Sedím u okna na pražském bytě a sleduju roj bílých motýlků, elegantně si poletujících vzduchem. Někomu mohou připomínat peříčka nebo chomáčky vaty, já ale vidím jasné motýlky. Fouká jemný vánek, který dovoluje těmhle sněhovým motýlkům zůstat naživu o něco déle – nepadají rovnou k zemi, ale pro svou načechranost a lehkost letí chvíli k oblakům, pak zase trošku dolů, najednou doprava, malá otočka a šup, motýlek prchá doleva. Je to jako v té skleněné kouli, které někdo říká těžítko a jiný (jáááá 😁) zase příznačně sněžítko.
Jednou jsem ji, tu kouzelnou kouli, na základní škole vyráběla pod vedením naší učitelky na výtvarku, ale moc se nezdařila – šetřilo se glycerinem, protože, jak tehdá vyučující podotkla: Glycerin je drahý a ty máš zbytečně velkou skleničku. A tak jsem si domů odnášela sněžítko, kde vločky padaly k zemi rychlostí sestřeleného supermana. 😂
Možná, když teď vločky pozoruji… možná to nakonec nejsou motýlci. Možná jsou to opravdu peříčka rovnou z křídel andělů, kteří nám je posílají, aby nás potěšila a aby skryla tu smutnou šeď a temnotu, která je s lednem a únorem spjatá. My také nespíme bez peřiny, tak proč by měly stromy a další rostliny? Jen ať je andělé zakryjí pírkem po pírku a krajinu prozáří bílou čistotou.
Když zapadne slunce, dokáže sníh nahradit jeho záři. Sice mu to nejde tak dobře jako sluníčku, ale schválně si všimněte – sněhové noci doprovází najednou více světla než zimní noci bezsněhové. V bílé krajině ponořené do půlnoční modři také více vynikají hvězdy a pantáta Měsíc. Nebeská to krása!
Nikde ani živáčka, ani ptáčka zpěváčka. Jen Mišelína narušovala to dokonalé objímající ticho svými kroky…
Zatímco v nočním sněhu se odráží magické bílé světlo luny, v denním sněhu můžeme vidět i odlesky duhy. K tomu je ale potřeba, aby vykouklo sluníčko a aby nemělo chuť pálit paprsky víc, než je potřeba. Právě prašný, krásně přemrzlý sníh, se umí v paprskách slunce nádherně třpytit. Tenhle třpyt je ale na rozdíl od toho konejšivého nočního plný života. I přes to, že je při dotyku studený, na naši duši působí hřejivě.
Všimli jste si také, že když sněží, tak je najednou venku takové krásné ticho? Samozřejmě, pokud bydlíte v centru města, tak se s úplným tichem takřka nesetkáte. Když ale žijete na vsi a vyjdete ve sněživém počasí ven, v tu chvíli vás obklopí tichoučký klid a vám se hned lépe přemýšlí. Ticho narušuje jen příjemné křupání sněhu pod nohama a občasné sklouznutí chomáčku sněhu z větvoví stromů.
Víte, co je největší zábava, když sněží? Největší zábava je chytat vločky do pusy a něco si přát. Jsou to malá bílá štěstíčka. Hmm, taková sněhová vločka plnící přání… ta panečku šmakuje! Večer nebude potřeba ani večeřet, když svému tělu dopřejete vločkový detox. 😂
Anebo je nechat sedat na rukáv a prohlížet si je – to je také super. Prý neexistuje jediná vločka podobná té druhé a musím říct, že jsem opravdu dvě totožné zatím neobjevila. Jedna má krásné krajkové zdobení, druhá připomíná sedmikrásku a třetí je spíš hvězdička než vločka.
Když jsem byla u rodičů na vsi, dopřála jsem si potěšení v podobě krásné lednové procházky čerstvě zasněženou přírodou. Přede mnou ještě nikdo cestou neprocházel a tak nebyla poskvrněna žádnou stopou. Prorážela jsem botkami sněhovou vrstvu a nechala na kabát dopadat vločku po vločce. V lese panovalo čisté ticho a ani ptáček nezazpíval, jakoby byli všichni v němém úžasu z té bílé krásy a kochali se – protože kochat se je nejlepší beze slov, jenom očima.
Ve svém životě jsem se setkala se 2 skupinami lidí. Jedni sníh milují, druzí na něj lamentují. Je to ale jako se vším – na vše můžeme mít 2 pohledy, vše má 2 strany. Úhel pohledu vychází vždy z naší povahy. Je pro vás sníh dar z nebes nebo jen bílý nezbedník? Pokud to první, nechť vás bílí motýlci hladí po tvářích svými křehkými křidýlky ještě klidně celý únor. Však je to srdci milejší než se koukat na zhnědlou trávu a otiskovat stopy do bláta. Pokud je vám bližší druhý pohled, pak je na vašem zamyšlení, zda chcete být opravdu životními mrzouty? Možná je slovo mrzout odvozené víc než od slova mrzet od slova mrznout. To proto, že zmrzlý je led a ten na rozdíl od vloček nikdy nepoletuje. Nenechte své srdce zledovatět, raději ho nechte tlouct radostí, kterou dokáže přivolat něco na první pohled tak obyčejného, jako jsou padající sněhové vločky.