Když jsem si nahlašovala podzimní dovču, malovala jsem si, jak budu ve dnech volna furt chodit na houby. Loni mi to vyšlo, hub rostlo požehnaně – pamatujete internet plný článků o extrémním růstu bedel? Ježííííš, to byla nádhera! Houbařský sen přímo! Jenže ouha, letos ne a ne zapršet a i to loňské teplíčko se kamsi vytratilo a já tak k našim na dědinu dojela s předzvěstí, že letos žádné houbařské žně nebudou…
To zas bylo peklo to vše pobalit a zorganizovat odjezd z Prahy. Víkend před odjezdem jsem narychlo vyráběla dárky k Vánocům, abych je mohla odvézt už nyní a v prosinci se s nimi nemusela táhnout vlakem, když budu mít v tašce navíc už napečené perníčky a další dárky, co musím ještě dodělat a dokoupit. Prohledala jsem všechny skrýše, kam ukládám průběžně nakupované dárečky pro mé nejbližší a vše napakovala do své důchodcovské nákupní tašky na kolečkách, která mi už druhým rokem supluje cestovní kufr. 😂 Jsem totiž zjistila, že se mi do ní více vejde a že je díky velkým kolům praktičtější. Nebydlím zrovna blízko zastávky a je fakt rozdíl, když kus cesty táhnete chatrný plastový kufr na mini kolečkách nebo bytelnou nákupní tašku na kolech s větším průměrem a gumou.
Na dědinu jsem dorazila v pátek 22. 10. 2021 pozdě večer, k vláčku pro mě dojel tentokrát taťka, který byl výjimečně doma. Hned po mně domů dorazila i mamča, která byla zatím na veterině s naší stařičkou nemocnou fenkou Tiffankou. No a co následovalo? Vybalila jsem morčici Brusinku, která se hned vrhla na nálož poctivého domácího sena a s mamkou jsme pak seděly na zemi u mě v pokoji, hladily Tiffanku a kocoura Šulina a povídaly si. Mamka mi ukazovala dárečky, co dostala od své kamarádky k padesátinám a popíjela na střídačku červený a bílý burčák. Trochu jsem si od ní cucla, abych mohla porovnat a vybrat vítěze – no jasně, že červený vyhrál, měl větší říz. Kocour na mě za ty dvě tři hodiny nechal půl svého kožichu (hmmm, výborné, když na sobě máte černý svetřík a černé džegíny a kocour je celobílák 🙈😂) a následně jsem zjistila, že mě ještě čímsi postříkal… Netuším, co to bylo, máma se tlemila, táta konstatoval, že je kocour prostě vzrušenej a já otřela papkapesníkem podlahu a dělala, že nevidím, že to mám i na oblečení. Šulin prostě nedostal své jméno jen tak pro nic za nic no… 😂😂😂 Když zjistil, že už se ode mě za to, co provedl, pohlazení nedočká, přemístil se nasraně k mamce, který bylo v burčákovém opojení všechno jedno. 😂
Druhý den ráno jsem zabalila tátovi dárečky k narozkám. Letos jsem na to šla prakticky – dostal bylinnou zubní pastu a ústní vodu Herbadent, vitamíny na posílení imunity a set 3 Curaprox kartáčků z limitované komiksové edice. Do balíčku jsem mu přihodila taky 2 píva v krásných plechovkách – ať tam má i něco, co má rád, že jo. 😁 K jejich nákupu se váže i historka z vietnamské večerky, kde jsem je koupila. Otevřeli nám tu totiž konečně obchůdek s potravinami… Šla jsem tam hned 2 dny po jeho slavnostním otevření a pan Vietnamec měl dost velkou radost, když jsem tam vlezla a furt mě nadšeně obletoval. V jeden moment ke mně přiběhl a začal něco povídat a furt ukazoval směrem za mě. Nerozuměla jsem mu ani prd, protože česky teda opravdu neuměl, ale otočila jsem se po směru, který mi ukazoval. Za mnou byly bílé zavřené dveře, ke kterým mě teda dotáhl, otevřel je a strčil mě do místnůstky, která za dveřmi byla… Jako kdyby mě šoupl do mrazáku! V místnůstce byla neskutečná zimaaaa a… když jsem uviděla, co je v ní za sortiment, musela jsem se smát. Samej chlast! Proboha, kam mě to strčil? Já takřka abstinentka… 😂😂😂 Vietnamčíkovi ale zářily vysloveně oči štěstím, že mě tam dovedl. Asi si myslel, že jsem paf z tý nabídky a že si nadšeně do košíku strčím nějakou tu vodku… Já ale byla jen zkoprnělá a hlavou mi jelo: To bude trapný, když se teď otočíš a nic si nevezmeš! Pak jsem si všimla regálu s pivsony a uviděla tam fakt stylovou plechovku s nápisem Volfas Engelman Neipa Beer. Moje záchrana! Vzala jsem ji a k ní ještě jedno pivo od stejného litevského pivovaru a šla z místnůstky pryč. Vietnamec měl neskutečnou radost, že jsem si vybrala, zaklapl za mnou dveře své alkoholové mrazivé spíže a jal se markování nákupu. No a takhle taťka přišel k narozeninovým pivsonům v balíčku – kdyby mě Vietnamec nedostrkal do alkoholového ráje, bejval by táta v tekuté podobě dostal jen tu ústní vodu. 😂😂😂
Kromě tátových dárečků jsem zabalila taky jeden pro mamču – o tom ale zatím stále ještě neví. Jednalo se o CD našich nejoblíbenějších vánočních písní. AVE od Hany Zagorové a Štefana Margity mamča kdysi koupila na páskové kazetě v Poličce v jednom knihkupectví, když čekala tuším na bus. To byla devadesátá léta… a tu kazetu máme dodnes a stále fachá. Jen ubývá přístrojů, na kterých ji lze přehrát. A taky si u kazety jen tak snadno nepřecvaknete z písničky na písničku, když zrovna nemáte náladu na song nazvaný Bože, tohle jsi chtěl?, který jediný z toho alba nemám od dětství ráda. 😂 Koupila jsem teda AVE vánoční album v CD podobě, zabalila ho a schovala zatím do skříně. Až bude den čertů, anděla a Mikuláše, tak mamce brnknu a navedu ji přes telefon k dárečku, kterej jí doma nechal pražskej Mikuláš. 😍😁😁 Snad bude CD fachat a udělá mamušce radost! Těším se, až si ho zase pustíme při společné štědrovečerní večeři. Bez Štefana a Zagorky by nebyly Vánoce Vánocemi! 💛💛💛
A taška dárků pro taťku, zabalila jsem mu i ta piva, aby to měl napínavější při rozbalování. 😂
Odpoledne po výtečné rajské omáčce s kolínky a hovězím, kterou mamča uvařila, jsme si šli blahopřát. Mně všichni přáli k říjnovému svátku a já tátovi k říjnovým narozeninám a společně jsme pak rozbalovali u stolu. Že vás zajímá, co jsem dostala, že jooo??? Se musím pochlubit – levandulový krémík na ruce, levandulový sprej na polštář pro snadné usínání, fixátor make upu (který mne dnes po prvním použití dohnal k slzám, takže pro mou citlivou pleť bude asi nepoužitelný 😂), růžový zapalovač Solo, nááádherné pouzdérko na mobil, stírací losík (bohužel ani kačku mi nehodil zmetek lakomej 😠)… Od brašule jsem ještě pak dodatečně dostala dva pytle modrého českého máku a pytel hnědých lněných semínek. Jo a prašule, na ty nesmím zapomenout! Na zimní boty a na silikonový vál. 😂
Oooo, já si tak přála dostat mák! Přání splněno, zas se můžu oddávat makovým orgiím na talíři. 😂😂😂
S mamkou jsme vyrazily na houby, ale našly jsem skoro úplné houby. 😂 V lese zima, zataženo… vůbec se to nedalo srovnat s tím božským podzimem, co jsem zažila loni. Tentokrát se opravdu žádné bedlové žně nekonaly. Našly jsme pár hříbečků-chudinek a aspoň jsme pokochaly oči výhledem na podzimní les. Cestou zpět jsme se stavily na návštěvě u babičky, kde jsme s mamkou pobraly chvojí na výrobu dušičkové hrobové výzdoby. Nesla jsem pořádnou smrkovou větev a myslela jsem, že mi odumře ruka, naštěstí neodumřela a větev jsem donesla bez ztráty jehličí. 😊
V neděli jsme s mamkou vyrazily na dlouhou procházku skrze tamější lesy na besedu k druhé babičce do vedlejší vesnice. Krásných 7 kiláčků nás hřálo podzimní sluníčko a oči těšily podzimně zbarvené stromy. Litovaly jsme, že už s námi nemohla jít psice Tiffanka, ale je na tom bohužel už zdravotně špatně a neměla by síly. Šly jsme přes chatovou oblast a občas se na nás za ploty chatiček zazubila vyřezaná dýně. U jedné chatičky měli dokonce bedýnku plnou jablíček s textovou pobídkou na papíře, že si máme vzít. To bych nebyla já, abych toho nevyužila a jedno obří jablíčko jsem si vzala s sebou do batůžku. Když jsem si ho doma vychutnávala, musela jsem konstatovat, že je opravdu báječné a že je škoda, že jsem neznala odrůdu. Když jsme vycházely z osady, tak mne na tabuli s výlepní plochou zaujal plakát, který zval na výstavu jablíček s možností ochutnat, nakoupit si plody anebo rovnou i jablůňku. Jaká škoda, že akce přesně ten den končila! Za rok si to musím ohlídat a jestli zase bude, tak vyrazím. Cestou k babičce jsme s mamkou také obdivovaly zdejší rokokový zámeček. U babičky jsem si dala čajík, pokecaly jsme a zpátky nás odvezl táta autem, protože už se stmívalo a mamka by to prý neušla, srabkyně. 😂
Rašící hlíva na kmenu ořecháče. Ještě byla malinká, takže jsme ji tam nechaly.
Skoro každý den jsem si dopřávala hezké podzimní procházky. Slunko božsky svítilo a byl by mega hřích sedět doma na zadeli. Jeden den dost fučel vichr, až mě to na otevřeném poli pomalu odneslo do oblak. Mamka si při večerním venčení Tiffanky dělala srandu, že jde pouštět draka – tak silně fučelo, že hrozilo odvanutí psa někam za vesnici. 😂
Taky jsem si pořád nosila z procházek různá jablíčka, takové ty zbytky, co ještě zůstaly na stromech nebo pod stromy. Ježišmarjááá, to byly ale jablečné hody! Celých těch 9 dní volna jsem jela skoro jen na jablkách a fakt si tu jablečnou degustaci užívala naplno. Zas budu muset rok čekat, než přijde podzim a začervenají se jablíčka.
Jelikož se blížil Halloween, usmyslela jsem si, že upeču něco správně helouvínského. Na internetu na mě vyběhl nápad s helouvínskou bubákovou buchtou a tak se mi líbil, že jsem se do toho pustila. Těsto jsem si v podstatě vymyslela, chtěla jsem, aby hodně vonělo skořicí a tak jsem jí tam řáchla kopec. Jééé to byla vůně! Krása! Bubáková buchta spočívala v tom, že se oloupala jablíčka, zbavila jádřince a do půlek se vyřezaly bubákovské helouvínské ksichtíky. Plech se následně vylil těstem a na těsto se bubáci jemně přimáčkli. Po upečení měla některá strašidla i těsto lezoucí z očních důlků a tlamiček, no dokonalí bubáci prostě! Pár buchet jsem odvezla babičce a ještě ten den jsme s mamkou vyrazily na veterinu Tiffance pro mastičky.
Děsivá bubáková halloweenská buchta po upečení, uááá 😱😵😁
Mamka měla také dvě velké nezpracované dýně a nabídla mi, že je můžu vyřezat. To víte, že jsem se toho chopila! Byť mi teda trhalo srdce kuchnout ty nádherné bio dýně z rodičovské zahrady a využít je jen jako strašidelný svícen před naším domem. Z těch dýní se dalo navařit výborných obědů! 😍 Ale co už, i jako svícny vypadaly skvěle. Zelená dýně byla tykev olejná, ze které jsem vybrala semínka na sušení – nemusí se loupat, nemají totiž tvrdý obal jako běžná dýňová semena. Druhá dýně byla klasické oranžové „klíště“. Z oranžové jsem půlku ufikla, oloupala, nakrájela na menší kousky a dala je mamce, která je do mrazáku nastrouhala s tím, že je pak využije pro vaření dýňového zelí. Na přání mamky jsem zelenou dýni nevyřezala ale provrtala. Táta trochu nelibě sledoval, jak mu špiním dýní jeho milované aku vrtačky, ale naštěstí to překousl a pronesl jen prosbu, abych mu vrtáky aspoň od té olepené dýně omyla. 😂 Do druhé dýně jsem vyřezala kočičí ksichtík a modelem mi stál (nebo spíš ležel) náš kocour Šulin. Musím říct, že po vložení zapálené svíce jsem ani nedokázala říct, která dýně se mi líbí víc… Ta provrtaná vrtačkou vypadala skutečně elegantně a ta oranžová zas roztomile. Co myslíte, která je hezčí?
Zpracovala jsem také jednu velkou hokkaido dýni, kterou jsem použila částečně pro přípravu směsi do tortil a částečně do dýňového kvasového chleba. Kromě morčete Brusinky se mnou totiž z Prahy na dovču odjel i můj kvásek Pepča a tak jsem s ním mohla vytvářet chleby i u mamky. No dýňový chléb zazářil a i mamka povídala, že je dobrý, jaké to překvapení! 😃 Jestli si ho chcete také upéct, určitě mrkněte na recept tady na blogu. Dělala jsem pak ještě jeden, do něhož jsem místo dýně hokkaido dala klasickou dýni, ale nebyl pak tak hezky oranžový – hokkaido oproti běžné dýni barví fenomenálně, což vám potvrdí i žluté ruce, až ji budete zpracovávat. Jen pozor, jde to hodně špatně smýt, tak ať si neobarvíte linku.
Obr dýňový bochník chleba, pěkně po upečení odpočívá… Mamky trik s vařečkami – dáte je pod horký chléb, umožní cirkulovat vzduch, takže se chléb zespodu nezapotí a nezvlhne.
Ve vedlejším městečku bylo ve středu 27. 10. slavnostní otevření nové sportovní haly. Mamka tam hrozně chtěla, a tak jsem souhlasila, že se tam pojedeme odpoledne také podívat. Hala patřila k tamní základní škole, kde jsem já kdysi 9 let studovala a kterou jsem od svých 15 let neviděla. Přiznám se, že ta sportovní hala mne ani tak nezajímala jako vnitřní prostory školy, kam nás ovšem nepustili. Nakouknout jsme mohli do nově vybudovaných tříd a do staré části školy jsem nahlédla aspoň sklem přes zavřené dveře. Jéééjdamane, to byla nostalgie! Ta škola vypadala furt stejně, jako když jsem ji před 15 lety opustila… 😍 Asi to bude znít šíleně, ale já bych se na tu základku ráda vrátila. Škoda, že jsou ty časy pryč, byly to hezké časy.
A nová sportovní hala… no do té naší staré komančské tělocvičny to má hodně daleko… už žádné parkety na zemi… namalované tečky barvou… staré ošoupané tyče na lezení… Jooo, děti se maj, tady se to bude sportovat radostněji. 😊
O pátečním volnu jsme s mamčou vyrazily na výlet po okolních skalních útvarech. Počasí nám opět přálo, a tak jsme zas nasávaly sluneční pohodu a obdivovaly podzimní stromové velikány. Mou chybou jsme ovšem sešly z cesty a šly místo po turistické po cyklistické. Mamka šílela, že to nestihneme do setmění dojít, ale nakonec jsme to zmákly s přehledem a stihly jsme prolézt celé Toulovcovy maštale a ještě nalézt malovaný putovní kamínek. U babičky si mamka dopřála odměnu v podobě poctivého babičkovského štrúdlu a byla hepy jak dva grepy. 😊
Ta barva nebe!! Sneste mi ji! Chci z neboviny ušít šaty! 😍
Nesmím také zapomenout na objíždění hřbitovů a kladení tzv. dušiček. Mamka dušičky vyráběla z toho chvojí, o kterém jsem psala, babička koupila v květinářství. Den památky zesnulých byl pro nás dnem vzpomínek na naše milované zemřelé a také dnem, kdy jsme se setkali s našimi příbuznými, které nemám šanci během roku vidět. Je to milé, jak se všichni v tento čas sjíždí, obejdou hřbitovy, položí věnečky a kytice a zastaví se na besedu u svých známých. Také jsme s mamkou a s babičkou zajely na hřbitov, kde je pochována maminka a ostatní blízcí příbuzní mé babičky a stavily se na návštěvě u babičky bratra, mého strejdy. Bylo to moc hezké, už jsem u nich nebyla na návštěvě ani nepamatuji a jejich domeček se dost změnil. Porovnávala jsem v mysli to, co jsem viděla s tím, co jsem si pamatovala z dětství, kdy se na návštěvy jezdívalo mnohem častěji. Celý zbytek dne se pak nesl v příjemné melancholicky nostalgické náladě. 😊
V neděli mne mamka vezla na vlak do České Třebové. Jely jsme o několik hodin dřív. Ráno jsme se stavily opět na hřbitově a posbíraly převrácené květináče, které nemilosrdně svalil vichr den před tím. V České Třebové se to zvrhlo trošku v nákupní horečku. Mamka už prý dlouho nikde nebyla a tak jsme prošly celé tamní Tesco a mamka to rozjela u výprodejů podzimních dekorací do domu a výprodejů květin na hroby. Ještě před týdnem ty věci stály mnohonásobě víc a teď je doslova za pár korun prodávali, aby se jich zbavili a měli místo pro vánoční sezónu. Koupila jsem si tam dvě hřbitovní květiny a usmyslela si, že si z nich vyrobím květiny do vlasů. Zní to vtipně, co? Jenže mně se tak líbily! A tak ráda nosím květiny ve vlasech! V Kiku jsem si pak dokoupila spony do vlasů a na ně květinky přilepila – za pár kaček tolik radosti. 💛 Stavily jsme se ještě v Orion domácích potřebách a Takku a pak honem frčely na vlakové nádraží, aby mi nefrnkl vlak do Prahy. Měla jsem ho předem objednaný, takže se nedalo jet jiným. Málem nás kleplo, když u mého vlaku naskočilo na světelné tabuli 35minutové zpoždění. Tohle zpoždění se dostalo nakonec na 150 minut! Bylo to fakt šílené. Někde na Moravě někdo skočil pod vlak a tak vlaky nejezdily přes dvě hodiny. Měly jsme velké štěstí v tom, že na nádraží v České Třebové je velký starý klavír plný knih – místo kláves a všude po něm jsou knihy zdarma k rozebrání a tentokrát byl ten klavír knihami doslova zavalený! Dobrou hodinku jsme strávily probíráním knížek a hledáním knižních pokladů a tak se nám čekání na zpožděný vlak příjemně zkrátilo. Vybrala jsem si tři knížky – Poslední mohykán, Ženojed a Šarlatové písmeno. Čtení o indiánech miluju, takže mohykán byla jasná volba. Ženojed měl megaboží název a doma jsem se dočetla, že půjde o román inspirovaný mým oblíbeným Guy De Maupassantem (juchůůů!). Šarlatové písmeno mě zaujalo především svým názvem, což asi chápete. Mamka mi hned hlásila, že to bylo zfilmované a měla pravdu! Kniha má na internetu velice pozitivní hodnocení, takže se nemůžu dočkat, až se do ní začtu.
Hotovooooo, za pár minut rozkvetlé vlasové ozdůbky na světě. 😍
Vlak na Prahu přijel řádně přeplněný. Měla jsem místenku a ke svému místu jsem se těžce dostávala, páč lidé stáli v uličkách a jako tataři hlavně při krajích a nepostupovali dál do vlaku, takže lidé nastupující do vlaku neměli v podstatě kam nastupovat a nevěděli, do dělat. Vzduch byl vydýchaný, člověk na člověku, pořád jsem musela zvedat tašky, aby mohli projít ti, co se zase probojovávali na vlakový hajzlík… Do Prahy jsem dorazila na pátou hodinu odpolední a aby toho nebylo málo, tak nejezdilo metro. S morčetem, batohem a velkou naditou taškou na kolech jsem se vydrápala do schodů ven před vlakáč a naskočila na náhradní autobusovou dopravu. Na byt jsem se dostala až po šesté hodině a konečně si dopřála oběd. Já už pomalu umírala hlady! Jak to hovězí na houbách ze sklenice od maminky bodlo! 😋 Hřály mě u srdce ty mé knihopoklady, co jsem v knihobudkoklavíru ukořistila… Mých 9 dní dovolené tedy trošičku pokazil den poslední odjezdový, ale i ten měl své hezké momenty. Další vlaková jízda mě čeká až na Vánoce – a to povezu všechny dárky, jééémine, to zase bude! 😂