mou morčici Brusinku. Regio Jet opět šachoval s objednanými místy k sezení a na poslední chvíli mi poslal SMS s tím, že budu mít nově místo u okénka v kupéčku. Jééj, to byla fakt smůla! Musela jsem se do plného kupéčka narvat přes všechny lidi i se svým nákladem – taškou plnou sena batohem a taškou s přepravkou s morčetem. Chudák pán vedle mě musel mít celou cestu nohy trochu stranou, páč jsem zasahovala do jeho prostoru sezení. Ach ten RJ, ten mě fakt jednou zničí! 😂 V Praze navíc nejezdilo metro, takže jsem si obtěžkaná tímhle nákladem ještě střihla jízdu náhradní autobusovou dopravou a zbytečný přestup navíc. Nooo, ale chuť jsem si pak spravila výbornou polévkou, co mi mamka napakovala s sebou – však komu se poštěstí jíst na Velikonoce mamčinu božskou vánoční rybí polévku?! To byl vskutku grandiózní moment zakončující několik dní velikonočního volna a čas strávený u mé rodiny na vesnici.
P.S.: A pokud vás zajímá, jaké jsem měla Velikonoce loni, nezapomeňte hodit očko na velikonoční deníčkozápis z roku 2021. 💚
Fotky z velikonočního období 2022:
Poctivá dechovka nesměla chybět! Škoda, že se i nezpívalo! Ale na trsání to stačilo. 😂
