Hurá, zejtra už bude víkend! 😍 Probudila jsem se do pátečního rána s nadšením a s tím, že už mě od naprostého volna dělí jen 8 pracovních hodin. Den se jako obyčejně vlekl a mozek už nechtěl moc spolupracovat – ať už skutečným vyčerpáním nebo simulováním vyčerpání vinou podvědomí, které už jelo na lajně víkendu. Pracuju, pracuju a najednou se pokojem ozvala známá Facebooková znělka oznamující, že mi někdo napsal nebo mě někde označil. Mé JÁ honem ožilo, protože si uvědomilo, že vlastně existuje Facebook, ráj prokrastinace, a že cinknutí zprávy je takovou dovolenkou a povolenkou k tomu, dopřát si aspoň 5 minut Facebookového zevlování. 😂
Hned jsem tedy na FB vlezla a co nevidím… Výstaviště Holešovice mě údajně označilo v příspěvku. Matně jsem si v mysli vybavila, že jsem se vlastně před časem zúčastnila FB soutěže, kterou pořádalo právě holešovické Výstaviště. Že bych vyhrála??? Honem jsem na upozornění klikla a před očima se mi objevily komentáře oznamující výhru. Joooo, já vyhrááála! V tu chvíli jsem se zarazila. Co jsem to vlastně vyhrála? Přečetla jsem si znovu soutěžní příspěvek a panečku, já vyhrála vstupenky na představení! Honem jsem šla Googlit, abych zjistila více. Mělo jít o vystoupení Magická fontána pořádané právě na pražském Výstavišti. Stránky samotného představení s krásnými fotografiemi, videosekvencemi a pěknou prezentací mě hned utvrdily v tom, že vystoupení to bude úžasné! A pak mi sjely oči na cenu lístku… 1100 Kč za jeden? Ty bláho, já vyhrála lístky za 2200 Kč, to je prostě pecka!
Nikdy by mě nenapadlo na moderní taneční představení jít, o to víc vděčím úžasné vstupenkové výhře, díky které jsem mohla vidět něco, co by mi jinak uteklo. Shodly jsme se se spolubydlou, že dát tyhle peníze za koncík nám problém nedělá, ale jít na taneční představení? To by mě prostě samotnou nenapadlo.
Výstavišti jsem odepsala a za chvíli mi na email dorazily 2 parádní vstupenky a popřání, ať si akci užiju. No jo, kdo ale půjde se mnou? Morčině Brusince by se to asi nelíbilo, ta je nejspokojenější u jesliček se senem. 😁 Psala jsem tedy kámošce, zda-li by šla? Odpovědí mi bylo, že je z Prahy odjetá v Jeseníkách. Psala jsem tedy dalším přátelům a i ti mi dali košem – první den menstruace, grilovačka, rodinná sešlost, „bohužel nemůžu“… Chvilku jsem si říkala, jestli s sebou prostě nevzít někoho random z internetu – napsat do nějaké FB skupiny a vzít prvního člověka, co by projevil zájem. Nakonec jsem ale lístek nabídla své nové spolubydlící D. a ta byla po zhlédnutí ukázek vystoupení okamžitě nadšená a pro! Jupííí, tak přece někdo se našel, kdo mi nedal košem. On v tom byl totiž jeden zádrhel – já lístky vyhrála v pátek v poledne a vystoupení bylo v sobotu večer. Jak to bývá, většina lidí už měla na víkend plány.
S D. jsme se domluvily, že vyrazíme už v 18 h a dáme si cca hodinovou procházku parkem Stromovka, kde jsme ještě ani jedna pořádně nebyla. Já jen jednou krátce na začátku parku a D. nikdy, protože je tu čerstvě přistěhovaná z SK kvůli stáži.
Ráno jsem si udělala svoji královskou vajíčkovou snídani, upravila se a vyrazila na procházku. Já bych totiž bez víkendové prochajdy asi umřela, je to můj zvyk milovanej. Nádherně svítilo sluníčko a bylo úžasně teplo. Šla jsem stezkou kolem Hamerského rybníku a co to nevidím… na zemi velký zahradní šnek! Chuďátko nestihlo v noci dolézt do stínu a zůstalo schoulené uprostřed frekventované stezky, kde se každou chvílí prohání cyklisté a prochází nadšení procházkovači a procházkovačky. Ten šnek byl šnekem Štěstěny, že ho dosud nikdo nerozdupl. Honem jsem ho vzala do ruky. Bylo vidět, že ještě hodina na suchém horkém asfaltu by ho stála život. Šla jsem s ním asi půl kiláku, než jsem došla do parku s trávou a křovisky a donesla ho mimo frekventovanější oblast do rosou smáčené trávy. Šneku, snad jsi tam šťastný a snad jsi tu předchozí výheň na asfaltu rozchodil. Teda… spíš rozlezl. 😂
Kolem Hammerského rybníku jsem nešla náhodou. Chodím se tam dívat na labutě. Letos se „urodilo“ snad 7 mláďat labutí a už jsou z nich pořááádné labuťačky, byť stále sivě zbarvené. Jedna byla vylezlá na břehu a překvapilo mě, jak výstražně syčela na procházejícího jorkšírka. Co mě ale zarazilo ještě víc, bylo to, že panička jorkšírka klidně bez hnutí brvy nechala pejska v těsné blízkosti kolem té obrovské a hrůzu pouštějící labutě projít, aniž by ho na vodítku přitáhla k sobě. Pejsek byl zjevně flegmouš a odevzdaně ťapkal s očima sklopenýma dolů zadumán snad do svých psích myšlenek, aniž by na labuť jakkoli reagoval. Každou chvílí jsem čekala útok a bylo mi jasné, že minipejsek by tedy nevyhrál. Naštěstí se labuť nakonec nerozhoupala a paní s pejskem nechala odejít.
Dorazila jsem do Zahradního města a stavila se v tamním sekáčku. Zrovna byly slevy a i přes přísný zákaz si cokoliv kupovat (dala jsem si ho sama, už nemám místo ve skříni 😂) jsem to zase rozjela. Malinově červené šortky do pasu? Musí být mé! Khaki sportovní šortky Mexx s parádními kapsami na suché zipsy? Musí být mé! Příjemné teplákové khaki šortky ještě s visačkou z původního obchodu, kde se neprodaly? Musí být mé! No a takhle jsem si ještě do kabinky vzala dvoje šaty, tílko a halenku a… všechno se mi to na mě tak líbilo (😂😂😂), že jsem si to taky všechno koupila. Ale bylo to výhodné, však sekáč že – za tu kupu krásných věcí jsem dala celkem 3 stovky. Za 3 stovky bych si koupila v normál obchodě max ty jedny šortky nebo ani to ne. Ať žijí sekáče! 😄
Šortkové úlovky! A k nim ještě dvoje šaty, tílko a halenku… no já to zas rozjela v tom sekáči! 😂
Kvůli představení jsem musela jít na antigenní testy, aby mě vůbec pustili dovnitř. Objednala jsem se den předem, jak to vyžadovali na stránkách. Dosud jsem na testech byla jen jednou a tam mi je teda paní provedla tak nešetrně, že jsem krvácela ještě dvě hodiny po testech. Taky mě dost zarazila, že mi tu tyčinku nejdřív dala do pusy a pak oslintanou vrazila ještě do nosu. Asi dvojí pojistka, aby se na ten covid fakt kdyžtak přišlo 😂😂😂 To na těch sobotních testech to byl ovšem velký rozdíl! Chodilo se dovnitř na výzvu paní před budkou, uvnitř si vše poctivě sepsalo a po velmi jemném provedení testu z nosní dírky mi vrazili papír s potvrzením negativního výsledku fyzicky do ruky – žádná SMS jako po prvních testech, ale poctivej kus papíru.
Cestou jsem se stavila ještě v Takko obchodě, kam mě nalákaly slevové tabule. Nechtěla jsem si nic kupovat (😂😂😂😂), prostě jsem jen po dlouhém čase, kdy jsem se vůbec do obchodu s oblečením nedostala, chtěla očíhnout nabídku a trochu potěšit oči. Jenže slevy byly opravdu výhodné a… já na ramínku objevila úžasné šortky do pasu s potiskem monster a dalších džunglekvětin. No jako kytkomaniačka jsem je musela mít! Zkusila jsem si je a seděly suprově a navíc ušité z extra příjemné džínoviny. A víte kolik stály? 80 kaček z původních snad 400 Kč… Joo, koupit si je za původní cenu a pak je vidět na ramínku za osmde, tak si trhám vlasy. 😂 Dalším megaúlovkem bylo bavlněný tríčo s AC/DC potiskem zlevněné jen na stodvacetdevět kaček z 359 Kč! Mazec jako. Stejně jako monsterové šortky jsem ho tam nemohla nechat. AC/DC mám hrozně ráda, takže jsem s tríčem fofrovala k pokladně a už ho mám pěkně na čestném místě vedle trička s Elvisem, Guns N Roses a The Doors. Zalezla jsem ještě do Normy, kde jsem pořídila nový ubrus na kuchyňský stůl s roztomilým potiskem v podobě ptáčků, retro kola, květin… a vydala se cestou domů.
Ooooo, za 129??? Blázen tooo, kdo neber tooo 👏👏👏 Ještě by mohli přijet udělat koncík a ještě bych na něj mohla taky vyhrát vstupenky a bylo by to všechno mega dokonalý 😂😂😂
Jdu, jdu… a co to nevidím! Na rozpáleném asfaltu zase další šnek! Šneci, jste se ten den nějak zbláznili ne?! Opět na frekventovaném místě a opět poloumírající. Čapla jsem ho a odnesla ho zase do dalšího parku, který byl nejblíž, protože odhodit ho jen vedle chodníku by mu asi nepomohlo. Snad i tys to šneku rozchodil… teda rozlezl. 😂
No a doma už jsem si jen sbalila saky paky a mohlo se jet na představení. Cesta do Holešek nám trvala skoro 45 minut, tak jsme si aspoň stihly pokecat. K Výstavišti jsme došly pěšky a pokračovaly do Stromovky. Už bylo po 19. hodině, takže se smrákalo. Překvapilo mě, jak to ve Stromovce žije i takhle večer – všude bylo kvanta lidí, takže jsme se nemusely bát, že nás tam někdo bez povšimnutí zamorduje. Když jsme došly k vodním nádržím, zrovna zapadalo sluníčko a… bylo to prostě nádherné. Poslední sluneční paprsky se dotýkaly vodní hladiny, stromům díky zapadajícímu slunku chytily lístky zlatavý odstín. Jelikož byl konec srpna, připadala mi tamější atmosféra už lehce podzimní a k dokonalosti chyběly snad jen ty labutě na jezírku.
Dokonale zelená, jako voda v bazénu letos u našich, co omylem vypnuli čerpadlo a zjistili to po měsíci. 😂😂😂
Když už se celkem dost zešeřilo, šly jsme hledat fontánu, kde se měla akce konat. Jelikož jsem tam nikdy nebyla, tak jsem vůbec netušila, kam jít. Celá fontána byla ohrazená kovovými zátarasy, aby se tam nikdo bez lístku nedostal. Obešly jsme s D. v podstatě celý areál a samozřejmě jsme se vydaly opačným směrem, takže jsme se pak notnou část vracely. Vchod jsme nakonec našly a se smíchem jsme si gratulovaly za nápad jít na místo podstatně dřív, páč jít na poslední chvíli, tak už je představení v plném proudu a my stále nevíme, jak se na něj dostat. 😂
Před vchodu stál informační stánek, kde se mohly udělat anticovid testy – to kdybych bejvala věděla, tak jsem si je nechala udělat přímo na místě. Paní jsem se ještě stihla zeptat, jestli jsou tam někde záchody a ta se smíchem ukázala rukou, že vpravo. No víte co… my ženský… my prostě musíme mít jistotu, že tam ten záchod je. 😂😂😂 S D. jsme obsadily cca 4. lavici od pódia uprostřed, která byla nezastřešená. Za námi byla ještě jedna lavice, pak byl průchozí prostor a pak zastřešená tribuna. D. si myslela, že by možná bylo lepší sedět na tribuně, abychom dobře viděly všechny efekty, já jsem ale namítala, že ta rezervéčka na lavici za námi určo znamenají, že tam jsou ta nejlepší místa, takže my hned pod nimi budeme mít neméně dobrý výhled. No nakonec jsme na lavici zůstaly a zpětně musím říct, že výhled byl parádní, takže jsme chybu určitě neudělaly.
Postupně se všechna volná místa zaplnila. I mě překvapilo, kolik přišlo lidí!
Show začala po deváté hodině, když se pořádně setmělo – to bylo potřebné, aby vynikly světelné efekty a fontána. Představení bylo taneční a bez slov, veškeré vyjádření herců-tanečníků probíhalo skrze tanec, který doprovázela hudba, světelné a ohňové efekty a samozřejmě úžasná fontána. První část představení ukazovala, jak lidé objevili oheň a poznali, že jim dává světlo v nočních hodinách. Na pódium se nejprve seběhli pračlověci, pak staří Egypťané… a takto se pokračovalo po dekádách až k 19. století. To už byla druhá polovina představení a konečně se před námi objevil František Křižík – vynálezce obloukové lampy, díky které odstartovalo osvětlování měst. Jedním z vynálezů Křižíka byla mimochodem i světelná fontána, kterou představil veřejnosti v roce 1891 a která hrála v představení Magická fontána hlavní roli.
Představení postupně umělecky poodhalilo Křižíkův život a práci. Geniální vynálezce se po pódiu proháněl nejen s obřími papíry plnými črtů a poznámek, ale také s ladnou tanečnicí. My diváci jsme nebyli ochuzeni o pořádné zvedačky skoro jako v Hříšném tanci a nevěděli jsme, co obdivovat víc – jestli úžasně nasvětlenou fontánu nebo ladně tančící pár.
Celé vystoupení byl vedeno ve stylu moderního cirkusu, takže nebyla nouze ani o lehkou akrobacii a zajímavou ohňovou show, která dokonale kontrastovala s vodním živlem tryskajícím z impozantní Křižíkovy fontány. Povím vám, vždy když spustila fontána a tryskala k černé obloze plné hvězd, obklopila nás pořádná zima. Vůbec by mě nenapadlo, že voda z fontány dokáže tak moc ochladit vzduch! Ještě, že bylo i dost ohňových částí vystoupení. Vždycky, když na nás vypustili ohně, hned bylo po zimě a parádně jsme se s D. ohřály. 😂
Co se mi moooc líbilo, tak to byla živá hudba. Ano, z repráků tam sršela podkladová nahraná hudba někde ve studiu, ale nad pódiem a fontánou byla parta bubeníků, která celé vystoupení doprovázela bubnováním skvěle korespondujícím s tím, co se na pódiu opravdu zrovna odehrávalo. Ještě, že jsem se rytmu bubnování zcela neoddala, jinak se mohlo stát, že bych na to pódium vyskočila taky a šla si zatrsat s pravěkými lovci mamutů. 😂😂😂 Každopádně nohy mi cukaly pěkně, já jak slyším něco rytmického a zapomenu na to, kde jsem, tak mám tendenci začít skotačit do rytmu. 😂😂😂 V jeden moment také přišla dáma s violoncellem (samotná hudebnice Terezie Kovalová) a všechny oslnila krásnou hrou na tento úžasný hudební nástroj.
A co následovalo po poslední grandiózní scéně vystoupení? Pořádný potlesk ve stoje, však si ho všichni umělci náležitě zasloužili. Představení se ten den hrálo naposledy, tedy šlo o derniéru a s umělci probíhalo pořádné loučení. Všem se děkovalo, fotilo se ve velkém a rozdávaly se květiny.
S D. jsme se shodly, že vystoupení bylo opravdu skvělé a byly jsme rády, že jsme se mohly zúčastnit – že nám pan Osud dohodil výhru v soutěži a že jsme se my dvě domluvily a šly nakonec spolu. Však jsem D. ještě pořádně neznala a společný zážitek je vždy sbližující. Nejvíc mě rozesmála, když mi povídala, že jak vystoupil na pódium Křižík, tak hned věděla, že se mi ten týpek bude líbit – že je to úplně můj typ. Se smíchem jsem kejvala, zná mě dobře ta holka za tak krátkou chvíli, co se známe! 😂😂😂
Domů jsme zase frčely metrem a na Chodově čekaly na bus. Naštěstí jsme nemusely čekat dlouho, měl jet hned za 10 min, což bylo neskutečné štěstí, protože v noci nám jezdívá jen jeden za hodinu. Původně jsem D. strašila, že naskočíme na jiný bus a necháme se dovézt na jinou blízkou zastávku s tím, že pak půjdeme kilák přes neosvětlený park (jooo, tam by se obloukové lampy hodily 😂 nebo aspoň louč do ruky) zkratkou, protože se mi tam hodinu nechtělo čekat na ten náš bus, co jezdí na zastávku blíž k místu našeho bydliště. Na D. ale bylo vidět, že se bojí a já ji dál kamarádsky popichovala, že čeho, když jsem ozbrojená a navíc svítí Měsíc. 😂 Jen co jsme ovšem vylezly na Chodově, hned mě nápad jet busem na jinou zastávku a dojít to dom přes neosvětlený „park“ (ono je to spíš zarostlé rumiště), přešel. Přímo nad schody metra byli dva opilí pobudové, kdy si jeden, jen co nás zmerčil, začal sundávat kalhoty. Uhnuly jsme obě intuitivně zrakem a za doprovodu výkřiků toho chlapa přešly do bus zastávky a doufaly, že těch 10 min čekání na bus uteče hodně rychle. Mezitím přijel jiný bus, do kterého nastoupili i 2 týpci, co s námi byli na bus zastávce. Borci chtěli jet bez respirátorů, jenže je zmerčil řidič a začal pouštět do repráků v buse namluvenou hlášku o tom, jak si mají nasadit respirátory nebo vypadnout z vozu. Borci řvali sprostě přes celý bus, poslali chudáka řidiče kamsi, označili ho za č*ráka „co na dr*ce taky nic nemá“ a nakonec, když jim došlo, že řidič prostě neodjede, pokud si na ty hubiny něco nedaj, tak z busu vylezli. Tím hůř pro nás, protože jsme s D. ani nedutaly po tom výstupu a čekaly, že půjdou borci na nás. Ti ještě chvilku vulgárně nadávali a pak se posadili na lavičku a čekali na další bus, přičemž jeden se nás zeptal, jestli mu nedáme papírovej kapesníček. 😂 Následně přijel náš bus, takže jsme se s D. zvedly s hrůzou jsme zjistily, že ti dva týpci jdou taky nastupovat a že se bude opakovat vystoupení. Řidič si jich ovšem nevšiml a odjel i s nimi.
No a doma jsem pak vstřebávala hezké dojmy z vystoupení, mazlila Brusinku a ještě jí vypucovala o půlnoci klec a za odměnu jsem si dala kus melouna. Jooo, krásně strávená sobota! Ani chvilka nudy, tak se mi to líbí. 😇