Dovču první dva týdny v srpnu si beru každoročně – bývá nejhezčí počásko. Jela jsem zase pryč na dědinu k našim na barák hezky do vesničky. Z Prahy jsem odjížděla už ve čtvrtek, protože v pátek jsem byla objednaná k lékaři, tak abych to vše stihla. U vlaku mě vyzvedl brácha a zajeli jsme spolu ještě honem do Tesca, které bylo po cestě. Tam jsme pokoupili melouny (já bych bez nich nepřežila ani den 😂) a žampíky na druhý den k obědu a frčeli dom. Melouny jsme bohužel nechytře hodili do kufru, takže jen co jsme vyjeli, už se z kufru ozývaly rány, jak melouny lítaly do zatáček ze strany na stranu a zpět. Brácha zastavil, že je půjde „připoutat“. Trvalo mu hrozně dlouho, než otevřel kufr – až mi to bylo podezřelé a říkala jsem si, co tam proboha dělá… On se chudák bál, že mu melouny projedou, až kufr otevře, na silnici, protože zastavil do kopce. Jooo, my dva jsme fakt hlavičky 😂😂
Když jsem přijela v noci domů, otevřela dveře a v pokoji tahle spoušť… Brácha se v klidu přišel podívat a povídá mi: To máš na přivítanou. 😂 No pěkný, kočky mi rozmlátily můj krásnej květináč s reliéfem růží. To si sakra nemohly vybrat aspoň jinej? Nějakej obyčejnej? 😂 Ještě, že střepy nosej štěstí, hned mě to uklidnilo. 😂
Pokusila jsem se jít spát dřív, ale stejně to bylo po půlnoci. Ráno jsem vstávala už na sedmou a valila na kole do vedlejšího městečka k lékaři. Když jsem si lékaře odbyla, skočila jsem ještě na nákup do zverimexu, protože se mnou na dědinu odcestovala i Brusinka a neměla koupené žádné granulky. Pak jsem frčela zase na kole dom a doma se rovnou pustila do příprav na večerní oslavu. Mamka totiž slavila 50tiny a spolu s ní i přítelkyně mého strejdy. Večer měla být v kruhu rodinném grilovačka a předávání dárečků.
O to, jak jsem mamce pořizovala hlavní dárek, vás nemůžu ochudit. Mamka vyslovila přání, že by jí největší radost udělal robotický vysavač Roomba. Složili jsme se tedy na něj s babičkou, bráchou, strejdou a taťkou s tím, že ho objednám já. K objednání jsem se dostala až 13. července a upřímně vám přiznávám, že to datum ve mně vyvolalo lehký neklid. Nemám tu objednávku dokončit až čtrnáctého? Myšlenky mi hlavou lítaly… ale pak jsem si řekla, že čím dřív to bude objednáno, tím lépe a objednávku jsem vytvořila. Na vysavač jsem měla hezkou slevu a tak mě vyšel na deset tisíc, jinak stojí typ, který jsem vybrala, o něco více. Patnáctého mi přišel email s tím, že bude zásilka doručována. Poslala jsem ji na bratrovu adresu na dědinu daleko od Prahy s tím, že zásilku bratřík převezme a dárek zatím schová. Zásilku doručovala služba WeDo a povím vám – časové rozmezí doručování bylo od rána do 15 h, což je hodně nepraktické, protože nemůžete odejít. Mamka se vracívá z práce právě v 15 h a tak jsme s bráchou měli nervy, že přijede přesně v tu chvíli, kdy tam kurýr bude. No samozřejmě, že to tak bylo! Kurýr přijel v 14:58, brácha honem zásilku převzal a utíkal ji schovat domů, jenže v brance už byla přijetá mamča, která viděla, že se něco děje. Brácha mi v euforii z toho, jak to celkem dobře přišlo, namluvil vzkaz přes FB Messenger a já byla šťastná, že je vysavač doma. Chvilka radosti ovšem trvala jen asi minutu a půl. Následně mi od bratra přišla na Messengeru zpráva s tím, že v balíku žádný robotický vysavač Roomba není! Sevřelo se mi srdce a honem jsem psala, co tam tedy je? Odpovědí byla fotografie… Víte, co přišlo místo robotického vysavače za deset táců??? Víte, co bylo v té velké krabici??? DĚTSKÁ AUTODRÁHA. Já se normálně rozbrečela – jooo Mišelíno, to bylo fakt chytré objednávat třináctého července! A nastalo drama. Volala jsem honem kurýrovi, ať si to do hajzlíka okamžitě vodveze zpět a ten jen v klidu: Milá paní, to si řešte s tím eshopem, nashle. Tak jsem honem volala na zákaznickou linku, kde jsem se ovšem nikomu nedovolala a za doprovodu vyčkávajícího songu španělských kytar jen zbytečně provolávala peníze. Pak jsem eshopu psala na FB, protože jejich formulář na stránkách nefungoval… No nakonec mi na FB odpověděli s tím, že se to musí řešit jako klasická reklamace. OMG!!!! Ooou mááááj gooood!!!! Znamenalo to následující: Vytisknout reklamační listinu, vytisknout dopis s tím, co se stalo, vytisknout fakturu, vytištěná lejstra dát do balíku, znovu zabalit, odvézt na poštu, zacálovat poštovné a pak se jen modlit, že to pošta rychle doručí a obchod rychle vyřídí. Kdybych neměla ochotného bráchu a kdybychom doma neměli tiskárnu a kdyby brácha neměl řidičák a auto, tak jsme v podstatě v řiti. Ona je reklamace prostě dost složitá, jakmile nebydlíte v Praze. Posílali jsme to 16. 7. a oslava měla být už 30. 7., takže moc času na výměnu nebylo. Celou dobu jsme netušili, co se s balíkem stalo a až 28.7. pípla ráno SMS a email s tím, že bude ten den WeDo opět doručovat balík. No já byla napjatá jak šle Oldřicha Nového (nejlepší hláška mé kámošky M. mimochodem, sprostě jsem jí ji ukradla a používám už roky 😁), co dojde… Že by tentokrát poslali panenku Šušu? Kurýr přijel opět až ve 14:58… Brácha balík převzal, rozbalil a… ty voleeeee, on tam byl robotickej vysavač Roomba! Hurááá! Hurááá! Huráááá!
Brácha byl ještě tak hodnej, že mi na moji prosbu koupil při cestě z fotbalu v Albertu 20 ciderů Lišácké jablko, které má mamka strašně ráda. Vymyslela jsem si totiž, že z nich udělám velký narozeninový dort. Na tuhle bláznivinu jsem v Praze nakoupila pytel mamky nejoblíbenějších sladkostí. Prodavač, který je markoval, z toho bylo očividně v šoku, když po páse jelo tolik dobrůtek a směle se mě zeptal: To máte tolika dětí, že kupujete toliko sladkostí? Se smíchem jsem mu pověděla, že děti nemám, že to je pro maminku k narozeninám. A ten sympatický pan prodavač se pousmál a povídá: Ahááá, maminka je takový mlsoun, co? 😂😂😂
Vůbec jsem neměla tucha, jak ten dort udělat. Plán nulový, v hlavě pouze představa. Doma jsem ve stodole našla dřevotřískovou desku, kterou jsem se rozhodla použít jako takový tác, na kterém bude celý dort stát. Bylo mi jasné, že bude dort hodně těžký, takže pořádná spodní deska byla nutná. Na desku jsem dala pěkný balicí papír a na něj narovnala spodní dortové patro z ciderů. Aby držely hezky kulatý tvar, dala jsem do středu mísu a cidery postupně přilepila tavnou pistolí. Z dektury jsem vystřihla jedno větší a jedno menší kolo a stejně tak jsem udělala i z balicího papíru. Papír jsem na dekturová kola nalepila a kola nalepila na spodní patro a pak na druhé patro – stály totiž na nich další dvě dortová patra plechovek. Plechovky jsem obehnala látkovou širokou mašlí, kterou se mi podařilo sehnat ve starorůžovém odstínu jako zbytek zdobení dortu. Na dort jsem postupně tavnou pistolí nalepila všechny sladkosti a pochutiny, co jsem koupila a nahoru jsem přidělala číslovku 50, která měla po zapálení prskat. Z díla jsem měla neskutečnou radost! Z nehmotné představy nakonec vznikl suprózní ciderový narozeninový dort. Jak ho ovšem převézt k babičce na barák, kde měla oslava probíhat? Brácha navrhl, že to odvezeme autem a díky bohu za to, jinak bych to snad musela vést na dvojkoláku. Naložili jsme společně dort do kufru, ale bála jsem se, aby se cestou nezbortil. Tavná pistole sice drží dobře, ale nikdy nevíte, že jo… Pistoli jsem radši vzala s sebou a brácha mi řekl, ať jedu v kufru a dort přidržuju. A tak jsem milí vážení frčela v kufru a s bráchou jsme se za tu cestu pořádně natlemili. Babička bydlí na kopci a bráchovi zrovna vyjel v nejprudší části cyklista, takže nám to málem chcíplo a chvilku to vypadalo, že snad nevyjedeme. Když jsme dofrčeli, tlemila se i babička, protože o dortu neměla potuchy a ještě, když zjistila, že jedu v kufru, tak to byla vyloženě konečná. 😂😂😂 Dort přežil bez úhony (hmmm, dobřes to přilepila Mišelíno) a schovali jsme ho u babičky na pračku. Spolu s ním jsme dovezli i zabalený vysavač samozřejmě, však hlavním dárkem byl on.
Večer jsme se všichni sešli na grilovačku a bylo to super. Já klobásy ani grilované maso nejím, je to na mě mastné. Zlato babička mi ale připravila VIP kapra s rozmarýnem, kterého mi zabalila do alobalu, takže se mi v žádném mastném neválel a strejda mi ho takhle pěkně ugriloval. Dlouho jsme čekali na bráchu, páč byl na fotbale a nechtěli jsme dávat dárky a gratulovat bez něj, takže gratulovačka začala až kolem osmé večer. Nejdříve dostala dárky přítelkyně strejdy – myslím, že jí krásný náhrdelník z pravého zlata udělal radost. Pak přišla na řadu mamka, které jsme za zpívání Heppy brrrzdééééj přinesli dort a ten následně zapálila. Tedy nezapálila dort, ale prskající padesátku samozřejmě. Byla to fakt bžunda. Následně přišly na řadu dárky a samozřejmě vysavač, který snad udělal také velkou radost. Dárky jsem dala rovnou i bratrovi, který slavil svátek a následně narozky, tak jsem to spojila, protože ho kvůli bydlení v Praze vidím jen párkrát za rok. Nakoupila jsem mu tři kila luxusních arašídových másel s různými druhy čokolády a takové zdravé rolky ze sušeného ovoce. No bude mít, co dělat, než to sní ten náš fitnessák. 😂 Celkově to byl moc hezký večer, kdy jsme koštovali „drahé víno“, jak ho tituloval strejda, a shodli se na tom, že sice bylo drahý, ale je hnusný a líp chutnalo růžové, které jsem kdysi dostala od kamarádky M. a vzala ho na oslavičku. Oslavu jsme ukončili tím, že jsme mamce pustili na disco reprák její oblíbené Nedvědy a následně strejda vytáhl šlágr hvězdné pěchoty ze Superstar „Stávka dýdžejů“, který jsem si pak zpívala cestou domů. Je tu stávka, dýdžejů, jen ticho se valí z reprááákůůů, je tu stááávka, dýdžejůůů, jen ticho se valí k nám! I Kajlovy Lázně přestaly hrááá-a-a-at, je tu stávka dýdžejů… Pamatujete? Jooo, to byl tehdy hit… tuším, že z druhé řady Superstar? To už je dávno panečku. 😁
Další den jsme pro dárky zase přijeli autem a vše, co mamka dostala, odvozili k nám na dům. Ten den bylo opět nádherně slunečné počasí. Mamka vždycky, když přijedu, vaří hovězí na houbách, takže se ten den pustila do něj a já se těšila na obík, páč tohle jídlo… to je nebe v hubě! Po obědě se v naší vesnici konala akce Borská lávka. Přes místní koupaliště se položí fošny, které jsou místy vypodložené dušemi z kol aut, aby zůstaly plavat na hladině. Přes tuhle lávku pak soutěžící musí buď přejet na kole, převézt kámoše na trakaři nebo se na lávce utkat s takovými kyji se spolusoupeřem a shodit ho z lávky do vody. Přehlídka českých pupkatých těl to byla teda bravurní! 😁 Sranda je to pořádná, jen si občas říkám, jak je možný, že to zatím všichni přežili? Blbé ovšem je, že si vítěze nikdo nepamatuje – přirozeně si totiž pamatujete jen ty soutěžící, co na fošnu spadli rozkrokem a nabili si koule. 😂😂😂 V drtivé většině soutěží místní udatní chlapi, takže nabít si něco jiného než koule je takřka nemožné. 😂😂😂
A soubooooj! Bijte se hoši! Do té zelené vody je radost padat! 😂
Neděle bohužel celá propršela. Ale odradit jsem se nenechala a vyrazila jsem aspoň sama na prochajdu přes pole-louky-lesy. Pěkně s deštníkem a v holínkách. Z lesů se valily monumentální bílé výpary a po cestách crčely malé potůčky. Zalezla jsem na chvilku do lesa mrknout po houbách, ale nic jsem nenašla. Bohužel mi trasu trochu překazila ohrada s ovcemi, která zatarasila vstup na cestu, kterou jsem chtěla projít. Pokusila jsem se tedy ohradu obejít, jenomže jsem musela jít polem ječmene prorostlým jetelem a tím pádem jsem měla brzo pořádně mokro i v holinách, protože tak vysoké jako ten polní porost nebyly a nacrčela mi do nich voda seshora. Cestou jsem ještě vyplašila 2 chudinky srnky, co se mohly přerazit, aby v šoku co nejdříve prchly. Satisfakcí za útrapy v poli pro mě ovšem byly výborné krásně černé ostružiny, které jsem našla na okraji cesty a slušně se jimi naprala. Mňááááááám, to je taky pořádný nebe v hubě taková zralá ostružinka! 😊
Chrpěnky modrounké 😍 To jsou tak krásné kytičky! Na vlčí máčky už ale bylo pozdě, ty už byly odkvetlé.
V pondělí jsem vyrazila na kole a ufrčela na kole přes 40 kilásků (přesně to nevím, on se mi vybil tacháč 😂) opět krajinou kolem Litomyšle. Když jsem ráno vyjížděla, tak byla obloha dost posetá velkými oblaky, ale sluníčko občas vykouklo. Šlapalo se fakt krásně, protože nebylo příliš velké horko – zkrátka tak akorát na kraťásky a tílko. S sebou jsem si naštěstí vzala nepromokavou bundu a udělala jsem dobře, protože… protože jsem jela a jela a najednou koukám a místo Litomyšle byl jeden velkej bílej flek. Litomyšl totiž byla celá ponořená v hustém dešti a moje trasa vedla kolem ní. Celou dobu jsem si jen říkala: Michaloooo, ty teda zmokneš, počkej! A s vyděšeným výrazem v tváři frčela do toho bílého temna. Nakonec jsme jela v dešti cca hodinu a dalo se to, protože nepršelo moc hustě a protože jsem jela zrovna lesem, takže mě kryly větve stromů. Kousek před cílem jsem v jednom lesíku zahlédla parádní růžovky. Jelikož jsem vášnivý houbař, hodila jsem honem kolo na stojánek a běžela sbírat ty růžový krásky. Sbírám, sbírám a najednou strašná rána. Když jsem se otočila, málem mě ranila mrtvice. Kolo mi spadlo přímo na silnici a pádem se mi urazilo nejen zadní blikátko ale také plně naložený zadní košík! Nejdřív mě napadlo, že si koš budu muset nějak přivázat na záda a dojet s ním, ale nakonec jsem si vzpomněla, že mám s sebou zámek na kolo s dlouhým kabelem a právě tím kabelem jsem koš omotala a zamkla ke kolu. Naložený jsem ho měla fakt hodně, neměla bych ty věci do čeho přendat, proto jsem byla neskutečně happy jak dva grepy, že jsem to tak chytře vymyslela. Když jsem ale na kolo nasedla, zjistila jsem další věc – kolo mělo zkřivená řídítka. Sakra práce! Sesedla jsem a pokoušela se řídítka narovnat, ale bohužel jsem na to neměla sílu. Dál jsem tedy pokračovala se zkřivenými řídítky a musela jsem vypadat fakt vtipně, protože díky zkřivení jsem měla jednu ruku snad o 12 cm víc vepředu než druhou. 😂😂😂
A když už jsem u toho kola, tak u něj zůstanu. Strávila jsem totiž na něm ještě 2 dny své dovolené. Jedna jízda také přes 40 km probíhala prakticky celá v dešti. To byl teda mazec! Zezačátku to vypadalo, že bude deštík jen lehký a skončí, ale nakonec se rozpršelo hodně a pršelo až do noci. Frčela jsem v pláštěnce, ale bylo to takové to levné igelitové pončo, kde nejde ani stáhnout kapuci a které nemá rukávy. Kapuci jsem si připnula pomocí vlasových sponek, aby mi za jízdy neklouzala dozadu a šlapala a šlapala. Projíždějící auta mi cestu na kole v dešti absolutně neulehčovala a přišlo mi, že snad řidiči naschvál přidávají, aby mě ty kaluže na silnici nahodily vodou kompletně celou. Přes brýle jsem skoro nic neviděla, jak mi všude stékala voda. Co já bych dala za brejlostěrače! 😂 Jet se projet v dešti může znít dost romanticky, ale věřte, že realita je faktiš jiná. V jednu chvíli se rozpršelo tak moc, že silnicí valil potok vody a jak jsem šlapala, tak jsem si nabírala vodu do bot. Následně jsem šlapala v totálně promáčených teniskách a při každém šlápnutí na šlapku jsem cítila, jak se mi mezi prsty prolévá doslova řeka. Překvapilo mě, že jsem v tom uplakaném počasí potkala ještě další 3 odvážné cyklisty a všichni se na mě zeširoka usmívali. Nooo, já jsem se taky pak smála, když jsem se pak doma v tý pláštěnce a s mokrým ksichtem a brejlemi plnými kapek viděla v zrcadle. Ještě, že jsem si ten den neudělala žádný make up a jela napřírodno, páč jinak by domů dojel dvojník Džoukra z Batmana. 😂😂😂 Doma jsem pak s nevýslovnou radostí sundala z nohou promočené bagány a fusekle a zalezla si pod peřinu do postele s hrnkem horkého Cara. Hmmm, to byla nádhera!
A třetí projížďka byla už zase krásně slunečná. To jsem jela cíleně přímo do Litomyšle s tím, že se tam stavím do sekáčku mrknout po nějakých pěkných hadříkách – jen tak pro radost. Byla jsem takhle i loni a koupila jsem si tam za 49 kaček krásný šaty s kytičkami a špica retro džínovou košili. Sluníčko svítilo fakt božsky a přitom stále nebylo příliš velké horko, abych se zapotila. Cestou přes les u Budislavi jsem v dáli uslyšela smutně štěkat psa, na chvilku jsem sesedla a poslouchala, odkud to jde – zda tam snad není někde vyhozený. Štěkot se ale vzdaloval až zmizel a tak jsem zase nasedla a dupala dál. Do Litomyšle jsem dorazila už před 11. hodinou. Původně jsem chtěla vyjíždět až déle z domu, ale sousedovic kohout se mi postavil v blízkosti okna a už od půl šestý brutálně kokrhal v 5s intervalech, takže jsem se slovy „Čuráku jeden kohoutí, já tě snad zabijuuuu!“ vstala už v sedm, což je na mě nevídaný výkon 😂😂😂 Já sice byla naprdlá na kohouta, ale víme, jak to chodí, však to známe i z Mrazíčka: Kohouti jsou malí páni, jitřenka řídí kokrhání! 😂 Díky brzkému budíčku jsem tedy dřív vyjela a byla i dřív v Litomyšli. Tam jsem si prošla krásné náměstí s podloubím a stavila se do sekáčku Genesis. Nic pěkného jsem tam ale nevyhrábla a po vyjití na ulici jsem si všimla, že je v dalším patře ještě jeden sekáč – hrabárna Bellitex. No tak jsem se tam vydala. Vypadalo to tam dost sockovsky, ale i tak jsem tak objevila fajne kraťásky a v podstatě úplně nový svetr a celé mě to vyšlo na 70 kaček. V DMku jsem si nakoupila nějaké šampóny, páč u rodičů vždy žiju trochu jako poustevník a musím si půjčovat často od bráchy jeho pánský (mamka se o svý šampony zásadně nedělí, takže pak smrdím jako chlap 😂). Cca po 13. hodině jsem vyjela z Litomyšle a jela si krásně domů. Obloha byla úžasně modrá a výhledy na pole plná zralých klásků pšenice impozantní. Občas jsem v dálce zaslechla kombajny, ale bohužel jsem žádný na vlastní oči neviděla. A já mám zrovna kombajny tak rááááda! Ach joooo…
S mamkou jsme také vyrazily na dvě túrky. První 23km túrku jsme podnikly na pevnost Hanička v Orlických Horách. Mamka trvala na tom, že s sebou vezmeme naši 14letou fenku Tiffanku, protože ji nechtěla nechat doma. Tiffanka už je fakt stařičká, slepá na obě oči, má nemocnou kůži a špatné ouško, takže by rozhodně túrku neušla. Máme na ni ale super batoh a máme i mě a já jsem ochotná ji celý den klidně na zádech nosit. Je to dobrá posilka! 😂 Auto jsme nechaly v Ústí nad Orlicí a ještě zaběhly do Tesca – tuším že původně mamce pro koláček a skončily jsme u výprodejů hader, kdy si mamka narychlo vyzkoušela šorty a tílka a hned je brala, aby měla v čem jít další den na další túrku. No jo, je to modelka moje maminovatá. 😂 Busem jsme dojely do Rokytnice v Orlických horách a vydaly se po modré turistické značce směr Hanička s tím, že po zelené se zase do Rokytnice vrátíme. To celé jsme musely stihnout i s prohlídkou Haničky do 19 h, kdy nám měl odjíždět poslední autobus. Cesta nás vedla krásně nad celým městečkem, ale kochání se z výhledů znepříjemňovali komáři a ovádi, co tam na nás dělali nálety, protože vedle byla pastvina s dobytkem. Také nás trošku rozesmutnil takový tlustý kluk, co stál na nádraží a když uviděl našeho pejska, začal pořvávat, jak máme hnusnýho psa a jak vypadá jako zombie. Při pohledu na toho kluka jsem viděla nápadnou spojitost s Augustem Gdoulí z filmu Karlík a továrna na čokoládu. Jooo, tenhle tlustej kluk by také potřeboval dostat pořádnou lekcičku! 😁 K Haničce jsme se dostaly před 11. hodinou, ale k naší smůle byly vyprodané vstupenky a volné byly až na prohlídku ve 14 hodin! Jooo, tady se vyplatilo mít objednané lístky předem přes internet… jenže když jdete pěšky a nevíte, kdy tam dolezete, tak se nedá na konkrétní čas vstupenka koupit. Lístky jsme tedy koupily až na tu 14. h a vydaly se směrem k Anenskému vrchu na rozhlednu. Bohužel jsme tam nestihly dojít a musely se chvilku před cílem otočit a jít zase zpět, abychom zase nezmeškaly tu prohlídku. Cesta se to mohla zdát zbytečná, ale rozhodně nelituji – všude kolem v lese byly řopíky, takže jsme měly stále na co koukat a u čeho se fotit. Svým dvěma milovaným kamarádkám M. a B. jsem na Haničce koupila pohledy a známky a poslala jsem jim je s pozdravem. Prohlídka trvala přes hodinu a jestli tam někdy také pojedete, určo mějte teplé oblečení. My moc nevěděly, do čeho jdeme, takže jsme měly jen kraťasy a lehké letní bundičky. Prohlídka je totiž v podzemí a jak nám náš průvodce řekl, mají tam celoročně 8 stupňů! Já klepala kosu, pes klepal kosu… no nádhera. Ještě jsem musela mít respirátor a v té zimě se mi vlivem vydechovaného teplého vzduchu okamžitě zamlžily brýle, takže jsem z prohlídky viděla tak 10 %. 😂😂😂😂 Dozvěděly jsme se spoustu zajímavých informací, protože pan průvodce měl tamější historii dokonale zmáklou a přednášel tryskovou rychlostí, take toho stačil říct faaakt hodně. Hanička byla předválečným opevněním, které v praxi nebylo nikdy pro válečné účely využito, protože jsme nakonec proti Němcům nebojovali a pohraničí jim bez boje nechali. V komunistických dobách se pak z Haničky snažili udělat protiatomový kryt, takže je tam řada prvků a předělávek z modernější doby. Mamka šílela, páč jsme všichni šli po strašném množství schodů dolů a na konci prohlídky i nahoru a to jí nedělalo vůbec dobře. Taky naše fenka se nestačila divit, kde to je. A ještě jsem měla prý neustále za zády nějakého klučičího zákeřňáka, co do naší Tiffanky píchal prstem přes síťovinu batohu, kde ležela. To jsou dneska lidi! Ani toho psa nenechají si pořádně užít prohlídku Haničky! 😂 Po prohlídce jsme vyrazily zpátky po červené hřebenovce zvané Jiráskova cesta a následně po zelené směr Rokytnice v Orlických Horách. Potkávaly jsme opět parádní předválečné bunkry a některé byly dokonce nově opravené. Do Rokytnice jsme dolezly kolem šesté a necelou hodinku čekaly na bus, aby nás odvezl do Ústí nad Orlicí. Tam jsme se ještě stavily pro melouna a autem pokračovaly domů – v parádní bouřce, až jsem se fakt bála, jaké obří blesky lítaly po obloze.
Druhou túrku jsem opět naplánovala já a cíl byl jasný – zřícenina hradu Lanšperk. Výchozím bodem bylo znovu Ústí nad Orlicí, kde jsme nechaly auto a i s Tiffankou vyrazily z města po červené cestou Dr. J. S. Gutha Jarkovského. Čekala jsem větší romantiku, tj. nějakou pěknou polňačku a my místo toho šly pár kiláků po obyčejném tvrdém asfaltu. To by Guth čučel, co mu udělali s cestou! Po týhle asfaltoládě určo nechodil a neničil si nohy. Pro mě je teda asfalt snad nejhorším povrchem při túrách, ono to vábí, že to bude pohodlné jít si pěkně po rovném asfaltu, ale pravdou je, že z toho rychleji bolí nožky. Pak jsme ze silnice sešly a vypadalo to konečně na normální cestu, ale i ta se záhy změnila na asfaltku. Ten den nám začal deštěm, takže jedno plus asfaltka měla – nebyly jsme celé od bahna. K poledni jsme dorazily na Strážný vrch, což je tamější nejvyšší bod. Až po Strážném vrchu se konečně turistické značení stočilo mimo asfaltku a my ťapaly lesem. Les byl hodně podmáčený a tekly potůčky vody, hned jsem měla v botách parádní mokro. 😁 Nakonec jsme šly fakt totálním srázem, kde zřejmě chodí jen malinko turistů, protože cestička byla dosti úzká a zarostlá. A pak najednou… jsme vylezly u krásné Horákovy kaple. Do kapličky se dalo nahlédnout a před ní byla řada laviček, kde jsme se s mamčou a Tiffy posadily a občerstvily. S sebou jsem měla k jídlu jen balíček eidamu a chleba, protože už se mi placky nechtěly dělat. Na túře na Haničku jsem ovesné placky měla, ale na mamčině pánvičce se mi zle dělaly a dokonce jsem jednu spálila na uhel, takže jsem druhý den zvolila pohodlnou verzi v podobě „ajdamu třicítky“. 😂 U kapličky byl Mariánský pramen, který pomohl vyléčit nemocné lidi a tak jsme se s mamkou pustily do sosání zázračné vody s tím, že chceme být navždy mladé. Mamka to dotáhla ještě o level vejš, páč si zázračnou vodou natřela i prsa a vlastně všechno – kvůli zázračnému liftingu prý ha ha. 😂 Napít jsme daly samozřejmě i naší nemocné Tiffance a chlemtala vodu teda pořádně! Tak Panno Marie, prosila jsem tě už tam a prosím tě i nyní, pomoz prosím naší Tiffance a uzdrav ji! Děkuju. 💛 Poté jsme vyrazily směr zřícenina Lanšperk, kam jsme tak za necelé 2 hodinky došly. Uvítala nás sympatická vesnička Lanšperk, kde mají moc hezkou kapli Nanebevzetí Panny Marie. Určitě se k ní běžte podívat na kopeček, naskytne se vám totiž nádherný výhled na okolní krajinu. Pak už jsme lezly do kopce přímo k zřícenině hradu. Hradu se dochovala celá obvodová zeď a z druhé strany je postavena vyhlídková věž, na kterou se dá po žebříčkách zdarma vylézt dopřát svým očím vskutku úžasný výhled na Lanšperk a vzdálené kopce lesů. Chvíli po nás dorazila na Lanšperk početná rodina s velkým bílým psem, která se nám postarala o pořádný šok. Pes se jim totiž vytrhl s vodítkem z ruky a běžel na naši Tiffanku. S pořádným výkřikem hrůzy jsme ji honem s mamkou zvedly a ochránily před velkým psem, kterého si s omluvou na vodítku stahoval jeho majitel. No, dobře to dopadlo, ale lekla jsem se teda pořádně. Když máte malého pejska, máte furt jen strach, který větší na něj zaútočí. Je to hodně o bezohlednosti majitelů větších plemen, kteří je se slovy „on nic nedělá“ pouští bez vodítek na volno, byť pejsky ani pořádně nenaučili přivolat na jméno. Na památku jsem si z hradu odnesla malinký kamínek vydrolený časem z jeho zdi. Z Lanšperku jsme plánovaly jít po zelené stezce, ale mamka už toho měla dost a tak jsme nakonec zvolily trošku kratší cestu po zpevněné cyklistické stezce, která vedla kolem řeky Orlice. Povím vám, v životě mě nepoštípalo tolik komárů jako tam! To byl teda masakr! Nestačila jsem zabíjet a z téhle 21km túrky si odnesla totálně poštípané snad úplně všechno! Dokonce i za uchem mě jeden štípl! 😂
Edit: Optala jsem se ve skupině na určování rostlin a jde o Netýkavku žláznatou, jednu z našich vůbec nejvyšších bylin. Invazivní druh. Tinktura z ní pomáhá proti kožním plísním.
Pátek jsem strávila celý na houbách. Ráno jsem si udělala královskou snídaničku v podobě míchaných vajíček s nastrouhanou cuketou, našla košíček a nůž a vyrazila. Jupí, moje první letošní houbaření! V lese bylo nádherně mokro po předchozím lijáku, avšak Měsíc couval a to nebývá pro růst hub dobré. Nejvíce zkrátka rostou, když Měsíc dorůstá. Cestou do lesa jsem potkala moc milou rodinku a zaujalo mě, jak krásně tatínek zpíval lidové písně svému dítěti, které si nesl v šátku na hrudi. Ta píseň se nesla celým lesem a v duchu jsem si říkala, že tohle bude určitě moc dobrý táta. Slova to byla krásná a… je to prostě hezký, když rodiče svým dětem vypráví pohádky nebo dokonce takhle pěkně zpívají. Většinou vidím pravý opak, který se chválit nedá – aby je ukonejšili, tak šup dětem s mobilem pod nos. 😢 Chvilku to vypadalo, že snad ani žádnou houbu nenajdu a ponesu si z lesa houby – avšak ne ty voňavé reálné. 😁 Pak jsem najednou vlezla do takové mladší části lesa a to vám bylo panečku znenadání hub! Jenže samá holubinka a samý hořčák. Hořčáků bylo doslova na kosu. Další velmi početnou houbou byla růžovka a ty už sbírám, takže jsem z nich měla radost. Holubinky jsou také některé jedlé, ale v těch se bohužel nevyznám. Velice mě potěšil nález obřího praváka, který mi krásně zaplnil notnou část koše. Jo jo, někdy stačí najít jednu houbu a máte skoro plno. 😂 Našla jsem také pár žlutých klouzků sličných, klouzka peprňáka a pár hnědých podhoubáků. Na houbách jsem také potkala jednoho staršího pána, co se mě honem žádostivě ptal, kolik jsem toho našla a zda rostou, ale když jsem mu ukázala v podstatě koš plný jen růžovek tak si odfrkl s tím, že růžovky nesbírá a že si teda na pořádné houby bude muset ještě počkat. O půl hodiny později kolem mě projížděl cyklista, kterého také hned zajímalo, zda rostou a když viděl růžovky, tak reagoval přesně opačně než první pán: Jééé růůůůžovky, ty sbírával můj dědeček a vždy říkal, že to jsou nejlepší houby! Načež jsem pokývala hlavou a odpověděla, že jsou výborné, ale musí je umět člověk poznat. A pán se smíchem sekundoval, že kdyžtak budou výborné jen jednou. 🙈😂 U babičky, co bydlí nad lesem, jsem se pak po 5h hledání hub stavila pro domácí vajíčka a cestou domů za jemného pršení si usmyslela, že si půjdu uvařit smaženičku. Jooo taková houbová smaženice, to je luxusní žraníčko! Stačí vysmažit houby, prdnout do nich vajca, osolit, opepřit případně i omajoránkovat a podávat pěkně s poctivým chlebem – opět nebe v hubě! 😂 Ten den mě ještě hodně pobavilo moje morče Brusinka, protože jsem na ni trochu zapomněla a nechala ji venku v ohrádce do osmi do večera a… když jsem pro ni přišla, tak už byla chudinka v obležení velkých rudých slimáků španělských. Myslím, že to bylo její vůbec první setkání se slimáky a že jich v tom výběhu měla! Já jí totiž dala do výběhu jablíčka a ti slimáčí žrouti je asi cítili a jeli rovnou na ně. 😂
V lese při hledání hub jsem zjistila, že jsou stále ještě borůvky a navíc i krásné brusinky. O brusinkách mi babička básnila, že prý jí kolem domu chodívají lidé s kyblíčky brusinek a že by to byla dobrota ke svíčkové pečínce s omáčkou. No tak jsem druhý den popadla kbelíček, kelímek od Perly a krabičku od zmrzliny a vyrazila do lesa hledat tentokrát ty brusinky. No bylo jich tam opravdu požehnaně, až jsem byla z toho množství překvapená! Nepamatuju rok, aby bylo tolik nádherných červených brusinek. Pustila jsem se do sbírání a za 3 hodinky už jsem měla nádobky plné a nesla je honem babičce. Ta měla velkou radost a pustila se rovnou do vaření brusinády, tedy brusinkové zavařeniny. No a tímto brusinkovým sběrem se ve mně opět probudily sběračské vášně a už jsem jen každý den lítala do lesa na borůvky. Taková vzácnost borůvky ještě v srpnu! To nepamatuju! Každý rok z nich jsou jen uschlé křížalky a letos stále krásné a vábící k posbírání a k požrání. 😂 Nevýhodou bylo teda stále velké množství klíšťat, kdy jsem jich ze sebe včas ještě lezoucích každý den sundala tak 12. Nasbírala jsem spoustu kbelíčků borůvek a ty porozdávala – babičkám, mamce a jeden jsem si nechala na večerní pojídání. Jeden den mě při sběru borůvek dost pobavila kolemjdoucí rodina, co tam byla na pěším výletě. Šli po cestě a najednou slyším: Jééééééééééé, co to jééé? Podívejte, vidíte to červené?! Co to jééé? Nejsou to brusinky? Načež ten dospělý táta vytáhl mobil a začal honem googlit, jestli jsou to brusinky. Joooo, jsou to brusinky! Tak to ochutnáme! Celá rodina si utrhla brusinku a každý si ji strčil do pusy a pak to začalo: Fůůůůůj, blééééééé, fůůůj, ty jsou hnusný! Ty jsou kyselý! Ty jsou odporný! Že následovalo hromadné vyflusávání chudinek brusinek je vám asi jasné. No, nevím nevím, jestli je takové chování dospělých před dětmi úplně vhodné. Mám pocit, že brusinky už ty děti po tomhle výstupu nikdy nedají do pusy. Každopádně divadlo jsem měla excelentní, to prostě museli bejt Pražáci s rodokmenem! Nemůže bejt někdo tak blbej, aby si musel gůglit brusinku a pak ji rozžvejkanou se strašným křikem flusat! 🙈😂😂
Pilná je i moje mamča, udělala z borůvek takovouhle parádní marmošku. A dokonce v komoře vyhrabala i borůvkové skleničky. 😁
Kromě sběru brusinek a borůvek jsem se pustila i do sběru bylinek a sušení. Mamka měla na zahrádce nádherné vzrostlé oregano, o které ale neměla zájem a tak jsem si ho ostříhala, obrala lístky a květy ze silných přerostlých stonků a dala si je na půdu usušit. Takové české oregano, poctivě na půdě usušené, to má panečku nádhernou vůni! Takovému se ta kupovaná drť z obchodů nemůže ani náhodou rovnat. Další slunný den jsem v pravé poledne vyrazila na mateřídoušku, moji nejoblíbenější bylinku. Lepší je ji sbírat už dříve, například v červenci, kdy kvete nejvíce, ale ani v srpnu to nebylo zlé. Mám na ni dobré místo, protože mateřídouška neroste všude. Má ráda suché louky, do kterých se hodně opírá slunko. Bohužel mi letos část mého oblíbeného mateřídouškového místa ohradili a pustili tam ovce, takže jsem to se sběrem nemohla tak rozjet jako roky minulé. Zásobičku mateřídoušky na zimu mám ale slušnou i tak. Odnesla jsem ji také na síta na půdu, kde se mi krásně usušila a po usušení voní snad ještě víc božsky než začerstva.
Při sběru mateřídoušky jsem na kraji louky objevila spoustu zralých ostružin a rovnou si nasbírala kbelíček domů. Jelikož jsem fakt srdcem i duší sběračka, vydala jsem se ještě téhož dne znovu na stejné místo s pořádným kbelíkem a nasbírala spoustu zralých ostružin, které pak mamka odvezla babičce a ta z nich udělala luxusní marmeládu. Trhá mi srdce, když si vzpomenu, kolik ostružin tam zůstalo, ale bohužel – dovolená mi končila a já je tam musela nechat. Ostružiny se špatně převážejí díky své měkkosti a tak jsem si do Prahy místo ostružin natrhala spoustu červeného rybízu na naší zahradě – snad 3 kilča toho byla. Hmmm, v Praze jsem si část zamrazila a část uzobávám z ledničky ještě v čerstvém stavu.
Teď jsem si ještě vzpomněla, že tu musím povyprávět i o záchranné akci, kterou jsme s bráchou a mamčou měli! Byla jsem ve svém pokoji, když tu náhle jsem od mamky z ložnice uslyšela strašný řev. Mamka mě hystericky volala a tak jsem honem běžela zjistit, co se děje. Mamku jsem našla už vyběhlou z balkonovek na dvoře, kde mi honem řekla, že naše kočka Rozárie ulovila nějakého ptáka a že se mamka snaží ho kočce vzít a zachránit ho. Kočku se nám podařilo odchytit a ptáka pustila, ten chudák zaběhl vyděšený do vinné révy, co na dvoře pěstujeme. S bráchou jsme hustou vinnou révu prohledávali, až se nám podařilo ptáka najít. Chvilku se zdálo, že je mrtvý, ale nakonec pookřál a jen trošičku pajdal na nožku. Jenže… my vůbec nevěděli, co to je za ptáka. Drozd, špaček? Je to mládě nebo dospělec? Nakonec nás napadlo, zda to není koroptev, což následně potvrdil internet – jednalo se o kuřátko koroptve. Bohužel ten den nám jezdily za barákem na poli kombajny a zřejmě koroptve vyplašily a ptáci seběhli do zahrady, kde je začala lovit naše šílená kočka, co fakt všechno uloví. Díkybohu ptáček nebyl od krve, takže ho nepokousala, ale musel si zažít své, protož ho jistojistě táhla přes stodolu přes půdu a přes dřevník až do dvora. Kuřátko jsme vypustili v zadní části zahrady a snad našlo svou maminku. Už nebylo moc malé, myslím, že už bylo celkem dost soběstačné. Kočku jsme pár hodin nechali zavřenou doma, načež se už z domu ani po vypuštění nevzdálila a ležela mamce v posteli.
A ještě jeden zážitek se zvířátky mám! Kočka nám bohužel vylovila z jezírka všechny koi kapříky a zabila je, takže nám zůstalo jezírko prázdné. Hned na začátku dovči jsem šla jezírko omrknout a potěšit oči aspoň rozkvetlým leknínem, když tu najednou… v jezírku byla žába! A další den tam byla také! A další den také! A tak jsem jí dala jméno Karel a chodila jsem Káju každý den pozdravit. Občas se slunil na kameni, občas seděl na leknínu, občas si plaval v jezírku jako opravdový žabí král. Teď se podržte, vypadá to, že se Karlovi jezírko zalíbilo a že v něm už zůstane, protože ani po 2 týdnech mé dovči nikam neodskákal. Takže nakonec nemáme v jezírku rybičky, ale zakletého žabího prince. Možná jsem ho měla zkusit políbit – třeba by z něj byl rázem švarný Ken. 😂😂😂
Poslední den mé dovči byl opět ve znamení balení se. Snesla jsem usušené bylinky z půdy a spolu s nimi snosila i síta a pytel sena pro morčinu Brusinku do Prahy. Opět probíhal seno sesedávací ritutál zadkem, abych ze sena vylisovala co nejmenší kostičku a zabralo mi v tašce co nejméně místa. S sebou jsem si natrhala také rybíz, jak jsem již zmiňovala a chtěla jsem si odvézt odnůžky ibišku a zasazené srdíčko voskovky Hoya Kerri, což se mi nakonec podařilo. Od mamky jsem dárkem dostala nádherné bosoboty Aylla, které ručně se svými kolegyněmi-obuvnicemi aktuálně vyrábí. Mám z nich velkou radost, mají krásnou světle růžovou barvu, kterou mám ze všech nejraději. Také se musím pochlubit, že se mi podařilo vyhrát v jedné Facebookové soutěži Královský peeling na pleť od společnosti Saloos, která vyrábí přírodní kosmetiku. Výhra mi udělala neskutečnou radost. Dokonce mi dali i vybrat, jestli chci poslat peeling s damašskou růží nebo s vůní bergamotu. Coby milovnice růží jsem šla okamžitě po růžovém a i ten jsem si odvezla do Prahy a už jsem ho zkusila. Náááádhernou vůni mááá, je sice skoro podzim, ale já si připadám zase jako v červnu, kdy mi pod oknem kvetly šípkové růže a kdy jsem z nich vařila. Už když jsem ho vyhrála, byla jsem si jistá, že bude peeling super, páč já od Saloos dlouhodobě používám pleťové přírodní olejíčky a nemůžu je jinak než chválit. A esenciální oleje mají také skvělé! Pro nás milovníky aromaterapie je Saloos doslova legendou, protože si nepamatuju, že by se dřív prodávaly oleje jiné značky. Navíc za tak super peníze. 😊
Krásná výhra z jedné FB soutěže! Moooc děkuju!
A Brusinka na pastvě, láska moje. 😇
Běžela jsem se s Tiffankou rozloučit k babičce a večer vyrazila na poslední procházku srpnovou přírodou kolem té naší krásné vesničky. Vzala jsem si s sebou kbelíček, že si nasbírám poslední ostružiny a vydala se ven. Bylo ještě stále úžasné horko, protože ten den se vyhouply teploty na třicet stupňů. V dálce rámusily kombajny a já otrhávala ostružiny kolem cest, přičemž jsem jich pomalu víc požrala než dala do kbelíčku. 😂 Cestou zpátky zapadlo slunko, byla to nádhera! V tomhle romantickém okamžiku se ozvalo zazpívání ptáčků, které mám nastavené jako vyzvánění při SMS. Kdo mi to píše?! SMS mi většinou už lidé neposílají, vše se řešívá přes Messenger. Vytáhla jsem tedy mobil, přečetla si obsah dlooouhé a odměřeně psané SMSky (respektive tak 7 SMSek v kupě) a se slovy „Jdi do prdele“ jsem vrátila mobil do batůžku. Rázem byla romantika a krásné pocity z té příjemné večerní procházky fuč. Kdo psal? Pronajímatel, který mi oznámil, že mi o pořádnej ranec zvyšuje nájemné a jestli s tím nesouhlasím, ať se odstěhuju. No, není to úžasné zakončení mé krásné 2týdenní dovolené? To opravdu nevymyslíš. 😂
Že tuhle nádheru nemůže nic pokazit? Omyl vážení, stačilo jedno pípnutí SMS a bylo po super atmošce. 😂
Na vlak mě druhý den vezla mamča, která mě jako správná maminka vybavila pečeným králíkem, abych neumřela hlady. 😂 Cesta autem byla veselá, vyprávěla mi totiž zážitky z předchozího dne, kdy byly s kámoškami na zábavce. V České Třebové na nádru jsem si chtěla ještě projít nabídku knížek v místním knihobudkopiánu, když tu najednou mamka zakřičela: Regio Jet! A faktiš! Regio Jet už stál ve stanici a z repráků se linulo, že je připraven k odjezdu. No já metla panečku! Mamka mi táhla tašku, já sama byla ověšená naditým batohem, taštičkou a taškou s přepravkou s morčetem a sedadlo jsem měla až v posledním vagonu, takže jsme v podstatě letěly přes celé nástupiště na druhý konec. Ani jsem se s ní v tom šoku pořádně nestihla rozloučit a s ahoj na rtech se cpala honem do vagonu. S těžkou taškou mi pomohl jeden pán, kterému jsem náležitě poděkovala, protože mi nacpávání se do vlaku velmi ulehčil. Pak jsem si našla své sedadlo, zamávala mamušce z okna a vlak se rozjel.
Cesta tentokrát probíhala až na jeden incident poklidně, dokonce ani Brusinka moc nesmrděla a neprděla, takže jsem se za ni nemusela stydět. Kvůli stále probíhajícím pracím na přestavbách nádraží v Pardubicích a v dalších stanicích jel vlak odklonem přes Nymburk, což znamenalo zpoždění asi o 20 minut oproti deklarovanému času příjezdu. Musím říct, že tentokrát chodilo na záchod neobvykle velké množství lidí. Záchod byl na konci vagonu za dveřmi a já seděla do uličky, takže jsem viděla, jak se tam neustále stojí fronty. Když fronta zmizela a na toaletu zalezl poslední pán z fronty, přišel najednou další chlap. Po zjištění, že je záchod obsazen, začal na celý vagon řvát: Do pííííči, to tady kurva není ani jeden volnej hajzl?!“ a následně začal kopat a bušit do dveří, až se ozývaly opravdu pořádné rány a probralo by to snad i mrtvého. Chlapi od nás z vagonu na něj začali řvát: Ty debile zasranej, si vystup! No, chvíli jsem se bála, že se tam semele pořádná bitka. Naštěstí to chlápek vzdal a s kopáním do vybavení vlaku šel zpět ke svému sedadlu. Ale měla jsem pořádně sevřený žaludek z toho vystoupení. Ten člověk byl opravdu dost agresivní.
Na bytě jsem se málem rozbrečela, moje kytičky byly znovu ve velmi žalostném stavu. Neměl je kdo za celé dva týdny zalít a vysloveně volaly z posledních sil o pomoc. Vše mě přestalo zajímat, všeho jsem zanechala a běžela kytičky honem zachraňovat. Nyní je to už skoro týden a vypadá to, že mi pomerančovník asi dočista umřel, ale ještě stále vyčkávám a doufám, že vyžene zelený lístek. Také mandarinkovník na tom není moc valně, což mě moc mrzí, protože jsem si tyhle stromečky vypěstovala z pecek citrusů, které jsem si koupila v běžném supermarketu ke konzumaci a prostě mě jen napadlo pecičky zasadit… Budu se modlit, aby se ještě vzpamatovaly. Ostatní kytičky už vypadají, že přežily.
Po návratu jsem jela na nákup jídla a… stavila jsem se ve Sportisimu, kde jsem si koupila nové botičky na túry… snad je co nevidět testnu v praxi a vás potěším dalším reportem třeba z nějaké túrky!
