V roce 2019 jsem se poprvé v životě zúčastnila slavného pochodu Praha-Prčice a úplně propadla kouzlu jeho atmosféry. Většina turistů vám řekne, že je to po stránce vedení trasy nudný pochod, s čímž souhlasím, ale co dělá Praha-Prčice tak legendární, je právě dlouhá tradice a skvělá atmosféra. Však na který jiný pochod se vám sjede tolik nadšených lidí? Který jiný pochod umí přivábit i člověka, co většinu svého volného času radši lenoší u telky?
Pochod Praha-Prčice se šel poprvé v 60. letech minulého století a s přerušeními se koná dodnes obvykle třetí víkend v květnu. V roce 2019 náš šlo na 26000 účastníků a i když jsme šli všichni „ve štrúdlu“, tak jsme si to s kamarádkou obě náramně užily. Tehdy jsme si spolu mašírovaly trasu dlouhou 35 km a zabrat nám dal až konec, kdy se asi na 30. ujitém kilometru udělaly kamarádce B. na nohách všude puchýře a s takovými strženými megapuchýři se jde náramně těžce. Ještě dnes se kamarádce klaním, že dokázala sevřít zuby a trasu dokončila. V cíli jsme zůstaly úplně paf, protože náměstí Prčic překypovalo spoustou stánků s nabídkou jídla i suvenýrů. Vyzvedly jsme si legendární plastovou botičku – prčický škrpálek v tmavě modré barvě a také sušenku Horalku. Právě plastový přívěsek škrpálek je velkým lákadlem pro většinu pochodníků. Každý rok má škrpálek jinou barvu a pochodníci si získané škrpálky s pýchou připínají na batohy a chlubí se, kolik škrpálků už za svůj život získali – kolik prčických pochodů absolvovali. 😇 Tehdy jsme se s kamarádkou domluvily, že budeme prčický pochod chodit každý rok a nashromáždíme také pořádný svazek různobarevných škrpálků a ty pak jednou odkážeme svým dětem, které pochodnickou tradici převezmou a budou pochod Praha-Prčice také chodit a rozšiřovat škrpálkovou sbírku. 😂😂😂
Osud ale zamíchal kartami a tak se stalo, že se nám tu objevil neřád covid a hygienici zakázali slavný pochod Praha-Prčice v roce 2020 i v roce 2021 uspořádat. 😞 Byla jsem z toho moooc smutná. Kamarádce se mezitím narodila dceruška a tak bylo jasné, že se mnou ještě nějaký pátek na žádný pochod nebude moct jít. V letošním roce 2022 ovšem naštěstí covidové šílenství opadlo a jubilejní 55. ročník pochodu Praha-Prčice připadl na sobotu 21. května 2022.
Na pochod jsem se chystala jít s přítelem E., který ho nikdy nešel a tak nemohl tušit, co ho čeká. Společně jsme si cca týden před velkým pochodem střihli 36km túrku na Milešovku coby rozcvičku a zvládli jsme ji skvěle. Měla jsem ozkoušeno, že 40 km ujdu bez větších problémů, s E. jsme se ale vyhecovali zkusit těla ještě o něco víc potrápit a zvolili jsme 48km trasu z Čerčan. U prčického pochodu si totiž můžete vybrat z bohaté nabídky tras a startovacích míst. Dětská trasa má například 23 km a s oblibou ji chodí i staří turisté, co už si víc netroufají. Velmi oblíbené bývají trasy okolo 30 km, protože i ty jsou pro běžného člověka velkou zkouškou, ale s největší pravděpodobností dokáže 30km trasu dokončit každý, takže člověk neriskuje své zdraví.
Letos byla novinka v tom, že se na pochod Praha-Prčice muselo s předstihem přihlásit na jejich webu a rovnou zaplatit startovné 40 Kč za osobu (ooo jak lidová cena!), přičemž následně přistál v emailu soubor s QR kódy, kterými se pochodníci prokazovali na startu. Start zápisu byl povolen 5. května v 10 hodin a končil 19. května o půlnoci. Raději jsem nás přihlásila už toho pátého května, jelikož byl omezen počet pochodníků z důvodu železniční výluky a obav z toho, aby tak velké množství účastníků byly schopné České dráhy rozvozit zpět do Prahy a dalších směrů. Pátého hned ráno jsem tedy zakoupila dvojí startovné na trase Čerčany-Prčice v délce trasy 48 km, ale musím říct, že jsem trošku váhala a říkala si, zda nejít raději 42km trasu z Benešova. Zase tak moc jsem si nevěřila… přeci jen je potom znát každý kilometr navíc, když člověku začnou docházet síly. E. mi ale řekl, že to určitě zvládneme, že trasa na Milešovku byla daleko horší a že v okolí Prčic půjdeme v podstatě skoro furt po rovině. A jelikož jsem se nikdy dřív nesetkala s tím, že bych trasu neušla, souhlasila jsem s delší 48km trasou. 😏
Celý týden nás meteorologové strašili, že budou v pátek a v sobotu hrozné bouřky. E. začal z pochodu trochu couvat právě kvůli obavám ze špatného počasí. Já ale byla odhodlaná jít stůj co stůj, tak moc jsem na ten dlouho odkládaný pochod chtěla! 😍 Jsem ryze beranské povahy a tak mi bylo jasné, že byť by ráno v den pochodu lítaly nebem blesky, tak bych se stejně na cestu vydala. Asi ve středu se předpověď proměnila ve sluníčko a bouřky už hrozily jen v pátek. V sobotu mělo být slunečno a teploty spadnout na úžasných 21 stupňů, což je přímo ideální pro celodenní pochod. Byla jsem z té předpovědi NADŠENÁ!
Ve čtvrtek jsem jela na velký nákup potravin a při té příležitosti si rovnou koupila raději i trekové sandále, že si je vezmu s sebou pro jistotu do batohu, kdyby mne z klasických trekových uzavřených bot začala bolet chodidla. Promyslela jsem, co s sebou udělat za jídlo a nakoupila pěknou hromadu. Z vod jsem sáhla po těch s vyšším podílem hořčíku, protože jsem si říkala, že to bude ten den lepší, jelikož hořčík pomáhá vzchopit svaly a zabraňuje svalovým křečím. S sebou nesměly chybět ani banány coby zdroj rychlých cukrů i nějaká ta zeleninka pro osvěžení. Nechtěla jsem nás odbýt namazanou bagetou, proto jsem koupila mleté maso, že ho s něčím připravím s sebou do krabiček.
Velké vaření nastalo v pátek. Předpřipravila jsem rovnou už snídani, protože jsme museli kvůli vlaku do Čerčan vstávat už v pět hodin a nechtěli jsme se zdržovat ranním kuchtěním. Naše představa byla, že si snídani sníme až potom v klidu ve vlaku. K snídani jsem tedy udělala svoje oblíbené vaječno-ovesnovločkové placky se zeleninou. Jsou velmi vydatné a zasytí tak na velmi dlouho. Posypala jsem je ředkvičkami a bílou pokrájenou paprikou. Jako hlavní jídlo jsem s sebou zapekla pohanku s mletým masem a brokolicí. Každému jsem nabrala velkorysou 900g porci do krabičky.
E. přijel už v pátek večer a šli jsme brzy spát, abychom byli na náš velký pochodnický den plni energie. S naším ulehnutím na kutě ale dorazila i velká bouře, která řádila venku. Museli jsme zavřít okno, což je ale v pražských bytovkách odsouzení k tomu, že budete v noci spát ve strašném teple. Byty jsou totiž přes den v horkém počasí rozpálené a ještě v noci se ve zdech bytovek a paneláků nachází velké teplo, které souží všechny členy domácnosti – od kytiček přes zvířecí mazlíčky po nás lidi. A to není všechno…. Bohužel nás ráno už ve 4 hodiny vzbudila moje spolubydlící, která se rozhodla kuchtit snídani v s mým pokojem sousedící kuchyni v tuto šíleně časnou dobu. Vaření konvice a velký rachot v kuchyni nás velmi násilně vytrhl ze sladkého spánku a bylo jasné, že už nezabereme. Vstali jsme tedy ještě o hodinu dřív, než jsme plánovali a nedospalí vše naházeli do báglů a prchli na dřívější spoj s tím, že aspoň teda budeme mít na ujití trasy více času. Pochod totiž oficiálně končil ve 20 h a do té doby musel pochodník prostě dorazit, nebo by svou trofej v podobě plastového škrpálku a sušenky Horalky nedostal.
Brzké ranní probuzení trochu pokazilo náladu a E. vypadal dost unaveně, až jsem měla strach, zda pochod zvládne. (ha ha, jak paradoxní se tyto obavy ukázaly být o cca 10 h později při pochodu 😂😂😂 umíral totiž někdo jiný… 😂😂😂) Odjíždět jsme měli z nádraží Horní Měcholupy, kam nás dovezl autobus 154. Ještě jsme se pokusili najít micro kešku na mostě, ale nezadařilo se nám a raději jsme hledání zanechali a šli na nádraží, aby nám nakonec ten vlak nefrnkl před nosem.
Cesta vláčkem rychle utíkala. Okny jsme pozorovali měnící se krajinu a libě sledovali, že předpověď počasí opravdu vyšla na jedničku. Po noční bouřce se ochladilo na oněch příjemných 21 stupňů a modré nebe zdobily bílé obláčky a prozařovaly sluneční paprsky. Pobavil nás pan průvodčí, který měl velmi osobitý styl výzvy k předložení jízdenky. Neuplynula ani hodina a už jsme vystupovali v Čerčanech a spolu s námi i desítky dalších lidí, kteří dle turistických bot, vohozu a báglů byli jasnými účastníky stejného pochodu jako my. 💪
Hned před budovou nádraží v Čerčanech si pán načetl naše QR kódy a paní nám dala mapu pochodu, kde na zadní straně byla okénka pro razítka na kontrolních stanovištích během pochodu a také větší bílé okénko s tím, že podpisem stvrzujeme, že jsme se seznámili s pravidly pochodu a že je pro trasy nad 50 km vyžadováno v souvislosti s vládním nařízením lékařské potvrzení o způsobilosti k takto dlouhému pochodu, který je považován za zdravotně náročnou sportovní disciplínu. Trochu ve mně v ten moment hrklo, protože jsme šli pochod v délce 48 km, ale brala jsem to tak, že když to není rovných padesát, tak žádné lékařské potvrzení nepotřebuji. Naštěstí to ale byla jen formulka, kterou se asi pořadatelé pochodu raději kryjí a naší 48km trasy se žádné fyzické předložení potvrzení od lékaře netýkalo a vlastně ani netuším, zda by ho na té nejdelší 70+km trase chtěli opravdu vidět nebo by stačil jen ten podpis na tom, co nám pořadatelé předložili.
No a pak jsme se konečně vydali na pochod. Ze začátku se mi šlo moc hezky a lehce. Vzduch byl krásně čistý, kolem proudil chladivý větřík, všude to vonělo rozkvetlými kaštany i šeříky, občas člověk litoval zlomený strom z noční bouřky, která zjevně opravdu sině řádila… První kontrolní bod byl v osadě Racek. Došli jsme k němu krásně údolíčkem kolem řeky Sázavy. Už z dálky nás vesele zdravila blonďatá paní, která nám každému lípla do pochodnické karty razítko stvrzující, že jsme daným bodem opravdu prošli a máme za sebou už 7 km z naší trasy. E. paní předložil kartičku se zkroušeným výrazem v tváři a se slovy: Už dál nemůžu! A paní se začala smát a povídla: Ale JDĚTE! 😂😂😂 Její odpověď byla dosti trefná v dané chvíli a paní samotné po chvilce došlo, že má její reakce vlastně dvojí význam. Posadili jsme se zde s E. na dřevěném dvojsedátku a zblajzli tři banány. Občerstveni jsme se vydali i se slupkami od banánů v ruce na další cestu a s hrůzou jsme zjistili, že v celé obci Racek není jediný koš na směsný odpad… rebelsky jsme pak slupky vhodili do soukromé popelnice u jednoho tamního domku. 😌
Trasa vedla přes Konopiště, kde je krásný zámek a parádní ooobří rybník. Zámek jsem bohužel neviděla (E. ho pak dodatečně vygůglil na mobilu, abychom věděli, o co jsme přišli 😁), ale kolem rybníka trasa vedla a tak jsme mohli obdivovat velkou stříbřitou vodní hladinu, ve které se krásně odráželo modré nebe. E. našel v keškomapě, že budeme poblíž pěkné kešky a že bychom ji mohli jít odlovit. Moc se mi do toho nechtělo a řekla jsem, že se kešky v ten den bojím jít lovit, abych si zbytečně nepřidala kilometry na trase a zvládla dojít do cíle. E. mě ale uklidňoval, že to zvládnu a že přece aspoň tuhle kešku odlovit můžeme. No tak jsem souhlasila s vidinou toho, že si aspoň někde odskočím na malou, ptž jen tak odbočit v průvodu lidí jdoucích pochod je celkem složité – ti za vámi mají tendenci jít automaticky vaším směrem v domnění, že jdou dál správně trasu pochodu… prostě takové stádní chování no. 😃 Ještě než jsme odbočili hledat domluvenou kešku, zmátla nás jedna paní. Cesta byla totiž rozdělená kovovými zábranami a paní nám řekla, že jestli jdeme pochod, tak máme jít užší cestou. E. se zeptal: Která to je? A zmatená paní řekla, že vlevo… no tak jsme se vydali levou stranou cesty a zjistili, že je před námi chumel lidí, ze kterého se vyklubala fronta na Blaník festival Konopiště, který se ten den konal. Museli jsme se zase otočit, vrátit se až k té paní a přejít do pravé strany cesty. Vůbec jsme nepochopili, proč nás původně poslala špatně, ale dál jsme to neřešili a prostě jen přešli na naši uzounkou cestičku a pokračovali dál po trase. Po chvíli jsme odbočili vlevo kvůli kešce, přičemž jsme s hrůzou zmerčili, že jeden pochodník se vydal za námi (ano ano, stádovité chování v praxi – jdou tam ti přede mnou, jdu za nimi 😂). Říkala jsem E., že to je dost trapná situace. Po čase jsme odbočili na úzkou pěšinu ke kešce a jak to dopadlo s pánem, který se vydal původně za námi už nevím, snad to otočil nebo prošel jinudy a dostal se na oficiální cestu označenou pro pochod Praha-Prčice. Keška byla klasická pařezovka, takže nás moc nepotěšila, máme raději originálnější kousky. Vrátili jsme se tedy na trasu pochodu a pokračovali až do Semby, kde seděly u stolečku další dvě paní a razítkovaly kartičky pochodníkům. Semba byla totiž dalším kontrolním bodem a v tomto místě už jsme měli v nohách ujitých 14 km.
Cesta vedla po silnici, což jsem nelibě nesla. Tvrdé povrchy jsou velmi zrádné. Nejednomu nezkušenému turistovi se zdá asfaltový povrch lákavým, protože je krásně hladký a rovný oproti takové kamenité cestě či polňačce, jenže je také velmi tvrdý a nohy se na něm velice rychle unaví a rozbolavějí. Procházeli jsme kolem letiště Nesvačily a E. vykoumal, že by se u letiště měla nacházet další keška. No tak jsme k letišti odbočili. Jenže jsme šli ze špatné strany a vylezli jsme u leteckých hangárů, kde byly cedule se zákazem vstupu a odkud nás také pracovník letiště vykázal. Prošli jsme tedy k druhé bráně a hledali kešku tam. Chudinka ležela za keřem na zemi, zřejmě vypadlá ze své keřové skrýše. Také tato keška nás moc nepotěšila. Vrátili jsme se zpět na trasu pochodu a šlapali dál. Štrúdl lidí jdoucích pochod začal houstnout, protože se už na naši trasu napojili i pochodníci jdoucí pochod z Benešova a pochodníci jdoucí z Bystřice. Pokračovali jsme přes tzv. Kobylí horu, což byl takový nestrmý vleklý kopec. Naštěstí se tady šlo po polní cestě, což byl velice vlídný povrch oproti kruté asfaltce. Užívali jsme si kvetoucí stromy, rozkvetlé české louky plné kopretin a zvonků, krásné výhledy, pole s úžasnými kravičkami, nádherné bílé obláčky nad hlavou… Moc nás pobavil i klučík sedící na malém traktůrku, který nabízel pochodníkům pitnou vodu z kanystru, který měl při sobě. Jeho nabídky jsme nevyužili, ale jeho ochotu jsme náležitě ocenili. Dalším kontrolním bodem byly Vrchotovy Janovice, kde jsme si s E. slíbili, že si dáme pivečko a pořádně se najíme. Přišlo mi to jako celá věčnost, než se Vrchotovy Janovice konečně objevily a my svá unavená těla svalili do zeleného pažitu u tamního zámečku. Jak ta zapečená pohanka s mletým masem panečku šmakovala! A jaké mělo pivečko Březňák říz! Když je člověk vyčerpaný a hladový, je najednou všechno, co se dá jíst, tak báječné!!! Ne nadarmo se také říká, že hlad je nejlepší kuchař. 😊 Snědla jsem všechnu pohanku, což E. komentoval s vytřeštěnýma očima slovy: Tys to všechno sežrala?! 🙈🙈🙈 Musela jsem se fakt smát a přiznat, že jsem to do sebe opravdu naklopila, páč jsem měla neskutečný hlad. Výraz „sežrala“ mě trochu zamrzel, připadala jsem si asi na sekundu dost blbě, ale pak jsem si řekla, proč bych se za to jako měla stydět?! Tělo má velký výdej a potřebuje prostě víc jíst, aby mělo dost energie pro další cestu. 💪💪💪 Po jídle jsme se chvilku slunili a leželi v trávě. Bohužel jsme byli svědky zápasu dvou pejsků, kdy jeden staford bez vodítka drsně napadl bílého jack russell sympaťáka na vodítku jedné paní. Byl to hrozný pohled, staford útočil jak šílený, hryzal do krku druhého psa a hrozivě vrčel, ale naštěstí se incident obešel bez zranění bílého pejska, který měl mohutným postrojem celkem dobře krytý krk. Ještě jsem napsala zprávu své spolubydlící s prosbou o to, zda by mohla být vůči nám ohleduplnější a mohli bychom se další noc ze soboty na neděli vyspat. Měli jsme totiž strach, že se situace s vařením a neskutečným rambajsem ve 4 h ráno bude opakovat.
V tuto chvíli už jsme měli ujitých 22 km a před sebou dalších 26 km do cíle. Opět jsme šli z větší části po asfaltu. Cestou jsme potkali 2 malé holčinky, co u stolečku prodávaly za pár korun pochodníkům domácí buchto-perník a chleba se škvarkovou pomazánkou. I tento nápad se mi moc líbil a zavzpomínala jsem hned na svá dětská léta, kdy jsem u nás v obci spolu s ostatními místními dětmi nabízela turistům rozlévanou limonádu do kelímků za 3 Kč a měla jsem neskutečnou radost, když si od nás limču někdo koupil. Byli jsme s E. ovšem oba plně sytí a tak jsme si od holčiček nic nekoupili, byť mě to mrzí a ráda bych je podpořila. Pochodníků šlo ovšem přes 17 000, proto věřím, že perník i chleba se škvarkovou pomazánkou nakonec udaly všechen. 😊 Cesta vedla opět po asfaltce. Já i E. jsme velmi obdivovali jednoho z pochodníků, se kterým jsme se během pochodu několikrát potkali. Podpíral se berlemi a špatně chodil, protože zjevně neměl zdravé nohy, i přesto šel tento dlouhý a vysilující pochod… Netuším, zde dorazil do cíle, ale vypadal velmi odhodlaně. Za Vrchotovými Janovicemi jsme s E. odlovili další kešku, která měla hezký název Vrchotovická pomlázka. Pak nastalo mírné stoupání a naše malé zabloudění. Tady jsme se s E. zachovali stádovitě my a šli za lidmi před námi… ty jsme stačili předejít a o pár minut později jsme zjistili, že cesta končí v poli… no samozřejmě, že jsme šli špatně! A za námi šlo špatně dalších zhruba 7 lidí. Museli jsme se všichni potupně vracet na oficiální cestu pochodu a s E. jsme si ještě vyslechli vtipné rýpnutí si do nás od jednoho pochodníka, co odbočil za námi. 😂 Kontrolním bodem byl nyní Vojkov, kde jsme získali další razítko a do cíle zbývalo „pouhých“ 15 kilometrů. S E. jsme ve Vojkově odlovili ještě jednu kešku a právě tady se stalo, že se mi poprvé „ozvaly“ nohy. Jooo, právě ve Vojkově jsem ucítila první větší bolest ve svalech a začínalo se mi jít ztěžka.
Kontrolní body jsme již prošli všechny, tedy aspoň ty oficiální. V naší pochodnické kartičce zbývala ještě jedna kolonka nazvaná Tajný punkt. Po trase totiž měla být ještě jedna kontrola, nikdo však nevěděl kde. Narazili jsme na ni v obci (tuším) Jesenice, kde nám vrazili do karty poslední razítko a odkud už se mi šlo velmi, ale opravdu velmi špatně. Ještě je nutné říct, že před Jesenicemi jsme zdolali největší výškové převýšení na trase (550 m). Lezení do kopečka nám zpestřila skupinka puberťáků, co si s sebou na pochod vzala vedle krosny cigaret i reproduktory, takže kromě kouře na všechny strany vypouštěla i silné decibely. Z reproše se jim valil song s refrénem „ty a jááá jsem jáááá a ty“ a bylo to tak chytlavé, že jsem si to začala zpívat i já. (nevím, kdo to zpívá, kdybyste věděli, dejte mi tip 😀) V téhle fázi pochodu už jsem byla v jakémsi zvláštním skoro opileckém rozpoložení. Všechno mi přišlo hrozně legrační a měla jsem potřebu furt mluvit a povídat si a smát se a… no prostě na mě skočil takový zvláštní příval energie, který po kontrole v Jesenici vystřídal doslova boj o život. 😂😂😂
Do cíle zbývalo ubohých 8 kiláků, v nohách jsme měli ujitých čtyřicet. Začala mě neskutečně bolet stehna a lýtka, byla to tak silná bolest, že mi stříkaly z očí slzy. V ten moment jsem si uvědomila, že dojít do cíle pro mě bude velmi strastiplné a že musím vynaložit poslední zbytek sil na to, abych došla. Hnalo mě dál vědomí, že se prostě nesmím skácet, páč kdo by mě odvezl domů, že? Představa radosti z nabyté plastové botičky v cíli už mě moc nechlácholila, bolest přehlušila úplně vše. Nikdy, ale opravdu nikdy jsem takovou bolest v nohách nezažila. Já naivka si koupila s sebou trekové sandálky, aby mne nebolela chodidla a nakonec jsem měla chodidla úplně v pohodě, ale vyoutovaly se mi veškeré svaly na nohách. Mozek mým nohám velel: Jděte! No tak jděte nohy! Musíte jít! A nohy skoro nespolupracovaly a odpovídaly mozku: Hele ty blbe mozkovej tam nahoře, my ti na to prdíme, my nejsme v prčicích ale v totální řiti! 😂😂😂 Přišlo mi to, jako kdyby mi spodní polovina těla ani nepatřila. E. mi rytířsky vzal batůžek a podpíral mě celou cestu až do Prčic a patří mu za to mé velké díky. Věřím, že jít se mnou oněch posledních pár kilometrů do cíle, muselo být neskutečně náročné. Drželi jsme celkem tempo, ale takřka jsem nemluvila, velice nahlas jsem oddechovala (jak při porodu 😂😂😂) a občas se bolestí rozbrečela. Stavy brečení byly nekontrolovatelné, slzy mi doslova samy stříkaly z očí. Problém byl, že jakmile nastala fáze brečení, dostavila se zároveň fáze dušení, páč jsem to nemohla zároveň s pláčem a chůzí v tom vyčerpání udýchat. Poslední kiláky do cíle byly zničující také kvůli tomu, že se šlo opět po tvrdém asfaltu. Já se tak těšila, že před Prčicemi půjdeme pěkně po polňačce, jako tomu bylo při pochodu v roce 2019, a oni tam za ty 3 roky z polňačky udělali asfaltovou cyklostezku. Pro cyklisty nádhera, ale pro nás pěší doslova mučírna nohou. Navíc tam i přes upozornění pořadatelů, že se jde ten den přes cyklostezku pěší pochod a že cyklisty prosí o zvolení jiné cesty, neustále jezdili cyklisti, kteří byli i dost agresivní vůči nám pěším. Jeden se choval fakt strašně a když ho E. upozornil na to, že tam ten den nemá co dělat, vypadalo to, že já budu mít na kaši spodní polovinu těla z pochodu a E. bude mít na kaši horní polovinu těla, až mu cyklista hrozící pěstí nabančí. 😂 Kdykoliv jsem zaslechla za zády některého z pochodníků, jak říká, že do cíle zbývá ještě XX kilometrů, bylo to jak kudla do zad a bralo mi to energii. Potkali jsme také pochodnici, co bezvládně seděla na mezi a volali jí záchranku. Také jeden týpek seděl zmožený na zemi a asi už neměl sílu jít dál. Pochodníci za námi na něj zakřičeli ze srandy: Dělej, vstávej, už jen dvacet! A týpek na zemi se trochu pousmál. 😄 Cestou jsme míjeli také křížovou cestu a po levé ruce se objevil kříž a nad ním nápis: Bůh s tebou! Jooo, to sedělo na danou situaci opravdu jak prdel na hrnec! S E. jsme se při pohledu na ten nápis začali chechtat. 😂 Kilák před cílem už jsem opravdu myslela, že padnu omdlelá k zemi, ale má pevná vůle mi to nedovolila. Musíš! Michalo musíš! Musíš to dojít! Pořád mi to běželo v hlavě a vědomí, že už je to opravdu blízko, mi dodalo trošku síly na to, pochod dokončit. A pak se to stalo… zjevilo se před námi náměstí Prčice a mně vhrkly do očí slzy – slzy nejen bolesti ale tady už i štěstí a radosti. Vymodlené Prčice v celé své kráse! Konečně jsme dorazili do cíle! 🙏🙏🙏
S E. jsme se dobelhali do horní části prčického náměstí, kde jsme získali vytoužené plastové botičky a sušenky Horalky. Botičky měly tento rok sluníčkově žlutou a velmi optimistickou barvu. Místo roku konání pochodu jsou na nich vyražená písmenka LV, což jsme nejprve nechápali, ale pak E. rozluštil, že jde o římské číslice 55 = tedy že je to botička získaná za ujití jubilejního 55. pochodu Praha-Prčice. Jelikož jsem byla fakt na kaši a všimli si toho i druzí lidé, vyzvali nás, abychom šli honem za zdravotníky v přistavené sanitce. Nechtěla jsem, jen jsem poprosila E., aby mě někam odvedl stranou a mohla bych se posadit. Jakmile jsem se zastavila, už jsem nebyla schopná sama jít a E. mě musel hodně podpírat, abychom mini krůčky docupitali k lavičce, kde bylo místečko k sezení. Tam jsem do sebe okamžitě narvala banán, zbytek ovesných placek od snídaně a následně i popila trochu piva. E. se zaběhl zdravotníků zeptat, zda nemají nějaký prášek proti bolesti, že mám potíže s nataženými svaly. Poslali ho zpět, že mi má donést pivo, že prý obsahuje magnézium a to teď v tomhle stavu nejvíc potřebuju. Jinak prej mi mohou podat magnézium infuzí… 😂 Pila jsem tedy ledové pivo a celá jsem se roztřásla – tělo mi doslova vibrovalo a netuším, zda to bylo způsobené ochlazením nebo zda šlo o nějakou svalovou křeč. Brněly mi dokonce i konečky prstů na rukách. Najednou nás s E. napadla stejná věc – že bych mohla sníst tu sušenku Horalky kvůli doplnění cukrů. Takže se stal historický okamžik: Já, zapřísáhlá odpůrkyně bílého cukru a cukrovinek vůbec jsem po 10 letech cukrfree režimu snědla nějakou sladkost! 😂 A nezůstalo u jedné sušenky, nakonec jsem zblajzla obě dvě Horalky, co jsme dostali (joo, chudák E. si svou Horalku moc neužil, bez milosti jsem ji požrala 😂😂) a musela jsem konstatovat, že mi to opravdu udělalo dobře – najednou jsem cítila o něco energie v těle víc. Takže to, že sportovci potřebují cukr, je neskutečná pravda! V tomhle případě Horalky přišly velmi vhod. Zdravotníci také E. řekli, že ty mé svaly máme i přes strašnou bolest neustále rozhýbávat. E. se mi tedy pokusil zacvičit s nohou, ale řvala jsem bolestí jak tur. Všimly si toho dámy vedle na lavičce a jedna mi nabídla prášek proti bolesti. Bez váhání a s velkým poděkováním, jsem si prášek okamžitě vzala (ano, já velká odpůrkyně chemických prášků jsem ten den zblajzla i tenhle chemický ibuprofenový hnus – další historický okamžik ha ha 😂). S E. jsme se domluvili, že se vydáme na autobus. Autobus jezdil na Prahu z 500 m vzdálené zastávky, což jsem věděla, že bude velký problém ujít. E. mě podpíral vší silou a drobounkými krůčky jsem s ním prošla náměstí. Byla jsem tak slabá, že mi bylo i šumák, když se mi na botu zachytl odhozený plastový kelímek od piva a „šel“ kousek s námi. 😂
Ze schodů mě chudák E. snesl na svých zádech a přitom nám velmi ochotně pomohl jedem fajn mladý chlapík, který nám vzal batohy a snesl nám je ze schodů. I jemu patří velké díky za tu úžasnou ochotu! Pak už jsem šla těch pár set metrů v hrozných bolestech podpíraná E. a musela se smát (ale jen lehce, páč i usmání se ze mě vycucávalo zbytek energie, tak na dně jsem byla 😂), když nás míjel jeden pán stejně pajdavými kroky a ukazoval mi palec nahoru a vyjadřoval soucit. U busové zastávky jsme zjistili, že nemusíme jet na přestup – stačilo si koupit za 200 Kč/osoba jízdenku rovnou do Prahy a bus nás zavezl až na stanici metra Opatov. Přijel pro nás dvoupatrový autobus a k mé smůle se hned spodní místa obsadila, takže jsem se musela vydrápat po schodech do druhého patra. Lezla jsem do busu jako totální lemra, zuby nehty se držela zábradlíček kolem schodů a snažila se nahoru vytáhnout své zcela umřelé haksničky. 😂 Cestou do Prahy jsme si s E. vyměňovali dojmy a smáli se tomu, co jsme zažili a já se bála, jak budu z busu vystupovat. No sebrala jsem opětovně všechnu sílu a s robotickými pohyby těla těžce vystoupila na Opatově. Spolu s námi jel v buse i takový veselý a napitý chlapík, se kterým jsme se dali do řeči. Povídal, že se na pochod oficiálně nezaregistroval, páč ho předregistrace nakrkla a šel prostě jen tak bez nároku na botičku. V cíli to trochu přehnal s pivem, což přiznal a což bylo i cítit z jeho stylu komunikace. Za rok prý ale zase půjde zas a rád by, kdyby s ním šly i jeho malé děti, které jsou ovšem zatím opravdu moc malé. 😊 Také ještě před nástupem do autobusu jsme se dali do řeči s fajnovým párem a popovídali jsme si o pochodu. Pán nám povídal, jak ho ta asfaltová cyklostezka před Prčicemi také zklamala a že to bylo velmi nekonečné ten poslední úsek pochodu. Letos šli s partnerkou 42km trasu z Benešova, ale prý dřív chodíval i tu nejdelší 70+km trasu z Praha-Háje. Řekl také jednu zajímavou myšlenku, když viděl v jakém stavu „na kaši“ jsem:
Není přece důležité, aby zážitky byly jen pozitivní. Zážitky by měly být hlavně intenzivní!
Myslela jsem si, že už jsem dost potrestaná za svou troufalost jít skoro 50km trasu, ale mýlila jsem se. 😂😂 S E. jsme z busu vystoupili na Opatově a já mu řekla, že musíme přejít na druhou stranu a bus nás odveze přímo na naši zastávku, kterou máme poblíž (no asi kiláček) od bytového domu. Sjeli jsme tedy po eskalátorech dolů do vestibulu Opatova, s velkou námahou přešli na druhou stranu (lidé okolo a prodavači ve stánku s pizzou na nás dost zírali, asi si mysleli, že E. podpírá nějakou fetku a vožralu, co sotva jde 😂😂😂), vyjeli po eskalátorech nahoru a čekali na náš autobus. E. našel na mobilu, že má jet za 3 minutky, tak jsme se moc radovali z toho štěstí, že to tak krásně vyšlo a budeme doma brzy. 😊 Když ale bus v daný čas nepřijel, přepadly mě pochybnosti… nestojíme náhodou na opačné straně? Neměli jsme zůstat na té straně, kde jsme vystoupili z prčického dvoupatrového autobusu? Moje pochybnosti se záhy potvrdily, my jsme fakt zbytečně přešli na druhou zastávku! A navíc se ukázalo, že pro cestu zpátky nejsou k dispozici eskalátory, že tentokrát budeme muset vše šlapat po svých! No já při té představě skoro omdlívala! 😂😂 Najednou jsem se otočila a uviděla jsem, že přijíždí bus směr Háje. Jelikož jsem věděla, že z Háje nám pojedou další spoje na tu naši zastávku, kam jsme chtěli dovézt, honem jsme s E. naskočili. JENŽE bus nás sice zavezl na Háje, ale bohužel to nebyla jeho konečná stanice a vysadil nás na zastávce, která vyžadovala opět přejít přes dlouhý přechod pro chodce a jít ještě kus zpět ke stanici metra Háje, odkud odjíždí další autobusy. Aby toho nebylo málo, při výstupu z busu jsme se opět potkali s naším známým párem z pochodu Praha-Prčice. Oba dva na nás koukali překvapeně a s údivem. Stačili jsme jim honem říct se smíchem, že nemáme dost a projíždíme se Prahou… a že jsme si prostě spletli autobus a dojeli vlastně jinam, než na Chodov, kam jsme chtěli. 😂 Sympatický pár na nás zavolal, že se zase uvidíme za rok na prčickém pochodu, dveře autobusu se zavřely a už pár fičel pryč. My s E. jsme se belhali přes přechod až na další autobusovou zastávku, kam nám naštěstí jen 3 min po našem příchodu dojel bus 154 a odvezl nás na naši zastávku. Raději jsem si v busu ani nesedala, páč sednout si znamenalo, že už se nepostavím na nohy. 😂😂 Necelý kilák k našemu domu byl velkým utrpením a zároveň neskutečně legrační, páč mě E. natáčel na video, které jsem pak poslala svým blízkým pro pobavení. Joooo, já roky machrovala, jak všechno ujdu, vždycky jsem byla na každé túře v opačné roli – v pozici toho zdatnějšího a silnějšího, kterému nic není a který si i kolikrát i rýpnul do spoluturistů, aby přidali a aby si furt nestěžovali a tradááá, došlo i na mě. 🙈🙈🙈 Jooo, každý má své limity a jsem velmi ponaučená. Máme totiž tendenci soudit stav a druhé dle sebe, ale nebereme v potaz, že každý jsme jiný a každý také zvládneme něco jiného a máme jiné limity. Řekla jsem si, že už NIKDY nebudu do nikoho šít, proč jako nemůže, když máme ujítých třeba jen 10 kiláků… houby můžu vědět, jestli nezažívá stejně intenzivní bolest jako já na prčickém pochodu. 😂
Večer jsme se s E. namazali koňským chladivým gelem určeným pro regeneraci namožených svalů a za notně mátověvětrového odéru jsme zalehli do postele a tvrdě spali až snad skoro do desáté hodiny ráno. Jelikož ale bylo v neděli božské počasí a jelikož se mi mé nohy trošku vzpamatovaly, vyrazili jsme následně s E. na keškovací procházku a odlovili společně pár supráckých kešek. Ušli jsme 9 kiláčků a musím říct, že to bylo až až pro mě. Nohy mě stále bolí i dnes v pondělí, tedy druhý den po pochodu a doufám, že se dám co nejdříve do kupy, páč o následujícím víkendu mne čeká další pochod – tentokrát u Kutné Hory. 😊
I když jsem si 21. května 2022 sáhla na své fyzické dno a poslední kilák před cílem si říkala, že už nikdy tak dlouhou trasu nepůjdu, už se zase trošku přihlásila o slovo moje bojovná beranská povaha. Slíbili jsme si s E., že za rok půjdeme pochod Praha-Prčice znovu, ale spíše kratší trasu – těch 42 km by bývalo naprosto stačilo. ALE jen co se mi začalo dělat lépe, už si zase říkám, jestli to není škoda, jestli by se člověk přeci jen neměl občas pořádně hecnout a zkusit zvládnout víc. Dokud jsme mladí, že jo… páč jak říkal ten pán ze sympatického páru, čím je člověk starší, tím už si potom nemůže tak troufat… 😂 Také mám teď o něco víc zkušeností a dozvěděla jsem se, že existují i ampule s tekutým hořčíkem obohaceným o B6 vitamín, který se neuvěřitelně rychle vstřebává a okamžitě pomáhá od únavy a případných svalových křečí. Však mi také mamka pak po mém líčení zážitků z pochodu psala, že na Seznam zprávách vyšel ten den článek o tom, jak se redaktoři Seznamu vydali také na slavný pochod a s sebou měli výbavu právě v podobě moderní sportovní výživy – energetických doplňovačů a právě i tekutý hořčík. Co jsem měla s sebou já? Zapečenou pohanku s mletým ha ha ha 😂😂😂😂😂
Takže za rok! Za rok se s vámi na pochodu Praha-Prčice moc ráda uvidím! Vyberte si takovou délku trasy, aby to pro vás byla stále zábava a neuhasínala vám svíce života jako mně 😂😂😂 Tenhle pochod nevyniká krásou trasy, ale zase nabízí super atmosféru a v cíli pěknou odměnu. A až budete mít nasbíraný taky trs plastových škrpálků, můžete je s pýchou jednou odkázat svým dětem, které třeba prčickou pochodnickou tradici rády převezmou. 😊
Prčicím pro rok 2022 zdar!
A nějaké ty fotky z pochodu na závěr 😊
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
