Pochod Pičín-Řitka 2021 budeeee! Měla jsem oooohromnou radost, když jsem se tu šťastnou novinu dozvěděla na Facebooku ze stránek samotného pochodu. Tahle skvělá akce totiž v roce 2020 vůbec neproběhla kvůli covidovým opatřením a v červnu 2021 ohlášený termín zrušili a přesunuli na neurčito rovněž kvůli zákazům spojených s covidem. Jaké bylo překvapení, když se na FB stránce najednou objevilo ohlášení pochodu na 11. září 2021! Bylo to tedy dost na poslední chvíli, ale i tak jsem si byla jistá, že pochod nesmím zmeškat.
Tenhle skvělej pochod jsem šla už v roce 2019 se svou tehdejší spolubydlící E., kterou jsem znala velmi krátce a se kterou se naše cesta záhy velmi brzo rozpojila po tom, co se odstěhovala zpět do Mostu. Ten den bylo úžasné a velmi velmi velmi horké počasí, takže z nás lilo hned po ujití prvních 100 m. Za zadkem jsme měly neustále bouřku, které jsme ovšem krásně utekly a nic nás nezmáchalo. V roce 2019 se pochodu zúčastnilo na 500 lidí, což pořadatelé hodnotili jako velký úspěch a i nám se šlo zvesela, protože se neustále něco dělo. Když jde tolik lidí, tak není zkrátka nouze o srandu. S E. jsme lehce zabloudily a pochod jsme si o pár kilásků protáhly, E. se ovšem ukázala jako velmi pozitivně naladěná osoba, která nakonec měla z prodloužení trasy ještě radost, protože viděla navíc pěknou hájenku. Jooo, jinej spolupochodník by mě za tohle zabloudění asi zabil, ale E. byla ještě nadšená. 😂 Tehdá jsme dorazily snad úplně poslední a dostaly v cíli krásné dárečky v podobě batůžku na šňůrky a hezkých placek s motivy měst/vesnic Kytín, Dobříš, Pičín a Řitka.
A jak to bylo v roce 2021?
Jak už jsem výše psala, pochod nečekaně ohlásili v srpnu a měl být už 11. září. S kým já půjdu? Nej túrokamka B. čeká mimíska, takže aby se mnou šla přes 32 kiláků neexistovalo. Druhá super kamka na túry J. se mi přestěhovala daleko do Plzně a zrovna se zamilovaná oddává randění, takže to taky neexistovalo. Ještě jsem přemýšlela nad jedním člověkem, ale i ten mne tak trochu zradil (spíš i svým následným chováním zklamal) a už se pro jistotu neozval, byť jsem do poslední chvíle věřila, že jo. Na moment jsem si říkala, že snad půjdu úplně sama, páč pochod v roce 2019 šlo 500 lidí a nebyla nouze o to, někoho potkat. Nakonec jsem ale na poslední chvíli hodila post do jedné FB skupiny pro aktivní nezadané/singles a rovnou i do fóra na webu Vinted. Ozvala se mi spousta lidí, vesměs chlapi, ale když jsem otevírala zprávy, tak byly plné básniček nebo nabídek na točení videí… no prostě nesmysly. Když hledám někoho na pochod, tak mě zajímá jen ten pochod a fakt nechci mít vzkazník plný blbůstek. Nic proti romantice, básničky jsou fajn, ale ne jako odpověď na nabídku pochodu. 😃
Nakonec se mi ozvaly 2 holčiny, co dle fotky vypadaly fakt sympaticky a i mile napsaly – ne takové to „ahoj“ a nic, ale šly rovnou k věci – že by prostě rády šly. Tak jsem je kontaktovala zpět, domluvily jme se na srazu na Smícháči v 8:15 a já jen doufala, že na ně bude spoleh a fakt tam dorazí. Nervozitu jsem nepociťovala žádnou, já ráda poznávám nové lidi a byla jsem si jistá, že tohle bude prostě celé fajn a na pohodu. 😊
Večer jsem si ještě honem připravila cuketové a ovesné placky s sebou do krabičky, napakovala batoh vším potřebným a uháněla spát, páč jsem vstávala už v 6:30.
Ráno krásně svítilo slunko, což mě mile potěšilo. Ten den měly dorazit dle předpovědi bouřky, ale až kolem páté hodiny odpoledne. Běžela jsem pěšky na bus a ten mě odvezl přímo na Smícháč. Na místo jsem dorazila první a slečny tam ještě nebyly. Načež jsem zjistila, že stojím na blbé zastávce a M. už dávno stojí na té správné, hned jak se naše pohledy střetly, už jsme šly k sobě, páč jsme na základě FB fotek věděly, že to budeme my, kdo se tak na blind domluvil na pochodu. Vzápětí dorazila i K., takže jsme se seznámily ještě s třetí pochodnicí a mohly vyrazit busem, co za chvilku na zastávku přijel. Když jsme nastupovaly, tak jedna slečna před námi ve frontě omdlela a M. ji běžela velice pohotově pomoct. Úžasná reakce a smekám před ní ještě teď! Slečna si pak sedla dopředu k řidiči, takže byla trochu pod dohledem, kdyby se jí udělalo znovu nevolno.
Cestou busem do Řitky jsme si s holkami povídaly. M. není přímo z Prahy, ale musela na Smícháč dojet až z nějaké zapražské vesničky. To K. je žižkovanka, takže dojezd měla o něco pohodlnější. V Řitce s námi skoro nikdo nevystoupil, což byl oproti předloňsku rozdíl – to jelo opravdu hodně lidí na samotný pochod. Už to věštilo, že účast na pochodu asi nebude valná. Při hledání řitecké návsi jsem se moc neosvědčila, protože bych bývala přešla odbočku, čemuž jsme se pak smály a rázem jsem přišla o pověst dobré vůdkyně a směruudavačky. 😂 Na návsi už Řiťané (jak jinak říct obyvatelům Řitky? 😂) připravovali občerstvení pro pochodníky a nafukovali skákací hrad. V Řitce měl pochod totiž končit. My čekaly na svozový bus do Pičína, kde naopak pochod začínal. Tohle se mi na pochodu Pičín-Řitka neskutečně líbí – že zajistí i svoz pro nás, co nemáme auťák a do Pičína bychom se dostávali daleko složitěji. Když to řeknu tak, jak to fakt je, tak… spoje z Prahy do Pičína jsou fakt na piču. 😂😂😂
Autobus přijel o cca 12 min později a spolu s námi nastoupil jen jeden pár s hafanem a cyklista a vyrazili jsme. Budilo to ve mně otazníky. Předloni jel bus skoro plný, japato, že dnes nikdo nejede??? Do Pičína jsme dofrčely až na desátou hodinu, přičemž zápis na pochod byl do 10:30. U tamějších důchodkyň jsme se zapsaly na pochod, zaplatily startovné 100 Kč a s úsměvem vyrazily. I když jsme šly dost svižně, pár s pejskem nám brzo zmizel z dohledu, ti snad měli v prdýlkách vrtule! 😂 S holkama jsme si udělaly selfíčko u značky s nápisem Pičín a pak už jen metly. Musím říct, že oproti holkám jsem dost plandala – tj. sotva jim stíhala. Ale vůbec si nestěžuju, však to moje nohy a prdel už potřebovaly! Není nic lepšího, než celý den pochodovat a dát lenivému tělu co proto.
Cesta ubíhala dost rychle a možná je to i tím, že jsme si fajnově povídaly. K. se ukázala jako náruživá houbařka a pořád nám zabíhala porůznu do lesa a sbírala praváčky a podhoubáčky. Naladila nás svým povídáním na houbovou polévku, kterou si chtěla z nasbíraných houbiček udělat. Hmmmmm, kulajda! Hned jsem na ni dostala při pochodování chuť. Jenže, co se nestalo… K. něco při jejím houbaření štíplo do lýtka a noha jí během cesty pořádně natekla. Všechna čest, dokázala s tím dojít až do cíle, nicméně vůbec jsem jí to nezáviděla.
Taková zajímavůstka po cestě. 😊
Ačkoliv byla trasa pochodu výborně značená papírovými šipkami i šipkami nakreslenými na zemi, tak jsme se cca 3 km před Kytínem lehce ztratily. K. naskenovala přes QR kód mapu pochodu do mobilu a šla dle ní, jenže mapa nám ukazovala, že máme sejít z cesty a dostat se na nějakou, co vedla pod námi. No tak jsme s M. poslechly K. a šly přes les za ní. Přitom jsem si větví odřela pořádně nohu, až mi začaly vytékat krůpějky krve, ale ani jsem necekla. Každopádně ten velký škrábanec na holeni mám stále, snad brzo zmizí a nebudu s ním muset žít další týden – přeci jen ta poškrábaná noha nevypadá dobře, když si vezmu třeba sukni. 🙈 Mapa QR kódu nás sice do Kytína opravdu dovedla, nicméně jsme šly nějakou neoficiální cestou, protože jsme až do dané vesnice nepotkaly jedinou papírovou nebo nakreslenou šipku.
V Kytíně mají prďácký pivovárek a byť nejsem pivař, tak musím říct, že je to tam fakt skvělé a že pivo, co nám načepovali bylo vynikající. Já s K. jsme si objednaly granátové pivo a M. si dala nějakou speciální dvanáctku. Najednou koukáme a… v menu pro sobotní den byla kulajda! Jakou radost nám to udělalo! Hned jsme si ji objednaly a náležitě vychutnaly. V pivovaru nám také dali další razítko do pochodové kartičky, aby pak kontrola v cíli věděla, že jsme nepodváděly a vyznačenými body opravdu prošly.
Po kytínském občerstvení jsme zase vyrazily. Pivo mi trochu stouplo do hlavy, takže se mi motal celý celičký svět a jak je u mě zvykem, začala jsem se smát víc než obvykle. No jo, se mnou zkrátka zamává i jedno blbý pivo. 😂 Cestou jsme se u jednoho domečku občerstvily pravou českou švestkou. Tím nemyslím slivovici, ale opravdu švestku švestkovatou. Před domkem stál totiž stoleček s mísou plnou švestek a celé to vypadalo tak, že je to připravené pro nás pochodníky, abychom si zobli. No tak jsme si s holkama zobly a se švestkou v puse metly do kopečka směr klášter Skalka.
Na Skalce bylo i malé občerstvení a zrovna tam probíhalo i nějaké hudební country vystoupení. K. si koupila kafíčko a pustila se do dortíku a hrozno vínka, co měla s sebou a M. si užívala párek v rohlíku. Já jsem si vytáhla svoje cuketový a ovesný placičky a takhle jsme si tam pěkně chvilku hodovaly. Na Skalce je to moc hezké – obzvlášť křížová cesta vedoucí k poustevně.
Pak už se šlo opravdu do finále – blížila se vesnice Řitka a také začínalo pomalu ubývat světla, protože sluníčko už chtělo jít také spát. Rozebíraly jsme znamení zvěrokruhu i problémy se sháněním plavek a další holčičí pičičiny a uzobávaly zralé ostružiny. M. lamentovala, že má smůlu na kyselé, já ji popichovala, že mám samé sladké. Jo, to je holt o štěstí. 😂 Nakonec jsme dorazily do Řitky a musely jsme konstatovat, že je to fakt pořádná vesnice. Trasa pochodu nás protáhla snad skoro celou vsí, kde je teda jeden moderní domeček s luxusní károu zaparkovanou před vchodem vedle druhého. Řitka není žádná řiťka, tam je asi sen bydlet, když toužíte mít Prahu na dostřel a zároveň nežit v panelákové králíkárně bez zeleně.
Aaaa konečně! Cíííl! Přišel jako na zavolanou, protože M. už dle jejích slov „dost cítila nohy“ a K. chuděra statečně mašírovala i přes nateklé a bolestivé lýtko. V cíli jsme předložily kartičky s razítky a dostaly dárečky. Letos jsme v tematické papírové tašce našly plastový kelímek na pití, placku na batoh a propisku. Moc milé! Však na většině pochodů dostanete jen odznáček nebo diplomek. Daly jsme si každá malou vítěznou Plzničku a K. se odměnila párkem v rohlíku. No a pak jsme vyrazily směr hlavní silnice, kde jsme za pár minutek naskočily na bus do Prahy. Ten přijel skoro plný a na mě už nevyzbylo místo, protože jsem si nechtěla jít sednout na druhou stranu busu od holek. Však nás dělily poslední minuty od rozloučení a chtěla jsem si s nimi ještě povídat, byť autobus hřměl a s respirátory na pusinách se mluví hodně špatně. Na Smícháči jsme se rozloučily, domluvily, že spolu ještě někdy něco podnikneme a každá jsme naskočila za svůj bus nebo metro.
No a co doma? Já se vám musím přiznat… sice furt chodím, procházkuju, túruju, ale tahle (nakonec celkem 35km) pochodotúrka mi nějak dala zabrat a následující dny jsem se pomalu plazila. 😂😂😂 Joo natažený svaly uměj pořádně zabolet. Nicméně bylo dost znát, že tělu to prospělo a že se vše luxusně zpevnilo. Chodit takový pochod každý víkend, tak má člověk postavičku ham ham! 😄 Jednu nevýhodu to ale má – přijdete o ponožky… kdykoliv jdu víc jak 20 km, tak se vrátím se sluníčkama na patách, byť jsem si ráno vzala upa nové fusky rovnou z balíčku. Už aby byl Ježíšek a naježil mi novej balík fuseklí! 😂😂😂
